Je možné končit život dobře? Studenti na gymnáziu mi nedávno při povídání o životě na konci života položili plno dobrých otázek: je okamžik umírání vždycky strašný? Může člověk vůbec někdy být smířený s tím, že jeho život končí? Umírají věřící lidé vyrovnaněji než nevěřící? Jsou víc smutní lidé, kteří mají hodně majetku? A může vůbec být na konci života člověk šťastný? Nebo musí vždycky trpět? Jsme na konci jiní než předtím? Můžeme se na umírání nějak připravit? Není to hloupost, myslet na smrt předem? To přece člověku jen vezme sílu… Co tím myslíte, když říkáte, že je možné končit život dobře?

Ve škole zvonilo a už nebyl čas povídat dál. Konec. Co se stačilo říct, stačilo se. Šla jsem domů a říkala si, jestli jsem řekla to, co jsem měla říci, těšila se, že příště bude čas na otázky, které zůstaly bez odpovědi, byla vděčná za lidi, kteří umějí poslouchat i se moudře ptát. Ta hodina byla krátká, ale měla jsem z ní radost.

V životě taky pak jednou zazvoní, jen to pokračování příště, tady na zemi, už není. Ale jinak je to podobné: dostáváme nějaký čas a ten se můžeme snažit co nejlépe naplnit. Můžeme se v něm ptát, hledat, rozhodovat, radovat, milovat, učit, těšit se, něco udělat, někomu pomoci. Nezdá se, že by se na konci lidé dělili na věřící nebo nevěřící, na bohaté nebo na chudé. Zdá se mi, že spíš odcházejí vyrovnaněji ti, kteří mají takové „neviditelné“ bohatství: umějí nelpět na tom, co mají, mají radost z rozdávání a umějí být za čas svého života vděční. Vděční za to, jak svůj život, složitý i hezký, žili, vděční za lidi, které v něm potkali, za to, co dali dál.

Pokud se vůbec jde nějak na konec života připravit, tak asi ne tak, že budeme každý den za soumraku plakat do čaje a pochmurně dumat o tom, že a jak jednou zemřeme, že asi budeme oteklí nebo moc tencí, moc bledí nebo moc žlutí. Daleko lepší je možná se občas za sebou ohlédnout. Ta vděčnost se tam dá potkat a pozvat ji s sebou jako posilu na cestu další. V posledním čase, který nebývá lehký, jako když ji najdeme.

Občasné ohlédnutí navíc člověka přiměje podumat, co a jak tu na světě dělá. Ráda si brávám na povzbuzení Wolfganga Amadea Mozarta. Moc času nedostal, jen 35 let. Když mu bylo něco málo přes dvacet, napsal v dopise příteli: „uléhám vždy s myšlenkou, že mne tu snad (jakkoli jsem mlád) druhého dne již nebude, a přece nikdo z lidí, kteří mne znají, nebude moci říci, že jsem byl kdy mrzutý nebo smutný“. Pokud se naopak cestou neohlížíme a nechceme vidět, jak to putujeme a kam, může se stát, jak o tom zpívá známá moravská písnička, že nás potká paní Smrt na „velké silnici“ a my na ni bláhově spustíme jako ten sedlák, co má radost, jak mu obilí pěkně roste a jak si jej odveze na zimu do stodoly, „nech mne, milá Smrti, mám já co činiti, dám ti peněz dosti, co můžeš unésti…“.

Před časem jsme se poptávali moudrých osobností na to, jak ony hledí na konec života. Profesor Jan Sokol ve své odpovědi například podtrhuje, že „se smrtí se může smířit jen ten, kdo předtím žil“ - míněno plně, vědomě žil. Karel Schwarzenberg odpověděl: „Co se týká mého vlastního života, nevím, kdy bude závěrečná část - možná, že to bude dnes večer, za 14 dní, za 20 let. Člověk by si však měl vždy uvědomovat, že se může náhle ocitnout před „posledním soudem“, a dle toho žíti. A herec Petr Nárožný ve své krátké úvaze nazvané Až jednou ta tichá paní přijde, říká: “Myslím si, že od určitého věku každý člověk aspoň jednou denně pomyslí na to, jak bude umírat. Hluboce věřící lidé to možná mají trochu snazší, ti, co nevěří, o něco těžší.“

A poslední otázka studentů, tedy: je možné končit život dobře? Troufám si doufat, že máme možnost život nejen žít, ale i končit dobře. Po tom, co to je to „dobře“, by se dalo nepochybně dlouho pátrat. V tomto prchavém elektronickém prostoru asi zůstanu u naděje, že když se cestou naučíme čas od času vděčně ohlédnout, že nám to pak na konci třeba půjde také. Lidé, s nimiž jsem směla být v jejich důležité poslední chvíli, mi každý po svém tuto naději darovali. Tak putuju dál a děkuji.