České „politice dějin“ chybí koncepce, snaha o konsenzus a často i soudnost


Ve víru sporů o povahu Ústavu pro studium totalitních režimů, svazáckou minulost jeho prvního ředitele a ideologickou vyškolenost toho druhého většině médií unikla jedna z dalších epizod „reflexe“ našich nedávných dějin. Před pár týdny prvním čtením v Poslanecké sněmovně hladce a bez jakékoliv zásadnější diskuze prošel návrh zákona o třetím odboji. Jako poslední výstřelek snahy politiků ovlivnit hodnocení komunistické éry přitom za pozornost rozhodně stojí.


Novodobí partyzáni

Zákon slibuje oficiální uznání ze strany státu všem, kteří prokáží svoji účast v odboji nebo odporu. Mezi oběma kategoriemi zákonodárci vnímají jasnou hierarchii – odbojáře, tedy ty, kteří proti komunismu bojovali násilím, má napříště stát vnímat jako exkluzivní kategorii, odpor pak zahrnuje všechny ostatní, méně schopné a odvážné, jako byla třeba Milada Horáková nebo Václav Havel. Diplomy naopak až na výjimky nemají dostat lidé, kteří byli členy KSČ – Petr Pithart nebo Jaroslav Šabata, který strávil sedm let ve vězení, mají smůlu. Příslušnost, ať už k první nebo druhé lize bojovníků proti komunismu, má schvalovat Ústav pro studium totalitních režimů a stvrzovat jeho ředitel.

Vedle absurdní hierarchie, která z nevysvětlitelných důvodů upřednostňuje ne právě úspěšný násilný odboj proti komunismu před politickou a intelektuální opozicí vůči němu, je na pováženou samotný princip, z něhož zákon vychází. Totiž pocit, že současné politické elity mohou za pomoci své servisní organizace, jíž ÚSTR pro pravicovou část politického spektra dosud byl, vytvářet jakési kompletní seznamy těch, kteří budou jako světlé výjimky vyňati z doby temna.

Je mi předem trochu líto takto ocejchovaných, na které budou jejich odpůrci záhy vytahovat nejrůznější důkazy, jak se s režimem přece jen zapletli. Těch bude dostatek a budou občas i skutečné – se státním zřízením, ve kterém někdo čtyřicet let žije, je těžké se nedostat vůbec do kontaktu a různých forem vyjednávání. Navíc přinejmenším hrozí, že se vytvoří jakási kasta novodobých partyzánů, kteří budou mezi dětmi ve školách oblíbení asi jako dříve Julius Fučík. Skutečnou autoritu totiž zakládá autentická zkušenost těchto lidí, nikoli státní posvěcení.


Místo koncepce jen intuice

Podstatnější ale je, co celá věc vypovídá o přístupu české pravicové politiky k našim nedávným dějinám. Ta je pozoruhodná především specifickou kombinací předstírané neutrality, bezkoncepčnosti a nereflektované angažovanosti.

Na jedné straně se tak všeobecně předstírá, že politici do výkladu dějin nemluví, že je to věc historiků a dalších složek společnosti a že jde jen o o to, dějiny „otevřít veřejnosti“. Z toho zřejmě vyplývá i skutečnost, že za dvacet let nebyli politici schopni určit žádnou dlouhodobější koncepci, tedy rámcová pravidla a institucionální zajištění veřejné debaty o povaze diktatur, jimiž česká společnost ve 20. století prošla.

Na druhé straně ale zvlášť pravicovou politiku charakterizují jednorázové, jednostranné a většinou svrchovaně nešťastné zásahy do této debaty. Ty jsou v mnoha případech dány zmíněnou absencí koncepce i snahy o konsensus s druhou částí politického spektra. V důsledku toho pak politici jen pasivně realizují plány nejrůznějších zájmových skupin, ať už jde o historiky okolo Pavla Žáčka, kteří věří v očistnou moc digitálně přístupných archiválií jistého druhu, nebo o různé bojovníky proti komunismu, kteří pochopitelně mají zájem dosáhnout přinejmenším stejné autority jako váleční odbojáři.

To, jaké zájmy budou vyslyšeny, ale zároveň předurčuje poměrně hluboce zakořeněná intuitivní představa o dějinách. Je to představa o příběhu utlačovaného národa, který je v jádru demokratický, což prokázal za první republiky a těsně po válce, a který jinak trpěl pod různými „totalitami“, jež vlastně nechtěl, byť se s nimiž řada lidí „pošpinila“. Pošpiněné je potřeba nyní marginalizovat a hrdiny (nejlépe ty, kteří stříleli a házeli bomby) naopak ocenit, abychom se mohli jako společnost pokládat za neposkvrněné a mohli navázat na slavné etapy našich dějin.

Zajímavé je z tohoto příběhu vyplývající odlišné zacházení s poválečnou „národní revolucí“, tedy kolektivnímu vysídlení českých Němců, která je jednou z nejbrutálnější kapitolou českých dějin (přinesla minimálně 40 000 obětí na životech během dvou let, 3 miliony lidí ztratili svůj domov) a „revolucí sociální“, která následovala po roce 1948 a které se říká komunistická totalita. K té první se česká pravicová politika konzistentně hlásí a tvrdí, že je základem našeho státu a že na ní stavíme, tu druhou naopak chce ze svých dějin vyoperovat jako vřed.


Od souboje k diskuzi?

Zbývá otázka, jestli by to celé mohlo být nějak jinak – a jak. Na základě německých zkušeností se společenskou reflexí diktatur, které jsou dlouhodobé a dost komplexní, se dá formulovat alespoň pár zásad „politiky dějin“ v demokracii. Politika reflexi dějin vždy spoluutváří. Nutnost stanovit základní rámec pohledu na nedávné dějiny vyplývá z povinnosti politiků pečovat o identitu demokratického zřízení. S touto péčí se nutně pojí kritický přístup k násilí a dalším formám potlačování základních lidských i občanských práv.

Zároveň politika musí podporovat veřejnou i vědeckou kritickou diskuzi o nedávných dějinách, a to i institucionálně. Nemá přitom smysl předstírat, že nám stačí jakési „otevřené dějiny“ - to je asi jako tvrdit, že nepotřebujeme média a mediální politiku, že nám stačí jen otevřít pro všechny přístup k informacím. Ostatně příklad ÚSTRu ukazuje, jak může jednostranná podpora „otevřenosti“ malého segmentu pramenů deformovat náš pohled na minulost. Ta se v daném případě redukuje na kriminalistický příběh plný donášení, sledování a výslechů.

Zásadní a v Česku zatím těžko představitelná je ale nutnost, tento základní rámec odborné, společenské a politické debaty vytvářet na základně politického konsenzu celého spektra demokratických politických stran. V opačném případě se totiž vždycky bude jednat jen o jednorázové kampaně, které dějiny o to více politizují a společnost polarizují. Jak dosáhnout konsenzu, když se pravice zatím omezovala na jednorázové kroky sloužící k legitimizaci „antikomunistické“ politiky, a když se levice dosud soustředila jen na destruktivní kritiku, aniž by se sama pokusila stanovit dlouhodobou alternativu?

V Německu se v případech, kde bylo těžké dosahovat politického konsenzu o reflexi dějin, celkem osvědčily smíšené parlamentní komise, které tvořili historici, pedagogové, případně lidé z muzejí a různých nadací. Tyto komise vypracovaly i k překonávání důsledků komunistické diktatury několikasetstránkové analýzy, které ale zároveň obsahovaly konkrétní pedagogická doporučení a instrukce ke struktuře institucí, podporujících reflexi různých aspektů komunistické minulosti. Těchto doporučení se potom jednotlivé vlády a politické strany musí držet, pokud má být jejich přístup k reflexi dějin z hlediska občanů věrohodný a přínosný.

Že je to zcela mimo českou realitu? Zatím ano, ale pokud chceme veřejnou reflexi dějin vymanit z přediva politického boje a nepřínosného kádrování, nezbude nám, než vydat se touto namáhavou cestou. Reflexe nedávné historie u nás dosud probíhá formou souboje, cesta, o níž mluvím, slibuje diskuzi. Věřím, že k ní česká společnost časem dozraje.