O tom, že Ústav pro studium totalitních režimů byl dosud spíš ideologickým pracovištěm než institucí, která by nás přibližovala k poznání komunistické diktatury, jsem psal již několikrát. Dění okolo volby nového ředitele jen potvrdilo, kam nás může dovést "studium totality", které místo hlubšího vhledu nereflektovaně přejímá její praktiky.

K posledním událostem kolem ÚSTRu zde předkládám plné znění článku historika Jakuba Jareše působícího mimo dotyčnou instituci (zkrácená verze tohoto článku vyšla v LN 2.3.)

Novodobí kádrováci
Jakub Jareš

Zvolení nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů ukázalo, jak moc v nás komunistická minulost stále přežívá. Neukázal to však Jiří Pernes a jeho životní příběh, ale současní novináři. Jakmile byl Pernes zvolen, vrhli se na něj a na jeho život a zjistili, že se během komunismu i po něm strašně „provinil“! A usoudili, že by měl své angažmá v čele ÚSTR vzdát – anebo že by Rada ústavu měla své rozhodnutí odvolat. Jiřího Pernese osobně neznám a na jeho zvolení nemám osobní zájem. Dokonce si myslím, že mezi českými historiky by byli vhodnější adepti na tuto funkci; ti se ale bohužel nepřihlásili. Na rozruchu, kolem Jiřího Pernese mě tak nezajímá tolik on sám, jako to, jak vypadá práce novinářů.

Nejen v tomto případě totiž dost připomíná komunistické kádrování. Novináři zkoumají život člověka a naleznou-li jakoukoli skvrnku, i domnělou, pořádně ji rozmáznou. A to zřejmě s úmyslem zabránit tomu, aby se dostal na místo, kam podle nich nepatří. Kádrováci se také nestarali o to, jaký člověk doopravdy je a jaké myšlenky přináší, rozhodující bylo, zda jeho minulost byla kádrově v pořádku. Život Jiřího Pernese je jistě dobré zkoumat; je to však příběh, který nijak nevybočuje z řady jemu podobných – příběhů lidí, kteří se na režimu přímo nepodíleli, ale zároveň nebyli v disentu. Každopádně Pernes neprovedl nic, co by v právní rovině zpochybnilo jeho zvolení. Co tedy vadí?

V první řadě to, že navštěvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu, aby mohl dál působit ve funkci ředitele muzea ve Slavkově. Podle novinářů je to hrozná úlitba režimu. Ve většině případů byl VUML jen nudná povinnost, kterou si musel člověk odsedět, aby mohl dělat dál to, v čem viděl smysl. V principu to bylo úplně stejné jako chodit do prvomájových průvodů nebo vstoupit do SSM, což dělala většina společnosti. Můžeme jistě kritizovat Pernese za určitý stupeň konformity, ale pro rozhodování o tom, zda má či nemá být ředitelem ÚSTR, je příhoda s VUMLem podružná.

Druhá „kauza“ se týkala toho, že Pernes napsal knížku o dějinách Slavkova; straník, který knihu schvaloval, do ní připsal (a Pernesovi vnutil) pár vět o „vítězném únoru“. Novináři z toho vysoudili, že Pernes schvaluje únorový převrat! Co na to říct? Snad jen, že je dobře, že Pernes knížku napsal a že je špatně, že jakýsi straník mu ji mohl posuzovat a kazit.

Třetí „kauzu“ rozvířili novináři kolem toho, že Pernes byl StB označen jako kandidát tajné spolupráce. To samo o sobě nic neznamená. Kandidáti spolupráce o svém kandidátství většinou nevěděli a Jiří Pernes říká, že to byl i jeho případ. Mám přitom důvod věřit spíše jemu než pracovníkům StB. Novináři zřejmě považují za důvěryhodnější ty druhé.

Čtvrtá „kauza“ byla již porevoluční. Lidové noviny se pozastavovaly nad tím, že Pernes působil v odborné komisi ČSSD. A soudily, že může být stranicky ovlivnitelný. Tahle domnělá kauza mi přijde nejhorší. Sám přemýšlím o tom, že se časem zapojím do komunální politiky a možná vstoupím i do nějaké strany. Mám ale proto pověsit historické řemeslo na hřebík? Subjektivní názory, a to i politické, má každý humanitní vědec a musí je při své práci reflektovat a žádným tlakům, ekonomickým, ani stranickým nepodléhat. Mají novináři nějaký důkaz, že to Pernes nedělá?

ÚSTR každopádně potřebuje dobrého ředitele. Pokud tomu chtějí novináři napomoct, měli by se Pernese ptát na jeho myšlenky a plány, co s ústavem hodlá udělat. A pokud se jim jeho zvolení nelíbí, tak prostudovat a srovnat koncepce všech kandidátů a pak rozhodnutí Rady věcně kritizovat. Zdá se ale, že tohle do pojetí novinářské, respektive kádrové práce nepatří.