Všechno na světě má svůj začátek a konec, všichni proto pořád odněkud přicházíme a někam odcházíme. Jsme na to zvyklí a vnímáme to jako normální koloběh věcí, který nezměníme, ať nám to je nebo není po chuti. Správný politik, tedy ten, kdo žije pro politiku i z politiky a nebere ji jen jako dočasné povyražení, to však vidí jinak.

Správný politik považuje svůj vstup do politiky za nutný a národu prospěšný, avšak odchod z politiky za nespravedlivý, nestandardní, předčasný a přímo obecně škodlivý. Do politiky se mu chce, z politiky se mu nechce. Hledá způsoby, jak se odchodu vyhnout nebo ho aspoň co nejvíce oddálit. V Anglii se dokonce říkalo, že "správný politik nepodává demisi nikdy a umírá málokdy".

Ptejme se, proč to tak u správných politiků odjakživa chodí. Jen proto, že úspěšná politická kariéra vede vždy a všude k ochabnutí politikovy soudnosti ? Nebo jsou tu i jiné důvody ?

Buďme korektní a přiznejme politikům, že důležitějším důvodem než ochablá soudnost je zde nepochybně vysoká míra altruismu a vlastenectví, jichž se naopak obyčejným lidem, jako třeba doktorům nebo hasičům, v takové míře nedostává. Je to docela prosté: ač toho ve službě národu určitě už hodně vykonal, správný a úspěšný politik ví, že své významné dílo ještě nedokončil a že by na všechno měl mít ještě více času.

Druhým hlavním důvodem je vědomí mimořádně vysoké vlastní kompetence a obtížné nahraditelnosti. Souvislost s vyššími národními zájmy je zde evidentní – politikovi-vlastenci a obránci národní suverenity krvácí srdce, když si uvědomí, že by celý národ měl být připraven o privilegium jeho moudrosti a služeb jen proto, že se nějaký méně kompetentní a méně obětavý nedočkavec tlačí na jeho místo.

Pak tu mohou být různé důvody vedlejší.

Poměrně častá je potřeba odchod oddálit za každou cenu proto, aby se oddálilo nebo úplně vyloučilo stíhání za korupci, podvody, zpronevěry, zneužívání moci, rozkrádání státního majetku, přepírání peněz, daňové úniky, sexuální prohřešky, válečné zločiny nebo podobná jednání považovaná v některých kulturách za pochybení, jimž však bývá těžké úplně se vyhnout ve vysoké státní funkci. Vidíme to na všech stranách kolem sebe. Takřka on-line můžeme už léta sledovat, jak šikovně justici uniká a křidélka jí kousek po kousku přistřihuje italský premiér Silvio Berlusconi. Zatím vybruslil ze všeho. Každému se to tak nedaří, protože justice může být důslednější a sveřepější než politik. Na to doplatil bývalý izraelský prezident Moshe Katsav, jemuž se několik let dařilo vyhnout se soudu za znásilnění, sexuální harašení a další prohřešky spáchané v době, kdy vlasti sloužil ještě jako ministr. Nakonec byl odsouzen a panel jeho tří soudců navíc zdůraznil, že Katsavova výpověd´ u soudu byla prošpikována lží. Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac bude možná muset soudům vysvětlovat údajně nezákonné používání veřejných prostředků. A jsou i další případy.

Těžko se odchází také těm politikům, kteří se sice žádného trestního stíhání nemusí bát, nemají však kam odejít. To platí zejména o těch, kteří do politiky odnikud nepřišli, protože si do ní přesedli přímo ze školních škamen a žádnou normální práci v soukromé firmě nebo státní organizaci nikdy nezkusili. Navíc jsou dosti vnímaví na to, aby viděli, že je nikde jinde nechtějí a že by vlastně museli všude začínat od píky, zatímco rostenci nepolitici budou už ve vyšší fázi kariéry. Jak má toto spolknout třeba poslanec, který si zvykl mačkáním tlačítka velkomyslně spolurozhodovat o budoucnosti národa? Předcházet se tomu dá, jak uvidíme dále, politik na tom však musí pracovat hned od mlada a nemyslet si naivně, že jednou v politice znamená na věky v politice.

Zkušenosti ukazují, že úplně nejhorší je strkat před odchodem hlavu do písku. Stále vice správných politiků proto své odcházení začíná vnímat jako strategickou výzvu.

Bohužel, běžně používanou strategií zůstává stále strategie žádná. Politik v takovém případě považuje myšlení dopředu za předčasné a zbytečné, žije ze dne na den, raduje se z úspěchů, nechává vše v božích rukách, dělá si svoje a věří, že mu v započatém díle nic nezabrání. Tento postoj se vyskytuje spíše u politiků mladších, kteří se domnívají, že před sebou mají ještě dlouhou dráhu a na úvahy o odchodu dost času. Takový postoj může však být velice lehkomyslný, vždyť demokracie stejně jako diktatury jsou dnes plné aktivistů-vlkodlaků žíznivých krve i mladších téměř panensky čistých politiků. Vlkodlaci se dnes vrhnou na každou i jen na chvíli oslabenou oběť. O tom se přesvědčil např. nadějný premiér Gross, rovněž mladý a neopotřebovaný ministr Drobil, a celá plejáda dynamických a ještě velice zachovalých politiků komunálních. Zkušenosti ukazují, že pro takové případy si správný politik má začít vytvářet už jako dorostenec, tedy doslova hned po nástupu do politické funkce, řádně zlegalizovanou a lehce likvidní pojistnou rezervu, která jeho osobu, rodinu i případné milenky slušně zabezpečí aspoň na první léta po předčasném nedobrovolném odejití.

Strategie prodlužovat odcházení do nekonečna a pokud možno umřít ve službě vlasti a rodině je take ještě dosti rozšířená, v demokraciích je však stále těžší ji uplatňovat. Největší zkušenosti zde může poskytnout senát USA, který se může pyšnit řadou rekordů. Senátor James Strom Thurmond (1902-2003) opustil senát až ve svém 100. roce a umřel za 6 měsíců po odchodu. Ken Hechler se v roce 2010 ucházel o nový mandát ve věku 95 let, a to po velice populárním Robertu C. Byrdovi, který se v senátu dožil 92 let. Naproti tomu nejstarší český zákonodárce Zdeněk Jičínský opustil sněmovnu už ve věku 80 let, ač byl zcela zjevně jedním z nejbystřejších poslanců.

Vychovat si následníka a postarat se o to, aby k politickým výšinám vyjel po dobře vydlážděné cestě, nebo byl dokonce vystřelen reketou, je poměrně oblíbená strategie. Nejlepší je samozřejmě následníka přímo fyzicky vyrobit, čímž bude zaručeno, že vedle protekce bude mít i ty nejlepší politické geny. Zkušenosti ukazují, že tento způsob, často praktikovaný v diktaturách, se při rozvážném použití osvědčil i v demokracii. Problém bývá v tom, že politické geny se špatně přenášejí a děti se politikům někdy nevyvedou. Také výchova je kazí. Bystrý čtenář si jistě sám vzpomene na živé příklady z ČR, USA a jiných moderních demokracií.

Další, zcela opačnou avšak též hojně používanou strategií je pěkně to následníkovi polepit, aby bylo předem jasné, že svého geniálního předchůdce nikdy plně nenahradí. Margaret Thacherová dělala, co bylo v jejích silách, aby znemožnila svého nástupce Johna Majora, což se jí skutečně podařilo. Miloš Zeman se do dějin české politiky zapsal mimo jiné také svým nezapomenutelným výrokem, že za svého nástupce doporučuje Vladimíra Špidlu jako politika “s nejmenším deficitem inteligence, pracovitosti a charakteru" ze všech kandidátů, kteří jsou k dispozici. Jak se Václav Klaus vyjadřoval o “úplně prázdném Topolánkovi” je také obecně známé. Taková strategie může odcházejícímu politikovi poskytnout chvilku nevýslovné rozkoše, je však značně riskantní a může vyvolat odložený bumerangový efekt, jak se například stalo Zemanovi, když zkusil kandidovat na prezidenta a myslel si, že to má v kapse.

A nyní to nejdůležitější – vývoj lidstva jde takovým směrem, že stále více politiků dnes už z funkce odchází ve velmi čilém fyzickém a často i mentálním stavu. Mají též mladé zpravidla druhé nebo třetí manželky, které si politika nevybraly proto, aby seděly doma a opatrovaly mrzutého důchodce. Tito politici proto musí počítat předem s tím, že ani po špičkové funkci nepřijde odpočinek, nýbrž nová kariéra. Správný politik v takové situaci ví, že postfunkční kariéra vyžaduje přípravu ani ne tak odbornou, protože nikdo nic odborného na vysloužilém politikovi chtít nebude. Důležitější je mít pozitivní a svěží image, být reklamně dobře prodejný, zachovat si potřebnou politickou pružnost, zavázat si politické přátele i nepřátele a mít u nich (obrazně řečeno) pohledávky, které nebudou zapírány, a v neposlední míře mít také dost delikátních informací o všech, kdo by politikovi v jeho nové kariéře mohli házet klacky pod nohy.

Vyjádřeno odborněji, politik musí počítat s tím, že odchodem z vysoké funkce a mandátu ztratí hlavní část svého využitelného a zpeněžitelného politického kapitálu (viz též blog http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-kubr.php?itemid=3822), měl by si proto zachovat a dále vylepšit ostatní složky tohoto kapitálu. Zní to jednoduše, až příliš banálně. Přesto to hodně politiků podceńuje a nejeden po odchodu z funkce promarní i to málo, co mu v osobním politickém kapitálu ještě zbylo.

Pozitivní příklady se však množí. Osobní politický kapitál dobře využil po těsně prohraných volbách roku 2005 a odchodu z funkce kancléře Gerhard Schröder, který se stal mimo jiné šéfem dozorčí rady konsorcia pro stavbu plynovodu z Ruska přes Baltské moře do Německa a poradcem několika bank, vydavatelství a nadací. I Bill Clinton si po dvou prezidentských mandátech vede velmi dobře. Hůře je na tom jeho nástupce George W. Bush, který si před několika týdny dokonce musel odepřít cestu do Ženevy, protože hrozily protesty, provokace a možná i pokusy o mezinárodní žaloby za Irák a Guantanamo.

Funkce předsedů a členů správních, dozorčích a vědeckých rad a rovněž různých speciálních a zvláštních poradců, rádců a předsedů či členů komisí, komitétů, panelů a výborů jsou pro tuto postfunkční kariéru obzvláště vhodné. Jejich osvědčenou předností je nekonečná pružnost jejich obsahu i rozsahu a rovněž forem i výše odměn. Pro různé závistivce a nepřátele úspěšných politiků jsou tyto právně čisté způsoby naprosto neprůstřelné a ani tajné odposlechy zde ničeho nedosáhnou, i kdyby se výsledky objevily na internetu.

Skromnější vysloužilec z vysoké funkce se ovšem může spokojit tím, že bude nezištně pokračovat v rozsévání dobra doma i ve světě různými formami – nadacemi, konferencemi, manifestacemi, mezinárodními komisemi a kluby za účasti jiných podobných prominentních penzistů, deklaracemi, peticemi a výzvami k liknavým vládám cizích zemí, včetně výzev k humanitárnímu bombardování a zvacích dopisů. Divná to strategie, ale také strategie.

Ať to dává najevo nebo ne, každý odcházející politik touží po nějakém vřelém uznání za to, co pro národ, vlast, obec, stranu atd. vykonal. Bohužel, doba je dnes zlá a převážná většina odcházejících politiků se žádného vděku nedočká. Dostane se jim sice hromady poděkování, recepcí na rozloučenou, státních vyznamenání a medailí, povýšení do šlechtického stavu, ulic, sálů a škol nesoucích jejich jméno, jmenování čestným nebo zakládajícím předsedou, doktorátů honoris causa, čestných občanství a jiných velikých poct, to však nejsou výrazy vděku, nýbrž náplasti na nevděk. S nevděkem je lepší počítat předem a dobře se na něj připravit. Přijde s ním totiž také samota a nuda. Už nikdo nebude pociťovat potřebu točit se kolem vysloužilého politika, posluhovat a lichotit mu, jak byl dříve zvyklý. Bude mu to chybět. Největšího zklamání se však dožijí ti, kdo čekají na úpěnlivou prosbu k návratu. I když se partaje rozpadají a státy hroutí, to poslední, po čem politici touží, je návrat jejich předchůdců.