Čeští euroskeptici se staví k Evropské unii a kritizují ji za vymyšlené i skutečné nedostatky, jako by se jednalo o nějaké cizí těleso, za něž odpovídá bůhví kdo, my sami však rozhodně ne.

„Buďme v Evropě tvrdými zastánci svých zájmů“ a „učme se pohybovat v této složité organizaci“, radí svému národu euroskeptické špičky. Jako by někde na druhé straně stála jakási neforemná, českým zájmům nepřátelská, přitom však nepříliš schopná byrokracie, s níž je nutno vést neustálý boj o vlastní prospěch. Euroskepticky emotivní způsob vyjadřování občanům vštěpuje, že EU má svou vlastní agendu a že jí jde o zájmy, které se od našich zájmů liší. Zde žijeme a tvoříme „my“, v Bruselu si pohodlně sedí „oni“ a jen se třesou na to, aby „nám“ mohli stále více poručníkovat. Dávejme si proto pozor na všechny ty „samozvané“ europeisty a eurokraty a na „jejich“ direktivy, vždyť to nejsou „naši“ lidé ani „naše“ direktivy a nepochybně nám chtějí spíše škodit než prospívat. A co je úplně nejhorší, určitě nás chtějí definitivně připravit o nám tak drahou státní suverenitu a oklestit naši mladou demokracii, ač jim k tomu nikdo nedal mandát v demokratických volbách!

Žel bohu, žádný euroskeptik se ještě nepřihlásil ke spoluodpovědnosti za EU jako celek bez ohledu na to, že jsme od května 2004 její plnoprávnou součástí a Unii máme v sobě i všude kolem sebe, vždyť ani hranice EU se českého území už nedotýkají. Členství ano, volný pohyb po Evropě dvakrát ano, obchodování bez hranic třikrát ano, ochranná náruč matky Evropy desetkrát ano, hojné čerpání ze štědrých evropských fondů stokrát ano, avšak spoluodpovědnost za blaho a budoucnost celé Evropy a všech těch ostatních lidiček, jimž Evropa také patří – to ani náhodou. Základní devíza euroskeptika je jednoduchá a každému srozumitelná: berme co nejvíce, dávejme co nejméně. Kritizujme bez zábran a klidně si říkejme, co se právě nosí, je to bez rizika a bez odpovědnosti. Evropa je snadný terč, bránit se nemůže a musí si nechat všechno líbit. A hlavně se nikdy neptat, co od nás Evropa potřebuje a co bychom pro ni mohli udělat!

Česká republika má přitom vzhledem ke svým historickým zkušenostem, zeměpisné poloze a hospodářskému i duchovnímu potenciálu vynikající předpoklady pro to, aby v evropském orchestru hrála první housle, byť nepatří ani mezi zakladatele Unie, ani mezi největší a ekonomicky nejsilnější evropské státy. Chce to jen zamyslet se nad obsahem pojmu „spoluodpovědnost“ a položit si otázku, co vlastně znamená v našem konkrétním kontextu.

Nejaktuálnější a v médiích již vícekrát provětranou otázkou je, co se od euroskeptiků dá čekat v souvislosti s blížícím se českým předsednictvím EU. Mnoho času už nezbývá. Euroskeptické špičky, které udávají tón a po nichž jejich žáci vše jen ukázněně opakují, se dosud nevyjádřily, zda z předsednictví udělají festival euroskeptiků v české režii, nebo si dají dobrovolného bobříka mlčení a své nutkání taktně přitlumí aspoň do poloviny příštího roku. I to by bylo záslužné a ocenil by to národ i Brusel! Neztrácejme proto naději a doufejme, že v sobě naši euroskeptici najdou, a k čilému životu probudí, dřímající zárodky euroslušnosti a euroodpovědnosti ...

Ve skutečnosti jde o mnohem více než o šest měsíců předsednictví. Evropská unie je dnes na rozcestí ani ne tak kvůli patáliím s evropskou ústavou a její následnicí Lisabonskou smlouvou (na níž se euroskeptici již vyřádili a ještě se vyřádí), nýbrž kvůli celé řadě světových výzev, jejichž naléhavost se v posledních letech markantně zvýšila a jimiž se EU bude muset v zájmu všech svých členů velmi vážně zabývat, ať se to euroskeptikům líbí nebo ne. Podívejme se na tři aktuální příklady.

Zahraniční politika a Kosovo. EU jako celek potřebuje zahraniční politiku vycházející z dlouhodobých společných zájmů všech jejích členů na prvním místě, nikoli z krátkodobé politické konjunktury nebo prostě z nerozhodnosti jednotlivých vlád. Jen tak se vyhne situacím, v jaké se nachází právě nyní v důsledku jednostranného vyhlášení nezávislosti kosovskými separatisty. Ać se dávno čekal, tento akt zastihl EU nepřipravenou a nejednotnou podobně jako dříve válka v Bosně nebo americká inváze do Iráku. Německo a Francie Kosovo hned uznaly, Španělsko a Slovensko byly z pochopitelných důvodů proti. Česko zatím takticky vyčkává, jak se situace vyvine. Srbsko přitom již klepe na dveře EU. Jak by uznání Kosova podnítilo ostatní separatistické tendence uvnitř EU? Co by to znamenalo pro organizaci a fungování EU? Nedají se legitimní požadavky evropských národů uspokojit ani ve XXI. století bez rozbíjení existujících státních struktur, jejichž funkce se s posilováním EU stejně budou dále měnit? Víme, že ve světě je více než tisíc etnických minorit, které by teoreticky mohly požadovat samostatnost?

Energetická politika. Celosvětová energetická krize stojí ve dveřích a spekulativní růst a výkyvy cen ropy jsou její předzvěstí. Není nadále únosné, aby o energetické politice rozhodovaly úzké sektorové zájmy a lokální nátlaková hnutí. Je udržitelné, aby Francie vyráběla 85% elektrické energie v atomových elektrárnách, Německo své atomové elektrárny postupně zavíralo a Rakousko jakékoli úvahy o nich přísně zakazovalo? Je žádoucí, aby si členové EU neefektivně konkurovali v jednáních o dlouhodobém zabezpečení dodávek energie z Ruska i odjinud? Je reálné prosazovat nebezpečně vysoký podíl biopaliv v energetické bilanci, ač to působí negativně na zemědělství a na cenu potravin? V energetice obstojí jen silní hráči a výstavba nových kapacit je nejen velice nákladná, nýbrž i velmi dlouhá. Je v zájmu Evropy jako celku, aby si optimální řešení své energetické situace hledala každá z 27 členských zemí, včetně těch nejmenších a nejslabších? Je to vůbec technicky možné a jaké by to mělo důsledky pro celý kontinent?

Finanční trhy. Současná krize na americkém trhu nadměrně riskantních hypotéčních úvěrů se okamžitě přenesla do evropských bank, investičních fondů a celého finančního sektoru. Praxe ukázala, že globalizovaný finanční systém není sám o sobě již schopen samoregulace a sebekontroly, která by zabránila příliš hazardnímu spekulování nikoli s vlastními, nýbrž s cizími prostředky, včetně prostředků penzijních a jiných sociálních fondů. Dalším novým jevem je rychlý růst tzv. „suverénních“, tj. státních investičních fondů především v Asii a na Středním východě, ale též v Rusku nebo v Norsku. Odhaduje se, že současný objem suverénních fondů přesáhl již tři biliony dolarů (z toho jen fond Abú Dhábí má téměř 900 miliard dolarů) a za deset let má dosáhnout nejméně 17 bilionů. S velkým humbukem se připravuje jejich vstup do takových krizí zasažených svatyní soukromých financí, jako je švýcarská UBS nebo americký Merrill Lynch. Jaká má být strategie členů EU při zřizování a využívání podobných státních fondů? Mají neevropské fondy mít volný přístup do Evropy a svobodně vykupovat, co si vyberou? Měla by i ČR mít svůj suverénní fond a používat ho pro investice, které nepatří do cizích rukou, a pro financování penzí? EU již upozornila na nebezpečí zneužívání těchto fondů ke geopolitickým cílům a připravuje pravidla jejich transparentního chování na evropských trzích. Mají to být pravidla závazná či jen doporučení?

To vše jsou jen příklady. Bylo by možné uvést mnoho dalších trendů a problémů, které jsou výrazem měnících se poměrů sil ve světě, začínajících bitev o energetické a životní zdroje, globalizace trhů a finančních toků, střetů kultur a náboženství, zhoršování životního prostředí nebo lidských migrací. EU bude proto potřebovat více mezistátní spolupráce, více pohledů do budoucna, více koordinace, více solidarity a bude-li to nutné, i více pravomocí, které na ni její členové budou ve vlastním zájmu dobrovolně převádět.

EU se bude zároveň muset podle pragmatických zásad subsidiarity zbavovat případ od případu pravomocí a agend, s nimiž si mohou lépe a efektivněji poradit jednotlivé členské státy nebo regióny, a kde se centralizace na úrovni EU ukázala být zbytečnou. To je obecný princip, který platí i ve veřejné správě uvnitř států a v každém dobře řízeném větším podniku.

Čím začít? Elegantním symbolickým krokem by bylo co nejdříve nad pražským hradem vyvěsit vlajku Evropské unie, která tam patří stejně jako státní vlajka České republiky. Jsme Češi i Evropané, nikoli „nejprve“ Češi a „potom“ také trochu Evropané!