29. 03.

Dluhy, války, výhrůžky

Miloš Balabán Přečteno 1315 krát Přidat komentář

Donald Trump stojící v čele nejsilnější země Severoatlantické aliance vzkázal po svém setkání s Angelou Merkelovou, která vede nejsilnější zemi Evropy, že „Německo dluží NATO ohromné množství peněz a Spojené státy musejí být placeny víc za silnou a velmi drahou obranu, kterou poskytují Německu“. Zároveň Turecko omezuje své aktivity v NATO na protest proti tomu, že některé evropské země nemají příliš pochopení pro nedemokratické praktiky prezidenta Erdogana a odmítají přenesení kampaně před referendem o posílení prezidentských pravomocí s účastí tureckých politiků do evropských měst.

Leckterý ostřílený alianční diplomat na to může říci, že v politice často padají ostrá vyjádření, přesto míra společných zájmů, propojenosti a vzájemné závislosti je tak velká, že to fungování NATO neohrozí.
Generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg v případě slovních přestřelek s Tureckem diplomaticky vyzval všechny zúčastněné ke vzájemnému respektu. Není už nicméně překračován Rubikon? Turecké výpady, okořeněné Erdoganovými přirovnáními Německa k fašistickému státu, totiž zapadají do tektonických změn vnitřní a zahraniční turecké politiky. Doma se jedná o nastolování nedemokratického režimu a vně o prosazování nových mocenských zájmů, které jsou v mnoha ohledech v rozporu s politikou NATO i EU. A Trumpovy účetnické výhrůžky Německu nejsou nějakým izolovaným gestem, nýbrž zapadají do posunu americké geopolitické strategie směrem k izolacionismu a protekcionismu.

V NATO tak může být stále těžší všechny spory překonávat. Ostatně dokáže si někdo představit, jak by mohlo NATO fungovat v případě, že by došlo k obchodní válce mezi Evropou a Spojenými státy? Nemusí to přitom být science fic tion. Reportéři německého deníku Bild položili předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi otázku, zda je Evropa schopna vést obchodní válku s USA.Juncker nejprve kontroval protiotázkou, zda jsou Američané připraveni vést obchodní válku s Evropou, a dodal, že by neodpovídala ani zájmům Evropy, ani USA. Následně ale řekl: „Musíme brát vážně protekcionistická prohlášení administrace Trumpa a být připraveni.“

Věřil by někdo před pouhým půlrokem, že místo zóny volného obchodu mezi USA a Evropou bude ve hře možnost obchodní války? Lídři Unie to tak dnes nemají jednoduché, když dva důležití spojenci nejsou vůči ní přátelsky naladěni a navíc jsou i nepředvídatelní. Po římském summitu, který deklaroval vůli Unie zachovat a v její integraci pokračovat, by to ale chtělo i více sebevědomí. Proč Trumpovi nepřipomenout, že především Evropa hodně doplatila na nepromyšlenou a neúspěšnou americkou intervenci v Iráku, která začala právě před čtrnácti lety a spustila lavinu bezpečnostní nestability? Evropu stojí nemalé peníze a úsilí jí čelit. Odpověď na to, kdo komu co dluží, pak může vypadat poněkud jinak.

(Právo, 27.3.)

14. 03.

Turecko na hraně a za branami

Miloš Balabán Přečteno 2593 krát Přidat komentář

Nizozemská vláda se rozhodla i za cenu zhoršení vztahů s Tureckem nepřipustit na svém území kampaň zaměřenou na příslušníky turecké menšiny s cílem získat je pro podporu zavedení prezidentského systému šitého na míru prezidentu Erdoganovi v nadcházejícím referendu. Musela to udělat i s přihlédnutím k tomu, že ve středu čekají zemi parlamentní volby, kde má šanci na vítězství strana Geerta Wilderse se svojí protiimigrační a protiislámskou orientací.

K rozdmýchání vášní a znejistění obyvatel ovšem již pokus o přenesení turecké vládní propagandy do ulic, a to nejen nizozemských měst, stačil. Erdogan přitom fakticky pomáhá nejen Wildersovi, ale i dalším krajně pravicovým a populistickým stranám v celé Evropě, hlavně v Německu a Francii.

Domnívám se ale, že musel dobře vědět, jaké kontroverze turecký politický útok vyvolá. Mohou se totiž na domácí scéně velmi hodit. Po neúspěšném letním puči se represe kvůli údajné příslušnosti k údajnému osnovateli puče Fethullahu Gülenovi dotkly přímo či zprostředkovaně až miliónu lidí. „Čištění“ státních i nestátních institucí lze klidně přirovnat k honu na čarodějnice.

Dějí se věci nevídané. Turečtí generálové a důstojníci ze členského státu NATO žádají o politický azyl v jiném členském státu a propuštění profesoři z tureckých vysokých škol hledají angažmá na evropských univerzitách, včetně naší Univerzity Karlovy.

Jenže čistky ještě prohlubují mnohé potíže, do kterých se Turecko dostalo: slepá ulička v řešení kurdské otázky, ekonomický propad reprezentovaný pádem turecké liry, zpomalení ekonomiky ze skoro devíti procent v roce 2011 na loňská tři procenta, růst nezaměstnanosti, která dosahuje už téměř dvanácti procent, a v neposlední řadě prudké zhoršení bezpečnostní situace s řadou krvavých teroristických útoků.

Nemalá část společnosti také vyjadřuje nespokojenost s další islamizací země, což může prezidentský systém ještě umocnit. K vypuštění páry z přetopeného hrnce proto může přijít vhod „vyrobit“ z Evropy obraz nepřítele, ať to stojí, co to stojí.

Evropa se tak znovu přesvědčuje, že Turecko je bohužel nepříliš spolehlivý partner. V kontextu dění na Blízkém východě i toho, že na Turecku závisí vnitřní bezpečnost EU díky „protiuprchlické“ dohodě, to není moc povzbudivé. A může být i hůř.

Nelze brát na lehkou váhu úvahy, které se v Turecku objevují na vládní a expertní úrovni: Turecku je třeba navrátit jeho dřívější mocenskou váhu, třeba i tím, že se zpochybní hranice Turecka nespravedlivě stanovené po první světové válce. A horizont takových úvah? Rok 2023, kdy bude Turecko slavit sté výročí založení republiky.
To by měl být prezident Erdogan, jako již autokratický vůdce, teprve čtvrtý rok ve funkci prezidentského období začínajícího v roce 2019…

To, co se děje v Evropě dnes, je tudíž jen začátkem dalšího velkého evropského bolehlavu. Zbývá jen věřit, že se tomu věnuje v Bruselu a v dalších evropských metropolích zvýšená pozornost. Hlavně u těch, co se zabývají hybridním válčením a nepřátelskou propagandou.

(Právo, 14.3.)

03. 03.

Vítejte v „postamerickém“ světě

Miloš Balabán Přečteno 1792 krát Přidat komentář

Na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově, která je „bezpečnostním Davosem“, nesl její klíčový dokument o trendech ve světě název Post-pravda, Post-západ, Post-řád ?

Je to zvláštní triáda vypovídající o zmatenosti západní politiky. Odvíjí se hlavně od dění ve Spojených státech. Připomíná to dobu před třiceti lety v socialistických zemích, jejichž tehdejší vedoucí představitelé byli zaskočeni novou politikou Moskvy. Dnes jsou naopak američtí spojenci v Evropě zaskočeni děním ve Washingtonu s prezidentem Donaldem Trumpem. Wolfgang Ischinger, předseda mnichovské konference, dokonce napsal, že Spojené státy, k jeho lítosti, nepřicházejí v úvahu pro roli symbolického politického a morálního vůdce Západu.

Změna americké politiky ale vyplývá i z rostoucích tenzí a protikladů ve Spojených státech. Ve čtyřleté prognóze o globální budoucnosti Národní zpravodajské rady USA, letos s horizontem do roku 2035, se např. dočteme o rostoucí příjmové nerovnosti v Americe i o tom, že podíl amerických mužů ve věku 25–54 let, kteří nemohou najít práci, je největší od velké deprese ve třicátých letech minulého století. A závěr? Pochybnosti o reálnosti „amerického snu“ a globální ekonomické integraci.

Spojené státy se nacházejí v systémové krizi, která vynesla do prezidentského křesla Trumpa. První měsíc jeho vládnutí to potvrdil – společnost v USA se stále víc polarizuje, což podkopává vnitřní stabilitu. Odpovědí Trumpa je izolacionistický koncept Ameriky na prvním místě. Svědčí o tom i jeho první kongresový projev. Sníží se výdaje na diplomacii, rozvojovou pomoc, dále se bude tlačit na spojence v NATO, aby platili víc za obranu. Ušetřené peníze chce věnovat na program národní obnovy.

Evropa tak musí přemýšlet o nové realitě světa bez spoléhání na „velkého bratra“. Nebude to ovšem bezrizikové.
Po Mnichovu jsme mohli vyslechnout od evropských politiků slova ulehčení o tom, že Spojené státy se neodvracejí od NATO a bezpečnostní spolupráce s Evropou, i když podmíněné požadavkem na zvyšování vojenských rozpočtů.

Evropané, včetně nás, to mohou začít naplňovat. Jenže co když Trump v souladu s novou mantrou, že kdo chce v Americe prodávat, musí zde také vyrábět, bude zároveň vytvářet obchodní bariéry v podobě vyšších cel nebo speciálních daní? Nemůže to nabýt až podoby obchodní války? Není to nereálné. První na ráně může být nejsilnější člen EU – Německo. To v roce 2016 vyvezlo do USA zboží za víc než 125 miliard eur, dovoz ale činil pouze okolo 50 miliard a ani americká digitální ekonomika tuto obří nerovnováhu nesrazila.

Němci se již dočkali z USA varování, že se to musí změnit. Michael Hüther, šéf vlivného Institutu pro ekonomický výzkum, k tomu otevřeně řekl, že Trump je rizikem pro německý byznysový model. Neovlivnilo by to i vztahy v NATO?

Americko-německý střet by byl rizikem i pro nás s enormním napojením na německou ekonomiku. A co když se k tomu ještě přidají tenze v obchodu mezi USA a Čínou?

Vítejte v „postamerickém“ světě…

(Právo, 2.3.)

21. 02.

Zajistí vyšší vojenský rozpočet vyšší bezpečnost?

Miloš Balabán Přečteno 1601 krát Přidat komentář

Evropští politikové si o víkendu na mnichovské bezpečnostní konferenci vyslechli z úst amerického viceprezidenta Pence naživo poselství z Bílého domu: pokud chcete být relevantními spojenci USA v NATO, musíte zvýšit svoje vojenské rozpočty na úroveň dvou procent HDP. Donald Trump umí počítat. Proč by USA s ročním HDP přesahujícím 16 biliónů dolarů měly platit víc do rozpočtu NATO, když evropští členové Aliance mají roční HDP o dva bilióny dolarů vyšší? Navíc musí brát v potaz, že ani globální hegemon a nejdůležitější člen NATO prostě nemá nevyčerpatelné finanční zdroje. Zvlášť když ho tíží stále rostoucí dluh, který už překročil hranici devatenácti biliónů dolarů.

Pro prezidenta může být velmi složité, aby svým voličům, kterým slíbil, že udělá Ameriku znovu velikou, vysvětloval, že Spojené státy budou nadále platit do rozpočtu NATO víc, než musí, a že i z tohoto důvodu bude méně peněz v americkém rozpočtu třeba na rekonstrukci zastaralé infrastruktury. Jenže i pro evropské politiky bude neméně složité vysvětlovat veřejnosti, proč má růst vojenský rozpočet, často i o sto procent, i když viceprezident Pence dal Evropanům desetiletou lhůtu.

Jako první se ozval německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel. Veřejně si položil otázku, kde na navýšení německého rozpočtu na obranu o zhruba 25 miliard eur (676 miliard korun) vzít peníze. A dodal, že vyšší výdaje na obranu v podobě dvou procent HDP nemusejí znamenat vyšší bezpečnost. Gabriel určitě nebude ve svých pochybnostech v Evropě osamocen.Může tomu tak být i u nás, vždyť dvě procenta HDP se dnes zhruba rovnají sumě 130 miliard korun. Dnes jsme zhruba na 52,5 miliardy plánovaných pro letošní rok, přičemž česká vláda se zavázala k růstu obranného rozpočtu na 1,4 % HDP do roku 2020.

Je tudíž možná na místě podívat se na problém komplexněji. Evropští členové NATO dnes vydávají souhrnně na obranu ročně 250 miliard dolarů. Tlak z USA by tak Evropu mohl donutit zrychlit proces evropské vojenské integrace a hlavně zefektivnit hospodaření s tak obrovskými prostředky. Evropa přitom výdajově převyšuje svého deklarovaného hlavního protivníka, kterým je Rusko, téměř čtyřikrát.

K efektivitě hospodaření se mohou přidat i promyšlenější politické strategie s využitím diplomatických nástrojů, humanitární a rozvojové pomoci. Kam třeba vedou převážně ideologicky motivované intervence, už víme. Představují ale i obrovské rozpočtové zatížení. Podle analýzy ekonomky Harvardovy univerzity Lindy Bilmesové dosud stály Spojené státy invaze do Iráku a operace v Afghánistánu dva bilióny dolarů! A co dnes vidíme: stále nekončící bitvu o irácké město Mosul, které se Iráčané s podporou Američanů snaží vyrvat z rukou Islámského státu.

V případě humanitární a rozvojové pomoci Evropa musí počítat s novým Marshallovým plánem pro Afriku cíleně směřujícím do regionů a států, který by mohl eliminovat bezpečnostní hrozby pro Evropu lépe než vojenské zásahy. Určitě sem patří hrozba masové migrace. Bude to určitě drahé, efekt ale možná předčí navýšené vojenské rozpočty.

Proto pokud hovoříme o vojenských výdajích, mělo by to být součástí mnohem širší diskuse o možnostech zajišťování bezpečnosti.Obrana země není spojena jen s armádou, ale i s tím, jak je zajištěna vnitřní bezpečnost. V případě válečného konfliktu to platí dvojnásob. A nemáme snad u nás dobře fungující integrovaný záchranný systém? Nemělo by se tedy začít uvažovat o rozpočtových výdajích na obranu a bezpečnost jako o jednom celku? I z toho důvodu, že hranice mezi vnitřní a vnější bezpečností se dnes hodně stírají.

(Právo, 20.2.)

08. 02.

Nejtěžší zkouška

Miloš Balabán Přečteno 2797 krát Přidat komentář

V roce 1992 vyšla legendární kniha amerického politologa Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk ve kterém přišel s tvrzením, že po zhroucení sovětského systému je možné ohlásit definitivní vítězství amerického modelu liberální demokracie, což se rovná konci dějin. Fukuyamův závěr zapadal do euforie z vítězství USA ve studené válce. V konfrontaci s dalším vývojem ve světě neobstál. A po čtvrtstoletí od „konce dějin“ se Fukuyama na webu Politico dokonce ptá ve svém článku, zda je americká demokracie dost silná na Trumpa. Čteme v něm, že existující americký systém nikdy nebyl konfrontován s lídrem, který popírá existující normy a pravidla a že prožíváme experiment o tom, zda se Spojené státy budou řídit právem nebo vůlí jednoho prezidenta.

Jedno z dějství experimentu se děje před našimi zraky v podobě bitvy Trump versus soudci o prezidentově rozhodnutí pozastavit vstup občanům sedmi muslimských zemí do USA. Podle dobře informovaných washingtonských kruhů je hlavní příčinou fakt, že prezidentská administrativa nebyla schopna rozhodnutí po právní stránce dobře připravit, chybí totiž kvalifikovaní odborníci. K úřednickému exodu, ale dochází třeba i na ministerstvu zahraničí. Nebude tudíž do budoucna rizikem, že některá rozhodnutí se budou přijímat pod tlakem emocí a nikoliv po zralé úvaze? V mezinárodní politice a bezpečnosti by to mohlo být dost velké riziko.

Zatím Donald Trump posílá do Bruselu jako nového velvyslance při EU Teda Mallocha, který 25. ledna prohlásil, že se EU může zhroutit do osmnácti měsíců a ještě dříve ho přirovnal k SSSR.
Předseda Evropské rady Donald Tusk proto opustil diplomatickou korektnost a v dopise lídrům členů EU před maltským summitem neváhal varovat před dezintegrací EU a návratem k mystické suverenitě členských států, což by podle něj znamenalo faktické podřízení se velkým supermocnostem: Spojeným státům, Rusku a Číně. Věru zajímavý závěr!

Jenže britská premiérka Mayová, jednou nohou na odchodu z EU, si s tím hlavu neláme a zjevně jí není proti srsti představa, že bude hrát samostatný mocenský part jak s USA, tak i s Čínou. Podobně jako maďarský prezident Orbán, který těsně před maltským summitem hostil v Budapešti Vladimíra Putina. Je ale možné, aby se celá unie shodla na jednotné pozici ke třem supermocnostem? Sotva.
Může se ale stát, že EU si bude muset přivykat životu v „postatlantické“ Evropě. V takovém případě Spojené státy přestanou být evropským protektorem a zároveň se stanou i jejím větším soupeřem.

Že by to byla pro unii nejtěžší zkouška po šedesáti letech existence není pochyb.

(Právo, 7.2)

02. 02.

Iluze, pravdy a léčba šokem

Miloš Balabán Přečteno 1494 krát Přidat komentář

Prezident Donald Trump denně překvapuje svými razantními kroky. Vypovídá smlouvu o Transpacifickém partnerství, rozhoduje o stavbě zdi na hranici s Mexikem a zakazuje vstup do Spojených států občanům sedmi muslimských zemí.

Je možné spatřovat v takové politice, která s sebou přináší velkou míru polarizace do mezinárodních vztahů, logiku? Možná ano. Především se potvrzuje, že Trump chce naplnit to, co říkal v kampani. Cílí i na své voliče, kteří očekávají plnění předvolebních slibů a věří, že více izolacionistická, a tím i bezpečnější Amerika zlepší jejich život.

Je to dost možná iluze, zároveň by ale nemělo zapadnout, že Trump také někdy říká věci, o kterých je třeba vážně přemýšlet. Jako třeba v nedávném rozsáhlém interview americké televizi ABC. Trump v něm uvedl, že Spojené státy za posledních šestnáct let utratily na Blízkém východě šest biliónů dolarů v situaci, kdy se doma rozpadají silnice, mosty a školy a těžko si dovolit rekonstruovat města.

Co z Trumpových slov, která řada Američanů jistě dobře chápe, může vyplývat? Chci si nejdřív dát do pořádku vlastní dům a to bude limitovat moje mezinárodní angažmá. A budu pokračovat razantněji v tom, co fakticky již začal můj předchůdce Barack Obama: stahovat se z globální politiky.

Dost možná jde teď o podobu a míru tohoto stahování. USA jsou samozřejmě stále jedinou supervelmocí, ale je již nad její síly, aby samotná rozhodovala o všech zásadních politických otázkách na globální úrovni. Posledním symbolem je americký velvyslanec čekající v „předpokoji“ na výsledky rozhovorů o urovnání konfliktu v Sýrii v Astaně.

Ve světě, kde slábne americká moc a na vzestupu je Čína, je v každém případě nevyhnutelný proces restrukturalizace mezinárodních vztahů. Jakou bude mít podobu? To je otázka, která musí nejvíce zajímat Evropany, včetně nás. Z vyjádření a argumentů Donalda Trumpa vyplývá, že by mu nebyl proti srsti koncept „koncertu velmocí“, ve kterém by rozhodovaly hlavní hráči: USA, Rusko, Čína a snad i Německo.

Nemělo by to překvapovat. V dubnu 2016 psal fakticky o tomtéž na stánkách časopisu National Interest Zbygniew Brzezinski: výbuchy násilí uvnitř muslimského světa, na Blízkém východě a v třetím světě je schopen eliminovat především trojúhelník USA– Rusko–Čína bez toho, aniž by došlo k demontáži globálního řádu.
Co z toho plyne pro Evropu? Transatlantická vazba i v podobě NATO může oslabovat, Spojené státy budou více hledět na svoje zájmy, které nemusí být úplně kompatibilní se zájmy a představami Evropanů. Někdy se dokonce může stát, že budou i protikladné.

Pro Evropu to v mnoha ohledech bude asi hodně bolestné, protože za své mohou vzít letité „pravdy“, které nás zavlekly i do mnoha slepých uliček. Jestli léčba Trumpovým šokem pomůže k tomu, aby se Evropská unie víc osamostatnila nejen jako bezpečnostní aktér, je otázkou. V měnícím se světě to ale jinak nepůjde.

(Právo, 1.2.)

24. 01.

Proti proudu

Miloš Balabán Přečteno 3721 krát Přidat komentář

Minulý týden se stal jedním z důležitých milníků v dalším vývoji Západu. Dvě mocnosti, které po čtyři staletí určovaly jeho vývoj – Británie a USA –, předestřely celému světu novou politickou strategii. Jak Donald Trump, tak Theresa Mayová jdou přitom evidentně proti globálnímu proudu se svým prioritním důrazem na národní zájmy. Evropa je zaskočena. Má být proč. Nebyla zvyklá poslouchat z Washingtonu takový inaugurační projev nastupujícího prezidenta. Iluze o tom, že Trump prezident se bude odlišovat od Trumpa ve volební kampani, vzala za své.

Trump Americe i světu sdělil, že „země nevzkvétá“, politikové jsou neschopní a odtržení od lidí. A že odteď se bude země řídit novou koncepcí: Amerika na prvním místě. Slíbil, že každé rozhodnutí o obchodu, daních, imigraci a zahraničních záležitostech se bude přijímat v zájmu amerických pracujících a rodin. Země je extrémně zadlužena, k čemuž přispěl i Barack Obama, a dosud ji zachraňuje jen to, že dolar je celosvětovou rezervní měnou a tisk nových dolarů oddaluje „tvrdé přistání“. Mohou být Trumpovy plány receptem na tyto ekonomické problémy? Stěží. Nicméně izolacionistický model vede k tomu, že ve světě bude méně Spojených států, což se dotkne i jejich spojenců a Evropanů zvlášť.

Těm zároveň dává vale Británie rozhodnutím o tvrdém brexitu. Další iluze o tom, že nakonec Britové dostanou rozum a budou v pozici jakéhosi „přidruženého člena“, vzala za své. Jistě, rizika vyplývající z absolutního rozchodu existují. Přesto nepodceňujme analytické schopnosti Britů založené na staletých tradicích jejich mocenské politiky. Nepřišli k závěru, že krize EU je hlubší, než si i my myslíme, a že výhody plynoucí z ní v budoucnosti nepřevýší nevýhody? Stále doutná řecká a také italská krize, a pokud explodují, nemusí to Německo tentokrát utáhnout. Přidejme k tomu další vlny uprchlíků, nezvládnuté teroristické útoky a málokdy akční unijní instituce, a máme před sebou perspektivu ekonomicky a bezpečnostně rozkolísané EU. Britové ale již budou mimo.

V minulém týdnu si k měnícím se mocenským siločarám řekla své i Čína ústy prezidenta Si Ťin-pchinga na Davoském fóru. A znepokojení západní politikové si po dvou politických šocích mohli vyslechnout poselství, že Čína, jež se nezřekla centrálního plánování ekonomiky, podporuje ekonomickou globalizaci jako příležitost, která může přinášet prospěch, a naopak odmítá protekcionismus. Další důkaz, že „starý“ svět, kde hrál Západ prim, pomalu, ale jistě končí. Musíme na to myslet i u nás a přizpůsobovat tomu naši politiku. Není to snadné, jenže se tomu nevyhneme.

(Právo, 23.1.)

19. 01.

Evropa v Trumpově světě

Miloš Balabán Přečteno 2793 krát Přidat komentář

Po výrocích Donalda Trumpa k EU, NATO a politice německé kancléřky se může jevit rozlučková schůzka Angely Merkelové s Barackem Obamou v Berlíně loni v listopadu jako derniéra dosavadního modelu americkoevropské spolupráce. Pár dní před Trumpovou inaugurací dostali evropští politikové příležitost pochopit podstatu jeho politiky „America first“.

Evropská unie mu na rozdíl od Obamy na srdci neleží. Brexit považuje za skvělou věc, v případě EU očekává její rozpad, o čemž svědčí telefonáty Trumpova týmu sondující v zemích Unie, která další země ji opustí. Marine Le Penová ve Francii nebo Geert Wilders v Nizozemsku z toho nepochybně mají radost.

Trump navíc považuje Unii za nepříjemného konkurenta, když si položil v interview zajímavou řečnickou otázku. Nevznikla Unie částečně proto, aby v byznysu porazila Spojené státy? V této logice se pak nelze divit výhrůžce německým automobilovým koncernům, které plánují investovat v Mexiku a dovážet na americký trh: pokud to uděláte, uvalím na vás 35procentní clo.

Neváhal zároveň otevřeně kritizovat i Merkelovou za její migrační politiku, kterou označil za katastrofální chybu. To si ale myslí i celá řada evropských politiků, včetně českých. V tuto chvíli je však podstatnější něco jiného: rýsuje se vážný politický rozkol mezi dvěma nejsilnějšími transatlantickými aktéry. Jde přitom o mnohem víc než v případě sporu o legitimitu invaze do Iráku před čtrnácti lety.

Kancléřka na interview reagovala diplomaticky, když řekla, že si počká na Trumpovu inauguraci. Zároveň na další Trumpova tvrzení, že Severoatlantická aliance je po mnoha letech zastaralou organizací, s neochotou členů platit to, co mají, do společného rozpočtu a neschopná poradit si s terorismem, uvedla, že Evropané mají svůj osud ve vlastních rukou a měli by tak jako dosud spolupracovat a připravovat se na řešení výzev 21. století.

Můžeme si to vyložit i jako tušení, že se Evropa bude muset vyrovnat s novou geopolitickou realitou, kde Spojené státy již nemusí být bezvýhradným evropským spojencem. Nejen v oblasti bezpečnosti je to nepochybně pro Evropu velký bolehlav. Zvláště v situaci, kdy se Rusko a Čína snaží být vůči USA alternativou, i když stále limitovanou. Rusko primárně bezpečnostně, což dokazuje v Sýrii, a nově možná i v Libyi, Čína pak stále důrazněji ekonomicky.

Ve světě s nově rozdávanými mocenskými kartami je tak Evropa nucena začít jednat především s ohledem na své zájmy. Není to nutně špatně, otázka ale je, zda je toho schopna.

(Právo. 18.1.)

16. 12.

Evropa bez berliček Spojených států

Miloš Balabán Přečteno 2451 krát Přidat komentář

Antonín Rašek v komentáři pro Právo (Počkáme si, až se Trump ukáže, 12. 12.) došel k závěru, že by evropští i naši politikové měli být aktivnější a neměli by čekat se založenýma rukama na politickou strategii Donalda Trumpa. Měli by si ujasnit postoje k řadě témat, hlavně k podobě NATO, vztahy k Rusku a k Číně. A nemělo by je překvapit, že Trump bude v prvé řadě hájit zájmy USA.

Určitě má pravdu. Evropa to má ale teď hodně těžké. Trump je naprosto nepředvídatelný. V kampani mnohé šokoval např. jeho pohled na NATO. Po volbách některá vyjádření rétoricky korigoval, jenže překvapení pokračují. O zahraniční politice debatuje Trump přes Twitter, telefonuje tchajwanské prezidentce nebo posílá CIA vzkaz, že její vývody o zasahování ruských hackerů do voleb jsou směšné.

Něco naznačují i nominace na posty v prezidentské administrativě. To, že se ministrem zahraničí stane šéf ropného gigantu Exxon Mobil Rex Tillerson, který má výborné kontakty v Rusku a je odpůrcem sankcí, musí u řady politiků v Evropě vyvolat až paniku.

Není to předzvěst zásadnějších změn a posunů v americké zahraniční politice? Na tuto otázku odpověděl na webu Project Syndicate německý ministr zahraničí v letech 1998–2005 Joschka Fischer. Napsal, že Amerika směřující k izolacionistickému nacionalismu zůstane nejsilnější zemí světa, nebude ale dále garantovat bezpečnost západních zemí nebo bránit mezinárodní pořádek založený na svobodném obchodu a globalizaci.
Podle Fischera bychom neměli mít iluze: Evropa je příliš slabá a rozdělená na to, aby mohla zaměnit USA ve strategickém smyslu, a bez vedení USA nemůže Západ přežít. Proto Západ, tak jak ho nyní známe, téměř určitě před našimi zraky zhyne.

Příliš chmurná vize? Snad ano. Nicméně o jednom není pochyb. Evropa se bude muset učit více žít ve světě i bez Ameriky, mít samostatnější zahraniční a bezpečnostní politiku. Existovat vedle „velké trojky“ USA, Číny a Ruska, jednat i s dalšími velkými aktéry, jako je Indie či Brazílie.

Problém ale je, že Evropu zastihlo Trumpovo vítězství ve chvíli existenciální krize. A na rozdíl od Pekingu či Moskvy, kam může Trump telefonovat na pověstné jedno číslo, což mu nepochybně vyhovuje, v Evropě takové číslo stále není. Proto možná právě teď nastal rozhodující okamžik k velké inventuře evropského projektu, podívat se na to, co funguje a co ne, nebyrokraticky narýsovat novou vizi a nové mechanismy jeho fungování.
Trump, který přivítal brexit, s tím Evropské unii určitě nepomůže.

(Právo, 14.12.)

03. 12.

Oslabená Unie a nová Jalta

Miloš Balabán Přečteno 3102 krát Přidat komentář

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker opět překvapil svými výroky o Rusku. Sankce nechce rušit, zároveň ale chce mít s Ruskem nekonvenční dohodu, neboť bez něj nemůže existovat evropská bezpečnostní struktura. Chtěl by proto s Ruskem diskutovat jako rovný s rovným. To řekl v interview pro Euronews.
Rusko přitom podle Junckera není regionální mocnost, jak to chybně odhadl americký prezident Obama. Naopak je s Ruskem třeba jednat jako s velkou zemí a hrdým národem. A celé to ještě okořenil poznámkou, že rozloha EU je pět a půl miliónu čtverečních kilometrů a Ruska sedmnáct a půl miliónu. Závěr? Musíme se ještě hodně dozvídat o Rusku, protože o tom Unie mnoho neví.

Člověk je z takových tvrzení hodně na rozpacích. Jsou v protikladu s tím, že Rusko je většinově v Bruselu považováno za nebezpečného protivníka. Nejvíc v oblasti propagandy. Proč to tedy Juncker svými vyjádřeními nabourává?

Pro odpověď je nutné se podívat přesně o rok zpátky. Tehdy v Pasově z jeho úst zazněla slova o potřebě uvolnit napětí s Ruskem, dosáhnout s ním praktického vztahu a nedovolit, aby tento vztah diktoval Evropě Washington.

V tomto punktu se zřejmě situace mění. Těsně před Junckerovým interview měl totiž interview pro New York Times Donald Trump. Chce také nacházet společný jazyk s Ruskem, a myslí si, že i Rusové usilují o totéž s Američany. Podle Trumpa to odpovídá společným zájmům. A společným jmenovatelem je boj proti Islámskému státu v Sýrii.

Pěkná slova, která Rusové rádi slyší. Jenže Američané, i kvůli nijaké Obamově strategii, tahají v Sýrii za kratší konec provazu. Islámský stát ještě poražen není, na kahánku nicméně asi má protiasadovská opozice. Aleppo ukazuje, že Rusům se daří vytvářet „fakta na zemi“ a že může být hotovo ještě do nástupu Trumpa do prezidentského úřadu.

Řekl bych, že ten se nepokusí zvrátit výsadní ruskou pozici v syrském konfliktu, spíš bude kooperovat na stabilizaci situace. I když dost dobře možná i z toho důvodu, že, jak uvádí saúdskoarabské zdroje, je na Blízkém východě stále zachováváno dělení z dob studené války: Sýrie patří Rusku a státy Perského zálivu USA.

Buď jak buď, Evropa nemá na vývoj situace v Sýrii jakýkoliv vliv. Závisí na Rusku a USA, což vzhledem k další možné migraci ze Sýrie i k napjatým evropsko-tureckým vztahům není komfortní situace. Junckerova vstřícnost vůči Rusku má tak navýsost pragmatický rozměr. I proto, že Evropa je aktuálně politicky oslabená. Takže by nás neměla v budoucnu zaskočit další překvapivá prohlášení, a to nejen od Junckera. Třeba od Francoise Fillona, po pravicových primárkách možného francouzského prezidenta, který má pro politiku Vladimíra Putina pochopení.

Francouzský bezpečnostní expert Francois Heisbourg k tomu ovšem sarkasticky poznamenal, že „proputinismus“ ve Francii by se stal jednou z prvních obětí nové Jalty mezi Donaldem Trumpem, Vladimírem Putinem a Si Ťin-pchingem. Uvidíme.

(Právo, 1.12.)

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy