23. 05.

Washingtonský thriller a evropské otazníky

Miloš Balabán Přečteno 1571 krát Přidat komentář

Dění ve Washingtonu připomíná thriller. Okolo podezření ze spojení prezidenta Trumpa a jeho okolí s Rusy před volbami se rozpoutala politická i mediální hysterie, která se rozrůstá dalšími a dalšími obviněními. Zapletly se do toho i zpravodajské služby, dochází k únikům informací, které mají za cíl poškodit prezidenta.Žádné důkazy o spiknutí zatím předloženy nebyly, nicméně stálé opakování obvinění přesvědčuje veřejnost, že americké instituce nebyly schopny eliminovat zahraniční vměšování do americké politiky. Zvnějšku to ale spíše vypadá tak, že jde o vzájemné vyřizování účtů v jejím rámci, což začíná paralyzovat vládnutí v nejsilnější zemi světa.

Za takových okolností vyjel Trump na svoji první zahraniční cestu. Možná trochu v roli „chromé kachny“.Tento termín se sice používá pro americké prezidenty na konci jejich mandátu mezi volbou a inaugurací, může ale platit i pro prezidenta, který má svázané ruce domácím chaosem. V každém případě bude Trump muset myslet víc na dění ve Washingtonu než na blízkovýchodní a evropskou misi.Deklarovaná ambice pohnout s „uzlem protikladů“ na Blízkém východě je i proto dvojnásob příliš ambiciózní. V Saúdské Arábii nicméně vidíme tradiční schéma americké politiky: dodávat ještě víc zbraní je prvotním zájmem.

Nedemokratická monarchie, která by se měla víc starat o vnitřní stabilitu země, koupí od Američanů zbraně za 110 miliard dolarů a v perspektivě deseti let za dalších 350 miliard. Trump tím ovšem alespoň naplní svoje předvolební heslo „Amerika na prvním místě“ udržením pracovních míst ve vojenskoprůmyslovém komplexu. Další militarizace Blízkého východu nevěstí nic dobrého zvláště pro Evropu, kam Trump zamíří na minisummit NATO v Bruselu. O tom zde zřejmě řeč nebude, ostatně bruselské jednání si podle všeho neklade velké cíle.

Z Trumpových úst evropští lídři a turecký prezident mohou hlavně slyšet, co už vědí: NATO není zastaralé a je třeba dávat dvě procenta HDP na obranu. I když u Trumpa si člověk nemůže být jist, že neprohlásí něco, co zahustí atmosféru.Evropané přesto musí zbystřit. Pokud by snad v USA pokračovala destrukce vnitřní politiky, mohlo by dojít k vakuu v mezinárodní politice. Na to ostatně upozornil minulý týden ve Washingtonu německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel.Evropa zranitelnější se svými vnitřními tenzemi, ve světě, který se stal znovu nepředvídatelným, bude muset ještě víc přemýšlet o samostatnější politice v globálním rámci. Úvahy o evropském jádru a periférii tak mohou nabývat ještě rychleji na důležitosti. I pro nás.

(Právo, 22.5.)

18. 05.

Na Hedvábné stezce

Miloš Balabán Přečteno 2455 krát Přidat komentář

Návštěva prezidenta Miloše Zemana v Číně je zastíněna vládní krizí. I přes všechny turbulence, které doma i s prezidentem zažíváme, je ale dobře, že k návštěvě došlo. Ostatně je to i vizitka dosud úspěšné vlády, která se podílela na restartu česko-čínských vztahů. Vrcholem návštěvy je účast na fóru k čínskému projektu Pás a Stezka, který má navázat na existenci dávných Hedvábných stezek spojujících před mnoha stoletími Čínu se světem. Počítá se s jejich obnovením v moderním hávu pozemního a námořního propojení Číny s řadou asijských, evropských a afrických zemí. Na projektu se má podílet 64 zemí, podílejících se 40 procenty na globálním HDP, kde žije 60 procent světové populace.

Mnozí na Západě vyjadřují obavy z nového čínského projektu, který posiluje geopolitický vliv Číny ve světě, a zvláště pak v Eurasii. Neotevřely mu ovšem cestu i chyby Západu? Ekonomická krize, která vypukla v USA v roce 2008, málem položila globální ekonomiku a Čína měla lví podíl na tom, že k tomu nedošlo.Zároveň si uvědomila, že pokud chce být skutečnou globální mocností, musí mít samostatnější vizi nejen svého, ale i globálního rozvoje nezávislejší na Západu.

I proto přichází čínský prezident Si Ťin-pching v září 2013 s projektem Pás a Stezka. Primárním cílem je udržet dynamiku čínského růstu další ekonomickou expanzí do okolního světa. Podmínkou jsou mohutné investice do infrastruktury – silnic, železnic, přístavů, elektráren, které usnadňují průmyslový rozvoj i za hranicemi Číny. Ta tím na straně jedné rozšíří odbytiště pro svoje výrobky a podpoří domácí růst, na straně druhé se bude podílet na ekonomickém rozvoji spolupracujících zemí. Nepochybně zajímavá perspektiva i pro ty země EU, které se potýkají s nemalými hospodářskými problémy.

Expertní prognózy přitom hovoří o tom, že by díky kvalitnímu infrastrukturnímu propojení Číny s Evropou měl mezinárodní obchod zemí EU stoupnout až o šest procent. Je tudíž logické, že se Česko snaží být u toho.„Infrastrukturalismus“ v čínské režii se tak stává dalším -ismem měnícím svět. Je podpořen i velkými finančními zdroji, kterými Čína disponuje a které alokuje i do nové Asijské infrastrukturní a investiční banky.

Do banky vstoupilo navzdory nelibosti USA i čtrnáct zemí EU, včetně Německa, Francie, Itálie, Polska a Maďarska, které chtějí z čínských záměrů profitovat. Stejně jako Británie, která je již z EU jednou nohou venku. Česko v ní zatím chybí a možná by bylo dobré se dozvědět od ministerstva financí proč. Zásadnější ale jsou další přesuny globální moci a vlivu. Legendární Francis Fukuyama dokonce napsal, že pokud projekt Pás a Stezka splní očekávání čínských plánovačů, pak Eurasii od Indonésie po Polsko čeká během příští generace zásadní proměna. A každé naše budoucí vlády i prezident budou muset bez ohledu na politické zabarvení brát tuto realitu na vědomí.

(Právo, 16.5.)

10. 05.

Úleva po Francii? Může být dočasná

Miloš Balabán Přečteno 1712 krát Přidat komentář

V březnu 2016 přišla americká novinářka Anne Applebaumová na stránkách listu Washington Post se scénářem, že se nacházíme v době, kdy stačí dvě nebo tři špatné volby a může nastat konec NATO, Evropské unie nebo liberálního řádu jako celku. Zatím konce ještě nenastaly. Došlo ale k neočekávanému brexitu a též k neočekávanému zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Evropa a Británie stojí před konfliktním rozvodem. Heslo EU „jednota v různosti“ střídá příměr o životě v různých galaxiích a Brusel i Berlín chtějí Británii přitlačit ke zdi. Bude to produktivní, např. i pro fungování NATO, uvážíme-li, že Británie je nejsilnější evropskou vojenskou mocností? Na Donalda Trumpa zatím vcelku platí brzdy a protiváhy amerického politického systému. Nicméně nepředvídatelnost v Trumpově domácí a zahraniční politice nemusí až tak úplně zmizet. Ve světě řady konfliktů a složitých výzev v podobě environmentálních problémů, islamistického terorismu nebo migrace, kde oslabený Západ složitě hledá cesty, jak se vyrovnávat s rostoucím vlivem Číny a Ruska, to není bez rizika.

A z každých voleb v evropské zemi, které byly před pár lety jen rituálem, zda vyhraje pravice, nebo levice a nic moc se nezmění, se nyní stávají střety o budoucnost Evropy. Tradiční strany ustupují ze svých pozic a politický prostor zaplňují populisté a krajní pravice. Zatím úplně nevyhrávají, ale přesto posilují. Francouzské prezidentské volby byly zatím nejtěžší zátěžovou zkouškou. Dopadla pro Francii a EU dobře, i když se štěstím. Vždyť ještě před půlrokem byl Emmanuel Macron v závodě o Elysejský palác třetím či čtvrtým vzadu. Po skandálech kandidáta pravice Françoise Fillona a neschopnosti levice se nakonec mladý ambiciózní bankéř stal jediným volitelným protikandidátem Marine Le Penové.

Jenže volba Macrona byla jako už několikrát v Evropě nikoli volbou pro někoho, spíš proti někomu. A i když byla Le Penová jasně poražena, téměř 34 procent hlasů, které získala, varuje. Třetina společnosti řekla ano jejím receptům proti dopadům globalizace a imigrace. Bude ale Macron v rámci systému schopen nabídnout těm, kteří vnímají, že jsou tímto systémem poškozováni, jinou alternativu než krajní pravici a populisty? A zároveň naplnit očekávání těch, kteří ho volili, že si poradí se všemi ekonomickými neduhy a problémy Francie? Jako investiční bankéř a absolvent elitní školy ENA musí vědět, že je to i v kontextu problémů Evropy nadlidský úkol. Navíc bez politického zázemí, neboť jeho hnutí En Marche! je pouze amorfní strukturou a je otázka, zda může uspět v parlamentních volbách. Lidé přesto mohou vzhlížet k Macronovi jako ke spasiteli, podobně jako tomu bylo u Obamy v USA. Rozčarování pak bývají o to větší.

A v Bruselu by úleva neměla být vystřídána jistotou, že brexit představoval jen anomálii. Další zkouška je před námi v Itálii, kde italští populisté už číhají na svou příležitost v dalších volbách.

(Právo, 9.5.)

03. 05.

Válka, nebo diplomacie? Dilema nejen pro Trumpa

Miloš Balabán Přečteno 1427 krát Přidat komentář

Krize okolo Severní Koreje se dotkla i Česka, když údajně kvůli ní došlo k odložení návštěvy prezidenta Miloše Zemana v Bílém domě. Amerického prezidenta Donalda Trumpa určitě krize hodně zaměstnává. Za pochodu se přesvědčuje o složitosti vládnutí supervelmoci. V rozhovoru pro agenturu Reuters připustil, že může dojít k velkému konfliktu se Severní Koreou, zároveň ale řekl, že by rád záležitost vyřešil diplomaticky.

Už si je zřejmě vědom toho, že jednostranné vojenské řešení, o kterém zpočátku mluvil, by spíše nahrálo do karet nepředvídatelnému Kimovi III., zvýšilo by zranitelnost Jižní Koreje i Japonska a zkomplikovalo by vztahy s Čínou. Bez ní se severokorejský problém vyřešit nedá.Ve hře je i ekonomický faktor. Stačí si uvědomit význam všech tří zmíněných aktérů pro globální ekonomiku a negativní dopady případného konfliktu na její kondici.

Donald Trump tak po sto dnech vládnutí vidí limity emocí v zahraniční politice. Ty převážily v Sýrii a Američanům to ztíží jejich pozici. Co bude následovat po raketovém útoku na jednu ze syrských základen?
Pozemní operace amerických vojsk je mimo realitu. Větší tlak na odstranění prezidenta Asada? Nebude to kontraproduktivní, vezmeme-li v úvahu, že ze 16 miliónů Syřanů jich dvě třetiny žijí na území kontrolovaném Asadem? Trvat na jeho odstoupení jako na podmínce politického urovnání konfliktu znamená trvat na pokračování války. Pokud se USA chtějí někam posunout, musí jednat s Ruskem.

Bolehlavem je i Afghánistán. Nedávné svržení největší americké nejaderné bomby na základnu Islámského státu v Af -ghánistánu spíš podtrhlo bezradnost, jak zde postupovat dál. IS začíná bojovat s Tálibánem a atentát, při kterém Tálibán zabil 140 afghánských vojáků, ukazuje, že vláda nemá situaci pod kontrolou. Američané v zemi zůstávají, je to ale dlouhodobě udržitelné? Nebude nutné nacházet politické řešení s Ruskem a Čínou?

Evropané zatím vyhlížejí Trumpa na summitu NATO koncem května v Bruselu. Očekávají, že potvrdí to, co řekl generálnímu tajemníkovi NATO Stoltenbergovi, že již není zastaralé. Bude ale tlačit na navyšování jejich vojenských rozpočtů na dvě procenta HDP. Třeba jim i připomene, že sám rozhodl o zvýšení již tak vysokého vojenského rozpočtu o 54 miliard dolarů. Jenže za jakou cenu? Výrazně seškrtal rozvojovou pomoc nebo rozpočet ministerstva zahraničí.

Mají spojenci postupovat stejně? Zajímavé je, že Trumpův ministr obrany James Mattis v roce 2013 jako tehdejší velitel centrálního velitelství americké armády poznamenal, že pokud nebude dostatečně financováno ministerstvo zahraničí, bude muset kupovat víc nábojů, a čím víc jsou podporováni diplomaté, o to menší může být vojenský rozpočet. Střízlivá úvaha. Dnes je to jinak. Přesto není od věci položit otázku: může růst vojenský rozpočet, aniž je zcela jasno o povaze hrozeb a o strategii, jak jim čelit? Taková otázka nepochybně neplatí jen pro Spojené státy.

(Právo, 2.5.)

29. 03.

Dluhy, války, výhrůžky

Miloš Balabán Přečteno 2154 krát Přidat komentář

Donald Trump stojící v čele nejsilnější země Severoatlantické aliance vzkázal po svém setkání s Angelou Merkelovou, která vede nejsilnější zemi Evropy, že „Německo dluží NATO ohromné množství peněz a Spojené státy musejí být placeny víc za silnou a velmi drahou obranu, kterou poskytují Německu“. Zároveň Turecko omezuje své aktivity v NATO na protest proti tomu, že některé evropské země nemají příliš pochopení pro nedemokratické praktiky prezidenta Erdogana a odmítají přenesení kampaně před referendem o posílení prezidentských pravomocí s účastí tureckých politiků do evropských měst.

Leckterý ostřílený alianční diplomat na to může říci, že v politice často padají ostrá vyjádření, přesto míra společných zájmů, propojenosti a vzájemné závislosti je tak velká, že to fungování NATO neohrozí.
Generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg v případě slovních přestřelek s Tureckem diplomaticky vyzval všechny zúčastněné ke vzájemnému respektu. Není už nicméně překračován Rubikon? Turecké výpady, okořeněné Erdoganovými přirovnáními Německa k fašistickému státu, totiž zapadají do tektonických změn vnitřní a zahraniční turecké politiky. Doma se jedná o nastolování nedemokratického režimu a vně o prosazování nových mocenských zájmů, které jsou v mnoha ohledech v rozporu s politikou NATO i EU. A Trumpovy účetnické výhrůžky Německu nejsou nějakým izolovaným gestem, nýbrž zapadají do posunu americké geopolitické strategie směrem k izolacionismu a protekcionismu.

V NATO tak může být stále těžší všechny spory překonávat. Ostatně dokáže si někdo představit, jak by mohlo NATO fungovat v případě, že by došlo k obchodní válce mezi Evropou a Spojenými státy? Nemusí to přitom být science fic tion. Reportéři německého deníku Bild položili předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi otázku, zda je Evropa schopna vést obchodní válku s USA.Juncker nejprve kontroval protiotázkou, zda jsou Američané připraveni vést obchodní válku s Evropou, a dodal, že by neodpovídala ani zájmům Evropy, ani USA. Následně ale řekl: „Musíme brát vážně protekcionistická prohlášení administrace Trumpa a být připraveni.“

Věřil by někdo před pouhým půlrokem, že místo zóny volného obchodu mezi USA a Evropou bude ve hře možnost obchodní války? Lídři Unie to tak dnes nemají jednoduché, když dva důležití spojenci nejsou vůči ní přátelsky naladěni a navíc jsou i nepředvídatelní. Po římském summitu, který deklaroval vůli Unie zachovat a v její integraci pokračovat, by to ale chtělo i více sebevědomí. Proč Trumpovi nepřipomenout, že především Evropa hodně doplatila na nepromyšlenou a neúspěšnou americkou intervenci v Iráku, která začala právě před čtrnácti lety a spustila lavinu bezpečnostní nestability? Evropu stojí nemalé peníze a úsilí jí čelit. Odpověď na to, kdo komu co dluží, pak může vypadat poněkud jinak.

(Právo, 27.3.)

14. 03.

Turecko na hraně a za branami

Miloš Balabán Přečteno 2812 krát Přidat komentář

Nizozemská vláda se rozhodla i za cenu zhoršení vztahů s Tureckem nepřipustit na svém území kampaň zaměřenou na příslušníky turecké menšiny s cílem získat je pro podporu zavedení prezidentského systému šitého na míru prezidentu Erdoganovi v nadcházejícím referendu. Musela to udělat i s přihlédnutím k tomu, že ve středu čekají zemi parlamentní volby, kde má šanci na vítězství strana Geerta Wilderse se svojí protiimigrační a protiislámskou orientací.

K rozdmýchání vášní a znejistění obyvatel ovšem již pokus o přenesení turecké vládní propagandy do ulic, a to nejen nizozemských měst, stačil. Erdogan přitom fakticky pomáhá nejen Wildersovi, ale i dalším krajně pravicovým a populistickým stranám v celé Evropě, hlavně v Německu a Francii.

Domnívám se ale, že musel dobře vědět, jaké kontroverze turecký politický útok vyvolá. Mohou se totiž na domácí scéně velmi hodit. Po neúspěšném letním puči se represe kvůli údajné příslušnosti k údajnému osnovateli puče Fethullahu Gülenovi dotkly přímo či zprostředkovaně až miliónu lidí. „Čištění“ státních i nestátních institucí lze klidně přirovnat k honu na čarodějnice.

Dějí se věci nevídané. Turečtí generálové a důstojníci ze členského státu NATO žádají o politický azyl v jiném členském státu a propuštění profesoři z tureckých vysokých škol hledají angažmá na evropských univerzitách, včetně naší Univerzity Karlovy.

Jenže čistky ještě prohlubují mnohé potíže, do kterých se Turecko dostalo: slepá ulička v řešení kurdské otázky, ekonomický propad reprezentovaný pádem turecké liry, zpomalení ekonomiky ze skoro devíti procent v roce 2011 na loňská tři procenta, růst nezaměstnanosti, která dosahuje už téměř dvanácti procent, a v neposlední řadě prudké zhoršení bezpečnostní situace s řadou krvavých teroristických útoků.

Nemalá část společnosti také vyjadřuje nespokojenost s další islamizací země, což může prezidentský systém ještě umocnit. K vypuštění páry z přetopeného hrnce proto může přijít vhod „vyrobit“ z Evropy obraz nepřítele, ať to stojí, co to stojí.

Evropa se tak znovu přesvědčuje, že Turecko je bohužel nepříliš spolehlivý partner. V kontextu dění na Blízkém východě i toho, že na Turecku závisí vnitřní bezpečnost EU díky „protiuprchlické“ dohodě, to není moc povzbudivé. A může být i hůř.

Nelze brát na lehkou váhu úvahy, které se v Turecku objevují na vládní a expertní úrovni: Turecku je třeba navrátit jeho dřívější mocenskou váhu, třeba i tím, že se zpochybní hranice Turecka nespravedlivě stanovené po první světové válce. A horizont takových úvah? Rok 2023, kdy bude Turecko slavit sté výročí založení republiky.
To by měl být prezident Erdogan, jako již autokratický vůdce, teprve čtvrtý rok ve funkci prezidentského období začínajícího v roce 2019…

To, co se děje v Evropě dnes, je tudíž jen začátkem dalšího velkého evropského bolehlavu. Zbývá jen věřit, že se tomu věnuje v Bruselu a v dalších evropských metropolích zvýšená pozornost. Hlavně u těch, co se zabývají hybridním válčením a nepřátelskou propagandou.

(Právo, 14.3.)

03. 03.

Vítejte v „postamerickém“ světě

Miloš Balabán Přečteno 1994 krát Přidat komentář

Na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově, která je „bezpečnostním Davosem“, nesl její klíčový dokument o trendech ve světě název Post-pravda, Post-západ, Post-řád ?

Je to zvláštní triáda vypovídající o zmatenosti západní politiky. Odvíjí se hlavně od dění ve Spojených státech. Připomíná to dobu před třiceti lety v socialistických zemích, jejichž tehdejší vedoucí představitelé byli zaskočeni novou politikou Moskvy. Dnes jsou naopak američtí spojenci v Evropě zaskočeni děním ve Washingtonu s prezidentem Donaldem Trumpem. Wolfgang Ischinger, předseda mnichovské konference, dokonce napsal, že Spojené státy, k jeho lítosti, nepřicházejí v úvahu pro roli symbolického politického a morálního vůdce Západu.

Změna americké politiky ale vyplývá i z rostoucích tenzí a protikladů ve Spojených státech. Ve čtyřleté prognóze o globální budoucnosti Národní zpravodajské rady USA, letos s horizontem do roku 2035, se např. dočteme o rostoucí příjmové nerovnosti v Americe i o tom, že podíl amerických mužů ve věku 25–54 let, kteří nemohou najít práci, je největší od velké deprese ve třicátých letech minulého století. A závěr? Pochybnosti o reálnosti „amerického snu“ a globální ekonomické integraci.

Spojené státy se nacházejí v systémové krizi, která vynesla do prezidentského křesla Trumpa. První měsíc jeho vládnutí to potvrdil – společnost v USA se stále víc polarizuje, což podkopává vnitřní stabilitu. Odpovědí Trumpa je izolacionistický koncept Ameriky na prvním místě. Svědčí o tom i jeho první kongresový projev. Sníží se výdaje na diplomacii, rozvojovou pomoc, dále se bude tlačit na spojence v NATO, aby platili víc za obranu. Ušetřené peníze chce věnovat na program národní obnovy.

Evropa tak musí přemýšlet o nové realitě světa bez spoléhání na „velkého bratra“. Nebude to ovšem bezrizikové.
Po Mnichovu jsme mohli vyslechnout od evropských politiků slova ulehčení o tom, že Spojené státy se neodvracejí od NATO a bezpečnostní spolupráce s Evropou, i když podmíněné požadavkem na zvyšování vojenských rozpočtů.

Evropané, včetně nás, to mohou začít naplňovat. Jenže co když Trump v souladu s novou mantrou, že kdo chce v Americe prodávat, musí zde také vyrábět, bude zároveň vytvářet obchodní bariéry v podobě vyšších cel nebo speciálních daní? Nemůže to nabýt až podoby obchodní války? Není to nereálné. První na ráně může být nejsilnější člen EU – Německo. To v roce 2016 vyvezlo do USA zboží za víc než 125 miliard eur, dovoz ale činil pouze okolo 50 miliard a ani americká digitální ekonomika tuto obří nerovnováhu nesrazila.

Němci se již dočkali z USA varování, že se to musí změnit. Michael Hüther, šéf vlivného Institutu pro ekonomický výzkum, k tomu otevřeně řekl, že Trump je rizikem pro německý byznysový model. Neovlivnilo by to i vztahy v NATO?

Americko-německý střet by byl rizikem i pro nás s enormním napojením na německou ekonomiku. A co když se k tomu ještě přidají tenze v obchodu mezi USA a Čínou?

Vítejte v „postamerickém“ světě…

(Právo, 2.3.)

21. 02.

Zajistí vyšší vojenský rozpočet vyšší bezpečnost?

Miloš Balabán Přečteno 1759 krát Přidat komentář

Evropští politikové si o víkendu na mnichovské bezpečnostní konferenci vyslechli z úst amerického viceprezidenta Pence naživo poselství z Bílého domu: pokud chcete být relevantními spojenci USA v NATO, musíte zvýšit svoje vojenské rozpočty na úroveň dvou procent HDP. Donald Trump umí počítat. Proč by USA s ročním HDP přesahujícím 16 biliónů dolarů měly platit víc do rozpočtu NATO, když evropští členové Aliance mají roční HDP o dva bilióny dolarů vyšší? Navíc musí brát v potaz, že ani globální hegemon a nejdůležitější člen NATO prostě nemá nevyčerpatelné finanční zdroje. Zvlášť když ho tíží stále rostoucí dluh, který už překročil hranici devatenácti biliónů dolarů.

Pro prezidenta může být velmi složité, aby svým voličům, kterým slíbil, že udělá Ameriku znovu velikou, vysvětloval, že Spojené státy budou nadále platit do rozpočtu NATO víc, než musí, a že i z tohoto důvodu bude méně peněz v americkém rozpočtu třeba na rekonstrukci zastaralé infrastruktury. Jenže i pro evropské politiky bude neméně složité vysvětlovat veřejnosti, proč má růst vojenský rozpočet, často i o sto procent, i když viceprezident Pence dal Evropanům desetiletou lhůtu.

Jako první se ozval německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel. Veřejně si položil otázku, kde na navýšení německého rozpočtu na obranu o zhruba 25 miliard eur (676 miliard korun) vzít peníze. A dodal, že vyšší výdaje na obranu v podobě dvou procent HDP nemusejí znamenat vyšší bezpečnost. Gabriel určitě nebude ve svých pochybnostech v Evropě osamocen.Může tomu tak být i u nás, vždyť dvě procenta HDP se dnes zhruba rovnají sumě 130 miliard korun. Dnes jsme zhruba na 52,5 miliardy plánovaných pro letošní rok, přičemž česká vláda se zavázala k růstu obranného rozpočtu na 1,4 % HDP do roku 2020.

Je tudíž možná na místě podívat se na problém komplexněji. Evropští členové NATO dnes vydávají souhrnně na obranu ročně 250 miliard dolarů. Tlak z USA by tak Evropu mohl donutit zrychlit proces evropské vojenské integrace a hlavně zefektivnit hospodaření s tak obrovskými prostředky. Evropa přitom výdajově převyšuje svého deklarovaného hlavního protivníka, kterým je Rusko, téměř čtyřikrát.

K efektivitě hospodaření se mohou přidat i promyšlenější politické strategie s využitím diplomatických nástrojů, humanitární a rozvojové pomoci. Kam třeba vedou převážně ideologicky motivované intervence, už víme. Představují ale i obrovské rozpočtové zatížení. Podle analýzy ekonomky Harvardovy univerzity Lindy Bilmesové dosud stály Spojené státy invaze do Iráku a operace v Afghánistánu dva bilióny dolarů! A co dnes vidíme: stále nekončící bitvu o irácké město Mosul, které se Iráčané s podporou Američanů snaží vyrvat z rukou Islámského státu.

V případě humanitární a rozvojové pomoci Evropa musí počítat s novým Marshallovým plánem pro Afriku cíleně směřujícím do regionů a států, který by mohl eliminovat bezpečnostní hrozby pro Evropu lépe než vojenské zásahy. Určitě sem patří hrozba masové migrace. Bude to určitě drahé, efekt ale možná předčí navýšené vojenské rozpočty.

Proto pokud hovoříme o vojenských výdajích, mělo by to být součástí mnohem širší diskuse o možnostech zajišťování bezpečnosti.Obrana země není spojena jen s armádou, ale i s tím, jak je zajištěna vnitřní bezpečnost. V případě válečného konfliktu to platí dvojnásob. A nemáme snad u nás dobře fungující integrovaný záchranný systém? Nemělo by se tedy začít uvažovat o rozpočtových výdajích na obranu a bezpečnost jako o jednom celku? I z toho důvodu, že hranice mezi vnitřní a vnější bezpečností se dnes hodně stírají.

(Právo, 20.2.)

08. 02.

Nejtěžší zkouška

Miloš Balabán Přečteno 3174 krát Přidat komentář

V roce 1992 vyšla legendární kniha amerického politologa Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk ve kterém přišel s tvrzením, že po zhroucení sovětského systému je možné ohlásit definitivní vítězství amerického modelu liberální demokracie, což se rovná konci dějin. Fukuyamův závěr zapadal do euforie z vítězství USA ve studené válce. V konfrontaci s dalším vývojem ve světě neobstál. A po čtvrtstoletí od „konce dějin“ se Fukuyama na webu Politico dokonce ptá ve svém článku, zda je americká demokracie dost silná na Trumpa. Čteme v něm, že existující americký systém nikdy nebyl konfrontován s lídrem, který popírá existující normy a pravidla a že prožíváme experiment o tom, zda se Spojené státy budou řídit právem nebo vůlí jednoho prezidenta.

Jedno z dějství experimentu se děje před našimi zraky v podobě bitvy Trump versus soudci o prezidentově rozhodnutí pozastavit vstup občanům sedmi muslimských zemí do USA. Podle dobře informovaných washingtonských kruhů je hlavní příčinou fakt, že prezidentská administrativa nebyla schopna rozhodnutí po právní stránce dobře připravit, chybí totiž kvalifikovaní odborníci. K úřednickému exodu, ale dochází třeba i na ministerstvu zahraničí. Nebude tudíž do budoucna rizikem, že některá rozhodnutí se budou přijímat pod tlakem emocí a nikoliv po zralé úvaze? V mezinárodní politice a bezpečnosti by to mohlo být dost velké riziko.

Zatím Donald Trump posílá do Bruselu jako nového velvyslance při EU Teda Mallocha, který 25. ledna prohlásil, že se EU může zhroutit do osmnácti měsíců a ještě dříve ho přirovnal k SSSR.
Předseda Evropské rady Donald Tusk proto opustil diplomatickou korektnost a v dopise lídrům členů EU před maltským summitem neváhal varovat před dezintegrací EU a návratem k mystické suverenitě členských států, což by podle něj znamenalo faktické podřízení se velkým supermocnostem: Spojeným státům, Rusku a Číně. Věru zajímavý závěr!

Jenže britská premiérka Mayová, jednou nohou na odchodu z EU, si s tím hlavu neláme a zjevně jí není proti srsti představa, že bude hrát samostatný mocenský part jak s USA, tak i s Čínou. Podobně jako maďarský prezident Orbán, který těsně před maltským summitem hostil v Budapešti Vladimíra Putina. Je ale možné, aby se celá unie shodla na jednotné pozici ke třem supermocnostem? Sotva.
Může se ale stát, že EU si bude muset přivykat životu v „postatlantické“ Evropě. V takovém případě Spojené státy přestanou být evropským protektorem a zároveň se stanou i jejím větším soupeřem.

Že by to byla pro unii nejtěžší zkouška po šedesáti letech existence není pochyb.

(Právo, 7.2)

02. 02.

Iluze, pravdy a léčba šokem

Miloš Balabán Přečteno 1811 krát Přidat komentář

Prezident Donald Trump denně překvapuje svými razantními kroky. Vypovídá smlouvu o Transpacifickém partnerství, rozhoduje o stavbě zdi na hranici s Mexikem a zakazuje vstup do Spojených států občanům sedmi muslimských zemí.

Je možné spatřovat v takové politice, která s sebou přináší velkou míru polarizace do mezinárodních vztahů, logiku? Možná ano. Především se potvrzuje, že Trump chce naplnit to, co říkal v kampani. Cílí i na své voliče, kteří očekávají plnění předvolebních slibů a věří, že více izolacionistická, a tím i bezpečnější Amerika zlepší jejich život.

Je to dost možná iluze, zároveň by ale nemělo zapadnout, že Trump také někdy říká věci, o kterých je třeba vážně přemýšlet. Jako třeba v nedávném rozsáhlém interview americké televizi ABC. Trump v něm uvedl, že Spojené státy za posledních šestnáct let utratily na Blízkém východě šest biliónů dolarů v situaci, kdy se doma rozpadají silnice, mosty a školy a těžko si dovolit rekonstruovat města.

Co z Trumpových slov, která řada Američanů jistě dobře chápe, může vyplývat? Chci si nejdřív dát do pořádku vlastní dům a to bude limitovat moje mezinárodní angažmá. A budu pokračovat razantněji v tom, co fakticky již začal můj předchůdce Barack Obama: stahovat se z globální politiky.

Dost možná jde teď o podobu a míru tohoto stahování. USA jsou samozřejmě stále jedinou supervelmocí, ale je již nad její síly, aby samotná rozhodovala o všech zásadních politických otázkách na globální úrovni. Posledním symbolem je americký velvyslanec čekající v „předpokoji“ na výsledky rozhovorů o urovnání konfliktu v Sýrii v Astaně.

Ve světě, kde slábne americká moc a na vzestupu je Čína, je v každém případě nevyhnutelný proces restrukturalizace mezinárodních vztahů. Jakou bude mít podobu? To je otázka, která musí nejvíce zajímat Evropany, včetně nás. Z vyjádření a argumentů Donalda Trumpa vyplývá, že by mu nebyl proti srsti koncept „koncertu velmocí“, ve kterém by rozhodovaly hlavní hráči: USA, Rusko, Čína a snad i Německo.

Nemělo by to překvapovat. V dubnu 2016 psal fakticky o tomtéž na stánkách časopisu National Interest Zbygniew Brzezinski: výbuchy násilí uvnitř muslimského světa, na Blízkém východě a v třetím světě je schopen eliminovat především trojúhelník USA– Rusko–Čína bez toho, aniž by došlo k demontáži globálního řádu.
Co z toho plyne pro Evropu? Transatlantická vazba i v podobě NATO může oslabovat, Spojené státy budou více hledět na svoje zájmy, které nemusí být úplně kompatibilní se zájmy a představami Evropanů. Někdy se dokonce může stát, že budou i protikladné.

Pro Evropu to v mnoha ohledech bude asi hodně bolestné, protože za své mohou vzít letité „pravdy“, které nás zavlekly i do mnoha slepých uliček. Jestli léčba Trumpovým šokem pomůže k tomu, aby se Evropská unie víc osamostatnila nejen jako bezpečnostní aktér, je otázkou. V měnícím se světě to ale jinak nepůjde.

(Právo, 1.2.)

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin P Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy