18. 04.

Vrtěti psem

Miloš Balabán Přečteno 1734 krát Přidat komentář

Po roce uskutečnily Spojené státy další raketový úder na Sýrii. Pochybnosti, zda se Asadův režim skutečně dopustil chemického útoku, se nepřipustily, naopak válečnická rétorika přetavená i do Trumpových tweetů nedávala šanci vyhnout se dalšímu spektakulárnímu použití amerických zbraní.

Vůbec není jasné, jaká je vlastně strategie USA v Sýrii. Před čtrnácti dny v Ohiu Trump řekl, že USA velmi brzy ze Sýrie odejdou, poté bombardovaly Damašek a další města. Přispěje to ale k průlomu ve složité blízkovýchodní situaci? Ovlivní to rozsáhlé ruské angažmá na syrském bojišti? Dost těžko, když bylo Rusko, i neformálními kanály, včas varováno, jakých objektů se bude útok týkat, a bylo mu zaručeno, že se nedotkne ruských základen.

Celý kontext amerického úderu i Trumpovo rozhodování vyvolává obavy. Konfrontační atmosféra houstne, k diplomatické válce, sankcím a bombardování stačí pouze konstatování, že někdo s „největší pravděpodobností“ něco spáchal, s jasnými důkazy si nikdo těžkou hlavu nedělá. K tomu se hodí použití chemických zbraní: jednou v Británii, podruhé v Sýrii.

Máme zde prezidenta, který činí závažná zahraničněpolitická rozhodnutí ve chvíli, kdy je pod tlakem dalšího domácího skandálu. Klasické „vrtěti psem“? Evropa by o tom měla ve vlastním zájmu hodně přemýšlet. Třeba i naši britští a francouzští spojenci, kteří se zapojili do Trumpova útoku. Nebylo by lepší, kdyby věnovali víc pozornosti Libyi, kde společnou rukou otevřeli před sedmi lety svržením Kaddáfího bezpečnostní Pandořinu skříňku?

(Právo, 16.4.)

15. 03.

Toxická směs

Miloš Balabán Přečteno 2125 krát Přidat komentář

Situace v Evropě nevzbuzuje mnoho optimismu. Přispěly k tomu i výsledky italských parlamentních voleb. Poprvé zvítězily v zakladatelské zemi EU politické síly krajní pravice a nevyzpytatelných populistů s protievropským programem. Dalo se to očekávat? Bohužel dalo, a to i kvůli fenoménu evropské politiky posledních let – nezvládané migrační vlně. Heslo „Itálie na prvním místě“ přilákalo k Lize osmnáct procent voličů, což je o čtrnáct procent víc než před čtyřmi lety.

Jenže k obavám z migrace se nejen v Itálii přidávají i obavy o bezpečnost, strach z ekonomických škrtů, prohlubujících se sociálních nerovností a oslabování jistot střední třídy. Taková toxická směs poznamenává politickou mapu napříč Evropou. Nedivme se tak současnému složitému vývoji v Německu, kde se podařilo až po půl roce od voleb tradičním stranám pravice a levice dát dohromady vládu. Bude ale schopna reagovat na fakt, že se i v této vzorové zemi sociálního tržního hospodářství úroveň nerovnosti ve společnosti dostala na úroveň před sto lety? Deset procent nejbohatších obyvatel vlastní čtyřicet procent národního bohatství, kdežto padesát procent těch chudších pouze sedmnáct procent. Alternativa pro Německo číhá na svoji šanci…

Všude po Evropě vidíme ohniska nespokojenosti, která někde již explodovala, jako v Británii, nebo doutnají jako v Katalánsku. V některých zemích dochází k faktické změně režimu vládnutí. Profesor Oxfordské univerzity Timothy Garton Ash uvedl, že v Maďarsku už fakticky neexistuje liberální demokracie, ale spíše jakýsi hybridní, semiautoritářský režim, Polsko se k tomu blíží. Nenarušuje to podobu EU jako komunity demokracií? Není kacířské se ptát, zda se maďarský či polský scénář nemůže opakovat i u nás. České reálie jsou sice odlišné, nicméně varující je prolamování dřívějších tabu. Místo toho aby byla jedna xenofobní strana považována za politicky vyloučenou lokalitu, vítěz voleb s ní pragmaticky vládne, i když zatím jen v parlamentu.

V každém případě bude ale v celkové evropské kakofonii stále složitější dobírat se na celoevropské úrovni společných stanovisek, neřkuli strategií. Je to zvlášť znepokojující při pohledu na dění v okolí Evropy, na Blízkém východě a v Severní Africe a také při pohledu na politiku našeho spojence za Atlantikem. Vzpomene si dnes někdo ve stínu hrozící obchodní války se Spojenými státy na optimistické vize o transatlantické zóně volného obchodu, která se měla stát „ekonomickým NATO“?

Především v Berlíně a v Paříži budou muset zvažovat, jaký model vládnutí pro Evropu zvolit. Neměla by být prvořadou snaha o eliminaci oné toxické směsi nespokojenosti evropských občanů? Naopak příliš tlačit na pilu „útěkem vpřed“ v podobě prohlubování evropské integrace, tam kde to není nezbytné, se nemusí vyplatit. Evropa v současném velmi nejistém světě tím může být paradoxně méně řiditelná.

(Právo, 14.3.)

01. 03.

Přemety po deseti letech varování

Miloš Balabán Přečteno 2105 krát Přidat komentář

Blíží se desáté výročí vypuknutí finanční krize, která výrazně přispěla k oslabení globální autority a vlivu Západu. Co vidíme po deseti letech? Ještě plastičtěji než dřív lze sledovat, že tradiční demokratické politické elity a jejich expertní zázemí nebyly a nejsou schopny pochopit, nakolik se současné modely vládnutí a organizace společenského života již vyčerpaly. Místo podstatných problémů se řeší i pseudoproblémy. Aktuální dění ve třech klíčových západních zemích – v USA, Británii a v Německu to potvrzuje.

Spojené státy místo strategického vládnutí nyní spíše zaměstnává nekončící hledání ruské stopy v amerických volbách. Vedle toho dochází ke stále častějšímu vraždění nevinných občanů, které umožňuje ultraliberální přístup k vlastnictví zbraní. Dosavadní globální lídr postupně rezignující na svoje globální závazky má dost vážných problémů u sebe doma. Na odchodu Británie z EU je finanční ztráta to nejmenší. Mnohem horší je dopad psychologickopolitický: odchází-li pátá nejsilnější světová ekonomika, nepochybně je to rána pro budování projektu silnější a vlivnější Unie. Místo brexitu se ale britská média víc soustředila na pseudoaféru ohledně kontaktů šéfa labouristů Jeremyho Corbyna s agentem StB.

Nejvážnější, a to i pro nás, je situace v Německu. Ještě nedávno se hovořilo o „německém momentu“, tj. o ještě silnějším vlivu Německa na chod a budoucnost EU a spolu s tím i o růstu jeho významu v globální politice. Není ale čas takový pohled korigovat? Co se děje po zářijových parlamentních volbách, kdy byly tradiční strany konfrontovány s růstem krajně pravicového populismu v podobě volebního úspěchu Alternativy pro Německo? Místo reflexe příčin, proč k tomu došlo, což se týká hlavně přístupu k masové migraci, a nalézání cest, jak krajně pravicové síly postupně eliminovat, jsme už šestý měsíc svědky politických tahanic a přemetů, které by se daly označit za projev „politického kolektivního egoismu“. Znechucení voličů roste, podpora kancléřky Merkelové klesá a AfD už je na tom ve volebních průzkumech stejně jako sociální demokraté, kteří od voleb ztratili dalších 4–5 procent.

Změní na tom něco výsledek referenda členů SPD o účasti v koalici s CDU/CSU? Zdánlivě ano, nicméně nevybírá se opět mezi dvěma špatnými řešeními? Pokud bude koalice odmítnuta, je otevřena cesta k předčasným volbám a tím i dalšímu možnému posílení AfD. A pokud bude odsouhlasena, nebude staronová koalice jen administrátorem přežilého politického statu quo, což může být také voda na mlýn AfD?
S odstupem tří let se tak ukazuje, jak se jedno svéhlavé politické rozhodnutí o uprchlících stalo spouštěčem krize politického systému. Přesto se v takové situaci přitápí pod kotlem vyhrožováním o odnětí evropských fondů těm státům, které odmítají povinné přerozdělování migrantů. Neschopnost racionálně vládnout pokračuje.

(Právo, 28.2.)

20. 02.

Mnichovské otazníky

Miloš Balabán Přečteno 2228 krát Přidat komentář

Víkend v politice u nás opanoval sjezd ČSSD. Nemělo by to ale zastínit letošní ročník mnichovské bezpečnostní konference, kde se setkávají politikové a experti z celého světa. Zde naznačený vývoj evropské a globální bezpečnosti může být důležitý pro politiku příští české vlády s důvěrou, i když její vznik je stále zamlžen.

Po několik dekád byl Mnichov příležitostí pro evropské a americké politiky demonstrovat jednotu v bezpečnostních otázkách a závazcích. Letos nikoliv. Leccos už naznačila zpráva každoročně shrnující hlavní globální politické, ekonomické a bezpečnostní trendy. Je mimořádně kritická vůči politice USA a prezidenta Donalda Trumpa. V úvodu se v ní objevil provokativní názor amerického politologa Johna Ikenberryho o tom, že na mezinárodní scénu dorazila nepřátelská revizionistická mocnost likvidující srdce svobodného světa, jenž ovšem sídlí v Oválné pracovně.

Zpráva ukázala, že se USA postupně vzdávají řady svých mezinárodních závazků a stávají se „voluntaristickou“ mocností. Kritiku si vysloužila taktika „mír skrze sílu“ znamenající navyšování vojenského rozpočtu, doprovázená zároveň škrty na diplomacii a rozvojovou pomoc, což zopakovala ve svém vystoupení i německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. Německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel poznamenal, že si Němci nejsou jisti, jestli při pohledu přes Atlantik ještě poznávají svoji Ameriku, a nevědí, jestli ji hodnotit podle činů, nebo tweetů.

Co tedy může Evropa dělat ve chvíli, kdy se už na USA nemůže až tak spolehnout? Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg sice varoval, že jsme na Americe závislí a že se EU nemůže sama ochránit, jenže především němečtí a francouzští politici tuší, a diskuse v Mnichově to potvrdila, že se v budoucnu bude muset Evropa bez Washingtonu v mnohém obejít. Cesta k evropské „strategické autonomii“, včetně kredibilní vojenské síly, je ale trnitá i drahá. Zárodky přesto už existují, např. v podobě „stálé strukturované spolupráce“ v oblasti obrany, která je fakticky obranným paktem 23 členských zemí EU.

K tomu by se mohla přidat samostatnější zahraniční politika, neboť nekritické následování USA se leckdy nevyplatilo. Je to zřejmé 15 let od zahájení války v Iráku nebo v Afghánistánu, kde Američané řeší, jak prohrát bez ztráty tváře. Dnes navíc EU stojí před přetěžkou otázkou, co dělat s Ruskem ve chvíli, kdy se do totálního chaosu ponořuje Blízký východ s rizikem dalších běženeckých vln a Rusko je zde (opět) vlivným hráčem.

A pak vidíme ještě Čínu s jejím ambiciózním plánem nových hedvábných stezek. V citované zprávě se uvádí, že dnes žádná země světa nemá takovou účinnou obchodní a investiční strategii jako Peking.
Čínský model se tak stává zajímavým pro Asii, Afriku, Blízký východ i pro Latinskou Ameriku. A to zrovna ve chvíli, kdy ten západní začíná zadrhávat, jak vidíme v USA i v Evropě, včetně nás. Není právě toto největší hrozbou?

(Právo, 19.2.)

31. 12.

Překvapí nás Berlín?

Miloš Balabán Přečteno 2031 krát Přidat komentář

Před rokem mnozí experti vyjadřovali obavy, že rok 2017 bude pro Evropu „strašlivým rokem“. Měl být dokonán efekt BTP – brexit, Trump, Penová. Zvolením Emmanuela Macrona prezidentem Francie k tomu nedošlo.
„Německo-francouzský motor“ udávající tón EU se v Paříži nezadřel. Zatím ale znovu nenastartoval po parlamentních volbách v Německu. To s celou Evropou čeká na odpověď, zda vznikne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů.

V sázce je hodně. Evropa je dnes plná ekonomických, sociálních, politických a institucionálních krizí. Stačí se podívat na střední Evropu. Politické a ekonomické elity na krize odpovídají různě: modelem neliberální demokracie v Maďarsku, náběhem ke korporativistickému státu v Polsku, přizváním pravicově extrémní strany Svobodných k vládnutí v Rakousku. V Česku máme pokus o řízení státu jako firmy, ukazují se ale stále více jeho politické limity. V této politické kakofonii okořeněné ještě sporem o migrační kvóty je stále těžší udržovat ve střední Evropě podporu evropskému integračnímu projektu.

Ani staré členské země nejsou bez vážných problémů. Migrační krize se promítá do vnitřní politiky v Německu nebo v Itálii. Katalánsko obnažilo evropský separatismus. Brexit se stává realitou. Možná má ale paradoxně pozitivní význam v tom, že ukazuje euroskeptickým silám napříč Evropou, zač je toho loket, pokud se rozhodnete opustit EU. A to mluvíme o páté největší světové ekonomice!

Evropa se všemi neduhy to má nyní dvojnásob těžké i kvůli nepředvídatelným Spojeným státům. Politická křeč oslabujícího světového hegemona Evropany zaskočila. Nezdá se, že pomine. A otázka teď pro Evropu stojí dost tvrdě: může nabídnout světu vlastní politickou vizi, stabilitu a globální vedení? Nebo toho není schopna a je odsouzena dostat se na periferii globální politiky, kde budou dominovat v podobě G2 Čína a Spojené státy, nebo dokonce Brzezinského idea G3, kdy se k těmto mocnostem ještě přidává Rusko?

Ekonom Jeffrey Sachs nabízí v článku Nová velká koalice pro Německo a Evropu odvážné východisko: „Čína předložila iniciativu Jeden pás, jedna stezka s cílem vybudovat zelenou infrastrukturu spojující jihovýchodní a střední Asii s Evropou. Nadešla chvíle, kdy by Evropa měla předložit stejně smělou vizi a uzavřít s Čínou partnerství na modernizaci euroasijské infrastruktury pro nízkouhlíkovou budoucnost.“

„Bude-li Evropa se svými kartami správně hrát,“ pokračuje Sachs, „bude pod takovou vizí vzkvétat evropská (a čínská) vědecká a technická znamenitost. Neučiní-li tak, budeme jednou všichni jezdit čínskými elektromobily nabíjenými z čínských fotovoltaických článků, zatímco německý automobilový průmysl vejde do dějepisu jako pouhá poznámka pod čarou.“ A s ním i náš dodávám.

V každém případě je v Evropě čas na to, aby se politikové víc soustředili na skutečně podstatné geopolitické a geoekonomické trendy a nikoliv jen na politickou operativu. Je to ale v současné Evropě vůbec možné? V roce, kdy si celá Evropa bude připomínat sté výročí přelomu v její historii by to bylo ku prospěchu věci.Překvapí nás Berlín?

(Právo, 28.12)

19. 12.

Migrační pokrytectví

Miloš Balabán Přečteno 2323 krát Přidat komentář

Bruselský summit EU byl dokladem, že migrační krize se zhmotnila do podoby hrozby, která může začít rozkládat Unii zevnitř. Ještě před deseti lety byla masová nelegální migrace jednou ze stálých položek na seznamu bezpečnostních hrozeb. Většina evropských politiků ji nebrala příliš vážně. K prozření nestačilo „arabské jaro“, válka v Iráku ani kolosální chyby v Libyi a v Sýrii. Míra překvapení z toho, že se pak masy uprchlíků vydaly na pochod, byla veliká. Jedni tak činili z obavy o holý život v místech konfliktů. Druzí ze vzdálenějších lokací pak pochopili, že jakýsi „sanitární kordón“ okolo Evropy je v troskách a je čas vyrazit na cestu za lepším. Vyčítat jim to nelze. Určitě ne třeba Afgháncům, kteří hlasují nohama o stabilitě země, kterou se Západ snaží už šestnáct let marně zachránit.

V roce 2015 jsme pak viděli pozoruhodný spektákl. Všechna pravidla padla, vnější hranice EU přestala existovat, ze Schengenu se stal cár papíru, a hlavně nefungovala koordinace na nejvyšší politické úrovni.
Právě v tomto okamžiku byla přitom šance, aby zafungovala ona dnes tolik vzývaná solidarita mezi členskými zeměmi. Solidarita založená na vědomí, že je třeba pomáhat, ale s rozumem, nikoliv jednostranně, a hlavně s přihlédnutím k bezpečnosti EU. Tehdy byla chvíle na mimořádný summit EU, který by tyto otázky měl mít ve své agendě.

Nic z toho se nestalo, naopak se začalo s migranty experimentovat. V nejsilnější evropské zemi, v Německu, se „My to zvládneme“ proměnilo v noční můru. Mina založená touto politikou explodovala v letošních volbách, kdy zisk protiimigrační Alternativy pro Německo fakticky zablokoval dosud bezproblémově fungující politický systém. Hloupá migrační politika je ovšem vodou na mlýn extremistickým stranám napříč Evropou, včetně Česka.

Bohužel se nacházíme v začarovaném kruhu. Z kvót se stal politický fetiš. Opakují se slova o potřebě solidarity, která ale spíš zakrývají bezradnost a dost možná i neochotu nalít si čistého vína. Pomineme-li, že doteď přesně nevíme, kdo se do Evropy vlastně dostal, je nabíledni, že nějaké přinucování k pobytu tam, kde uprchlíci být nechtějí, lze stěží zajistit. Pak je ještě možnost, že to političtí lídři ze „starých zemí“ vědí a jen chtějí tři visegrádské země donutit, aby formálně kapitulovaly a naoko přijaly pár uprchlíků jako Slováci či Pobalťané. Smysl to nedává, odpovídá to nicméně stylu současné evropské politiky.

Možná nejhorší na tom všem je, že spor o kvóty zaměstnává EU natolik, že asi nezbývá čas na promýšlení taktiky i strategie, jak čelit dalším ještě větším migračním vlnám, které se dnes nepochybně formují hlavně v Africe. „Na kufrech“ jsou zde další milióny lidí. Jedná se na nejvyšší úrovni zcela konkrétně o nějakém „Marshallově plánu“ pro Afriku, o kombinaci humanitárních a vojenských opatření, jak ochránit Evropu? Nevypadá to tak. Nechá se Evropa opět zaskočit?

(Právo, 18.12.)

14. 11.

Rizika nevládnutí

Miloš Balabán Přečteno 1494 krát Přidat komentář

Příští rok nás čekají oslavy stého výročí založení republiky. Měl by to být silný impulz k přemýšlení o tom, kam bychom měli směřovat ve světě, který se nám před očima dramaticky proměňuje.
Realita je jiná. Česká politika je po parlamentních volbách ochromená. Týden před první schůzí Sněmovny nevíme, zda budeme mít funkční parlament. Proběhla vzpoura voličů proti „establishmentu“ iniciovaná ANO. To však své sny bude naplňovat těžko. Uvidíme, v jaké kondici bude klub ANO. Vždyť v něm je i poslanec, který jím být nechtěl, protože se mu líbí v Senátu, a voliči mu to zarazili. Proto bude znovu kandidovat na senátora.

Strany v opozici vůči ANO disponují ústavní většinou, je jich ale příliš a se zcela různorodými programy. Proti ANO vede většina z nich povolební bitvy, zároveň se stíhají hádat mezi sebou. Ilustrací je výpad předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka na adresu předsedy parlamentního klubu Starostů Jana Farského, ve kterém ho označil za lháře a podrazáka kvůli jeho tvrzení, že lidovci vykopli STAN z koalice. A to měli být lidovci a Starostové vysněnou „třetí silou“ v české politice jako alternativa ANO a sociální demokracii.

Vítěz voleb Andrej Babiš už sestavuje z pověření prezidenta vládu, v některých případech to ovšem připomíná „pozdní sběr“. Některým osloveným se do ministerských seslí při vědomí možné krátkodechosti vlády nechce, někteří ambiciózní jedinci se naopak do vlády hrnou, což Babiš potvrdil v případě ministerstva kultury zajímavým konstatováním „hlásí se sice mraky lidí, ale ještě nemám jasno“. Přiznejme nicméně, že dát dohromady i formálně polopolitickou vládu je nejednoduchý úkol. Jasno také není, zda bude vládnout vláda menšinová, nebo vláda v demisi, či zda bude vůbec zvolen předseda Sněmovny. O tom může spolurozhodovat i Strana přímé demokracie, z jejíhož parlamentního lůna se na nás tento týden vyvalily xenofobní a rasistické výroky.

Do rozvibrované politiky se navíc ještě přidává souboj o Pražský hrad. Letos je součástí povolebních manévrů, takže čekejme do konce roku další výpady, konflikty a peprná prohlášení. Určitě dojde i na trochu hysterie. Stranou pozornosti by ale nemělo být, že s výjimkou prezidenta Miloše Zemana, profesora Jiřího Drahoše a textaře Michala Horáčka zbylí kandidáti spoléhali nikoliv na veřejnou podporu kandidatury sbíráním podpisů od občanů, nýbrž na jednodušší podpisy od senátorů či poslanců. Mnozí z nich se přitom neváhali podepsat i více než jednomu kandidátovi. Nepředstavuje to devalvaci vážnosti prezidentské volby?

Stav české politiky je varující a nelze ho podceňovat. I v souvislosti s tím, že vývoj ve světě a v Evropě je nyní v mnoha ohledech nepředvídatelný a rizikový. Kumulace „nevládnutí“ doma a krize venku může vyústit v polarizaci společnosti a ve volání po vládě „pevné ruky“. Katastrofický scénář? Ani ne. Stačí se podívat, kolik lidí dnes v celé Evropě volí krajně pravicové a extremistické strany, a porovnat to se situací před deseti lety.

(Právo, 13.11.)

18. 10.

Cizinci v montovnách prosperitu nezajistí

Miloš Balabán Přečteno 1343 krát Přidat komentář

Volební lídr ČSSD a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v sobotním Právu přišel se zajímavou informací o úsilí hnutí ANO prosadit ve vládě, aby se na 200 tisíc volných pracovních míst u nás pustili zahraniční pracovníci.Tento požadavek předložil ministr financí Ivan Pilný nikoliv standardním způsobem, ale bez připomínkového řízení. Ošemetnost návrhu Zaorálek dokumentoval příkladem firmy Futaba, výrobce automobilových dílů, která chce zajistit 170 nízko-kvalifikovaných pracovníků z Vietnamu, kterým by platila 13,5 tisíce korun.

Vedle sociálního dumpingu máme co do činění i s bezpečnostními riziky, což konstatovala i Bezpečnostní rada státu. Jejich rozsah může být široký. Třaskavou směsí ale může být i kombinace dělníka z jiného civilizačního okruhu s nuzným platem a postelí na nevyhovující ubytovně. Jako kdyby nestačily naše vyloučené lokality…A když skončí konjunktura a zahraniční pracovníci se dostanou na dlažbu, bude muset bezpečnostní a sociální dopady nakonec řešit stát, a nikoliv podnikatel, který mezitím kasíroval zisky z levné práce.

Není tudíž příliš pochopitelné, proč se z ANO ozývá kategorické ne nelegální migraci, jenže na straně druhé se migrace, tentokrát legální, ale rozhodně nesystémová, podporuje. Logicky se odmítají unijní migrační kvóty a zároveň se chtějí „otevírat stavidla“ pro příliv nekvalifikovaných a v zásadě neprověřitelných lidí. Logiku to nemá žádnou.

Existuje ale ještě zásadnější důvod, proč nepodporovat masový příliv pracovníků z ciziny. Stojíme totiž na prahu zásadních změn, kdy končí stará průmyslová společnost a nastupuje nová éra. Jde o revoluci, tentokrát digitální, která zásadně změní fungování průmyslu a společnosti. Bývalý viceguvernér České národní banky Pavel Kysilka napsal, že „digitální technologie a platformy vtrhly do tohoto světa a bourají jeho nepružnost, nepropustnost, celoživotní svázanost a institucionální ukotvenost“.

Projevuje se to i třeba v taxislužbě. Protesty pražských taxikářů proti Uberu, nové moderní platformě k přepravě osob, připomínají snahu rozbíječů strojů na počátku průmyslové revoluce v Anglii před 200 lety. Pokrok se ale zastavit nedá.

Montovny s nízko-kvalifikovanou a mizerně placenou prací, kterou budou odvádět i lacino najatí cizinci, prosperitu země nezajistí. Nedává tak větší smysl masivně podporovat vzdělávání, vědu a výzkum? Lákat do Česka raději špičkové vědce a experty za odpovídající plat, kteří by přispěli k tomu, že budeme schopni držet krok se světovou technologickou špičkou? Prostě stavět budoucnost na „chytré práci“? Pomohlo by nám to v nepochybně turbulentním a možná až chaotickém období vážných geopolitických, ekonomických a společenských změn, které bude trvat určitě déle než jedno volební období.

(Právo, 16.10.)

10. 10.

Ani Berlín, ani Paříž, ale Madrid s Barcelonou

Miloš Balabán Přečteno 1350 krát Přidat komentář

Hodně se dnes mluví o tom, že následující měsíce mohou rozhodnout o dalším směřování Evropské unie. Má se hlavně na mysli především zrychlení procesu evropské integrace, což by snad časem mohlo přeměnit EU z globální mocnosti „bez státu“ v globální mocnost „se státem“. Tedy s tím, co je potřeba k tomu, aby Evropa byla schopna obstát v dynamicky se měnícím světě, kde jsme na začátku nelehkého procesu střídání globálních hegemonů. Evropa musí vnímat turbulence ve vnitřní i zahraniční politice Spojených států, které oslabují jejich velmocenský status, i stálý růst globálního vlivu Číny, který se promítá i v iniciativě „Pásmo a Stezka“.

Evropa čekala letos hlavně na francouzské prezidentské a německé parlamentní volby, které měly vyjasnit terén. Porážkou Marine Le Penové a obhájením kancléřského mandátu Angelou Merkelovou se může zdát, že prohlubování integrace nic nestojí v cestě. Svědčilo o tom i vystoupení prezidenta Emmanuela Macrona na pařížské Sorbonně hned po německých volbách, kde horoval za integrační zrychlení. Plány a realita se ale mohou rozcházet. Merkelová sice počtvrté vyhrála, není to přesto spíše vítězství Pyrrhovo? Její chyby v migrační politice měly na výsledek voleb velký vliv. Úspěch krajně pravicové Alternativy pro Německo a značné oslabení tradičních stran – konzervativců a sociálních demokratů – znamená, že dochází k rozpadu systému politických brzd a protiváh, který charakterizoval celý poválečný německý vývoj.

Pokud vznikne trojkoalice mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými, dají se předpokládat permanentní vnitřní tenze v přístupech k ekonomice, ochraně životního prostředí, energetické politice, ve vztahu k Evropě, bezpečnosti a obraně a samozřejmě i v otázkách migrace, kde už některé negativní trendy nepůjde jen tak zamést pod koberec. I sama Merkelová přiznala, že vyjednávání o koalici bude těžké. V nové konstelaci nemusí nakonec dovládnout až do konce volebního období, které je i tak zřejmě jejím posledním.

Problémem ovšem nemusí být jen Německo. Nedořešeny jsou zásadní bezpečnostní otázky: v zásadě nekontrolovatelní nelegální migranti uvnitř Evropy, ohniska islamistického radikalismu v řadě západoevropských měst, efektivní ochrana unijní vnější hranice. Příkladem budiž znovuobnovení středomořské uprchlické trasy, kdy místo z Libye směřují uprchlíci do Evropy z Tuniska. Evropu zaskočila i katalánská krize. Pokud eurokomisař Günther Oettinger dokonce hovoří o možnosti občanské války ve Španělsku, musí být situace vážná. Další eskalace konfliktu může být pro EU nebezpečná s ohledem na skutečnost, že existuje několik spících konfliktů mezi centrem a některými regiony v řadě dalších unijních zemí.

Dokáže si pak někdo představit, že v momentu, kdyby se některé evropské země dostaly do spirály animozit a třeba i násilí, bude prostor pro prohlubování evropské integrace? O budoucnosti Evropy se tak možná aktuálně nerozhoduje v Berlíně či v Paříži, nýbrž v Madridu a v Barceloně.

(Právo, 9.10.)

27. 09.

Nejen katalánský bolehlav

Miloš Balabán Přečteno 1597 krát Přidat komentář

V momentu, kdy Evropská unie jedná s Británií o podobě brexitu a začíná řešit otázky těsnější integrace, čelí Španělsko opětovnému pokusu katalánských separatistů o nezávislost. Prvního října má o něm v nejbohatším španělském regionu proběhnout další referendum. Evropu to musí zajímat. Pokud by separatisté uspěli, mohl by to být začátek rozpadu španělského státu a samozřejmě i povzbuzení pro separatistické tendence v regionech řady evropských zemí. Stačí připomenout Skotsko, Vlámsko, severní Itálii nebo stále nepokojné země západního Balkánu.

Španělská vláda si je vědoma toho, co je v sázce. Proto neváhá používat proti referendu jak právní, tak silové nástroje. Z pohledu centrální vlády v Madridu je referendum protizákonné a protiústavní. Došlo už i na přímé střety španělských ozbrojených složek a zastánců nezávislosti v Barceloně. Katalánskou vládu neodradily od tahu k referendu ani útoky islamistických teroristů, které podnikli v katalánské metropoli a v jejím okolí minulý měsíc. Není to příliš zodpovědné, uvážíme-li, že každý prvek vnitřní nestability ve Španělsku nahrává radikálním islamistům, kterých zde, jak se ukazuje, není málo. Heslo o tom, že nezávislé a bohaté Katalánsko by se nemuselo dělit se zbytkem země, vše přebíjí.

Chtějí ale nezávislost samotní Katalánci? Některé průzkumy veřejného mínění ukázaly, že úplnou nezávislost si přeje pouze 41 procent občanů. Jenže hlasování v referendu se zpravidla zúčastňují hlavně zásadoví stoupenci nezávislosti, a to může při nižší voličské účasti rozhodnout. Byl by ale takový výsledek akceptovatelný pro „mlčící většinu“? Není tady potenciální nebezpečí vážnějšího konfliktu, třeba i ozbrojeného? Zatím snad ne. Na rozdíl od Baskicka, kde působila organizace ETA, snažící se silovými metodami o dosažení jeho nezávislosti, bylo v Katalánsku separatistické hnutí vždy umírněné. V letech 1978–1995 zde sice působila organizace Terra Lliure, byla nicméně podstatně slabší než ETA, při jejích útocích zahynul pouze jeden člověk a pod tlakem státního aparátu ukončila svoji činnost.

Potenciál konfliktu přesto nelze nikdy podceňovat. Vždyť zkušenosti z Jugoslávie ukazují, že i malá skupina radikálů je schopna, byť jen propagandou, zmanipulovat davy. Všechno to nakonec může vést až k ozbrojeným střetům a ke krveprolití. Existují ale dvě hlavní překážky pro vyhlášení nezávislosti: silná integrace Katalánska do španělské ekonomiky a fakt, že pokud by se snad Katalánsko skutečně oddělilo, jen velmi těžko by získávalo mezinárodní uznání neřkuli automatické členství v EU. To potvrdilo vedení Unie i francouzský prezident.

Nezapomínejme však, že olej do separatistického ohně přilila uznáním Kosova za samostatný stát před téměř deseti lety většina členských států EU. Španělsko vědělo dobře, proč mezi nimi nebylo a dodnes není.

(Právo, 25.9.)

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy