31. 12.

Překvapí nás Berlín?

Miloš Balabán Přečteno 1875 krát Přidat komentář

Před rokem mnozí experti vyjadřovali obavy, že rok 2017 bude pro Evropu „strašlivým rokem“. Měl být dokonán efekt BTP – brexit, Trump, Penová. Zvolením Emmanuela Macrona prezidentem Francie k tomu nedošlo.
„Německo-francouzský motor“ udávající tón EU se v Paříži nezadřel. Zatím ale znovu nenastartoval po parlamentních volbách v Německu. To s celou Evropou čeká na odpověď, zda vznikne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů.

V sázce je hodně. Evropa je dnes plná ekonomických, sociálních, politických a institucionálních krizí. Stačí se podívat na střední Evropu. Politické a ekonomické elity na krize odpovídají různě: modelem neliberální demokracie v Maďarsku, náběhem ke korporativistickému státu v Polsku, přizváním pravicově extrémní strany Svobodných k vládnutí v Rakousku. V Česku máme pokus o řízení státu jako firmy, ukazují se ale stále více jeho politické limity. V této politické kakofonii okořeněné ještě sporem o migrační kvóty je stále těžší udržovat ve střední Evropě podporu evropskému integračnímu projektu.

Ani staré členské země nejsou bez vážných problémů. Migrační krize se promítá do vnitřní politiky v Německu nebo v Itálii. Katalánsko obnažilo evropský separatismus. Brexit se stává realitou. Možná má ale paradoxně pozitivní význam v tom, že ukazuje euroskeptickým silám napříč Evropou, zač je toho loket, pokud se rozhodnete opustit EU. A to mluvíme o páté největší světové ekonomice!

Evropa se všemi neduhy to má nyní dvojnásob těžké i kvůli nepředvídatelným Spojeným státům. Politická křeč oslabujícího světového hegemona Evropany zaskočila. Nezdá se, že pomine. A otázka teď pro Evropu stojí dost tvrdě: může nabídnout světu vlastní politickou vizi, stabilitu a globální vedení? Nebo toho není schopna a je odsouzena dostat se na periferii globální politiky, kde budou dominovat v podobě G2 Čína a Spojené státy, nebo dokonce Brzezinského idea G3, kdy se k těmto mocnostem ještě přidává Rusko?

Ekonom Jeffrey Sachs nabízí v článku Nová velká koalice pro Německo a Evropu odvážné východisko: „Čína předložila iniciativu Jeden pás, jedna stezka s cílem vybudovat zelenou infrastrukturu spojující jihovýchodní a střední Asii s Evropou. Nadešla chvíle, kdy by Evropa měla předložit stejně smělou vizi a uzavřít s Čínou partnerství na modernizaci euroasijské infrastruktury pro nízkouhlíkovou budoucnost.“

„Bude-li Evropa se svými kartami správně hrát,“ pokračuje Sachs, „bude pod takovou vizí vzkvétat evropská (a čínská) vědecká a technická znamenitost. Neučiní-li tak, budeme jednou všichni jezdit čínskými elektromobily nabíjenými z čínských fotovoltaických článků, zatímco německý automobilový průmysl vejde do dějepisu jako pouhá poznámka pod čarou.“ A s ním i náš dodávám.

V každém případě je v Evropě čas na to, aby se politikové víc soustředili na skutečně podstatné geopolitické a geoekonomické trendy a nikoliv jen na politickou operativu. Je to ale v současné Evropě vůbec možné? V roce, kdy si celá Evropa bude připomínat sté výročí přelomu v její historii by to bylo ku prospěchu věci.Překvapí nás Berlín?

(Právo, 28.12)

19. 12.

Migrační pokrytectví

Miloš Balabán Přečteno 2177 krát Přidat komentář

Bruselský summit EU byl dokladem, že migrační krize se zhmotnila do podoby hrozby, která může začít rozkládat Unii zevnitř. Ještě před deseti lety byla masová nelegální migrace jednou ze stálých položek na seznamu bezpečnostních hrozeb. Většina evropských politiků ji nebrala příliš vážně. K prozření nestačilo „arabské jaro“, válka v Iráku ani kolosální chyby v Libyi a v Sýrii. Míra překvapení z toho, že se pak masy uprchlíků vydaly na pochod, byla veliká. Jedni tak činili z obavy o holý život v místech konfliktů. Druzí ze vzdálenějších lokací pak pochopili, že jakýsi „sanitární kordón“ okolo Evropy je v troskách a je čas vyrazit na cestu za lepším. Vyčítat jim to nelze. Určitě ne třeba Afgháncům, kteří hlasují nohama o stabilitě země, kterou se Západ snaží už šestnáct let marně zachránit.

V roce 2015 jsme pak viděli pozoruhodný spektákl. Všechna pravidla padla, vnější hranice EU přestala existovat, ze Schengenu se stal cár papíru, a hlavně nefungovala koordinace na nejvyšší politické úrovni.
Právě v tomto okamžiku byla přitom šance, aby zafungovala ona dnes tolik vzývaná solidarita mezi členskými zeměmi. Solidarita založená na vědomí, že je třeba pomáhat, ale s rozumem, nikoliv jednostranně, a hlavně s přihlédnutím k bezpečnosti EU. Tehdy byla chvíle na mimořádný summit EU, který by tyto otázky měl mít ve své agendě.

Nic z toho se nestalo, naopak se začalo s migranty experimentovat. V nejsilnější evropské zemi, v Německu, se „My to zvládneme“ proměnilo v noční můru. Mina založená touto politikou explodovala v letošních volbách, kdy zisk protiimigrační Alternativy pro Německo fakticky zablokoval dosud bezproblémově fungující politický systém. Hloupá migrační politika je ovšem vodou na mlýn extremistickým stranám napříč Evropou, včetně Česka.

Bohužel se nacházíme v začarovaném kruhu. Z kvót se stal politický fetiš. Opakují se slova o potřebě solidarity, která ale spíš zakrývají bezradnost a dost možná i neochotu nalít si čistého vína. Pomineme-li, že doteď přesně nevíme, kdo se do Evropy vlastně dostal, je nabíledni, že nějaké přinucování k pobytu tam, kde uprchlíci být nechtějí, lze stěží zajistit. Pak je ještě možnost, že to političtí lídři ze „starých zemí“ vědí a jen chtějí tři visegrádské země donutit, aby formálně kapitulovaly a naoko přijaly pár uprchlíků jako Slováci či Pobalťané. Smysl to nedává, odpovídá to nicméně stylu současné evropské politiky.

Možná nejhorší na tom všem je, že spor o kvóty zaměstnává EU natolik, že asi nezbývá čas na promýšlení taktiky i strategie, jak čelit dalším ještě větším migračním vlnám, které se dnes nepochybně formují hlavně v Africe. „Na kufrech“ jsou zde další milióny lidí. Jedná se na nejvyšší úrovni zcela konkrétně o nějakém „Marshallově plánu“ pro Afriku, o kombinaci humanitárních a vojenských opatření, jak ochránit Evropu? Nevypadá to tak. Nechá se Evropa opět zaskočit?

(Právo, 18.12.)

14. 11.

Rizika nevládnutí

Miloš Balabán Přečteno 1364 krát Přidat komentář

Příští rok nás čekají oslavy stého výročí založení republiky. Měl by to být silný impulz k přemýšlení o tom, kam bychom měli směřovat ve světě, který se nám před očima dramaticky proměňuje.
Realita je jiná. Česká politika je po parlamentních volbách ochromená. Týden před první schůzí Sněmovny nevíme, zda budeme mít funkční parlament. Proběhla vzpoura voličů proti „establishmentu“ iniciovaná ANO. To však své sny bude naplňovat těžko. Uvidíme, v jaké kondici bude klub ANO. Vždyť v něm je i poslanec, který jím být nechtěl, protože se mu líbí v Senátu, a voliči mu to zarazili. Proto bude znovu kandidovat na senátora.

Strany v opozici vůči ANO disponují ústavní většinou, je jich ale příliš a se zcela různorodými programy. Proti ANO vede většina z nich povolební bitvy, zároveň se stíhají hádat mezi sebou. Ilustrací je výpad předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka na adresu předsedy parlamentního klubu Starostů Jana Farského, ve kterém ho označil za lháře a podrazáka kvůli jeho tvrzení, že lidovci vykopli STAN z koalice. A to měli být lidovci a Starostové vysněnou „třetí silou“ v české politice jako alternativa ANO a sociální demokracii.

Vítěz voleb Andrej Babiš už sestavuje z pověření prezidenta vládu, v některých případech to ovšem připomíná „pozdní sběr“. Některým osloveným se do ministerských seslí při vědomí možné krátkodechosti vlády nechce, někteří ambiciózní jedinci se naopak do vlády hrnou, což Babiš potvrdil v případě ministerstva kultury zajímavým konstatováním „hlásí se sice mraky lidí, ale ještě nemám jasno“. Přiznejme nicméně, že dát dohromady i formálně polopolitickou vládu je nejednoduchý úkol. Jasno také není, zda bude vládnout vláda menšinová, nebo vláda v demisi, či zda bude vůbec zvolen předseda Sněmovny. O tom může spolurozhodovat i Strana přímé demokracie, z jejíhož parlamentního lůna se na nás tento týden vyvalily xenofobní a rasistické výroky.

Do rozvibrované politiky se navíc ještě přidává souboj o Pražský hrad. Letos je součástí povolebních manévrů, takže čekejme do konce roku další výpady, konflikty a peprná prohlášení. Určitě dojde i na trochu hysterie. Stranou pozornosti by ale nemělo být, že s výjimkou prezidenta Miloše Zemana, profesora Jiřího Drahoše a textaře Michala Horáčka zbylí kandidáti spoléhali nikoliv na veřejnou podporu kandidatury sbíráním podpisů od občanů, nýbrž na jednodušší podpisy od senátorů či poslanců. Mnozí z nich se přitom neváhali podepsat i více než jednomu kandidátovi. Nepředstavuje to devalvaci vážnosti prezidentské volby?

Stav české politiky je varující a nelze ho podceňovat. I v souvislosti s tím, že vývoj ve světě a v Evropě je nyní v mnoha ohledech nepředvídatelný a rizikový. Kumulace „nevládnutí“ doma a krize venku může vyústit v polarizaci společnosti a ve volání po vládě „pevné ruky“. Katastrofický scénář? Ani ne. Stačí se podívat, kolik lidí dnes v celé Evropě volí krajně pravicové a extremistické strany, a porovnat to se situací před deseti lety.

(Právo, 13.11.)

18. 10.

Cizinci v montovnách prosperitu nezajistí

Miloš Balabán Přečteno 1218 krát Přidat komentář

Volební lídr ČSSD a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek v sobotním Právu přišel se zajímavou informací o úsilí hnutí ANO prosadit ve vládě, aby se na 200 tisíc volných pracovních míst u nás pustili zahraniční pracovníci.Tento požadavek předložil ministr financí Ivan Pilný nikoliv standardním způsobem, ale bez připomínkového řízení. Ošemetnost návrhu Zaorálek dokumentoval příkladem firmy Futaba, výrobce automobilových dílů, která chce zajistit 170 nízko-kvalifikovaných pracovníků z Vietnamu, kterým by platila 13,5 tisíce korun.

Vedle sociálního dumpingu máme co do činění i s bezpečnostními riziky, což konstatovala i Bezpečnostní rada státu. Jejich rozsah může být široký. Třaskavou směsí ale může být i kombinace dělníka z jiného civilizačního okruhu s nuzným platem a postelí na nevyhovující ubytovně. Jako kdyby nestačily naše vyloučené lokality…A když skončí konjunktura a zahraniční pracovníci se dostanou na dlažbu, bude muset bezpečnostní a sociální dopady nakonec řešit stát, a nikoliv podnikatel, který mezitím kasíroval zisky z levné práce.

Není tudíž příliš pochopitelné, proč se z ANO ozývá kategorické ne nelegální migraci, jenže na straně druhé se migrace, tentokrát legální, ale rozhodně nesystémová, podporuje. Logicky se odmítají unijní migrační kvóty a zároveň se chtějí „otevírat stavidla“ pro příliv nekvalifikovaných a v zásadě neprověřitelných lidí. Logiku to nemá žádnou.

Existuje ale ještě zásadnější důvod, proč nepodporovat masový příliv pracovníků z ciziny. Stojíme totiž na prahu zásadních změn, kdy končí stará průmyslová společnost a nastupuje nová éra. Jde o revoluci, tentokrát digitální, která zásadně změní fungování průmyslu a společnosti. Bývalý viceguvernér České národní banky Pavel Kysilka napsal, že „digitální technologie a platformy vtrhly do tohoto světa a bourají jeho nepružnost, nepropustnost, celoživotní svázanost a institucionální ukotvenost“.

Projevuje se to i třeba v taxislužbě. Protesty pražských taxikářů proti Uberu, nové moderní platformě k přepravě osob, připomínají snahu rozbíječů strojů na počátku průmyslové revoluce v Anglii před 200 lety. Pokrok se ale zastavit nedá.

Montovny s nízko-kvalifikovanou a mizerně placenou prací, kterou budou odvádět i lacino najatí cizinci, prosperitu země nezajistí. Nedává tak větší smysl masivně podporovat vzdělávání, vědu a výzkum? Lákat do Česka raději špičkové vědce a experty za odpovídající plat, kteří by přispěli k tomu, že budeme schopni držet krok se světovou technologickou špičkou? Prostě stavět budoucnost na „chytré práci“? Pomohlo by nám to v nepochybně turbulentním a možná až chaotickém období vážných geopolitických, ekonomických a společenských změn, které bude trvat určitě déle než jedno volební období.

(Právo, 16.10.)

10. 10.

Ani Berlín, ani Paříž, ale Madrid s Barcelonou

Miloš Balabán Přečteno 1224 krát Přidat komentář

Hodně se dnes mluví o tom, že následující měsíce mohou rozhodnout o dalším směřování Evropské unie. Má se hlavně na mysli především zrychlení procesu evropské integrace, což by snad časem mohlo přeměnit EU z globální mocnosti „bez státu“ v globální mocnost „se státem“. Tedy s tím, co je potřeba k tomu, aby Evropa byla schopna obstát v dynamicky se měnícím světě, kde jsme na začátku nelehkého procesu střídání globálních hegemonů. Evropa musí vnímat turbulence ve vnitřní i zahraniční politice Spojených států, které oslabují jejich velmocenský status, i stálý růst globálního vlivu Číny, který se promítá i v iniciativě „Pásmo a Stezka“.

Evropa čekala letos hlavně na francouzské prezidentské a německé parlamentní volby, které měly vyjasnit terén. Porážkou Marine Le Penové a obhájením kancléřského mandátu Angelou Merkelovou se může zdát, že prohlubování integrace nic nestojí v cestě. Svědčilo o tom i vystoupení prezidenta Emmanuela Macrona na pařížské Sorbonně hned po německých volbách, kde horoval za integrační zrychlení. Plány a realita se ale mohou rozcházet. Merkelová sice počtvrté vyhrála, není to přesto spíše vítězství Pyrrhovo? Její chyby v migrační politice měly na výsledek voleb velký vliv. Úspěch krajně pravicové Alternativy pro Německo a značné oslabení tradičních stran – konzervativců a sociálních demokratů – znamená, že dochází k rozpadu systému politických brzd a protiváh, který charakterizoval celý poválečný německý vývoj.

Pokud vznikne trojkoalice mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými, dají se předpokládat permanentní vnitřní tenze v přístupech k ekonomice, ochraně životního prostředí, energetické politice, ve vztahu k Evropě, bezpečnosti a obraně a samozřejmě i v otázkách migrace, kde už některé negativní trendy nepůjde jen tak zamést pod koberec. I sama Merkelová přiznala, že vyjednávání o koalici bude těžké. V nové konstelaci nemusí nakonec dovládnout až do konce volebního období, které je i tak zřejmě jejím posledním.

Problémem ovšem nemusí být jen Německo. Nedořešeny jsou zásadní bezpečnostní otázky: v zásadě nekontrolovatelní nelegální migranti uvnitř Evropy, ohniska islamistického radikalismu v řadě západoevropských měst, efektivní ochrana unijní vnější hranice. Příkladem budiž znovuobnovení středomořské uprchlické trasy, kdy místo z Libye směřují uprchlíci do Evropy z Tuniska. Evropu zaskočila i katalánská krize. Pokud eurokomisař Günther Oettinger dokonce hovoří o možnosti občanské války ve Španělsku, musí být situace vážná. Další eskalace konfliktu může být pro EU nebezpečná s ohledem na skutečnost, že existuje několik spících konfliktů mezi centrem a některými regiony v řadě dalších unijních zemí.

Dokáže si pak někdo představit, že v momentu, kdyby se některé evropské země dostaly do spirály animozit a třeba i násilí, bude prostor pro prohlubování evropské integrace? O budoucnosti Evropy se tak možná aktuálně nerozhoduje v Berlíně či v Paříži, nýbrž v Madridu a v Barceloně.

(Právo, 9.10.)

27. 09.

Nejen katalánský bolehlav

Miloš Balabán Přečteno 1464 krát Přidat komentář

V momentu, kdy Evropská unie jedná s Británií o podobě brexitu a začíná řešit otázky těsnější integrace, čelí Španělsko opětovnému pokusu katalánských separatistů o nezávislost. Prvního října má o něm v nejbohatším španělském regionu proběhnout další referendum. Evropu to musí zajímat. Pokud by separatisté uspěli, mohl by to být začátek rozpadu španělského státu a samozřejmě i povzbuzení pro separatistické tendence v regionech řady evropských zemí. Stačí připomenout Skotsko, Vlámsko, severní Itálii nebo stále nepokojné země západního Balkánu.

Španělská vláda si je vědoma toho, co je v sázce. Proto neváhá používat proti referendu jak právní, tak silové nástroje. Z pohledu centrální vlády v Madridu je referendum protizákonné a protiústavní. Došlo už i na přímé střety španělských ozbrojených složek a zastánců nezávislosti v Barceloně. Katalánskou vládu neodradily od tahu k referendu ani útoky islamistických teroristů, které podnikli v katalánské metropoli a v jejím okolí minulý měsíc. Není to příliš zodpovědné, uvážíme-li, že každý prvek vnitřní nestability ve Španělsku nahrává radikálním islamistům, kterých zde, jak se ukazuje, není málo. Heslo o tom, že nezávislé a bohaté Katalánsko by se nemuselo dělit se zbytkem země, vše přebíjí.

Chtějí ale nezávislost samotní Katalánci? Některé průzkumy veřejného mínění ukázaly, že úplnou nezávislost si přeje pouze 41 procent občanů. Jenže hlasování v referendu se zpravidla zúčastňují hlavně zásadoví stoupenci nezávislosti, a to může při nižší voličské účasti rozhodnout. Byl by ale takový výsledek akceptovatelný pro „mlčící většinu“? Není tady potenciální nebezpečí vážnějšího konfliktu, třeba i ozbrojeného? Zatím snad ne. Na rozdíl od Baskicka, kde působila organizace ETA, snažící se silovými metodami o dosažení jeho nezávislosti, bylo v Katalánsku separatistické hnutí vždy umírněné. V letech 1978–1995 zde sice působila organizace Terra Lliure, byla nicméně podstatně slabší než ETA, při jejích útocích zahynul pouze jeden člověk a pod tlakem státního aparátu ukončila svoji činnost.

Potenciál konfliktu přesto nelze nikdy podceňovat. Vždyť zkušenosti z Jugoslávie ukazují, že i malá skupina radikálů je schopna, byť jen propagandou, zmanipulovat davy. Všechno to nakonec může vést až k ozbrojeným střetům a ke krveprolití. Existují ale dvě hlavní překážky pro vyhlášení nezávislosti: silná integrace Katalánska do španělské ekonomiky a fakt, že pokud by se snad Katalánsko skutečně oddělilo, jen velmi těžko by získávalo mezinárodní uznání neřkuli automatické členství v EU. To potvrdilo vedení Unie i francouzský prezident.

Nezapomínejme však, že olej do separatistického ohně přilila uznáním Kosova za samostatný stát před téměř deseti lety většina členských států EU. Španělsko vědělo dobře, proč mezi nimi nebylo a dodnes není.

(Právo, 25.9.)

09. 08.

Chaos, sankce a konkurenční boj

Miloš Balabán Přečteno 1704 krát Přidat komentář

Známý americký publicista Fareed Zakaria minulý týden v listu Washington Post komentoval výsledky průzkumu veřejného mínění agentury Pew Research Center ohledně hodnocení vládnutí prezidenta Donalda Trumpa ve 37 zemích světa.

Že Trumpovi důvěřuje jen 22 procent dotázaných, překvapením nebylo. Dvojnásobek podpory německé kancléřky Angely Merkelové označil Zakaria za symbol, kam až došlo Německo po roce 1945. A větší důvěru než Trumpovi, i když jen o šest, resp. pět procent, vyjádřili respondenti čínskému a ruskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi a Vladimiru Putinovi.

Důvěra ve Spojené státy je na 49 procentech. A v sedmi z deseti evropských zemí v průzkumu věří, že Čína je vedoucí světovou mocností, nikoliv USA. Na mysl mi tady vytanul úvodník z listu China Daily, který před hamburskou schůzkou G20 hlásal, že v momentu, kdy vládnou obavy z amerického protekcionismu a brexitu, by měly být Čína a Německo „dohlížiteli“ globalizace a volného obchodu.

Zakaria k průzkumu připomněl, že před devíti lety psal v úvodu své knihy Postamerický svět, že nepůjde o snižování vlivu Ameriky, jako spíše o vzestup zbytku světa. Jenže uprostřed chaosu Trumpova prezidentství přichází postamerický svět rychleji, než očekával.

Možná i proto, že nyní nemá establishment čas řešit domácí problémy, jež také srážejí prestiž a autoritu USA ve světě. Sám Zakaria před šesti lety psal o americkém zaostávání za světem ve výstavbě infrastruktury, při financování vědy, fungování systému státního vzdělávání a imigrační politiky i o největší míře kriminality z rozvinutých zemí. O výši amerického zadlužení nemluvě. V zahraniční politice vidíme mix ústupu od globální odpovědnosti zosobněný odmítnutím Pařížské klimatické dohody spolu se zhoršováním vztahů se všemi klíčovými světovými aktéry - Ruskem, Čínou i EU.

Potvrzuje to i rozhodnutí amerického Senátu z 27. července o přitvrzení protiruských ekonomických sankcí. Nebylo ale jejich cílem primárně Německo a několik dalších evropských zemí místo Ruska?
V sankcích se totiž počítá s možností postihu cizích společností, které investují do energetických projektů ve spolupráci s Ruskem. Na prvním místě je plynovod Nordstream2. USA zároveň deklarují, že chtějí dodávat zkapalněný plyn do Evropy. Sankce tak pomáhají americkému byznysu.

Reaguje na to i prohlášení rakouského kancléře Kerna a německého ministra zahraničí Gabriela, se kterým souhlasila i kancléřka Merkelová. Praví se v něm jasně, že „energetické zabezpečení Evropy je věcí Evropy a nikoliv Spojených států“.

Polsko jako odpůrce Nordstreamu si to jistě nemyslí. Z americké politiky „Německu navzdory“ musí mít radost a další doutnající spor uvnitř EU tak může vypuknout s plnou silou - spor o smyslu protiruských sankcí ve chvíli, kdy z nich Američané udělali i nástroj konkurenčního boje. Navíc podle informací z Bílého domu se uvažuje i o sankcích proti Číně kvůli Severní Koreji. Podíváme-li se na rozsah obchodu mezi USA a Čínou, nedává to příliš logiku, nicméně za Trumpa se asi nedá vyloučit nic. Že by to „kolaterálně“ zasáhlo i Evropu přitom nemůže být pochyb.

Třeba se ale právě takto blížíme k postamerickému světu, kde Spojené státy už mohou být se svou politikou pro Evropu zcela nepředvídatelné a mohou se proměňovat ze spojence v geopolitického konkurenta. Další průzkum o americkém vládnutí v blízké budoucnosti pak může dopadnout v Evropě zas o něco hůř.

(Právo, 3.8.)

26. 07.

Polská jízda

Miloš Balabán Přečteno 2079 krát Přidat komentář

Před osmadvaceti lety bylo Polsko stejně jako dnes v centru mimořádné pozornosti. Jednání u kulatého stolu mezi do té doby absolutně vládnoucí komunistickou stranou a opoziční Solidaritou vyústilo v její faktické vítězství v tehdy ještě polosvobodných parlamentních volbách. A v srpnu stanul v čele nové vlády první nekomunistický premiér v celém sovětském bloku Tadeusz Mazowiecki. V roce 2017 vidíme jiný obraz, vše je v jakoby obráceném gardu. Necelé dva roky od vítězných voleb směřuje vládnoucí neokonzervativní strana Právo a spravedlnost v čele s Jaroslawem Kaczyňským k nastolení absolutní moci jedné strany.

Po převzetí kontroly nad vládou, čistkách ve státních institucích, v armádě a v médiích došla řada i na justici. Nově přijaté zákony polským Sejmem o nejvyšším soudu a soudní radě by v podstatě zlikvidovaly nezávislost justice. Dost možná jsme svědky pokusu o vznik neokorporativistického státu podle teorie německého sociologa Wolfganga Streecka, v němž budou vedle sebe spolupracovat držitelé velkého kapitálu, představitelé vlády, odborů i armády, jež budou držet „demokracii zkrátka“. V takové uspořádání vyústí podle Streecka hluboká krize kapitalismu, který se nachází ve svém konečném stadiu. Nastává tak příležitost pro silné vůdce a oligarchy, kteří nabídnou chudnoucím masám jistou, i když iluzorní, alternativu.

Odpor proti Kaczyňského záměru zvedl rozsáhlé protesty. Dochází i k tomu, že už neprotestuje pouze ono liberální „Polsko A“, ale i „Polsko B“, které dosud neokonzervativce podporovalo a které příliš neprofitovalo z polského hospodářského vzestupu. Bude zajímavé sledovat, jak se to odrazí v průzkumech veřejného mínění, kde zatím Kaczyňského Právo a spravedlnost nad oslabenou a rozklíženou opozicí vcelku výrazně vedlo. Zřejmě i proto polský prezident Andrzej Duda vetoval dva ze tří kontroverzních zákonů, které prosadila jeho vlastní strana v obou parlamentních komorách. Rýsuje se tak střet mezi Dudou a jeho patronem Kaczyňským.

Evropa vývoj v Polsku pozorně sleduje. Ovšem kromě obligátního varování z Bruselu se zatím žádný z evropských politiků do přílišné kritiky polské vládní garnitury nehrne. Na obranu Polska se už naopak rezolutně postavil jeho nejbližší spojenec maďarský premiér Viktor Orbán, který má podobné spády jako Kaczyňski. Úvahy o nějakém „trestání“ Polska ze strany EU tak nepřicházejí v úvahu. Polsko je ostatně až příliš důležitou zemí, nejen v Unii, ale i v NATO. Vzorně plní závazek vydávat dvě procenta na obranu a je jedním z nejvěrnějších spojenců USA, což doložila i nedávná návštěva Donalda Trumpa ve Varšavě a jeho aplaudovaný projev před vybraným publikem. Pro Kaczyňského určitě vítaný doping.

Jenže: zavírat po „tureckém způsobu“ obě oči před omezováním demokracie v Polsku by mohlo být dál velmi riskantní. Hlavně proto, že se zároveň oslabuje věrohodnost evropského poučování, co je pravá demokracie, jak tvoří součást základních hodnot a jak ji EU a NATO brání. Hlavně na východ od evropských hranic.

(Právo, 25.7.)

22. 07.

Africké selhání

Miloš Balabán Přečteno 2463 krát Přidat komentář

Německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel prohlásil v reakci na výsledky hamburského summitu největších světových ekonomik G20, že totálně selhal, pokud jde o zmírnění palčivých problémů lidstva, a že nijak nepřispěl k řešení globálních výzev spojených s válkou, chudobou či migrací.

Překvapivá slova od ministra zahraničí pořádající země summitu. Možná je v nich trocha předvolební rétoriky od čelného politika SPD, mající za cíl oslabit kancléřku a šéfku CDU Angelu Merkelovou. Co se ale týče chudoby či migrace, nic příliš konkrétního skutečně na summitu nezaznělo. Deklarovala se sice vůle k užšímu partnerství zemí G20 s Afrikou s cílem dosáhnout zde udržitelného ekonomického růstu a stability, bez povšimnutí přesto zůstala největší humanitární krize od roku 1945, před kterou dnes svět podle OSN stojí.

Ve třech afrických zemích – v Jižním Súdánu, Somálsku, Nigérii – a též v Jemenu akutně hrozí, že dvacet miliónů lidí bude hladovět. Z toho je 1,4 miliónu dětí a 600 tisíc podle expertních odhadů zemře v následujících třech až čtyřech měsících. Již vypukla epidemie cholery, nakaženo je 200 tisíc lidí.
Na odvrácení krize se přitom nedostává peněz. Ze 4,9 miliardy dolarů požadovaných Úřadem pro koordinaci humanitárních záležitostí OSN v únoru letošního roku se podařilo dát z prostředků vlád a soukromých dárců pouhých 39 procent této částky.

Když si člověk představí souhrnné zbrojní výdaje zemí G20 v řádu biliónů dolarů nebo poslední zbrojní kontrakt mezi Saúdskou Arábií a Spojenými státy ve výši přes sto miliard dolarů, tak to bije do očí.
Politikové, novináři i veřejnost mají na Západě o čem přemýšlet.

David Beasley, bývalý guvernér Jižní Karolíny, který nyní vede Světový potravinový program OSN, na konto této krize poznamenal, že posledních deset měsíců je svět permanentně „strašen“ Trumpem, i když tady máme něco mnohem závažnějšího. K tomu lze ovšem jen lakonicky dodat, že Trumpova administrativa udělala třeba s americkou potravinovou pomocí krátký proces – v novém finančním roce, jenž začíná v říjnu, ji seškrtala o miliardu dolarů.

V každém případě máme nyní co do činění s další výstrahou Evropě, že je nutné přecházet při eliminaci bezpečnostních hrozeb spojených s ekonomickou a sociální zaostalostí od slov k činům. Je zajímavé, když Německo hovoří o novém Marshallově plánu pro Afriku – jenže jak to aktuálně vypadá se závazkem rozvinutých zemí z roku 1971 (!), že budou od roku 1975 poskytovat chudým zemím minimálně 0,7 procenta HDP? Plní ho jen Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Lucembursko a Británie.

Česko dává 0,11 procenta. Z roku 2000 má ještě „úlevu“ jako bývalá socialistická země, jenže ve výši 0,33 procenta. Neuplynulo nicméně od listopadu 1989 téměř třicet let? Nelze se v této souvislosti samozřejmě vyhnout připomínce o vzrušené diskusi u nás a v celém NATO o dvou procentech HDP na obranu…

Nemusí nám to ale být za pár let moc platné v okamžiku, kdy se dají desítky miliónů zbídačených a hladových Afričanů na pochod do Evropy. Proti tomu mohou být současná dramata ve Středozemním moři mezi Libyí a Itálií jen vzpomínkou na zlaté časy.

(Právo, 18.7.)

11. 07.

Summit G20 ve víru změn

Miloš Balabán Přečteno 1302 krát Přidat komentář

Na konto účastníků summitu G20 v Hamburku připadá 73 procent globálního HDP. Zajímavé je, že od roku 1999, kdy se ministři financí „dvacítky“ poprvé sešli jako G20, se toto číslo nezměnilo.
Co se ale mění, je podíl na tomto čísle nejvyspělejších západních zemí sdružených v G7 a nejvlivnějších nezápadních aktérů v seskupení BRICS, kde hraje první ekonomické housle jednoznačně Čína.
Před dvěma dekádami bylo ještě možné říci, že Západ jednoznačně dominuje. V G7 se soustřeďovalo 44 procent světové ekonomické moci, dnes je to už jen 31 procent. Naopak BRICS vyrostl z více jak 18 na 31,2 procenta v minulém roce. Schůzky lídrů G7 mohou již jen do určité míry ovlivňovat osudy tohoto světa.

Objektivně k tomu přispívá i aktuální politika Spojených států. Lze si totiž oprávněně klást otázku, zda pod vedením Donalda Trumpa postupně nevycouvávají ze své globální angažovanosti. Příklady? Suspendování Transpacifické zóny volného obchodu, odmítnutí Pařížské klimatické dohody, výhrůžky o prosazení větší míry protekcionismu v obchodě s vnějším světem... Evropu to znejišťuje a moc na tom nemění ani přihlašování se USA k odpovědnosti za závazky v rámci NATO. „Byznysový“ přístup k mezinárodní politice a bezpečnosti, jak se ukázalo při blízkovýchodní Trumpově návštěvě, může ještě americkým spojencům do budoucna hodně zamotat hlavu.

Především Číně se tak otevírá příležitost, aby vystupovala jako obránce multilateralismu. Jednoznačné přihlášení k závazkům pařížské klimatické dohody i ambiciózní projekt nových hedvábných stezek k tomu přispívají. A v Evropě si pak musíme všímat, že nedávným vstupem Indie a Pákistánu do Šanghajské organizace spolupráce, kde dominuje Čína s Ruskem, se vytvořilo nejsilnější eurasijské bezpečnostní a ekonomické seskupení.

Evropa to tak dnes v éře převratných geopolitických a geoekonomických změn, kdy se už nemůže úplně spolehnout na USA, nemá lehké. Pozitivní je, že se volbami v Nizozemsku a hlavně ve Francii podařilo odvrátit kolaps evropské integrace. Otazníky nad brexitem, nepřed vídatelnost výsledku parlamentních voleb v Itálii, uprchlická středomořská krize prověřující kohezi uvnitř EU i potíže s integrací uprchlíků napříč Evropou nicméně představují faktory, které vnášejí do evropské politiky nemalé prvky nejistoty.

Patří do nich i spektákl s Trumpovou návštěvou ve Varšavě. Evropským lídrům asi nemohlo být příliš dobře, když viděli okázalou podporu Polsku, kde dominuje neliberální styl vládnutí strany Právo a spravedlnost pod vedením Jaroslava Kaczyňského. Na druhé straně Trump ukázal, jak vypadá reálpolitika: ve Varšavě nenechal na Rusku nit suchou, a v Hamburku jednal dvě a půl hodiny „konstruktivně“ s Putinem. Dost možná to zastínilo vše ostatní, co se na summitu odehrálo, ovšem některé reálie světové politiky se prostě obejít nedají.

(Právo, 10.7.)

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy