08. 12.

Sankce, nebo byznys?

Miloš Balabán Přečteno 1522 krát Přidat komentář

I do střetu mezi Ruskem a Ukrajinou v Kerčském průlivu se nezdálo jako pravděpodobné, že by EU na svém prosincovém řádném summitu neprodloužila protiruské sankce. I když se v rámci Unie ozývaly hlasy proti.
Místopředseda italské vlády a ministr vnitra Matteo Salvini v říjnu vyzval ve Veroně italské společnosti, aby našly způsob, jak sankce obejít, a prohlásil, že „v roce 2018 nepotřebujeme sankce, nepotřebujeme vojska, potřebujeme dialog, potřebujeme přátelství“.

Rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová ale v návaznosti na vývoj událostí na východě Evropy zmínila možnost zavedení nových sankcí proti Rusku. Po setkání s německým ministrem zahraničí Heiko Maasem nicméně prohlásila, že je nejprve nutné vyjasnit, k čemu přesně v Kerčském průlivu vůbec došlo.

Další sankce jsou tudíž málo pravděpodobné. Většina Evropy si spíš nepřeje příliš tlačit na pilu, aby nedocházelo k další eskalaci nepřátelských vztahů s Ruskem. Výnosný byznys s Ruskem totiž stále běží, sankce nesankce. Příklady? Francouzská energetická společnost Total zakoupila desetiprocentní podíl v ruském projektu Arktik SPG 2 za 25,5 miliardy dolarů a v říjnu otevřela nedaleko Moskvy svůj nový závod. Účast francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na letošním Petěrburském ekonomickém fóru nebyla náhodná. Vyostřené britsko-ruské vztahy kvůli kauze Skripal nejsou překážkou pro téměř dvacetiprocentní podíl British Petroleum v ruské společnosti Rosněft, která je kvůli propojení s Kremlem na sankčním seznamu. Od spuštění sankcí v roce 2014 kasírovala 1,5 miliardy dolarů na dividendách. Německá automobilka Daimler začne počátkem příštího roku vyrábět vozy u Moskvy.

Samostatnou kapitolou je výstavba plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, kterou nemůže vystát americký prezident Donald Trump. Na jeho financování se podílí pět evropských firem – německá Uniper a Wintershall, britsko-nizozemská Shell, rakouská OMV a francouzská Engie. Zatím do projektu investovaly kolem čtyř miliard eur. V případě OMV asi její šéfové ocenili pozvání ruského prezidenta Vladimíra Putina na srpnovou svatbu rakouské ministryně zahraničí Kneisslové…

Takže dilema mezi sankcemi proti Rusku, nebo byznysem s ním částečně určitě ovlivňuje, ať chceme, či nikoliv, evropskou a třeba i americkou politiku. Vždyť i americký Boeing otevřel v létě poblíž Jekatěrinburgu společný závod s ruskou společností VSMPO Avisma na výrobu titanových komponentů. Od Trumpa jsem k tomu kritiku nezaznamenal.

Je tedy ostřejší západní protiruská rétorika někdy licoměrná? V řadě případů ano. Dost možná ale i společný byznys může nakonec chladit horké válečné hlavy. A to na obou stranách.

(Právo, 4.12.)

28. 10.

Příliš velká cena za beznadějný konflikt?

Miloš Balabán Přečteno 1521 krát Přidat komentář

Věřím ministru obrany Lubomíru Metnarovi, že prožívá nejtěžší období své kariéry. Na ministerstvu je čtyři měsíce a už musí řešit smrt čtvrtého českého vojáka v afghánské misi. Tentokrát byl pachatel útoku z vlastních řad – zřejmě šlo o příslušníka afghánské armády. Útok zapadá do stále horší bezpečnostní situace v zemi. Potvrdily to víkendové parlamentní volby, které doprovázelo násilí. V Kábulu přišlo při útocích o život více než 15 lidí, v provincii Ghór si exploze vyžádala život 11 policistů.

Afghánské národní bezpečnostní síly nejsou příliš bojeschopné a spolehlivé. Bez Američanů by zajištění alespoň elementární bezpečnosti nezvládly. Je pravděpodobné, že do nich pronikl i Tálibán. Svědčí o tom řada incidentů, kdy afghánský voják nebo policista obrátil zbraň proti svým západním kolegům. Premiér Babiš chce mluvit s ministrem obrany o tom, zda je možné přijmout opatření, která by tyto útoky eliminovala. Je to nereálné. Jediné, o čem má smysl mluvit, je reflexe našeho zapojení do afghánského konfliktu. To je věc politiků. Diskuse přitom musí být oproštěna od prázdných frází. Na ty už není místo.

Jako vodítko se nabízí analýza operace v Afghánistánu prestižního britského think-tanku Chatham House už z roku 2014 na základě názorů 51 oficiálních amerických a britských činitelů – velvyslanců, vojenských poradců, příslušníků ministerstva obrany USA, členů Národní bezpečnostní rady, akademiků a analytiků. Čtyři závěry jsou nejpodstatnější.

Na strategické úrovni došlo k obrácení pojetí rozhodovacího procesu: nejprve se přijala strategie a teprve následně se dělaly analýzy, které ji měly podpořit. „Odvetná intervence“ v roce 2001 neměla stanovený jasný dlouhodobý cíl, došlo k záměně strategie za cíl. Způsob obrany Spojených států proti al-Kajdá vedoucí ke svržení vlády Tálibánu byl začátkem konce, neboť Tálibán nikdy nepředstavoval pro USA strategické ohrožení.

Naprosto nereálný byl plán vybudovat demokratický stát podle západních měřítek. Finančně náročné programy rekonstrukce nebyly dostatečné, navíc značná část prostředků na pomoc regionu skončila v rukou lokálních vládců.

Počáteční nerozlišování mezi Tálibánem a teroristy radikalizovalo táliby.

A nakonec použití nepřiměřené síly a značné „vedlejší ztráty“ v řadách civilistů způsobily, že koalice nikdy nevyhrála „srdce a mysl“ Afghánců (slogan z roku 2000).

Je škoda, že tato analýza zapadla a Američané s NATO, včetně nás, se motali a motají stále v kruhu. Takže jaká z něj může být cesta? Platí to, co jsem napsal minulý týden: úplná kapitulace není optimální i z toho důvodu, že se na bojišti objevil vedle Tálibánu i Islámský stát.

Ale dohoda s Tálibánem, pro který je Islámský stát cizí element, o nějaké formě národního usmíření je jediné smysluplné řešení. Američané už s tím začali a je na nich a na NATO, aby to neskončilo ve slepé uličce. Nebo snad chceme být v Afghánistánu, třeba i z „geopolitických důvodů“, dalších bezvýsledných sedmnáct let?

(Právo, 24.10. )

20. 10.

Opět dvojí metr

Miloš Balabán Přečteno 2382 krát Přidat komentář

Saúdskoarabský novinář Džamál Chásakdží, kriticky naladěný vůči saúdskoarabskému režimu, si šel vyřídit na konzulát v tureckém Istanbulu náležitosti k uzavření sňatku. Živý ho už neopustil. Zřejmě byl na konzulátu plánovitě zavražděn.

Saúdská oficiální místa se to nejprve snažila popírat, pak ale pod tíhou důkazů i o možné speciální operaci tajných služeb musela přiznat, že k vraždě došlo. Zatím sice nevíme přesně jak, nicméně to se asi už nikdy nedozvíme. Varující je, že se tak stalo na území Turecka, členského státu NATO.

Spojené státy nemohly nereagovat, navíc i z toho důvodu, že Chásakdží byl redaktorem renomovaného deníku Washington Post. Takže zazněla „rozhodná slova“ o nepřípustnosti takového jednání i o možných sankcích proti Saúdské Arábii, včetně uvalení zbrojního embarga. Je to ale samozřejmě science fiction, pokud mají americké zbrojní dodávky do této blízkovýchodní monarchie dosáhnout v příštích letech 110 miliard dolarů.

Telefonát amerického prezidenta Donalda Trumpa králi Salmánovi už signalizuje další předpokládaný vývoj. Trump řekl, že králova slova na něj dělala dojem, že vraždu Chásakdžího mohou mít na svědomí nějací „darebáci“. Věru úsměvné. Výsledky jednání amerického ministra ztahraničí Pompea se Salmánem také určitě nepovedou k nějakému zhoršení americko-saúdských vztahů.

Russell Mead v listu The Wall Street Journal pak natvrdo napsal, že absurdně přehnaná reakce na vraždu by hrála na Blízkém východě do rukou amerických nepřátel. Tudíž je takříkajíc vymalováno a v přímém přenosu můžeme sledovat další lekci z reálpolitiky a politiku dvojího „lidskoprávního“ metru v praxi. I když si leckdo může cynicky říci, že jeden další mrtvý v těch miliónech obětí geopolitických her na Blízkém východě nic neznamená.

Jenže tyto „dvojí metry“ opět hodně ubírají, ať chceme, či nechceme, na důvěryhodnosti západní politiky.

(Právo, 18.10)

05. 10.

Rok zázraků a rok krizí

Miloš Balabán Přečteno 780 krát Přidat komentář

Příští rok si připomeneme třicátiny „roku zázraků“, jak nazval převratné změny roku 1989 britský historik a publicista Timothy Garton Ash. Otázkou ale je, zda oslavy konce studené války a kolapsu „socialistické soustavy“ nebudou zastíněny pokračující politickou krizí Evropy, která je zároveň krizí demokracie. Může o tom svědčit i jeden fakt, který připomenul americký politolog a autor knihy „Lidé proti demokracii“ Yascha Mounk: mezi lety 2000 a 2018 vzrost počet Evropanů hlasujících pro populistické strany z pěti na dvacet pět procent. Mounk k tomu dodal, že v minulosti nebyla v Evropě skutečná alternativa k demokracii, dnes ale je.

Proč k tomu došlo? Hodně díky konfliktu mezi lidem a politickými elitami, které nebyly schopny reflektovat skutečné potřeby a zájmy společnosti. Vidíme to nyní v Německu, kde nezvládnutá migrační vlna potápí vliv tradičních politických stran i pozici „neotřesitelné“ kancléřky Angely Merkelové. Vzpoura poslanců CDU/ CSU při volbě předsedy poslaneckého klubu v Bundestagu, kdy byl poražen spojenec Merkelové Volker Kauder, může být počátkem jejího politického konce. A pokud v blížících se bavorských zemských volbách ztratí jednoznačnou dominanci CSU, k čemuž asi s ohledem na růst vlivu Alternativy pro Německo dojde, rovná se to politickému zemětřesení.

Stačí pak k politicky nestabilnímu Německu ještě přiřadit dost možná i divoký brexit, jenž je také příkladem neschopnosti britských elit, a stabilita Evropy bude opět narušena. Připočtěme k tomu i rozdílné představy o budoucí Evropě. Na jedné straně chce francouzský prezident Emmanuel Macron prohloubit evropskou integraci, na straně druhé nyní nejvlivnější italský politik Matteo Salvini a maďarský premiér Viktor Orbán preferují Evropu národů.

Na pozadí těchto odstředivých představ je Evropa navíc konfrontována s geopolitickou revolucí. Spojené státy přestaly být za Donalda Trumpa stabilním spojencem Evropy a naopak se přeměnily ve zdroj nestability. Jejich politika jde proti evropským zájmům v řadě oblastí. Aktuálně lze připomenout nátlakovou americkou politiku vůči Íránu se sankcemi poškozujícími evropské firmy a podněcující další nestabilitu na Blízkém východě nebo obchodní válku s Čínou, která může rozkolísat jak čínskou, tak i globální ekonomiku. Poslední, co by si pak Evropa mohla přát, je větší konflikt mezi současným a nastupujícím globálním hegemonem. Evropa by na něj těžce doplatila. Rizik a nepředvídatelností je víc než dost. K tomu, aby se s nimi naše zahraniční politika vyrovnala, potřebuje i plnohodnotného ministra zahraničí. S jeho jmenováním otálet nelze.

(Právo, 2.10.)

18. 09.

Maďarská karta, migrační bolehlavy a eurasijští tygři

Miloš Balabán Přečteno 1295 krát Přidat komentář

Evropský parlament doporučil, aby Evropská komise zahájila proti Maďarsku řízení kvůli vážnému ohrožení hodnot EU. Je to konfrontace s modelem „neliberální demokracie“ maďarského premiéra Viktora Orbána. Jistě je možné ho kritizovat. Jenže jestliže maďarští voliči již potřetí zvolili do parlamentu velkou většinou Orbánův Fidesz, jeho politika jim zjevně není proti srsti. Určitě ne v případě migrace. Boj o „srdce a mysli“ Maďarů by se ale měl odehrávat hlavně v Maďarsku, tlak z Bruselu je spíše kontraproduktivní. Navíc v situaci, kdy vnitřní politiku řady evropských zemí problém s migrací výrazně ovlivňuje.

Spory o interpretaci nepokojů v Saské Kamenici aktuálně štěpí německou koalici CDU/CSU/SPD. Sestavování vlády nebude jednoduché po parlamentních volbách ve Švédsku, kde se protiimigrační Švédští demokraté stali třetí nejsilnější stranou. Přidejme k tomu změny v Rakousku a Itálii, kde ve vládách již působí protiimigrační a nacionalistické strany, a vidíme obraz jiné Evropy, než jaká je nyní představená v Evropském parlamentu.

Evropské volby příští rok tudíž mohou mít velký význam pro budoucnost Unie. Nelze pominout, že Orbán s italským ministrem vnitra a předsedou euroskeptické Ligy Salvinim koncem srpna ohlásili úmysl vytvořit koalici euroskeptiků, která by podle Salviniho „měla mít silné zastoupení, vedla k úplně jinému složení Komise a přispěla k reformě Evropské unie, zahnala socialisty a levici do opozice v Evropském parlamentu a konečně se starala o každodenní potřeby obyčejných lidí“.

Nepomáhá ale tlak na Maďarsko k tomu, že se Orbán může stát jednou z „ikon“ neliberálních demokratů, a to jak v Maďarsku, tak i za jeho hranicemi, což potenciální koalici euroskeptiků posílí? Takovou otázku si asi nikdo v Bruselu nepoložil, stejně jako další: nepřehlížejí se skutečně „potřeby obyčejných lidí“, což platí zvláště v případě negativních dopadů migrace?

Je důvodná obava, aby nepromluvila na celoevropské úrovni ona „mlčící většina“, která již rozhodila celý Západ a Evropu brexitem a volbou Trumpa prezidentem USA. „Tradiční strany“ tak mají o čem přemýšlet, a to i v širším kontextu. Politický posun v Evropě víc vpravo a další rozvibrování evropské politiky přichází v momentu vážných geopolitických posunů. Na druhém konci Eurasie dochází k dalšímu ekonomickému a bezpečnostnímu sbližování Ruska a Číny, jimž přítomností na Východoasijském ekonomickém fóru sekundují Japonsko a Jižní Korea. Politicky rozložená Evropa mezi dnes nepředvídatelnými Spojenými státy a ekonomicky posilující východní Asií s Ruskem by byla odsouzena k roli geopolitického statisty.

(Právo. 17.9.)

04. 09.

Vzkazy z Paříže a Berlína

Miloš Balabán Přečteno 1901 krát Přidat komentář

Nedávno zazněly z Paříže a Berlína hlasy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německého ministra zahraničí Heika Maaseho. Jejich společný jmenovatel: Evropa musí být nezávislejší na USA.

Je to asi důsledek dalšího „zneklidnění Trumpem“ po červencovém summitu NATO, jak uvedl v pátečním Právu Antonín Rašek.

Více »

20. 07.

Evropa v předpokoji

Miloš Balabán Přečteno 1745 krát Přidat komentář

Prezident Trump před odletem na cestu do Evropy ocenil lakonicky zastávky slovy, že „mám NATO, mám Spojené království, kde je poněkud chaos, a mám Putina. Upřímně řečeno, Putin by z nich mohl být nejsnazší.“ Jak to dopadlo?

Více »

25. 06.

Africké migrační síto stačit nebude

Miloš Balabán Přečteno 1525 krát Přidat komentář

Migrace se stala středobodem evropské politiky. Jedná se o velmi výbušné téma rozdělující EU a působící vnitropolitické krize. Prožívá ji i Německo, v sázce se ocitá politický osud kancléřky Merkelové. Itálie nastolila tvrdší protiimigrační kurz. Horečně se hledají cesty, jak krizi čelit.

Nacházet je bude mimořádně složité a summit EU příští týden může být dramatický. Jedno je ale zjevné: Evropa s plnou silou zažívá dopady katastrofické invaze do Iráku, nepromyšlené intervence do Libye a neschopnosti adekvátně reagovat na události tzv. arabského jara. Všechno přispělo k otevření migrační Pandořiny skříňky. Ke všem uvedeným faktorům se ještě přidává vývoj v Africe. Základním problémem tohoto dosud nejchudšího kontinentu je demografická exploze. Dnes v ní žije 1,2 miliardy obyvatel, za třicet let to budou již dvě miliardy. Pozitivní ekonomický rozvoj v některých zemích nebude na zvládání této exploze stačit.

Předseda Evropské rady Donald Tusk v konfrontaci s těmito fakty navrhuje „africké migrační síto“. Na moři zachránění migranti z Afriky by měli být soustředěni v centrálních sběrných střediscích zřízených mimo Evropskou unii, tedy na území afrických států. Realizace takového plánu nebude politicky, mj. z hlediska dodržování lidských práv, ani logisticky jednoduchá.

I kdyby se to ale podařilo, lze si položit otázku, zda by taková střediska byla co platná v případě, že se z Afriky zvednou pod tlakem klimatických změn, hladu a chudoby milióny lidí. A to reálně v příštích letech hrozí, když se podíváme na situaci řady afrických zemí, především v pásmu Sahelu. Je možné tomu předcházet? Možností je soustředit se na řešení příčin problému, především špatného vládnutí, chudoby a nedostatečné bezpečnosti v afrických zemích. EU jako celek se o to snaží vějířem rozvojových aktivit a programů. Jenže to nestačí.

Musí nastoupit masivní rozvojová pomoc z členských zemí EU. A tady existují zjevné rezervy. Německo vydává na rozvojovou pomoc 0,7 procenta HDP, Dánsko 0,8 procenta. Země Visegrádu podstatně méně: Maďarsko 0,2 procenta, Česko, Maďarsko a Polsko 0,1 procenta.Na celoevropské úrovni má větší smysl diskutovat o rozsahu a efektivitě rozvojové pomoci než o politicky překonaných kvótách. Česko se angažuje humanitárními aktivitami i podporou bezpečnostních složek na hranicích Evropy a v evropském předpolí, takže vůle tu je.

(Právo, 22.6.)



08. 06.

Amerika Evropě navzdory

Miloš Balabán Přečteno 1763 krát Přidat komentář

Donald Trump rozehrál několik partií, které mají podle jeho představ přizpůsobit svět strategii „Amerika na prvním místě“. Po zrušení jaderné dohody s Íránem následovalo rozhodnutí o uvalení cel na import evropské oceli a hliníku. Je to počátek obchodní války mezi USA a Evropou, která může odstartovat i něco mnohem horšího? Francouzský prezident Emmanuel Macron obvinil USA z ekonomického nacionalismu, který se podle něj rovná válce, a dodal, že je to přesně to, co se stalo ve třicátých letech.

Zjevně přituhuje a může být čím dál těžší, aby Evropané seděli u jednoho stolu s Američany v NATO a tvářili se, že se vlastně nic neděje a jede se dál v obvyklých kolejích. Nejede se i kvůli Íránu. Evropě zde jde o hodně. Není v jejím zájmu blízkovýchodní bezpečnostní nestabilita. A pak též nemůže ztratit tvář před zbytkem světa. Vyklidit íránský trh kvůli výhrůžkám Američanů, že postihnou sankcemi evropské firmy, se rovná kapitulaci nejsilnějšího ekonomického uskupení světa. Evropu by pak nikdo nebral v mezinárodní politice vážně. A nebude-li v Íránu Evropa, bude zde dominovat Čína.

Americké vypovězení jaderné dohody s Íránem navíc dále míchá kartami ve světové politice. Nikoliv nutně v americký prospěch, jak to USA předpokládají. Jejich rozhodnutí posunulo geopoliticky Blízký východ blíž k Moskvě a geoekonomicky blíž k Pekingu. Německo a Francie, tento „motor Evropy“, daly najevo návštěvami kancléřky Angely Merkelové v Soči a v Pekingu a účastí Macrona na ekonomickém fóru v Sankt Petěrburgu, že si to uvědomují. A proto jednají s Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem o tom, jak se zařídit. Snad si v Bílém domě všimli, že v průběhu již jedenácté návštěvy Merkelové v Číně zaznělo, nakolik Číňané věří euru, které je důležitou volbou v jejich devizových rezervách. Nezačíná se nám na obzoru vynořovat „postamerický svět“, ve kterém nemusí zcela platit „pravidla dolaru“, kterými se svět dosud ovládal?

Trumpa zatím čeká jeho třetí partie: summit se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem. Neobešlo se to bez zmatků. Nejprve byl summit ohlášen, pak zrušen a nakonec potvrzen. Je to taktika ke zmatení soupeře, nebo spíš odraz zmatku v americké administrativě, která přesně neví, co vlastně v případě Koreje chce? Již třetí Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton se vytasil s „libyjským modelem“ denuklearizace. To je pro Kima nepřijatelné. Navíc si i v kontextu s Íránem třeba klade otázku, nakolik lze Američanům věřit, že nějaká případná dohoda s nimi bude za čas ještě platit.

Sečteno a podtrženo: Spojené státy jsou nyní ve světové politice nepředvídatelným elementem. A prosazují v ní své zájmy dosavadním spojencům navzdory. Evropa včetně nás to musí vzít na vědomí.
Po sedmdesáti letech transatlantického partnerství je to jistě nepříjemné zjištění. Ignorovat ho ale už nelze.

(Právo, 4.6.)

22. 05.

Příčina a následek

Miloš Balabán Přečteno 2052 krát Přidat komentář

Státní tajemník ministerstva vnitra Stephan Mayer prohlásil na srazu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Augsburgu, že Benešovy dekrety nepatří do Evropy. Odpovědí mu byl silný potlesk přítomných.
Zdálo se, že toto téma bylo v posledních letech v pozadí, ale letos zase vyniklo. Má to snad být signál nové německé vlády, že dochází k posunu v hodnocení minulosti? Nebo se jedná spíše o předvolební tah, kdy Mayer, člen bavorské CSU, chce mobilizovat voliče z řad odsunutých k podpoře křesťanských sociálů v podzimních zemských volbách, kde jim dýchá na záda Alternativa pro Německo?

Česko-německým vztahům taková prohlášení škodí a přispívají k tomu, že se znovu mohou oživovat vzájemné animozity, které se tak složitě podařilo překonat. A rozhodně to nepomáhá těm českým lidovcům, kteří v minulosti sudetoněmecké srazy navštívili a oslovili na nich „přátele“, což platí o předsedovi Pavlu Bělobrádkovi a bývalém ministrovi kultury Danielu Hermanovi, který kandiduje do Senátu.

Jako špatný vtip pak musí po Mayerových slovech působit idea mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndta Posselta uspořádat v příštích letech jeden ze srazů přímo v České republice. Počítá snad s tím, že by případná kritika dekretů prezidenta republiky přímo u nás měla ten správný říz?

Pro nás je to spíš signál, že je třeba si v roce osmdesátého výročí potupné mnichovské dohody jasně říci, co byla příčina a následek v československo-německých vztazích koncem třicátých a v první polovině čtyřicátých let minulého století. Nic více a nic méně.

(Právo, 21.5.)

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy