21. 03.

Mezi Washingtonem, Paříží a Berlínem

Miloš Balabán Přečteno 853 krát Přidat komentář

Evropská unie se dnes musí vyrovnávat s tím, že USA jsou na jedné straně stále ještě oporou mezinárodního řádu a na straně druhé jeho hlavním protivníkem. Tento rozpor přispívá k tomu, že se svět stává stále víc nepředvídatelný a neřiditelný. Pro EU jako celek i jejího nejsilnějšího člena, Německo, které je „exportním hegemonem“, se jedná o rizikovou situaci.

Pokusy, aby americký prezident Trump svoji politiku korigoval, o což se pokoušel i francouzský prezident Macron, úspěch nepřinesly. A právě Macron zabubnoval na poplach svým Dopisem za evropskou renesanci, v němž varuje, že je Evropa v ohrožení a musí se obrodit, aby byla schopna hájit svůj model a zaštítit demokracii, hranice a své hodnoty. Vše na základě solidarity, třeba i v migrační politice a prostřednictvím nově zřízených institucí a politické centralizace.

Přijetí takové vize nebylo napříč Evropou jednoznačné, ve střední Evropě bylo spíš kritické. Podle premiéra Andreje Babiše je „úplně mimo realitu“. Na dopis reagovala i předsedkyně CDU Annegret Krampová Karrenbauerová, zvaná AKK, článkem Uděláme Evropou takovou, jakou potřebujeme. Možná budoucí německá kancléřka je víc při zemi než Macron. Dává důraz na obranu evropského způsobu života a definuje priority, které musí Evropa řešit: klima, inovace, technologie, medicína, boj proti daňovým únikům, bezpečnost. AKK zde překvapila požadavkem, aby se EU v budoucnu stala stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

EU je sice svého druhu globální mocností, jenže „bez státu“, takže z právního hlediska je to mimo realitu. Macronova Francie by se do jeho vytváření možná ráda pustila, což na pozadí obnoveného velmocenského soupeření mezi USA, Čínou a Ruskem je i vcelku racionální úvaha. Jenže Německo, jak píše Sylvie Kauffmannová v Le Monde, si chce spíš udržet vlastní profil „status quo mocnosti“, která dosáhla blahobytného postavení a nechce, aby ho něco ohrožovalo. S tím souvisí i pacifismus německé politiky, který je samozřejmě dán i historicky.

Přesto je patrná její emancipace vůči USA: nechce přijímat politické, ekonomické a vojenské dopady americké politiky „mír skrze sílu“, což ukázala i nedávná mnichovská bezpečnostní konference, ani politiku tvrdé konfrontace s Čínou a Ruskem, což souvisí s kauzami Huawei a Nord Stream 2. Hodně to musí zajímat i nás, protože ve vztahu k USA a Německu sedíme na dvou židlích.

K Evropě, která by byla nezávislým globálním aktérem, je nicméně ještě daleko, jakkoliv německo-francouzská idea o společné evropské letadlové lodi může být jednou z prvních vlaštovek, že k tomu za čas může dojít.

(Právo, 20.3.)

14. 03.

Přežije NATO své osmdesátiny?

Miloš Balabán Přečteno 828 krát Přidat komentář

Pokud by nějaký západní politik vyřkl v březnu 1989 prognózu, že za deset let vstoupí tři středoevropské členské země Varšavské smlouvy do NATO, byl by považován za fantastu. Po zrychlení toku dějin k tomu ale došlo. Aliance nicméně ještě musela po studené válce přežít krátké období iluzí o „nepotřebnosti“ paktů v nové éře.

Myšlenka souběžného rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy byla mimo realitu v době „unipolárního momentu“, kdy se USA staly jediným globálním hegemonem. Rychle vzala za své i v konfrontaci s novými bezpečnostními hrozbami. Devět měsíců po pádu berlínské zdi Saddám Husajn přepadl Kuvajt a ukázalo se, že vojenské koalice mají stále smysl. Právě v Kuvajtu začala účastí tehdy ještě čs. protichemické jednotky v operaci Pouštní bouře naše cesta do NATO. Pokračovala participací Armády ČR v misích OSN a NATO na území bývalé Jugoslávie pohroužené do krvavé občanské války, dalšího důkazu o tom, že nacházet se v „bezpečnostním vakuu“ není optimální varianta. Úsilí o členství v NATO představovalo logickou volbu.

Rozhodující slovo, zda budeme spolu s Poláky a Maďary v NATO, měli jednoznačně Američané. I když úplná jednota o potřebnosti rozšíření mezi nimi nepanovala. Lze třeba připomenout legendárního George Kennana, který na sklonku svého života vyslovil tezi, že rozšíření NATO zhorší vztahy s Ruskem. Geopolitický zájem přesto nakonec jasně převážil a Clintonova administrativa cestu do NATO třem středoevropským zemím otevřela.

NATO má po dvaceti letech za sebou několik vln rozšíření a brzy dosáhne počet jeho členů po předpokládaném přijetí Severní Makedonie rovné třicítky. Zároveň ale musí čelit největší výzvě, která byla v roce 1999 také stěží představitelná. Podle bývalých amerických velvyslanců v NATO Douglase Luteho a Nicholase Burnse se jedná o absenci silného a principiálního vůdcovství ze strany prezidenta nejsilnějšího člena NATO – Spojených států. Donald Trump skutečně vnímá mnohé evropské spojence a Evropu jako celek nikoliv jako partnery, ale jako rivaly, až tak úplně nevěří v aliance, smluvní závazky nebo hodnoty, které dosud spojují transatlantické společenství. Optimismus, že v tomto budou Trumpa korigovat „dospělejší politikové“ okolo něj, vzal definitivně za své rezignací ministra obrany Jamese Mattise.

Bezpečnost vnímá Trump spíše jako transakční záležitost a je patrná více či méně otevřeně vyjadřovaná nevůle jasně potvrdit platnost aliančních závazků k obraně spojenců. I jen rétorické zpochybňování NATO torpéduje jeho kredibilitu. V současné etapě obnoveného velmocenského soupeření na globální úrovni to není bez rizika. Jaké jsou varianty dalšího vývoje? Pokud Trump vyhraje prezidentské volby v roce 2020, svoji politiku těžko změní. Ve strategii „America first“ bude pro NATO stále méně místa. Ale i v případě Trumpovy porážky se automaticky nevrátí „předtrumpovské“ časy. Nový demokratický prezident může Evropu vnímat pozitivněji, nicméně bude se muset vyrovnávat s relativním poklesem amerického globálního vlivu, soustředit se na soupeření s Čínou a dalšími mocnostmi a čelit možné neochotě veřejnosti dál nést náklady na globální vojenskou superioritu. A pokud se navíc v Evropě prohloubí dezintegrační tendence, stane se to pro Američany důvodem, že NATO mohou považovat za přítěž.

Takový scénář, ve kterém by Aliance nemusela přežít své osmdesátiny (2029), už není zdaleka jen katastrofický. Může být korigován skutečnou, nikoli jen rétorickou strategickou autonomií Evropy? Snad ano, zatím je ale více slov než činů.

(Právo. 12.3.)

22. 02.

Konejme, když jde dětem o život

Miloš Balabán Přečteno 1179 krát Přidat komentář

Kauza (nejen) syrských dětí o které bychom se mohli v Česku postarat se opět dostala do centra pozornosti. Je pravda, že kdybychom pár dětí nakonec přijali, bylo by to jen humanitární gesto. I když i to nemusí být úplně marné. Z tohoto úhlu pohledu chápu vstřícný postoj ministra zahraničí Tomáše Petříčka.

Samozřejmě, že mnohem účinnější je pomáhat v místě, odkud uprchlíci pocházejí, případně v uprchlických táborech. Plán na dětskou vesničku v Sýrii se kterým přišel premiér Andrej Babiš je určitě dobrá věc. Jenže to je běh na dlouhou trať. Někdy je ale nutné jednat rychleji a operativněji. Zvlášť, když jde stovkám dětí doslova o život.

O jednom takovém příkladu vypovídal v Právu dětský psychiatr Petr Pöthe, který působil jako dobrovolník v uprchlickém táboru Moira na ostrově Lesbos. Jeho popis situace je tristní: v táboře panuje chaos, stojí zde chatrné stany, které nevydrží nepřízeň počasí, děti, a to i úplně malinké, mrznou, nemají oblečení a spí v dešti. Mají za sebou traumata a některé přestaly úplně mluvit. V táboře navíc není bezpečno. K tomuto hororovému popisu lze ještě přidat to, že řada dětí byla při uprchlické anabázi znásilněna…

Každého člověka musí takový popis situace nadzvednout ze židle. Nutí ho i ke kladení otázek. Jak je možné, že řecké úřady situaci nezvládají, když je jim určitě poskytována adekvátní pomoc ze strany EU, resp. orgánů EU v Bruselu? V případě tábora Moira je přitom určitě paradoxem, že na jedné straně je Řecko jedním z „premiantů“ NATO co se týče výdajů na obranu, když dlouhodobě překračuje požadovanou hranici dvou procent, a na straně druhé není schopno zajistit ani elementární chod jednoho uprchlického tábora. Opravdu pro to nemůže být racionální vysvětlení.

Nemělo by se tudíž Česko cíleně zajímat o daný konkrétní problém a v rámci možností vyvinout iniciativu a možná i tlak na jeho řešení? Třeba i formou rychlého a účinného humanitárního zásahu, který by potvrdil akceschopnost tolik oceňované evropské „měkké síly“?

Je už pět minut po dvanácté a není čas na politickou korektnost.

12. 02.

Roztržka torpédující Evropu

Miloš Balabán Přečteno 1422 krát Přidat komentář

Eskaluje diplomatický konflikt mezi Francií a Itálií. Poté co se italský vicepremiér a šéf Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio sešel v utajení se zástupcem žlutých vest Christophem Chalençonem a s kandidáty do evropských voleb ze Shromáždění občanské iniciativy Ingrid Levavasseurové, jedné z hlavních aktivistek vest, následovala rázná diplomatická reakce. Řím opustil francouzský velvyslanec Christian Masset. Jeho dávný předchůdce André François-Poncet to musel před téměř osmdesáti lety učinit ve chvíli, kdy Itálie vyhlásila Francii válku…

Měla ale Francie jinou možnost? Těžko, protože se skutečně jedná o vměšování do vnitropolitických záležitostí v okamžiku, kdy se situace ve Francii začíná silně komplikovat. Hnutí žlutých vest se svými požadavky snaží o zásadní změnu politického a hospodářského systému Francie. Odráží to nespokojenost nemalé části veřejnosti s jejím sociálním a ekonomickým postavením a společenskou nerovností. Razance protestu zjevně zaskočila i prezidenta Emmanuela Macrona.

Volby do Evropského parlamentu by se mohly stát referendem o jeho vládě. Na to sází i Marine Le Penová, předsedkyně pravicově-radikálního Národního sdružení, která podle listu Le Monde vyzývá k útoku na zabarikádovaného správce Elysejského paláce, jenž nekompetentně vládne a je odtržen od zdravého protestu žlutých vest. Italské vměšování do francouzské politiky může mít i konkrétní cíl: postupný vznik italsko-francouzského tandemu pravicově-nacionalistických sil s kritickým postojem k EU a celému evropskému projektu. Není to úplně nereálné, podíváme-li se na stoupající volební preference Le Penové nebo italské Ligy Mattea Salviniho. Paradoxem je, že se opírá o protest mas vůči sociální nerovnosti a politice přezíravého establishmentu, jehož symbolem se aktuálně stal bývalý bankéř Macron. Decimovaná francouzská a italská levice tomu může bohužel jen přihlížet.

Francouzské vnitropolitické drama a francouzsko-italská roztržka se zároveň odehrávají i na pozadí chaotického britského odcházení z EU. V přímém přenosu vidíme špatnou politickou kondici a vzájemné spory tří zemí uskupení G7, které si dosud nárokuje rozhodující slovo v globálních záležitostech. Poslední signál, že je skutečně zle, představuje odvolání Macronovy účasti na prestižní mnichovské bezpečnostní konferenci tento víkend s odkazem na napjatou situaci doma. Měl zde vystoupit společně s německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Lednovou smlouvou z Cách nově nastartovaný německo-francouzský „integrační motor“ se tak zde nepředstaví. Zda se nezadrhne kvůli sociálnímu protestu ve Francii, uvidíme brzy.

(Právo, 11.2.)

20. 01.

Britská story Unii poškodí na pokolení

Miloš Balabán Přečteno 1532 krát Přidat komentář

Premiérka Theresa Mayová se pokusila v dolní sněmovně odvrátit negativní postoj většiny britských poslanců k dohodě o brexitu s EU. I když si musela být vědoma, že ji čeká prohra, možná doufala, že může být milosrdná. Poslanecká vzpoura ale přinesla největší parlamentní porážku vlády od roku 1924.

Mayová sice přežila hlasování o nedůvěře, nicméně chaos s vystoupením z EU pokračuje. Pro Británii je to hořká lekce. Aktér, který si dosud udržuje svůj globální vliv vyplývající z postavení páté nejsilnější světové ekonomiky a globálního finančního centra, neví, co se s ním bude odehrávat v příštích hodinách nebo dnech.

Podle listu Guardian nelze předpokládat, že vše, co souvisí s brexitem, brzy skončí. Je to pouze konec začátku v občanské válce za brexit, která bude trvat celé pokolení. Její konec není vidět a způsob řešení je neznámý. Nezmění na tom nic ani výsledek početných hlasování.

Není to ovšem samozřejmě obří problém jen pro Británii, nýbrž i pro Evropu. Nepředvídatelné dopady brexitu bez dohody a nejistota, co bude dál, mohou enormně zatěžovat politiku EU jako celku i členských států. Hodně ekonomicky a neméně politicky.

Do eurovoleb zbývají pouhé čtyři měsíce a nepochybně je mohou ovlivnit další turbulence okolo britského (ne)odcházení z EU. Přitom tyto volby mohou mít zásadní význam pro budoucnost evropského projektu, který je atakován euroskeptickými a nacionalistickými silami. I když, dlužno uznat, k tomu bohužel napomohla i vážná pochybení v oblasti unijní migrační politiky.

Britská story ale EU poškozuje i geopoliticky. Její váha nutně dále klesá v očích dalších vlivných globálních aktérů – Spojených států, Číny a Ruska, které musely vzít na vědomí sílu a vliv unikátního integračního uskupení ve světovém měřítku. V okamžiku, kdy se už nacházíme v jakémsi přechodném období od současného globálního uspořádání, kde hrál prim Západ, k uspořádání novému, s větším vlivem Číny a dalších nezápadních aktérů, je oslabení Evropy neřízeným britským odchodem rizikovým faktorem.

Zároveň nezapomínejme, že americký prezident Donald Trump dal několikrát veřejně najevo, že EU takříkajíc nemusí. Dění okolo Británie ho v tom může ještě utvrdit. A třeba ho i vést k dalším úvahám, jak se „zbavit Evropy“. New York Times již přinesly informaci, že Trump loni několikrát v soukromém rozhovoru vyjádřil přání zrušit členství USA v NATO. Vypadá to divoce, ale leccos, co vypadalo ještě před dvěma třemi lety jako absolutně nemožné, se nakonec stalo.

(Právo, 18.1.)

15. 01.

Chaos a prolomené tabu

Miloš Balabán Přečteno 1851 krát Přidat komentář

Mnohé ze současného dění na Západě vyvolává obavy. Pro řadu událostí a procesů dokonce sedí označení provizorium a chaos, prolamují se i některá tabu. Pokud by někomu takové hodnocení připadalo příliš příkré, stačí se podívat do čtyř zemí uskupení G7, stále ještě vystupujícího jako platforma nejmocnějších zemí světa.

V USA pokračuje stav rozpočtové nouze z důvodu sporů o výstavbu zdi na americko-mexické hranici, který svou délkou překonal rekord z přelomu let 1995–1996, kdy byl Clintonův kabinet bez peněz 21 dní.
V ekonomicky nejsilnějším státě na světě nedostává 800 tisíc lidí pracujících pro stát plat, což se týká už i diplomatů. Jako by nestačilo, že zahraniční politika trpí personální nestálostí, o čemž svědčí, že Trump má za dva roky třetího poradce pro národní bezpečnost, druhého ministra zahraničí a druhý ministr obrany je na cestě.

Ale ani druhá strana Atlantiku na tom není o moc lépe. Evropa se připravuje na pobrexitovou Evropu, jenže ani v Londýně, ani v Bruselu vlastně nikdo moc neví, jak odchod Británie z EU dopadne.
Shoda panuje v tom, že odmítnutí dohody by mohlo vést až k ochromení země. A popravdě řečeno člověka napadají různé scénáře, když ví, že třeba Skotsko a Severní Irsko hlasovaly v referendu proti vystoupení… A že by brexit nebyl? Jak by reagovali ti, kteří hlasovali pro odchod? Po USA by i Británie mohla zažívat výbuchy emocí, možná i na ulicích měst.

Těch si nyní užívá Francie s hnutím žlutých vest, což není jistě nic povzbudivého pro vládu prezidenta Macrona. Olej do ohně přesto přilili italští politici. Místopředseda italské vlády a předseda Hnutí pěti hvězd Luigi Di Maio vzkázal žlutým vestám, aby „nepovolily“. Ministr vnitra a předseda protiimigrační Ligy Matteo Salvini řekl: „Podporuji slušné občany, kteří vyjadřují nespokojenost s prezidentem, jenž vládne proti svému národu.“ Na taková slova jsme byli zvyklí při kritice diktátorských režimů, ale že by zaznívala mezi politicky, ekonomicky a bezpečnostně propojenými spojenci? Jedno tabu je tedy prolomeno. Jaké další je na řadě?

(Právo, 14.1.)

11. 01.

Na americkém dvorku

Miloš Balabán Přečteno 1328 krát Přidat komentář

Letos uplyne třicet let od pádu berlínské zdi, symbolu studené války a rozděleného Německa. Svět vnímal epochální důležitost této události. O tři dekády později se pozornost světové veřejnosti upíná k další zdi, tentokrát ale na území velmoci považující se za vítěze studené války. Spor o financování zdi na americko-mexické hranici mezi prezidentem Trumpem a Demokratickou stranou ochromuje tamní politiku. Shodou okolností ještě před jeho vypuknutím napsal prezident Americké rady pro zahraniční vztahy Richard Haass na stránkách časopisu Foreign Affairs, že USA nemohou efektivně prosazovat řád v zahraničí, jestliže jsou doma rozdělené, pohlcené domácími problémy.

Ano, může si dovolit země, která chce stále hrát roli globálního hegemona, zaseknutí se na konfliktu kolem zdi, což vyústilo v přerušení financování nemalé části federálních úřadů? I když ty jsou na takový postup zvyklé z minulosti (od roku 1976 k nim z nejrůznějších důvodů dochází už podvacáté, což je samo o sobě bizarní), tentokrát se to odehrává na pozadí dlouhotrvajícího konfliktu mezi demokraty a Trumpem. Demokraté si na Trumpa už dlouho brousí zuby: zatápějí mu kvůli údajným stykům s Rusy před prezidentskými volbami, možným daňovým deliktům nebo uplácení bývalých milenek za jejich mlčení. Zvažuje se i impeachment, tedy proces odvolání prezidenta z funkce.

Odpovídá tedy Trump stylem na „hrubý pytel hrubá záplata“? Asi ano, když prohlásí, že je připraven blokovat financování federálních úřadů měsíce i roky, pokud se nevyřeší financování zdi. Mzdu nedostává 800 tisíc federálních zaměstnanců, včetně agentů tajných služeb. New York Times přinesly informaci, že je ohroženo splácení jejich hypoték v úhrnné výši 249 milionu dolarů. Neprojeví se to v jejich morálce a loajalitě? Byť i částečně ochromovanou velmoc z vnitropolitických důvodů jistě sledují s údivem a možná i s pobavením v Moskvě či Pekingu. Evropa snad i s obavami.

Lze připomenout ještě jednu Trumpovu hlášku, evokující časy minulé, kdy měla být berlínská zeď nebo dráty na hranicích zárukou klidu a pořádku: „Spojené státy potřebují fyzickou bariéru. Zdi fungují.“
Nejsem si tím jist. Chápu, že nejen Trumpa musí frustrovat stálý nápor ilegálních migrantů hlavně ze Střední Ameriky. Nebyla ale po celá desetiletí „americkým zadním dvorkem“, kde měli Američané takříkajíc volnou ruku v ekonomice, politice i bezpečnosti? Na to se teď pro jistotu nikdo moc neptá…

(Právo, 9.1.)

03. 01.

Rok obav místo roku oslav

Miloš Balabán Přečteno 1564 krát Přidat komentář

Uplynulo čtvrtstoletí od vydání eseje amerického profesora Samuela Huntingtona Střet civilizací, která se v roce 1996 stala základem pro knihu Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu.
Huntington se v ní věnoval i deficitům Západu, který se podle něj dostal do situace upadající civilizace, nucené více se starat o své vnitřní problémy. Zmínil např. pomalý ekonomický růst, stagnující populaci, nezaměstnanost, velké schodky státního rozpočtu, společenský rozpad, drogy a zločinnost. Západ se musí zároveň vyrovnávat s nepřátelstvím jiných civilizací neochotných přijímat jeho diktát a paralelně dochází k tomu, že mizí západní sebevědomí i vůle vládnout. Přidal k tomu ještě tezi o poklesu vlivu a úpadku Spojených států.

V Huntingtonově pojetí může být ovšem úpadek Západu dlouhodobým procesem, neboť „ekonomický a ostatní růst v potenciálu zemí často opisují křivku ve tvaru písmene S: pozvolný začátek, pak velmi rychlý nárůst, následovaný snižováním expanze a postupným ochabnutím. Úpadek Západu se nachází ve své první, pomalé fázi, ovšem nelze vyloučit, že v určitém bodě by mohlo dojít k výraznému zrychlení“. Otázkou je, zda se už v takovém bodě náhodou nenacházíme, jakkoliv leckdo označí Huntingtonovy vize za typ sebenaplňujícího se proroctví. Jenže co dnes vidíme u dvou klíčových aktérů Západu, Británie a USA, tzv. Anglosféry, bývalého a současného globálního hegemona? Chronickou krizi vládnutí.

Británie se svírá v politických křečích kolem brexitu. A došlo i na to, že vláda jednala o krizových scénářích v případě jeho tvrdé varianty, tj. nedohody s EU. Ministr obrany Gavin Williamson oznámil, že v rámci mimořádných opatření bude vyčleněno 3500 profesionálních vojáků na ochranu resortů pro případ nepokojů spojených s brexitem. V nouzových plánech vlády se klade důraz na zajištění dostatku potravin a léčiv.
Nebyly by takovéto přípravy ještě před pouhými pěti lety spíš námětem pro politický thriller?

O dění na druhé straně Atlantiku a Donaldu Trumpovi toho již bylo napsáno mnoho. Rizika Trumpova vládnutí ale shrnul jeho bývalý (a jím přes Twitter vyhozený) ministr zahraničí Rex Tillerson: měl jsem „co do činění s člověkem, který je nestálý, nerad čte – natož nějaké reporty – a často se rozhoduje pouze na základě úvahy typu já tomu prostě věřím“. Recept na vládnutí v době, která je pro USA a Západ jako celek mimořádně složitá a svým způsobem i nebezpečná? I s tímto se zřejmě neztotožnil další ministr, tentokrát obrany, James Mattis, který na funkci rezignoval. Jedno je ale jisté: Británie i USA se rozcházejí s Evropou a Amerika už nestojí o to, aby byla hlavním prosazovatelem liberálního řádu.

Evropa by tak skutečně měla vzít osud do svých rukou. Jenže Angela Merkelová je na odchodu kvůli nezvládnuté migraci a Emmanuela Macrona zaskočila sociální vzpoura. Rok 2019 může tudíž být místo roku oslav konce studené války jako dějinného přelomu spíš rokem obav, co bude se Západem dál. Důvody k tomu jsou.

(Právo, 29.12. 2018)

19. 12.

O migraci a Africe bez iluzí

Miloš Balabán Přečteno 2856 krát Přidat komentář

V uplynulých týdnech vzbudilo značnou pozornost projednávání Globálního paktu OSN o migraci. Má se stát rámcem pro mezinárodní spolupráci v otázce migrace, kde se situace v globálním měřítku zhoršuje.
Podle zprávy Mezinárodního záchranného výboru se např. v pozici uprchlíka ocitlo v roce 2016 ve světě 65 milionů lidí, což je nejvíce od druhé světové války. Každý 122. obyvatel země je nyní uprchlíkem, buď za hranicemi své země, nebo i uvnitř ní. Jsou to znepokojivá čísla a mezinárodní společenství na ně musí reagovat. Globální pakt je možná pokus, jak tak učinit. Řada zemí se nicméně k němu nepřipojí. Patří mezi ně Spojené státy a Austrálie, i všechny země Visegrádu, včetně ČR. Důvodem našeho postoje je, že migrační pakt stírá rozdíly mezi legálními a nelegálními migranty, a tím podněcuje k větší migraci, včetně migrace nelegální. Vedle toho jasně nedefinuje základní pojmy, co je a není legální a nelegální migrace.

Rozlišení může být velmi složité v případě Afriky, která je pro Evropu časovanou migrační bombou. Minulý rok pocházelo z Afriky 36 milionů mezinárodních migrantů. Nabízí se srovnání: Evropu opustilo za 115 let od roku 1815 do roku 1930 50 milionů migrantů. A bude hůř. OSN uvádí, že koncem 21. století budou v Africe žít čtyři miliardy obyvatel. V subsaharské Africe kolem roku 2050 přes dvě miliardy. Již dnes zde žije téměř 400 milionů lidí pod hranicí chudoby. Jenom v Nigérii má počet obyvatel stoupnout za 12 let ze současných přibližně 200 milionů na téměř 262 milionů. Negativní klimatické změny v Africe způsobí desertifikaci, a tím i neobyvatelnost celých velkých oblastí, což přinutí 50 milionů obyvatel subsaharské Afriky opustit své domovy. A k roku 2050 tak bude muset učinit 700 milionů Afričanů. Řadu afrických zemí přitom lze zařadit do kategorie zhroucených států, kde panuje bezvládí.

Máme tak co do činění s vějířem vzájemně propojených hrozeb, které mohou dále ohrozit stabilitu, prosperitu a bezpečnost Evropy. Jsme toho svědky již dnes. A to čelíme „jen“ statisícům migrantů. Co může pomoci? Asi úplně nový přístup k rozvojové pomoci Africe, který jde za rámec stávajících evropských strategií a financí. Sice máme Svěřenský fond EU pro Afriku, jenže v něm jsou pouhé 4 miliardy eur. Je nutné přejít od pomoci, která jen předchází hrozbám, k pomoci představující skutečný impuls pro ekonomický rozvoj. Bude k tomu vůle a ochota, třeba i ze strany nadnárodních korporací?

Určitě je dobře, že Česko si uvědomuje význam Afriky pro naši bezpečnost. Přispíváme financemi, za větší rozsah a efektivitu pomoci pléduje premiér, Afrika je i na předním místě agendy ministra zahraničí. I my ale musíme vědět, že je možná už pět minut po dvanácté.

(Právo, 18.12.)

08. 12.

Sankce, nebo byznys?

Miloš Balabán Přečteno 2011 krát Přidat komentář

I do střetu mezi Ruskem a Ukrajinou v Kerčském průlivu se nezdálo jako pravděpodobné, že by EU na svém prosincovém řádném summitu neprodloužila protiruské sankce. I když se v rámci Unie ozývaly hlasy proti.
Místopředseda italské vlády a ministr vnitra Matteo Salvini v říjnu vyzval ve Veroně italské společnosti, aby našly způsob, jak sankce obejít, a prohlásil, že „v roce 2018 nepotřebujeme sankce, nepotřebujeme vojska, potřebujeme dialog, potřebujeme přátelství“.

Rakouská ministryně zahraničí Karin Kneisslová ale v návaznosti na vývoj událostí na východě Evropy zmínila možnost zavedení nových sankcí proti Rusku. Po setkání s německým ministrem zahraničí Heiko Maasem nicméně prohlásila, že je nejprve nutné vyjasnit, k čemu přesně v Kerčském průlivu vůbec došlo.

Další sankce jsou tudíž málo pravděpodobné. Většina Evropy si spíš nepřeje příliš tlačit na pilu, aby nedocházelo k další eskalaci nepřátelských vztahů s Ruskem. Výnosný byznys s Ruskem totiž stále běží, sankce nesankce. Příklady? Francouzská energetická společnost Total zakoupila desetiprocentní podíl v ruském projektu Arktik SPG 2 za 25,5 miliardy dolarů a v říjnu otevřela nedaleko Moskvy svůj nový závod. Účast francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na letošním Petěrburském ekonomickém fóru nebyla náhodná. Vyostřené britsko-ruské vztahy kvůli kauze Skripal nejsou překážkou pro téměř dvacetiprocentní podíl British Petroleum v ruské společnosti Rosněft, která je kvůli propojení s Kremlem na sankčním seznamu. Od spuštění sankcí v roce 2014 kasírovala 1,5 miliardy dolarů na dividendách. Německá automobilka Daimler začne počátkem příštího roku vyrábět vozy u Moskvy.

Samostatnou kapitolou je výstavba plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, kterou nemůže vystát americký prezident Donald Trump. Na jeho financování se podílí pět evropských firem – německá Uniper a Wintershall, britsko-nizozemská Shell, rakouská OMV a francouzská Engie. Zatím do projektu investovaly kolem čtyř miliard eur. V případě OMV asi její šéfové ocenili pozvání ruského prezidenta Vladimíra Putina na srpnovou svatbu rakouské ministryně zahraničí Kneisslové…

Takže dilema mezi sankcemi proti Rusku, nebo byznysem s ním částečně určitě ovlivňuje, ať chceme, či nikoliv, evropskou a třeba i americkou politiku. Vždyť i americký Boeing otevřel v létě poblíž Jekatěrinburgu společný závod s ruskou společností VSMPO Avisma na výrobu titanových komponentů. Od Trumpa jsem k tomu kritiku nezaznamenal.

Je tedy ostřejší západní protiruská rétorika někdy licoměrná? V řadě případů ano. Dost možná ale i společný byznys může nakonec chladit horké válečné hlavy. A to na obou stranách.

(Právo, 4.12.)

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy