21. 02.

Zajistí vyšší vojenský rozpočet vyšší bezpečnost?

Miloš Balabán Přečteno 1425 krát Přidat komentář

Evropští politikové si o víkendu na mnichovské bezpečnostní konferenci vyslechli z úst amerického viceprezidenta Pence naživo poselství z Bílého domu: pokud chcete být relevantními spojenci USA v NATO, musíte zvýšit svoje vojenské rozpočty na úroveň dvou procent HDP. Donald Trump umí počítat. Proč by USA s ročním HDP přesahujícím 16 biliónů dolarů měly platit víc do rozpočtu NATO, když evropští členové Aliance mají roční HDP o dva bilióny dolarů vyšší? Navíc musí brát v potaz, že ani globální hegemon a nejdůležitější člen NATO prostě nemá nevyčerpatelné finanční zdroje. Zvlášť když ho tíží stále rostoucí dluh, který už překročil hranici devatenácti biliónů dolarů.

Pro prezidenta může být velmi složité, aby svým voličům, kterým slíbil, že udělá Ameriku znovu velikou, vysvětloval, že Spojené státy budou nadále platit do rozpočtu NATO víc, než musí, a že i z tohoto důvodu bude méně peněz v americkém rozpočtu třeba na rekonstrukci zastaralé infrastruktury. Jenže i pro evropské politiky bude neméně složité vysvětlovat veřejnosti, proč má růst vojenský rozpočet, často i o sto procent, i když viceprezident Pence dal Evropanům desetiletou lhůtu.

Jako první se ozval německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel. Veřejně si položil otázku, kde na navýšení německého rozpočtu na obranu o zhruba 25 miliard eur (676 miliard korun) vzít peníze. A dodal, že vyšší výdaje na obranu v podobě dvou procent HDP nemusejí znamenat vyšší bezpečnost. Gabriel určitě nebude ve svých pochybnostech v Evropě osamocen.Může tomu tak být i u nás, vždyť dvě procenta HDP se dnes zhruba rovnají sumě 130 miliard korun. Dnes jsme zhruba na 52,5 miliardy plánovaných pro letošní rok, přičemž česká vláda se zavázala k růstu obranného rozpočtu na 1,4 % HDP do roku 2020.

Je tudíž možná na místě podívat se na problém komplexněji. Evropští členové NATO dnes vydávají souhrnně na obranu ročně 250 miliard dolarů. Tlak z USA by tak Evropu mohl donutit zrychlit proces evropské vojenské integrace a hlavně zefektivnit hospodaření s tak obrovskými prostředky. Evropa přitom výdajově převyšuje svého deklarovaného hlavního protivníka, kterým je Rusko, téměř čtyřikrát.

K efektivitě hospodaření se mohou přidat i promyšlenější politické strategie s využitím diplomatických nástrojů, humanitární a rozvojové pomoci. Kam třeba vedou převážně ideologicky motivované intervence, už víme. Představují ale i obrovské rozpočtové zatížení. Podle analýzy ekonomky Harvardovy univerzity Lindy Bilmesové dosud stály Spojené státy invaze do Iráku a operace v Afghánistánu dva bilióny dolarů! A co dnes vidíme: stále nekončící bitvu o irácké město Mosul, které se Iráčané s podporou Američanů snaží vyrvat z rukou Islámského státu.

V případě humanitární a rozvojové pomoci Evropa musí počítat s novým Marshallovým plánem pro Afriku cíleně směřujícím do regionů a států, který by mohl eliminovat bezpečnostní hrozby pro Evropu lépe než vojenské zásahy. Určitě sem patří hrozba masové migrace. Bude to určitě drahé, efekt ale možná předčí navýšené vojenské rozpočty.

Proto pokud hovoříme o vojenských výdajích, mělo by to být součástí mnohem širší diskuse o možnostech zajišťování bezpečnosti.Obrana země není spojena jen s armádou, ale i s tím, jak je zajištěna vnitřní bezpečnost. V případě válečného konfliktu to platí dvojnásob. A nemáme snad u nás dobře fungující integrovaný záchranný systém? Nemělo by se tedy začít uvažovat o rozpočtových výdajích na obranu a bezpečnost jako o jednom celku? I z toho důvodu, že hranice mezi vnitřní a vnější bezpečností se dnes hodně stírají.

(Právo, 20.2.)

08. 02.

Nejtěžší zkouška

Miloš Balabán Přečteno 2599 krát Přidat komentář

V roce 1992 vyšla legendární kniha amerického politologa Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk ve kterém přišel s tvrzením, že po zhroucení sovětského systému je možné ohlásit definitivní vítězství amerického modelu liberální demokracie, což se rovná konci dějin. Fukuyamův závěr zapadal do euforie z vítězství USA ve studené válce. V konfrontaci s dalším vývojem ve světě neobstál. A po čtvrtstoletí od „konce dějin“ se Fukuyama na webu Politico dokonce ptá ve svém článku, zda je americká demokracie dost silná na Trumpa. Čteme v něm, že existující americký systém nikdy nebyl konfrontován s lídrem, který popírá existující normy a pravidla a že prožíváme experiment o tom, zda se Spojené státy budou řídit právem nebo vůlí jednoho prezidenta.

Jedno z dějství experimentu se děje před našimi zraky v podobě bitvy Trump versus soudci o prezidentově rozhodnutí pozastavit vstup občanům sedmi muslimských zemí do USA. Podle dobře informovaných washingtonských kruhů je hlavní příčinou fakt, že prezidentská administrativa nebyla schopna rozhodnutí po právní stránce dobře připravit, chybí totiž kvalifikovaní odborníci. K úřednickému exodu, ale dochází třeba i na ministerstvu zahraničí. Nebude tudíž do budoucna rizikem, že některá rozhodnutí se budou přijímat pod tlakem emocí a nikoliv po zralé úvaze? V mezinárodní politice a bezpečnosti by to mohlo být dost velké riziko.

Zatím Donald Trump posílá do Bruselu jako nového velvyslance při EU Teda Mallocha, který 25. ledna prohlásil, že se EU může zhroutit do osmnácti měsíců a ještě dříve ho přirovnal k SSSR.
Předseda Evropské rady Donald Tusk proto opustil diplomatickou korektnost a v dopise lídrům členů EU před maltským summitem neváhal varovat před dezintegrací EU a návratem k mystické suverenitě členských států, což by podle něj znamenalo faktické podřízení se velkým supermocnostem: Spojeným státům, Rusku a Číně. Věru zajímavý závěr!

Jenže britská premiérka Mayová, jednou nohou na odchodu z EU, si s tím hlavu neláme a zjevně jí není proti srsti představa, že bude hrát samostatný mocenský part jak s USA, tak i s Čínou. Podobně jako maďarský prezident Orbán, který těsně před maltským summitem hostil v Budapešti Vladimíra Putina. Je ale možné, aby se celá unie shodla na jednotné pozici ke třem supermocnostem? Sotva.
Může se ale stát, že EU si bude muset přivykat životu v „postatlantické“ Evropě. V takovém případě Spojené státy přestanou být evropským protektorem a zároveň se stanou i jejím větším soupeřem.

Že by to byla pro unii nejtěžší zkouška po šedesáti letech existence není pochyb.

(Právo, 7.2)

02. 02.

Iluze, pravdy a léčba šokem

Miloš Balabán Přečteno 1307 krát Přidat komentář

Prezident Donald Trump denně překvapuje svými razantními kroky. Vypovídá smlouvu o Transpacifickém partnerství, rozhoduje o stavbě zdi na hranici s Mexikem a zakazuje vstup do Spojených států občanům sedmi muslimských zemí.

Je možné spatřovat v takové politice, která s sebou přináší velkou míru polarizace do mezinárodních vztahů, logiku? Možná ano. Především se potvrzuje, že Trump chce naplnit to, co říkal v kampani. Cílí i na své voliče, kteří očekávají plnění předvolebních slibů a věří, že více izolacionistická, a tím i bezpečnější Amerika zlepší jejich život.

Je to dost možná iluze, zároveň by ale nemělo zapadnout, že Trump také někdy říká věci, o kterých je třeba vážně přemýšlet. Jako třeba v nedávném rozsáhlém interview americké televizi ABC. Trump v něm uvedl, že Spojené státy za posledních šestnáct let utratily na Blízkém východě šest biliónů dolarů v situaci, kdy se doma rozpadají silnice, mosty a školy a těžko si dovolit rekonstruovat města.

Co z Trumpových slov, která řada Američanů jistě dobře chápe, může vyplývat? Chci si nejdřív dát do pořádku vlastní dům a to bude limitovat moje mezinárodní angažmá. A budu pokračovat razantněji v tom, co fakticky již začal můj předchůdce Barack Obama: stahovat se z globální politiky.

Dost možná jde teď o podobu a míru tohoto stahování. USA jsou samozřejmě stále jedinou supervelmocí, ale je již nad její síly, aby samotná rozhodovala o všech zásadních politických otázkách na globální úrovni. Posledním symbolem je americký velvyslanec čekající v „předpokoji“ na výsledky rozhovorů o urovnání konfliktu v Sýrii v Astaně.

Ve světě, kde slábne americká moc a na vzestupu je Čína, je v každém případě nevyhnutelný proces restrukturalizace mezinárodních vztahů. Jakou bude mít podobu? To je otázka, která musí nejvíce zajímat Evropany, včetně nás. Z vyjádření a argumentů Donalda Trumpa vyplývá, že by mu nebyl proti srsti koncept „koncertu velmocí“, ve kterém by rozhodovaly hlavní hráči: USA, Rusko, Čína a snad i Německo.

Nemělo by to překvapovat. V dubnu 2016 psal fakticky o tomtéž na stánkách časopisu National Interest Zbygniew Brzezinski: výbuchy násilí uvnitř muslimského světa, na Blízkém východě a v třetím světě je schopen eliminovat především trojúhelník USA– Rusko–Čína bez toho, aniž by došlo k demontáži globálního řádu.
Co z toho plyne pro Evropu? Transatlantická vazba i v podobě NATO může oslabovat, Spojené státy budou více hledět na svoje zájmy, které nemusí být úplně kompatibilní se zájmy a představami Evropanů. Někdy se dokonce může stát, že budou i protikladné.

Pro Evropu to v mnoha ohledech bude asi hodně bolestné, protože za své mohou vzít letité „pravdy“, které nás zavlekly i do mnoha slepých uliček. Jestli léčba Trumpovým šokem pomůže k tomu, aby se Evropská unie víc osamostatnila nejen jako bezpečnostní aktér, je otázkou. V měnícím se světě to ale jinak nepůjde.

(Právo, 1.2.)

24. 01.

Proti proudu

Miloš Balabán Přečteno 3533 krát Přidat komentář

Minulý týden se stal jedním z důležitých milníků v dalším vývoji Západu. Dvě mocnosti, které po čtyři staletí určovaly jeho vývoj – Británie a USA –, předestřely celému světu novou politickou strategii. Jak Donald Trump, tak Theresa Mayová jdou přitom evidentně proti globálnímu proudu se svým prioritním důrazem na národní zájmy. Evropa je zaskočena. Má být proč. Nebyla zvyklá poslouchat z Washingtonu takový inaugurační projev nastupujícího prezidenta. Iluze o tom, že Trump prezident se bude odlišovat od Trumpa ve volební kampani, vzala za své.

Trump Americe i světu sdělil, že „země nevzkvétá“, politikové jsou neschopní a odtržení od lidí. A že odteď se bude země řídit novou koncepcí: Amerika na prvním místě. Slíbil, že každé rozhodnutí o obchodu, daních, imigraci a zahraničních záležitostech se bude přijímat v zájmu amerických pracujících a rodin. Země je extrémně zadlužena, k čemuž přispěl i Barack Obama, a dosud ji zachraňuje jen to, že dolar je celosvětovou rezervní měnou a tisk nových dolarů oddaluje „tvrdé přistání“. Mohou být Trumpovy plány receptem na tyto ekonomické problémy? Stěží. Nicméně izolacionistický model vede k tomu, že ve světě bude méně Spojených států, což se dotkne i jejich spojenců a Evropanů zvlášť.

Těm zároveň dává vale Británie rozhodnutím o tvrdém brexitu. Další iluze o tom, že nakonec Britové dostanou rozum a budou v pozici jakéhosi „přidruženého člena“, vzala za své. Jistě, rizika vyplývající z absolutního rozchodu existují. Přesto nepodceňujme analytické schopnosti Britů založené na staletých tradicích jejich mocenské politiky. Nepřišli k závěru, že krize EU je hlubší, než si i my myslíme, a že výhody plynoucí z ní v budoucnosti nepřevýší nevýhody? Stále doutná řecká a také italská krize, a pokud explodují, nemusí to Německo tentokrát utáhnout. Přidejme k tomu další vlny uprchlíků, nezvládnuté teroristické útoky a málokdy akční unijní instituce, a máme před sebou perspektivu ekonomicky a bezpečnostně rozkolísané EU. Britové ale již budou mimo.

V minulém týdnu si k měnícím se mocenským siločarám řekla své i Čína ústy prezidenta Si Ťin-pchinga na Davoském fóru. A znepokojení západní politikové si po dvou politických šocích mohli vyslechnout poselství, že Čína, jež se nezřekla centrálního plánování ekonomiky, podporuje ekonomickou globalizaci jako příležitost, která může přinášet prospěch, a naopak odmítá protekcionismus. Další důkaz, že „starý“ svět, kde hrál Západ prim, pomalu, ale jistě končí. Musíme na to myslet i u nás a přizpůsobovat tomu naši politiku. Není to snadné, jenže se tomu nevyhneme.

(Právo, 23.1.)

19. 01.

Evropa v Trumpově světě

Miloš Balabán Přečteno 2603 krát Přidat komentář

Po výrocích Donalda Trumpa k EU, NATO a politice německé kancléřky se může jevit rozlučková schůzka Angely Merkelové s Barackem Obamou v Berlíně loni v listopadu jako derniéra dosavadního modelu americkoevropské spolupráce. Pár dní před Trumpovou inaugurací dostali evropští politikové příležitost pochopit podstatu jeho politiky „America first“.

Evropská unie mu na rozdíl od Obamy na srdci neleží. Brexit považuje za skvělou věc, v případě EU očekává její rozpad, o čemž svědčí telefonáty Trumpova týmu sondující v zemích Unie, která další země ji opustí. Marine Le Penová ve Francii nebo Geert Wilders v Nizozemsku z toho nepochybně mají radost.

Trump navíc považuje Unii za nepříjemného konkurenta, když si položil v interview zajímavou řečnickou otázku. Nevznikla Unie částečně proto, aby v byznysu porazila Spojené státy? V této logice se pak nelze divit výhrůžce německým automobilovým koncernům, které plánují investovat v Mexiku a dovážet na americký trh: pokud to uděláte, uvalím na vás 35procentní clo.

Neváhal zároveň otevřeně kritizovat i Merkelovou za její migrační politiku, kterou označil za katastrofální chybu. To si ale myslí i celá řada evropských politiků, včetně českých. V tuto chvíli je však podstatnější něco jiného: rýsuje se vážný politický rozkol mezi dvěma nejsilnějšími transatlantickými aktéry. Jde přitom o mnohem víc než v případě sporu o legitimitu invaze do Iráku před čtrnácti lety.

Kancléřka na interview reagovala diplomaticky, když řekla, že si počká na Trumpovu inauguraci. Zároveň na další Trumpova tvrzení, že Severoatlantická aliance je po mnoha letech zastaralou organizací, s neochotou členů platit to, co mají, do společného rozpočtu a neschopná poradit si s terorismem, uvedla, že Evropané mají svůj osud ve vlastních rukou a měli by tak jako dosud spolupracovat a připravovat se na řešení výzev 21. století.

Můžeme si to vyložit i jako tušení, že se Evropa bude muset vyrovnat s novou geopolitickou realitou, kde Spojené státy již nemusí být bezvýhradným evropským spojencem. Nejen v oblasti bezpečnosti je to nepochybně pro Evropu velký bolehlav. Zvláště v situaci, kdy se Rusko a Čína snaží být vůči USA alternativou, i když stále limitovanou. Rusko primárně bezpečnostně, což dokazuje v Sýrii, a nově možná i v Libyi, Čína pak stále důrazněji ekonomicky.

Ve světě s nově rozdávanými mocenskými kartami je tak Evropa nucena začít jednat především s ohledem na své zájmy. Není to nutně špatně, otázka ale je, zda je toho schopna.

(Právo. 18.1.)

16. 12.

Evropa bez berliček Spojených států

Miloš Balabán Přečteno 2286 krát Přidat komentář

Antonín Rašek v komentáři pro Právo (Počkáme si, až se Trump ukáže, 12. 12.) došel k závěru, že by evropští i naši politikové měli být aktivnější a neměli by čekat se založenýma rukama na politickou strategii Donalda Trumpa. Měli by si ujasnit postoje k řadě témat, hlavně k podobě NATO, vztahy k Rusku a k Číně. A nemělo by je překvapit, že Trump bude v prvé řadě hájit zájmy USA.

Určitě má pravdu. Evropa to má ale teď hodně těžké. Trump je naprosto nepředvídatelný. V kampani mnohé šokoval např. jeho pohled na NATO. Po volbách některá vyjádření rétoricky korigoval, jenže překvapení pokračují. O zahraniční politice debatuje Trump přes Twitter, telefonuje tchajwanské prezidentce nebo posílá CIA vzkaz, že její vývody o zasahování ruských hackerů do voleb jsou směšné.

Něco naznačují i nominace na posty v prezidentské administrativě. To, že se ministrem zahraničí stane šéf ropného gigantu Exxon Mobil Rex Tillerson, který má výborné kontakty v Rusku a je odpůrcem sankcí, musí u řady politiků v Evropě vyvolat až paniku.

Není to předzvěst zásadnějších změn a posunů v americké zahraniční politice? Na tuto otázku odpověděl na webu Project Syndicate německý ministr zahraničí v letech 1998–2005 Joschka Fischer. Napsal, že Amerika směřující k izolacionistickému nacionalismu zůstane nejsilnější zemí světa, nebude ale dále garantovat bezpečnost západních zemí nebo bránit mezinárodní pořádek založený na svobodném obchodu a globalizaci.
Podle Fischera bychom neměli mít iluze: Evropa je příliš slabá a rozdělená na to, aby mohla zaměnit USA ve strategickém smyslu, a bez vedení USA nemůže Západ přežít. Proto Západ, tak jak ho nyní známe, téměř určitě před našimi zraky zhyne.

Příliš chmurná vize? Snad ano. Nicméně o jednom není pochyb. Evropa se bude muset učit více žít ve světě i bez Ameriky, mít samostatnější zahraniční a bezpečnostní politiku. Existovat vedle „velké trojky“ USA, Číny a Ruska, jednat i s dalšími velkými aktéry, jako je Indie či Brazílie.

Problém ale je, že Evropu zastihlo Trumpovo vítězství ve chvíli existenciální krize. A na rozdíl od Pekingu či Moskvy, kam může Trump telefonovat na pověstné jedno číslo, což mu nepochybně vyhovuje, v Evropě takové číslo stále není. Proto možná právě teď nastal rozhodující okamžik k velké inventuře evropského projektu, podívat se na to, co funguje a co ne, nebyrokraticky narýsovat novou vizi a nové mechanismy jeho fungování.
Trump, který přivítal brexit, s tím Evropské unii určitě nepomůže.

(Právo, 14.12.)

03. 12.

Oslabená Unie a nová Jalta

Miloš Balabán Přečteno 2930 krát Přidat komentář

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker opět překvapil svými výroky o Rusku. Sankce nechce rušit, zároveň ale chce mít s Ruskem nekonvenční dohodu, neboť bez něj nemůže existovat evropská bezpečnostní struktura. Chtěl by proto s Ruskem diskutovat jako rovný s rovným. To řekl v interview pro Euronews.
Rusko přitom podle Junckera není regionální mocnost, jak to chybně odhadl americký prezident Obama. Naopak je s Ruskem třeba jednat jako s velkou zemí a hrdým národem. A celé to ještě okořenil poznámkou, že rozloha EU je pět a půl miliónu čtverečních kilometrů a Ruska sedmnáct a půl miliónu. Závěr? Musíme se ještě hodně dozvídat o Rusku, protože o tom Unie mnoho neví.

Člověk je z takových tvrzení hodně na rozpacích. Jsou v protikladu s tím, že Rusko je většinově v Bruselu považováno za nebezpečného protivníka. Nejvíc v oblasti propagandy. Proč to tedy Juncker svými vyjádřeními nabourává?

Pro odpověď je nutné se podívat přesně o rok zpátky. Tehdy v Pasově z jeho úst zazněla slova o potřebě uvolnit napětí s Ruskem, dosáhnout s ním praktického vztahu a nedovolit, aby tento vztah diktoval Evropě Washington.

V tomto punktu se zřejmě situace mění. Těsně před Junckerovým interview měl totiž interview pro New York Times Donald Trump. Chce také nacházet společný jazyk s Ruskem, a myslí si, že i Rusové usilují o totéž s Američany. Podle Trumpa to odpovídá společným zájmům. A společným jmenovatelem je boj proti Islámskému státu v Sýrii.

Pěkná slova, která Rusové rádi slyší. Jenže Američané, i kvůli nijaké Obamově strategii, tahají v Sýrii za kratší konec provazu. Islámský stát ještě poražen není, na kahánku nicméně asi má protiasadovská opozice. Aleppo ukazuje, že Rusům se daří vytvářet „fakta na zemi“ a že může být hotovo ještě do nástupu Trumpa do prezidentského úřadu.

Řekl bych, že ten se nepokusí zvrátit výsadní ruskou pozici v syrském konfliktu, spíš bude kooperovat na stabilizaci situace. I když dost dobře možná i z toho důvodu, že, jak uvádí saúdskoarabské zdroje, je na Blízkém východě stále zachováváno dělení z dob studené války: Sýrie patří Rusku a státy Perského zálivu USA.

Buď jak buď, Evropa nemá na vývoj situace v Sýrii jakýkoliv vliv. Závisí na Rusku a USA, což vzhledem k další možné migraci ze Sýrie i k napjatým evropsko-tureckým vztahům není komfortní situace. Junckerova vstřícnost vůči Rusku má tak navýsost pragmatický rozměr. I proto, že Evropa je aktuálně politicky oslabená. Takže by nás neměla v budoucnu zaskočit další překvapivá prohlášení, a to nejen od Junckera. Třeba od Francoise Fillona, po pravicových primárkách možného francouzského prezidenta, který má pro politiku Vladimíra Putina pochopení.

Francouzský bezpečnostní expert Francois Heisbourg k tomu ovšem sarkasticky poznamenal, že „proputinismus“ ve Francii by se stal jednou z prvních obětí nové Jalty mezi Donaldem Trumpem, Vladimírem Putinem a Si Ťin-pchingem. Uvidíme.

(Právo, 1.12.)

25. 11.

Na vlásku

Miloš Balabán Přečteno 1958 krát Přidat komentář

Případ dvou Čechů zadržených v Turecku pro aktivity v kurdských milicích je bolehlavem pro českou diplomacii. Potvrdilo se, že podnikat dobrodružné výpravy do tak citlivého regionu, jako je Blízký východ s mnoha spletitými konflikty, je hodně riziková záležitost. V kontextu vlny politických čistek v Turecku po červencovém pokusu o státní převrat a nekompromisní ofenzívy proti Kurdům doma i za hranicemi to platí dvojnásob. Dostat zadržené Čechy z Turecka bude tak možná stejně obtížné jako v případě Češek unesených v Pákistánu.

V každém případě prochází jeden z členských států NATO, a tedy stále ještě náš spojenec, velmi turbulentním obdobím. Masové čistky pokračují, zřetelně se ukazuje odklon od demokratických principů vládnutí.
Bruselská centrála NATO sice zachovává diplomatické mlčení, nicméně oslabuje se druhá nejsilnější armáda Aliance. Jeden z aliančních velvyslanců v Ankaře se vyjádřil, že po čistkách sice armáda plní své závazky, ale celkově se jedná o velkou ztrátu jejích schopností. O mnohém vypovídají i žádosti o politický azyl tureckých vojáků sloužících v Evropě, což je jistě bizarní.

Odhadovat další vývoj v Turecku je čím dál složitější. Kdo by například přesně před rokem po sestřelení ruské stíhačky a prudkém ochlazení turecko-ruských vztahů předvídal, že se obě mocnosti opět sblíží? Turecký prezident Erdogan navíc nyní prohlásil, že se Turecko může nakonec k EU obrátit zády a připojit se k Šanghajské organizaci pro spolupráci, vedené Ruskem a Čínou.

V aktuálních ekonomických reáliích mezi EU a Tureckem je to zatím spíš jen výhrůžka. I Turci však nemohou nevidět postupné politické a ekonomické oslabování Unie. A zřejmě už přemýšlejí, zda má smysl se na ni vázat a zda by raději neměli uvažovat i o jiných geopolitických alternativách. V této konstelaci není možné vyloučit ani konec uprchlické dohody Turecka a EU. Před parlamentními volbami v Německu v září příštího roku by to byla pro kancléřku Merkelovou, která do dohody investovala nemálo politického kapitálu, velká komplikace.

Dejme si to dohromady i s dalšími možnými posuny ve prospěch euroskeptiků a populistů na evropské politické scéně po brexitu, parlamentních či prezidentských volbách v Rakousku, Francii a v Nizozemsku. Velký otazník se vznáší i nad výsledkem prosincového referenda o změně italské ústavy, prostřednictvím kterého chce premiér Renzi posílit postavení vlády a oslabit Senát. Z referenda se ale může opět stát projev nesouhlasu voličů s establishmentem, jako v případě Británie a USA. Otevřela by se tak cesta k vítězství v parlamentních volbách příští rok pro protievropského populistu Beppeho Grilla s jeho hnutím pěti hvězd.

O dalším osudu EU, a svým způsobem i NATO, se dost možná rozhodne v roce šedesátého výročí vzniku Unie. Pocit, že vše visí na vlásku, je ale neodbytný již teď.

(Právo, 24.11. 2016)

11. 11.

Vítězství poražených

Miloš Balabán Přečteno 2575 krát Přidat komentář

Před osmi lety byly americké volby spojeny s velkými očekáváními. Nejen Spojené státy, ale i Evropa byly zasaženy „obamanií“. Jednoduché heslo „Ano, my můžeme“ pomohlo Baracku Obamovi jako prvnímu Afroameričanovi vyhrát prezidentské volby. Lidé byli plni naděje, že Obama nasměruje Spojené státy a svět k lepší budoucnosti. Dnes vidíme, že to byla iluze.

Nadšení je v roce 2016 vystřídáno frustrací. Proběhla bizarní předvolební kampaň, kde proti sobě stáli nepříliš důvěryhodná představitelka establishmentu Hillary Clintonová a excentrický prostořeký miliardář Donald Trump, který odhodil jako nepotřebnou veteš jakoukoli politickou korektnost.

Před světem se ovšem před volbami v ostřejším světle objevil obraz nikoli spojených, ale rozdělených států amerických. USA jako celek sice ekonomicky prosperují, nicméně dělba bohatství je nerovnoměrná.
Významný americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz došel k závěru, že nejvýše postavené jedno procento Američanů bere asi pětinu příjmů a kontroluje víc než třetinu veškerého bohatství. K nejvíce vydělávajícím dvaceti procentům lidí plyne více než osmdesát procent příjmů. Dobře jsou na tom zajištění a vzdělaní bílí liberálové v heterogenních městských centrech těžících z globalizace. Na druhé straně jsou zde homogenní periferie s chudinou a chudnoucí střední třídou, které naopak globalizace porazila.

V Británii tato kategorie rozhodla o brexitu, v Americe rozhodla o vítězství Donalda Trumpa, který svojí rétorikou oslovil nespokojené a ponížené. Hillary Clintonová prohrála i proto, že nebyla schopna tyto lidi získat na svou stranu. Nevěřili jí. A navíc i mnozí z těch, co ji volili, činili tak se „zacpaným nosem“ jako menší zlo ve srovnání s Donaldem Trumpem. Zároveň se ukázalo fatální selhání předvolebních průzkumů, které věštily Clintonové vítězství.

Západní svět má tak další problém. Ve dvou klíčových zemích došlo letos k vítězství populistů. Trumpův úspěch bude nepochybně vítanou vzpruhou pro jeho mnohé souputníky v Evropě. A demokratickým stranám se bude stále hůře čelit jejich tahu na branku, pramenícímu ze sociální nespravedlnosti a frustrace ze stavu politiky. Pokud nebudou schopny sebereflexe a tuto politiku nezmění, budeme asi svědky dalších politických šoků. Řekl bych, že po noci z osmého na devátého listopadu 2016 je už skoro pět minut po dvanácté.

(Právo, 9.11.)

07. 11.

Truchlivé finále

Miloš Balabán Přečteno 2494 krát Přidat komentář

Finále letošní kampaně k americkým prezidentským volbám je dramatické. Na tapetu se opět dostalo posílání služebních e-mailů ze soukromého počítače Hillary Clintonové v době, kdy zastávala post ministryně zahraničí. Její velký náskok před Donaldem Trumpem se náhle rozplývá.

E-mailová aféra ukazuje i paradoxy v tamní bezpečnostní politice. V době, kdy Spojené státy vydávají stovky miliard dolarů na kyberbezpečnost, sledování sociálních sítí, e-mailové a telefonické komunikace po celém světě, jeden z nejdůležitějších představitelů administrativy používá soukromý email k řízení státu. A nikdo tomu nebyl schopen zamezit. Dá někdo ruku do ohně, že se ještě těsně před volbami neobjeví nějaké další dokumenty na WikiLeaks?

Že aféra nahrává Donaldu Trumpovi, je jasné. Rozhodně ale nenahrává globální reputaci Spojených států, která je již tak nalomena dosavadním průběhem kampaně. Předseda Rady pro zahraniční vztahy a bývalý šéf plánování ministerstva zahraničí Richard Haas napsal, že 96 procent světové populace, která v amerických volbách nevolí, pocítí jejich důsledky stejně citelně jako sami Američané. A co dnes vidí ve Spojených státech zbytek světa?

Místo střetu názorů, postojů a vizí k mnoha problémům, se kterými se svět a Amerika potýkají, byly v popředí osobní útoky a urážky. Denně jsme se dozvídali o všemožných eskapádách Donalda Trumpa a každý se musel ptát, jak je možné, že z lůna republikánů mohl vzejít kandidát bez jakýchkoli politických zkušeností, s pochybným morálním profilem a s nejasnými podnikatelskými aktivitami. Přesto oslovuje nemalou část občanů, kteří pociťují rostoucí sociální nespravedlnost a viní z ní i establishment. Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz upozornil, že ačkoli za posledních 60 let vzrostl americký HDP šestkrát, „smetanu růstu“ si užila pouze tenká vrstva nejbohatších Američanů. Že vzpouru nespokojených vede miliardář, je paradox, v Evropě i u nás to ovšem dobře známe…

V každém případě bez ohledu na výsledek voleb bude obraz Spojených států ve světě kampaní poškozen. Velmoc, která má stále ambici ve světě vést, i když se stále více nachází v situaci „první mezi rovnými“, ukázala, že její model vládnutí a voleb je v krizi. Poučování zbytku světa o dobrém vládnutí tak nemusí být napříště bráno vážně. Zvláště v situaci, kdy řadě rozvíjejících se zemí se může zdát přitažlivější čínský model správy státu.

Jedno je již jisté: příští roky budou pro USA i celý Západ hodně komplikované, ať už s Clintonovou, nebo s Trumpem.

(Právo, 4.11.)

Blogeři abecedně

A Alvarová Alexandra · Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bednář Miloslav · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bezděk Vladimír · Bezděková Iva · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Boudal Jiří · Brom Zdeněk · Burian Jan · Bursík Martin C Candole James de · Cimburek Ludvík · Cvrček Václav · Cyrani Pavel Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra E Ehl Martin F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gattermayer Josef · Gazdík Petr · Gregor Kamil H Haas Tomáš · Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hesová Zora · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Hollan Matěj · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honsová Dagmar · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubatka Miloslav · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hudema Marek · Hůle Daniel · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janouch František · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kalhousová Irena · Kalousek Miroslav · Kania Ondřej · Karfík Filip · Kasl Jan · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepal Jakub · Klíma Vít · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Krnáčová Adriana · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Lešenarová Hana · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Liška Ondřej · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Matoušek Karel · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Mihulka Stanislav · Michalčák Ján · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mládek Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel · Musil Aleš N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Opatrný Martin P Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pírko Štěpán · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Polák Milan · Potměšilová Hana · Potůček Martin · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Rezková Alice · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sokol Tomáš · Soukenka Petr · Sportbar · Spurný Matěj · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Suchardová Michaela · Sůva Lubomír · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Škop Michal · Šmíd Milan · Špidla Vladimír · Špinková Martina · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip T Tejc Jeroným · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tutter Jiří U Uhl Petr · Urban Jan · Urban Václav V Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek · Vondráček Ondřej W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy