Nastává nejen doba sčítání škod a velkého úklidu po povodních, ale i reflexe. Z vyjádření řady politiků napříč politickým spektrem lze vyčíst vůli k rozhodným krokům, které by zvýšily naši schopnost záplavám čelit. Bylo by dobře, aby se na velkou vodu v běžném politickém provozu nezapomnělo.

Za připomenutí stojí pozitivní příklad z nedávné minulosti: velké moravské povodně v roce 1997 byly jedním z výrazných impulzů k vytvoření integrovaného záchranného systému, který prokazuje svoji akceschopnost nejen při povodních, ale prakticky každodenně i při mimořádných událostech.

Nyní je na stole potřeba vzniku koordinujícího subjektu v rámci státní správy, který by se zabýval možnostmi nových protipovodňových opatření. Je ale evidentní, že aby měly úspěch, spektrum přijímaných opatření musí být velmi rozsáhlé a vzájemně propojené. Bude nutné slyšet názory hydrologů, vodohospodářů, meteorologů, lesníků, zemědělců a stavebníků, expertů na povodňové plány a samozřejmě ekonomů. Důležité bude i obhájení nákladů na protipovodňová opatření, které půjdou do desítek miliard korun, což by měla být hlavně věc politiků. Nebude to příliš populární v době, kdy se na záplavy pozapomene. A navíc to nepřinese okamžité politické body. Vybudování funkčních a propojených protipovodňových opatření je běh na dlouhou trať – mluvíme o dvaceti i třiceti letech.

S něčím lze ale začít okamžitě. Stát a obce by se třeba měly rozhodně postavit tlaku developerů stavět stůj co stůj na nejcennější půdě v rovinatých územích, která jsou z hlediska povodní velmi riziková. Náměstek ministra zemědělství Vilém Žák přitom jen poodkryl problém, když řekl, že je velmi složité spoustě tlaků odolávat. Taková privatizace státu, resp. veřejného prostoru, bez velkého přehánění představuje bezpečnostní hrozbu.

Je nutné se zamyslet i nad financováním Hasičského záchranného sboru, který je páteří integrovaného záchranného systému, i mírou podpory státu dobrovolným hasičům a záchranářům. Povodně jednoznačně ukázaly, že máme velmi cenný kapitál, který by nebylo radno promrhat kvůli nepromyšleným škrtům. Je totiž nabíledni, že právě dobrovolníci a nadšenci přispívají k celkové odolnosti státu v krizových situacích.

Odolnost státu pak začíná u každého jednotlivého občana. A červnová povodeň ukázala, že občané někdy přesně nevědí, jak se v krizové situaci chovat a jak reagovat na pokyny a informace místních samospráv, hasičů či policistů. Stálo by tedy za úvahu, zda rozšířit něco na způsob „občanské výchovy“ k připravenosti na krizové situace, a to nejen na školách, ale i třeba v podnicích a institucích, na úrovni obcí pro seniory či matky s dětmi. Pomoci by i v „normální“ době mohla média, která v povodních obstála s informačním servisem velmi dobře.
(Právo,12.6.2013)