Před summitem NATO, který se počátkem září uskuteční ve Walesu, můžeme slyšet mnoho slov o potřebě prohlubování vzájemné americko-evropské bezpečnostní spolupráce, jež je zárukou, že Spojené státy a Evropa budou schopny efektivně čelit mnoha stávajícím a novým bezpečnostním hrozbám.

Jak Spojené státy, tak Evropa se přitom na summitu chtějí ujistit, že NATO stále představuje bezpečnostní svorník, na který je možné se spolehnout i v dynamicky měnícím se světě. Ve všech pádech se skloňuje slovo důvěra, přátelství a vzájemná pomoc, a to i s pohledem upřeným na Ukrajinu, která se stala dalším ohniskem bezpečnostní nestability přímo na hranicích Aliance. A do této politické bezpečnostní idylky náhle rušivě zasahuje skandál v Německu, jež de facto vyhostilo hlavního rezidenta CIA ze země v reakci na odhalení dvou německých úředníků předávajících tajné bezpečnostní informace americké straně. Je to zatím vrchol v německo-americkém konfliktu ohledně působení amerických tajných služeb, kam patří i odposlouchávání mobilního telefonu kancléřky Merkelové.

Asi by si nikdo nedovedl po pádu berlínské zdi před čtvrtstoletím představit, že německá vláda – podle zdrojů listu Bild – vyzvala německé tajné služby k omezení spolupráce s americkými tajnými službami na minimum. Na druhé straně bylo možné zaznamenat vyjádření německého ministra zahraničí Steinmeiera, že k partnerství s USA nejsou žádné alternativy, nicméně je však nutné začít budovat vztahy s Washingtonem od začátku, tentokrát ale musí být založeny na důvěře a vzájemném respektu.

Právě to se ale Spojeným státům nemusí vůbec zamlouvat. Rozsáhlé americké špehování v Německu totiž mohlo odrážet i obavu z rostoucí politické a ekonomické role Německa v globálním rámci, kam patří i dobré vztahy s Ruskem a Čínou, tedy americkými klíčovými geopolitickými protivníky.

A možná, i když to na první pohled vypadá paradoxně, mají Američané důvod být rezervovaní k postupně formulované německé ambici hrát i větší roli v evropské bezpečnostní politice, jak o ní hovořil německý prezident Joachim Gauck na mnichovské bezpečnostní konferenci. Její předseda, přední německý diplomat Wolfgang Ischinger koncem června v americkém think tanku Atlantic Council otevřeně plédoval za směřování ke společné evropské obraně, když si položil řečnickou otázku: „Když může mít EU společnou měnu a žádné vnitřní hranice, proč by nemohla mít společné ozbrojené síly? Kdo by byl jejich hlavním financiérem s velkým vlivem, je jistě nabíledni.

Dosavadní tradiční bezpečnostní lídři Francie a Británie jsou nyní oslabeni: Francie vede dvě vojenské operace v Africe, Británie si líže rány po konfliktech v Iráku a Afghánistánu a její politika vůči Evropě je svazována narůstajícím vnitropolitickým odporem vůči EU, který může dojít až k vystoupení z Unie. Otazník se také vznáší nad výsledkem zářijového skotského referenda o nezávislosti, které by mohlo znamenat pěkný bolehlav i pro NATO.

V každém případě je dnes Německo i přes dlouholeté spojenectví s USA i v rámci NATO zároveň jeho největším evropským politickým, ekonomickým a časem možná i bezpečnostním konkurentem. Odposlechům se tedy nedivme. Reálpolitika i uvnitř NATO v praxi.

(Právo, 14.7.)