Jednání o rozšiřování ekonomických a politických sankcí proti Rusku v rámci EU ukazuje, že není jednoduché dosáhnout úplného konsensu mezi členskými státy o jejich rozsahu. Vyplývá to z jejich odlišných ekonomických zájmů a míry propojení s Ruskem. Zkonstruovat sankce tak, aby měla navržená opatření podstatně větší negativní dopad na Rusko, než na EU je úkol hodný kouzelníka. Komentátor Financial Times Wolfgang Münchau možná nikoliv náhodou nazval svůj pondělní článek o sankcích velmi výmluvně: Západ riskuje vedlejší škody, když trestá Rusko.

O čem vypovídají fakta? Objem obchodní výměny mezi Ruskem a EU dosáhl v roce 2012 337 miliard euro. EU je pro Rusko hlavním obchodním partnerem a pro EU je naopak Rusko na třetí příčce. Jen pro srovnání: obchodování unie s Ruskem je v dolarové hodnotě desetkrát větší, než mezi USA a Ruskem.

Rozsáhlé ekonomické zájmy při obchodování s Ruskem má především Německo. Stačí jen připomenout, že na ruském trhu působí více jak 6 tisíc německých firem, německé společnosti mají v Rusku investice přesahující 20 miliard euro, německo – ruská obchodní výměna dosahuje téměř 80 miliard euro ročně a Rusko zajišťuje 30 procent německého importu plynu. Podle údajů německého výboru pro ekonomickou spolupráci s východní Evropou závisí na obchodování s Ruskem v Německu 350 tisíc pracovních míst, 25 tisíc je již přímo ohroženo stávajícími sankcemi. Kolik to může být u nás?

V EU sice budí politické vášně stavba plynovodu South Stream z Ruska přes Černé moře na Balkán a dále do střední Evropy, to ale nebrání tomu, aby v projektu nebyly zainteresováni německá firma Wintershall dceřiná společnost velkého chemického koncernu BASF a francouzská Electricité de France s patnáctiprocentními podíly. Ještě o pět procent více má italská společnost Eni.

Sankce navíc přicházejí ve chvíli, kdy ekonomičtí experti upravují odhady ekonomického růstu v Evropě směrem dolů a růst eurozóny má meziročně dosáhnout pouhého jednoho procenta, francouzský HDP se sotva hnul z místa.

Proto se příliš nedivme francouzskému odhodlání dodat Rusku dvě vrtulníková výsadkovélodě Mistral. První dodávku již potvrdil francouzský prezident Francois Hollande. Ekonomický zájem je zde zjevně v rozporu s tvrzeními o nové „ruské hrozbě“ evropské bezpečnosti. Třeba ale francouzští experti usoudili, že to s tou ruskou hrozbou nebude tak zlé a že Mistral, který je schopen přepravovat 450 vojáků, 70 obrněných vozidel a 16 vrtulníků evropskou bezpečnost nenaruší.
Nemyslí si to Američané.

Místopředseda zahraničního výboru amerického kongresu senátor Eliot L. Engel navrhl v dopisu generálnímu tajemníkovi NATO, aby Mistraly zakoupila od Francie aliance. Podle Engela by dodání Rusku oslabilo důvěru USA v evropské spojence. V dopisu ale také uvádí, že pokud se Evropa nepřidá k americkým sankcím nebudou mít požadovaný efekt a navíc mohou poškodit americké firmy vůči jejich evropským konkurentům.

Takový závěr ovšem ukazuje, že Rusko je dnes v globální ekonomice důležitým hráčem. Doba se proti studené válce změnila. Systém ekonomických a politických vazeb dnešního Ruska v mnoha směrech převyšuje vliv a možnosti Sovětského svazu i v dobách jeho největší síly. Rusko je dnes integrováno do globální ekonomiky a globálního finančního systému, jeho ekonomika se neřídí ideologickými postuláty, ale pragmatickými ekonomickými zájmy. Sankce ho mohou samozřejmě poškodit, ale na rozdíl od studené války existuje jednak velká provázanost jeho ekonomických zájmů se Západem, sankce jsou tudíž „holí o dvou koncích“, a jednak má i nemalou svobodu manévru ve smyslu spolupráce s Čínou, Indií a dalšími rychle ekonomicky rostoucími zeměmi v Asii, v Africe a v Latinské Americe. Ukázal to i poslední brazilský summit uskupení BRICS. A samozřejmě má v zádech i nezměrné přírodní bohatství.

Kardinální otázka tedy zní, zda mohou sankce přinutit Rusko ke změně jeho politiky a pomoci vyřešit konflikt na Ukrajině. Pokud na ní chceme odpovědět, pak je třeba se podívat i na stav ukrajinské ekonomiky silně závislé na ekonomice ruské.
Popisuje ho analýza britského Mezinárodního institutu pro strategická studia, kde se uvádí, že následkem znehodnocení měny, politické nejistoty a úniku kapitálu ze země vznikl značný tlak na bankovní sektor. Ukrajinské komerční banky vykázaly v prvním čtvrtletí 2014 ztrátu ve výši 172 milionů dolarů. Rozpočtový deficit v r. 2013 dosáhl téměř 5 % HDP. To vše je doplněno vysokou mírou korupce, např. z rozpočtu veřejných zakázek bylo údajně odčerpána až jedna třetina prostředků. Napětí s Ruskem hrozí dlouhodobým přerušením obchodu, což by vyvolalo ekonomický otřes. Existuje riziko hlubší a delší recese a dalšího oslabení hřivny, což by postihlo finanční sektor.

A nakonec politické riziko: v případě nutných a bolestivých reforem by proti nim mohli vystoupit i ukrajinští oligarchové, protože jejich podnikání by mohlo být liberalizací ohroženo. Vláda by navíc mohla být nucena vycházet vstříc oligarchům, kteří se podílejí na zajištění obnovy vládní moci na východě země.

V potaz je samozřejmě nutné brát i obří ukrajinský plynový dluh vůči Rusku v řádu několika miliard dolarů i značné náklady zadlužené země na vojenské operace na východě. Pád ukrajinské vlády a možné parlamentní volby navíc nedávají moc nadějí na brzkou konsolidaci politické moci v zemi.

EU tak možná stojí před těžkými zkouškami: negativními dopady protiruských sankcí na ekonomiku a nutností ekonomické sanace Ukrajiny, aby se totálně nezhroutila. K tomu patří ještě jedna otázka navíc: nedopadnou protiruské sankce, jako kolaterální škoda i na Ukrajinu, která je s Ruskem silně ekonomicky propojená?

Existuje tedy dost důvodů k tomu, aby se místo sankcí začalo uvažovat o skutečném politickém řešení velmi spletitého ukrajinského konfliktu. Po zažehnutí občanské války a sestřelení malajsijského boeingu se to zdá téměř nemožné. Ale především Rusko, EU a USA by si měly připomenout slova Henryho Kissingera prorocky napsaná letos v březnu: „Zacházet s Ukrajinou jako se součástí konfrontace mezi Východem a Západem zničí na desítky let dopředu jakékoliv naděje, že by se Rusko a Západ - především Rusko a Evropa -mohly stát součástí kooperativního mezinárodního systému.“ Tváří v tvář stále nebezpečnějšímu vývoji na Blízkém východě stojí za to o Kissingerových slovech hodně přemýšlet.

(Vyšlo ve zkrácené verzi pod titulkem Úkol pro kouzelníka v deníku Právo 30.7. 2014)