Výbor pro EU britské Sněmovny lordů píchl rok po ukrajinském Majdanu do vosího hnízda, když zkritizoval Unii za absenci analýzy, která měla počítat s ostrým nesouhlasem Ruska v případě, že Ukrajina uzavře Asociační dohodu s EU. Unie také podle výboru selhala v reakci na překotný vývoj událostí po svržení prezidenta Janukovyče v únoru 2014. Britské ministerstvo zahraničí tyto závěry odmítlo s tím, že „nikdo nemohl předvídat rozsah „neospravedlnitelné a nezákonné intervence na východní Ukrajině“.

V případě Ukrajiny platí známé přísloví, že po bitvě je každý generálem. V momentu největšího konfliktu mezi Západem a Ruskem po konci studené války je ale na místě připomenout slova Henryho Kissingera, který před rokem napsal: „Příliš často je otázka Ukrajiny prezentována jako jasná konfliktní alternativa: zda se Ukrajina připojí k Východu, anebo Západu. Ale jestliže má Ukrajina přežít a prosperovat, nesmí být výspou ani jedné strany proti druhé – musí fungovat jako most mezi nimi“.

Nestačilo poslechnout Kissingera? Nestalo se tak a Ukrajina se stala recidivou studené války, kde jedna strana chtěla z Ukrajiny učinit bez ohledu na politické a ekonomické reálie nástroj k posunu západního vlivu východním směrem, což si druhá strana vyložila jako ohrožení národní bezpečnosti, jakousi red line, která nesmí být překročena. Bylo možné se takovému vývoji událostí vyhnout?

S objektivním pohledem na situaci snad ano. Začít se mělo kondicí Ukrajiny a stačila statistika: v roce 2013 byl HDP země na pouhých sedmdesáti procentech ve srovnání s rokem 1990. Vládl zde hamižný režim oligarchů, který měl i feudální rysy, projevující se dnes v existenci jejich soukromých armád. Ale Asociační dohodu byla EU připravena uzavřít i s Janukovyčem. Po Majdanu, který zdánlivě hrál EU do karet, tak bylo učiněno s novou reprezentací země, která ale byla a je součástí oligarchických struktur. Rusko je z přípravy Asociační dohody vyloučeno, což přiživí ruskou paranoiu o tom, že je to první krok ke vstupu Ukrajiny do NATO, nakonec se ale aplikace Asociační dohody o rok odloží.

Ekonomika a bezpečnost země je nyní v rozvalu a není jisté, zda Ukrajina vůbec přežije v současné podobě. EU zůstává v ruce Černý Petr, protože náklady na přežití ponese hlavně ona a navíc budoucí vývoj na Ukrajině ovlivní další osud integračního projektu.

Evropa se navíc musí intenzivně zabývat otázkou, co dál s Ruskem. To je konfrontováno s vlastní ekonomickou slabostí a fatální závislostí na ropě. Pokud chce přežít, proces skutečné modernizace země je nevyhnutelný. Je ale vůbec možná, jakou může mít podobu, jak to ovlivní vnitřní (co bude po Putinovi) i zahraniční politiku, jaká nová spojenectví Rusko preferuje (co třeba signalizuje společný červencový summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce v Ufě)?

A to je jen nástřel otázek, na které musíme hledat odpovědi. Špatný analytický odhad ukrajinského vývoje budiž přitom varováním.

(Právo, 23.2.)