První epocha velkých objevů a nových poznatků z pobřeží jiných světů přišla s Kolumbem a de Gamou. Následná epocha objevů podnikala výzkumné expedice hlouběji do vnitrozemí těchto nových kontinentů. Postupně odhalovaly své tajemství i drsné kouty Země, Arktida a Antarktida. Po dobytí Jižního a Severního pólu britský geograf Halford Mackinder s lítostí vyhlásil „konec kolumbovské éry a počátek uzavřeného světa“. Otevřela se však nová hranice. Pod mořskou hladinou. Výprava britské lodi Challenger (1872-1876) pořídila mapu mořského dna a odhalila na 4500 dosud neznámých forem života. Ani pomyšlení na nějaký uzavřený svět. Třetí velká epocha objevitelských cest se zrodila ve chvíli, kdy první lidé vycestovali do vesmíru...

Ze školy si většina z nás odnesla několik zvučných jmen, symbolů těchto úžasných dob – a podvědomý dojem, že tito mužové dokázali vše sami, bez pomoci, čistě svou pílí a chytrostí. Byli skvělí, jakoby předurčení k svému hvězdnému osudu... Jenže to je jen zkratkovitá legenda z historických letopisů, Kolumbus byl přece obklopený svou posádkou, spolupracovníky, vojáky, misionáři, měl své zámožné mecenáše, vlivné ochránce, kuchaře a sluhy. Kosmonauti měli za sebou tisícihlavé týmy inženýrů, vědců a jiných pomocníků (žen i mužů), velkoryse obří investice státu. Většina dalekosáhlých objevů nesla se ve skutečnosti v duchu mocného cílevědomého kolektivního vzruchu. Málokterý badatel, objevitel, chytrá hlava či odvážné srdce byl kdy zcela osamocen se svým rozumem a umem. A pokud ano, pokud čelil nedůvěře, posměchu, zneuznání, nepochopení, pokud bojoval takříkajíc proti všem, mnohdy jeho myšlenky zapadly, někdy i na celá staletí, a pracně pak musely být znovu objeveny. A i když se snad, všemu navzdory, v ojedinělých případech podařilo jedinci uspět, bylo to v podmínkách dosti neutěšených a mrzkých. Takové průvodní podmínky tvořivého života si však za vzor asi brát nechceme a nelze je při nejlepší vůli brát za normální stav.

Všimla jsem si, že když íránská matematička Maryam Mirzakhani získala v srpnu jako vůbec první žena Fieldsovu medaili, nejvyšší ocenění ve svém oboru pro vědce do 40 let, v žádném novinovém článku nebylo blíže rozvedeno a laickému čtenáři komentářem přiblíženo, na čem že v oblasti vyšší matematiky pracuje a jaké to může mít uplatnění v běžném životě. Objevil se zato komentář na serveru Lidových novin z klávesnice Petra Peška, který se halasně radoval, hle!, i bez kvót chytrá žena dojde uznání (PP: Úspěch ženy – bez kvót a bez průvodů, http://www.lidovky.cz/pesek-uspech-zeny-bez-kvot-a-bez-pruvodu-fd4-/nazory.aspx?c=A140813_133119_ln_nazory_ele). Jak záviděníhodné přesvědčení, že když A, tak B: že chytrost rovná se logicky úspěch. Že společnost si musí zákonitě bystrého jedince všimnout. Inu, nemusí. Stačí si připomenout, jak se věci měly za minulého režimu. Mnozí schopní začínali rezignovat, propadat skleslosti a byli frustrováni tím, že nemohou publikovat! A je velikou zásluhou Jiřiny Šiklové, že právě pro ně začala zařizovat příležitosti publikování na Západě, že víc jak deset let tuhle nebezpečnou misi organizovala, že do ciziny ve spolupráci s jinými propašovala postupně většinu textů Václava Havla. „Jako bys dala vodu květině,“ popisuje účinek pašování textů přes hranice socioložka Šiklová.

Ale zpátky k Mirzakhaniové. Jelikož se Pešek neobtěžoval číst její životopis a čerpal jen z holých zpráv, unikly mu minimálně čtyři podstatné okolnosti: 1) nebýt jejího o něco staršího bratra, který jí jednoho dne s nadšením vysvětlil krásný a rychlý postup, jak v několika vteřinách vynásobit řadu čísel od 1 do 100 – ten vymyslel matematik Gauss jako malý školák –, Mirzakhani by možná podle svých slov ani neprohlédla krásu a eleganci matematiky, která ji ještě do začátku střední školy ničím příliš nezaujala (postup: řada čísel od 1 do 100 se skládá z 50 dvojic, jejichž součet se rovná vždy 101, a proto 101 krát 50 rovná se 5050.). 2) íránské středoškolačky studují ve třídách odděleně od chlapců (např. německý pedagogický výzkum naznačuje, že to je v oblasti technických předmětů významný faktor, jak rozšířit zájem dívek např. o matematiku a jak zlepšit jejich prospěch), 3) ředitelka střední školy, na níž Mirzakhani studovala, byla prý velmi neodbytná a zarputilá žena a všemožně se snažila dívkám zajistit stejné podmínky a možnosti rozvoje jako chlapcům, a konečně 4) sama Mirzakhani v jednom z rozhovorů podotýká, že ženy v matematice nemají dodnes na růžích ustláno. A to ani nemluvím o tom, že prošlo v českém tisku bez povšimnutí – v Akademii věd ČR samozřejmě ví dobře –, že tato Íránka má za manžela našeho krajana, počítačového vědce Jana Vondráka.

Kam tím vším mířím? Když už byla řeč o kvótách, položme si otázku, pro koho by byly kvóty vlastně jednoznačnou výhrou? Řekla bych, že v konečném důsledku jen a jen pro muže (typu páně Peška). Nabízejí jim totiž tu zdaleka nejsnadnější a nejméně pracnou cestu, jak dát nám ženám najevo, že nás berou vážně a vnímají nás i v profesní a intelektuální rovině jako rovnocenné partnerky. Protože protipólem ke kvótám je mravenčí vytrvalost a poctivá všímavost, nestačí napsat o skvělé matematičce, že uspěla bez kvót, ale hlavně bude třeba si nastudovat její myšlenky a rozepsat se, čím tedy vynikla – zkrátka vložit trochu toho svého času a námahy a rozhojnit tak ve společnosti plody práce dané ženské osobnosti. Ano, přirozenějším, namáhavějším, tisíckrát milejším i důstojnějším způsobem spolužití žen a mužů totiž je, že také muži začnou vytvářet ženám ve společnosti ozvěnu, budou je C I TO V A T, aby i ony mohly žít a prospívat v plurálu. Ó, jak bychom my ženy za tento přístup byly rády! Konec konců Jiřina Šiklová nepašovala na Západ jen ušmudlaný papírek se suchou oznamovací větou: V Čechách píše, zcela bez podpory režimu a bez průvodů, spisovatel Václav Havel. Čtvrtou epochou úžasných výprav za poznáním by si zasloužila být výprava do řad „ženského“ pokolení.

Ale třeba právě tady narážíme na momentální mez našeho lidského chápání a obrazivosti – u leckterých žen i mužů jakbysmet. Tak jako Evropané nedokázali po tisíc let opustit staré myšlení, římské číslice a pracovat s opravdu velkými čísly a novou metodou aritmetického kalkulu s využitím poziční desítkové soustavy, kterou tak geniálně vymysleli Indové, musíme zkrátka trpělivě kultivovat naše civilizační schopnosti – počítat ne s ženou, ale s ženami. A dokonce s velkým počtem žen. A možná, že nakonec kvóty nejsou nic jiného než obdoba jistého aritmetického traktátu počínajícího slovy „Dixit Algorizmi“ (Tak pravil Algorizmi či Al Chvárizmí)... Těm, kdo tehdy v 11. století zprvu zápolili s novým počítáním a sobě nepředstavitelnými, neuchopitelnými arcičísly, nezbývalo než věřit postupu, který diktoval arabský učenec spisu, a mechanicky jej napodobit. Porozumění nakonec problesklo. Dovolte skončit jednoduchým mentálním cvičením. Mějme nekonečnou řadu chytrých mužů. (To je snadné, pravda?) Neukázal nám už dávno Georg Cantor, že ke každému z nich lze najít a přiřadit vždy jednu chytrou ženu? A tím rovněž šalamounsky dostat nekonečnou řadu chytrých žen? Najde, kdo hledá!

První chytrá žena-matematička za 80 let existence Fieldsovy ceny? Nenechte se vysmát, pane Pešku.

O konkrétních matematických úspěších Mirzakhaniové zas jindy.