Klíč k ruské duši (aneb Rusko a Evropa)
Události kolem Ukrajiny a počínání Vladimíra Putina mne donutily vzpomenout si na komentář, který jsem napsal před řadou let, ale který na Aktuálně.cz ještě zveřejněn nebyl. V daleko větší šíři se stejnou problematikou zabývá také pořad redaktora Ivana Šterna, vytvořený pro Český rozhlas Plus. Tento pořad mohou zájemci najít i v březnovém čísle časopisu Vhled ( www.vhled.cz ). Myslím, že mluvit o podobných věcech právě v této době je více než vhodné, protože lidé ze Západu vůbec nechápou, jak mohou Rusové z našeho hlediska něco tak šíleného, jako je politika ruského politického vedení, podporovat. Stejně jako naši předkové nechápali, proč tolik Němců podporovalo Adolfa Hitlera. A těm, kteří varovali, že to nastane a psali o tom varovné články, se všichni ostatní vysmáli.
Rusové rádi říkají, že ruská duše je cosi velice zvláštního. Má jakýsi zvláštní trpitelský charakter, vyznačuje se velice silným vztahem k vlasti. Znalci podávají svědectví o tom, že například ruské vlastenectví bylo vždy oddáno spíše kultuře a civilizaci, jejíž základ tvořilo pravoslaví a zaslíbenost Bohu. Ta vlast či láska k vlasti pro mnoho Rusů nemívala charakter nějakých výhod na úkor druhých. Ba právě naopak, spíše nikdy nekončícího utrpení, kdy odměnou za věrnost vlasti byla krutost, ponížení, vlastní smrt nebo utrpení a smrt svých nejdražších. Nikolaj Berďajev říká, že duše ruského národa je podle něj ženská a trpitelská, přitom a právě proto mířící k svatosti. Ale kde nalézt klíč, který nám tuto zvláštní tajemnou komnatu otevře? Především je třeba naučit se ruský jazyk a proniknout k úžasné ruské literatuře v originále, poradil by nám asi T. G. Masaryk. On sám totiž právě tímto způsobem postupoval. A rozhodně k svému prospěchu.
To je něco, co Rusové sami asi rádi slyší. Nicméně, ať již je tomu jakkoliv, tento postřeh velkého ruského myslitele vysvětluje, proč příslušníci tohoto národa byli v rozhodujících chvílích schopni vyvinout tak nekonečnou energii. Ženskost bývala – nikoliv neopodstatněně – přirovnávána k živelné povaze skutečnosti, která obtížně snáší jakákoli omezení. A svatost sama tak jako tak míří k nekonečnu. Poznávat duši takového národa se rozhodně vyplatí. Tím spíše, že v mysli Rusů se tato neobyčejná potence mísí ještě s jinou vlastností. Slavný švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung nazýval tuto vlastnost neschopností a odmítáním přijmout svůj stín.
Každý člověk, který odmítá přijmout svůj stín, je vydán napospas svým vlastním démonům, říká profesor Jung. Co to vlastně znamená? Jednoduše řečeno nechuť přiznat se k odpovědnosti i za činy, o kterých by člověk nejraději nevěděl a má je tendenci ze svého vědomí vytlačit. Tím se ale stávají obtížně kontrolovatelnou součástí naší duše. V takovém případě však nezbývá, než si vše, co je na nás samých negativní promítnout do těch druhých. A ještě jedna vlastnost ruského lidu se zde projevuje nadmíru nebezpečně. Potřeba uctívat, ale spíše zbožňovat nějakou žijící bytost, otce vlasti a podobně. To vše nadále posiluje všeobecný lidský sklon k davovosti. Jak říká profesor Carl Gustav Jung:
Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy neprojevují za obvyklých okolností v našem osobním jednání (tj. pokud jednáme jako individuální bytosti). Když se však na druhé straně lidé shluknou v dav (a nemusí být nijak velký), uvolní se dynamismy kolektivního člověka – oněch bestií, nebo démonů, kteří v každém člověku jen dřímají, dokud se nestane součástí většího celku. Jak říká staré římské pořekadlo: „senátoři jsou ctnostní mužové, ale senát je bestie“.
O tom všem psal své skvělé romány Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dohromady to spolu s úžasným nadáním ruského národa tvoří skutečně nadmíru třaskavou směs, o jejíž povahu by se měli zajímat nejen všichni sousedé (blízcí i ti vzdálenější), ale celý svět. Je nám známo, že mnozí Rusové a nejen Rusové kritické poznámky neradi slyší, ale jen tak si můžeme vzájemně prospět. Vždyť pohled z vnějšku může být vždy prospěšnější, jestliže je veden dobrou vůlí. Nás přece naši sousedé také jen nechválí a je to tak dobře. Řada čtenářů se asi diví, proč jako důvod ke studiu ruského jazyka neuvádím velké obchodní a obecně hospodářské příležitosti. Je tomu tak proto, že o těchto věcech téměř denně píše tisk a diskutují různá média. Ale o duchovním potenciálu ruského národa a dosud skryté genialitě, která jen tak občas probleskne na světlo světa, jsem již dlouho nic neslyšel. Spíše o ruských mafiích a to je škoda. To mi připadá opravdu nespravedlivé. A tak jsem to chtěl napravit a upozornit na to, že klíčem k oné skryté komnatě je právě jazyk, v tomto případě ruský.
Rusové rádi říkají, že ruská duše je cosi velice zvláštního. Má jakýsi zvláštní trpitelský charakter, vyznačuje se velice silným vztahem k vlasti. Znalci podávají svědectví o tom, že například ruské vlastenectví bylo vždy oddáno spíše kultuře a civilizaci, jejíž základ tvořilo pravoslaví a zaslíbenost Bohu. Ta vlast či láska k vlasti pro mnoho Rusů nemívala charakter nějakých výhod na úkor druhých. Ba právě naopak, spíše nikdy nekončícího utrpení, kdy odměnou za věrnost vlasti byla krutost, ponížení, vlastní smrt nebo utrpení a smrt svých nejdražších. Nikolaj Berďajev říká, že duše ruského národa je podle něj ženská a trpitelská, přitom a právě proto mířící k svatosti. Ale kde nalézt klíč, který nám tuto zvláštní tajemnou komnatu otevře? Především je třeba naučit se ruský jazyk a proniknout k úžasné ruské literatuře v originále, poradil by nám asi T. G. Masaryk. On sám totiž právě tímto způsobem postupoval. A rozhodně k svému prospěchu.
To je něco, co Rusové sami asi rádi slyší. Nicméně, ať již je tomu jakkoliv, tento postřeh velkého ruského myslitele vysvětluje, proč příslušníci tohoto národa byli v rozhodujících chvílích schopni vyvinout tak nekonečnou energii. Ženskost bývala – nikoliv neopodstatněně – přirovnávána k živelné povaze skutečnosti, která obtížně snáší jakákoli omezení. A svatost sama tak jako tak míří k nekonečnu. Poznávat duši takového národa se rozhodně vyplatí. Tím spíše, že v mysli Rusů se tato neobyčejná potence mísí ještě s jinou vlastností. Slavný švýcarský psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung nazýval tuto vlastnost neschopností a odmítáním přijmout svůj stín.
Každý člověk, který odmítá přijmout svůj stín, je vydán napospas svým vlastním démonům, říká profesor Jung. Co to vlastně znamená? Jednoduše řečeno nechuť přiznat se k odpovědnosti i za činy, o kterých by člověk nejraději nevěděl a má je tendenci ze svého vědomí vytlačit. Tím se ale stávají obtížně kontrolovatelnou součástí naší duše. V takovém případě však nezbývá, než si vše, co je na nás samých negativní promítnout do těch druhých. A ještě jedna vlastnost ruského lidu se zde projevuje nadmíru nebezpečně. Potřeba uctívat, ale spíše zbožňovat nějakou žijící bytost, otce vlasti a podobně. To vše nadále posiluje všeobecný lidský sklon k davovosti. Jak říká profesor Carl Gustav Jung:
Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy neprojevují za obvyklých okolností v našem osobním jednání (tj. pokud jednáme jako individuální bytosti). Když se však na druhé straně lidé shluknou v dav (a nemusí být nijak velký), uvolní se dynamismy kolektivního člověka – oněch bestií, nebo démonů, kteří v každém člověku jen dřímají, dokud se nestane součástí většího celku. Jak říká staré římské pořekadlo: „senátoři jsou ctnostní mužové, ale senát je bestie“.
O tom všem psal své skvělé romány Fjodor Michajlovič Dostojevskij a dohromady to spolu s úžasným nadáním ruského národa tvoří skutečně nadmíru třaskavou směs, o jejíž povahu by se měli zajímat nejen všichni sousedé (blízcí i ti vzdálenější), ale celý svět. Je nám známo, že mnozí Rusové a nejen Rusové kritické poznámky neradi slyší, ale jen tak si můžeme vzájemně prospět. Vždyť pohled z vnějšku může být vždy prospěšnější, jestliže je veden dobrou vůlí. Nás přece naši sousedé také jen nechválí a je to tak dobře. Řada čtenářů se asi diví, proč jako důvod ke studiu ruského jazyka neuvádím velké obchodní a obecně hospodářské příležitosti. Je tomu tak proto, že o těchto věcech téměř denně píše tisk a diskutují různá média. Ale o duchovním potenciálu ruského národa a dosud skryté genialitě, která jen tak občas probleskne na světlo světa, jsem již dlouho nic neslyšel. Spíše o ruských mafiích a to je škoda. To mi připadá opravdu nespravedlivé. A tak jsem to chtěl napravit a upozornit na to, že klíčem k oné skryté komnatě je právě jazyk, v tomto případě ruský.