Pavel Kopecký

25. 04.

Na žirafí frontě klid?

Pavel Kopecký Přečteno 2049 krát

V Sýrii bylo před pár dny nastoleno příměří. Klid zbraní mezi zákonnou, ale z našeho pohledu málo legitimní vládou Bašára Asada a různorodými povstalci. Vnitřně rozličná, ba roztříštěná je i samotná země, což dále komplikuje už tak omezenou možnost smysluplného zásahu zvnějšku.

Přitom se nedá přehlédnout strategická poloha tohoto dosud formálně baasismem ovládaného státu. Hraničícího s Tureckem, Irákem, Libanonem, Izraelem a Jordánskem; sekulárního, ale spojeneckého s teokratickým Íránem. Ovšem občanská válka dala tomuto zmatku zcela jiný rozměr. Ve výhni prozatím utlumeného konfliktu se mísí spousta protichůdných zájmů, jejichž konečnou slitinu se odvažuje hádat málokdo.

Odlišnosti zájmů manifestují velmoci, ať se jedná o USA, Rusko nebo Čínu. Ovšem krajně rozličné postoje vyjadřují i země či organizace regionu. Včetně těch, co mají z nějakého důvodu blízko k okcidentu. Radikálně muslimský, protiizraelský Hizballáh (v překladu „Boží strana“) podporuje kliku prezidenta Asada, hanlivě řečeného „Žirafa“. Kdežto nábožensky také velmi přísná, se Spojenými státy propojená Saudská Arábie, podporuje penězi a zbraněmi jeho svržení. Mimochodem za účelem, jenž se nelíbí Washingtonu.

Aby toho nebylo dost, mezi Sýrií a územím Saúdů zase leží menší, prozápadní Jordánské království, které bere naftu z Arabského poloostrova. Tančí mezi vejci, takže mluví o kompromisu: odstoupení vládnoucí kliky za zachování rámce režimu.

Nicméně nyní panuje příležitostně porušované příměří, kvůli čemuž se obě strany konfliktu – jak jinak – vzájemně obviňují z proradnosti. Nadcházející dny a týdny budou zřejmě rozhodující. Pro budoucnost syrské odnože arabského jara, pro stabilitu Sýrie. A nejspíš i pro celý region.

Glosa vyšla v deníku E15

19. 04.

Čučche míří do nebes

Pavel Kopecký Přečteno 2100 krát

Čučche, oficiální a zcela univerzální nauka KLDR míří k nebesům. Vlastně ne, konstruuje úplnou soběstačnost země, jež je vpravdě závislá na všestranné podpoře Číny. Navzdory výsledkům své epochy zůstává ale formálně nezpochybnitelnou naukou. Nicméně Severní Korea, ateistická orientální despocie, do nebe míří. Tu a tam střílí rakety pánu bohu do oken.

Do písmenka jí to „vyšlo“ právě teď. Po uplynutí sta dní od poměrně náhlého skonu „milovaného vůdce“ Kim Čong-ila, při oslavách ne/dožitých sta let zakladatele dynastie, Věčného prezidenta Kim Ir-sena. Jeho vnuk, na západních nóbl školách vychovaný Kim Čong-un neboli „Kim III.“, obdržel právě nejvyšší státní funkce. Převzetí „trůnu“ tím bylo definitivně potvrzeno. Příležitost blýsknout se před světem i poddanými letem Galaxie 3 proto vypadala slibně.

Úspěch, jenž se nekonal, by byl mimo jiné úlitbou význačného pilíře stalinistického zřízení, ideologii zvané songun. Před ostatním upřednostňující potřeby početné armády a obranyschopnost země v permanentním válečném stavu. Všudypřítomná militarizace (schopný nástroj manipulace), potopení jihokorejské korvety nebo dělostřelecký atak na hraniční město Jon-pchjong jsou pak potvrzením role branných složek, které mají co mluvit do nejvyšších státních záležitostí. Včetně průběhu rodového nástupnictví.

Když zemřela předchozí hlava KLDR, pozornost českých sdělovacích prostředků si vysloužilo posmrtné laudatio předsedy tuzemských komunistů. Mělo se policejně prověřovat, jestli svou soustrastí relativně izolovanému systému neporušil zákon. Bylo to úsměvné, neboť vedle naší nejkonzervativnější strany uctilo zesnulého diktátora třeba i Valné shromáždění OSN, když vyhlásilo minutu ticha. Jediné, co „pohoršení“ reálně ukázalo, je, že schematičnost myšlení či rituálně vyjadřovaná nenávist nemusí být vlastní výhradně stoupencům čučche.

Glosa vyšla v deníku E15

17. 04.

Nečasové úvahy

Pavel Kopecký Přečteno 3306 krát

„Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života.“ Prohlásil věhlasný Charlie Chaplin, krom jiného levicový aktivista. Něco na tom je. O budoucnost bychom se měli zajímat, speciálně v demokracii, kde nikdo nemůže tvrdit, že netřímá svůj díl odpovědnosti.

Špatné ale je, když nápadně rozměrný segment občanů tuhle v jádru prostou informaci nechápe, nebo chápat nemíní. V České republice se proto neochota brát politický život a zápasy za příznivější existenci projevuje v příslovečné „ míře větší než malé“. Politici jsou tu en bloc charakterizováni jako mizerové, nemakačenkové a politika je prostě svinstvo. A proto se jimi „není třeba“ více zabývat.

V reálu jsou veřejní činitelé i společnost výslednicí siločar, na niž můžou přinejmenším těžko nadávat lidé, jimž stačí jednou za uherský rok hlasovat, ba ani to ne. Právě takhle si to přitom vždycky představovali politici střihu Václava Klause, pro které je občanská společnost zásadním nepřítelem partajního života. Smrsknutého do kuloárních rokování pár potentátů s ekonomickými kapitány v pozadí a na tomto podkladu postupujících vskutku nevybíravě. Dotyční se tak třeba před lety, a navzdory názoru jasné většiny obyvatel, „zasloužili“ o rozbití Československa.

Místo permanentní lidové kontroly všech veřejných činitelů, de facto našich zaměstnanců, se u nás spoléháme na různá šidítka. Patří k nim iluze o jaré, nezkažené partaji, jež to za nás všecičko vyřeší a nezmění se v „dinosaury“. Zkrátka se o nás, malé děti, postará. O nenapravitelnosti znechucených voličů svědčí plynule navazující články řetězu ODA – US-DEU – Strana zelených – VV. Omlouvám se, pokud jsem na nějaké, krátkodobě oblíbené svatoušky zapomněl.

Kráčí o podobné „potvůrky podivné“, nicméně se zrychluje tempo, s níž se samy svedou zdiskreditovat. Véčka to zvládla ani ne za půlku volebního období a trefně je přejmenoval náš přední sociolog Keller, když s typickým sarkasmem podotkl, že nečasovskou většinu nově tvoří koalice ODS a TOP 09 s „hadrem“.

Věci veřejné záhy povede jednooká mezi slepými, Karolína Peake(ová). Snaživá jedničkářka, jež rafinovaněji navázala na Kristýnu Kočí v sestřelování Víta Bárty. Že je superguru odepsaný, politická mrtvola, bylo definitivně zřejmé minimálně od nedávné návštěvy místopředsedkyně vlády na Pražském hradě. Ten, který „uměl prezidenta“, dostal takříkajíc tichý státní pohřeb.

Podnikateli v bezpečnosti začalo být nebezpečně a před (prvoinstančním) odsouzením jej nezachránilo ani školácké úsilí o svedení pozornosti ke kauze Mostecké uhelné společnosti. Ani mimořádně „veverčí“ pokus o odcházení z kabinetu. Vlastně se to „konstruktivním“ véčkařským funkcionářům báječně hodilo k ráně do vazu „Centrálního mozku lidstva“.

Nabíledni je, proč se neopakovala čunkiáda. Za prvé se v právní oblasti odehrálo pár změn, za druhé by si nynější pravice sotva přála nové soudní pře o justičním mafiánství. Za třetí VV nikdy nestály za svým předsedou ani zdaleka tak rigorózně, jako tradiční lidovci za svým předákem. Těm ostatně pád veverek z výšin zvyšuje preference na sněmovní úroveň.

Trojkoaliční káru táhne dál Matka Kuráž udržet si moc stůj co stůj. Většina v dolní komoře zůstává zachována a hlasovací mašinérie se může dál opírat i o jisté vlivné sdělovací prostředky. Média, co měla zásluhu na vítězství fakticky už před volbami existující triády stran. Ačkoli už nemohou tak snadno obhajovat neobhajitelné, znovu se neštítí frází. „Cestu do Řecka“ nahradila obecná tvrzení o tom, že opozice u kormidla by dělala to samé. No jenže potom vylučují svá starší pádná tvrzení, že levice jen zadlužuje zemi. Anebo, podíváme-li se na oficiální data o růstu veřejného dluhu během posledních roků, nechtěně připouštějí naprostou rozpočtovou neodpovědnost pravicového vládnutí v ČR.

A protože se „vévéčka“ navenek dost možná zklidní, nečasové úvahy o potřebě vzestupu občanské společnosti naberou pravděpodobně na ještě větší aktuálnosti.

Komentář vyšel v Parlamentních listech

10. 04.

Moc je ještě mladá

Pavel Kopecký Přečteno 2518 krát

Když si teď Česko „užívá“ svou asi dvoustou padesátou devátou vládní krizi, a to hned za dva neúplné roky existence jednoho Nečasova kabinetu, lidé se houfně chytají za hlavu. Tradiční příznivci pravice lámou nad trojkoalicí hůl, omlouvají se za svou volební zaslepenost před dvěma lety, komentátoři se zase překonávají v tom, jak vyjádřit své znechucení a někteří politologové v nadsázce dodávají, že už rezignovali na úsilí porozumět dění ve vládě. Spousta občanů je zkrátka dost rozlícená, takže třeba výlevy na některých internetových fórech, kde si i normálně zdánliví anonymové neberou servítky, dostávají ty pravé grády.

Už nejde o legraci. Dříve agresivně provládní aktivisté značně ztichli a omezili se zpravidla na několik skalních skupinek navzájem se utvrzujících v jediné pravdě. Popularitu získali ti zástupci „elektronického dému“, kteří volají po další pražské defenestraci. Či po „zcela obnažené Marianně“, revoluci oproštěné od sametového hávu. Neboť ten se prý před dvaadvaceti lety nestal nositelem politického vkusu.

Zdrojem široce působícího neklidu v koalici ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV) je – ostatně skoro pokaždé – ten třetí v řadě. Politicky nezkušení véčkaři vedení velmi výrazným „vítečníkem“ Vítem Bártou, podnikajícím v bezpečnostních službách. Nad ním se teď vznáší stín soudního trestu za jeho údajné korupční utužování partajní loajality. Jak se schyluje k rozsudku, co by pochopitelně mohl dále znevěrohodnit už tak všechny meze překonávající vládnutí, roste také neklid jeho „véčkařů“. S ohledem a nejspíš na rozkaz svého „gurua“ tak opět vyhrožují koncem dosavadního trápení se zlými spojenci. Přičemž tentokrát to prý míní úplně, stoprocentně a naprosto definitivně vážně. Recept do zhloupnutí stejný, je to běh „veverek“ v nekonečném kruhu. Nyní ovšem trapnou a neprofesionální hru na válku proti zlořádům v koalici přehnaly. Vypadá to, že vyrostla záminka, aby se „konstruktivně“ uvažujícím představitelům VV pomohlo při likvidaci dosavadního kverulantského kurzu. Což nejspíše vůbec není nový nápad.

Přetlačovaná pravděpodobně záhy skončí. Funkcionáři tří struktur, z nichž ani jediná nemůže předčasné volby myslet vážně, si skočí do náruče a znovu se spolem prohlásí za bojovníky s úplatkářstvím nebo za rozpočtovou odpovědnost. Ta rovněž dostává pořádně na frak.

Podrobnosti leží ve hvězdách, popřípadě na Klausově Pražském hradě, ale kupodivu nejsou tolik důležité. Závažnější je, že spousta občanů začíná vidět rudě. Vedle naštvanosti roste protestní potenciál Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), suverénně nejpočetnější, v podstatě antirevoluční a nanejvýš konzervativní partaje. Krom jediného malého škraloupu má nicméně zachovanou pověst nezkorumpované a skandály nezasažené. Určité skupiny zase vzhlížejí k jiným spasitelům, „pro změnu“ dalším svérázným byznysmenům, jakým je třebas původem Slovák, miliardář Andrej Babiš. Slibující de facto variaci na téma Věcí veřejných. Objevily se však také prapodivné iniciativy za zrušení všech stran a prokádrování soudců s policisty…

Z toho všeho nám bohužel vychází smutný závěr – demokracie, co v ČR začala být budována až v éře, kdy je občas teoretiky prohlašována za mrtvou, je velmi mladá. Nezralá a konformní. „Bezmocní“ si se svou mocí nevědí často rady.

Zveřejnil slovenský deník Pravda

04. 04.

Bít Lvům o mříže

Pavel Kopecký Přečteno 2343 krát

Syrskou arabskou republikou zmítá nepřehledná občanská konfrontace s tisíci mrtvými. Povstalci proti tradiční autoritě rodiny Asadových (doslovný překlad příjmení Asad je „Lev“) uvádějí přirozeně počty zahynuvších větší než oficiální představitelé a světové sdělovací prostředky jim zpravidla naslouchají. Má to své důvody. Obdobně existují pádné příčiny, aby se nepropíraly zásahy proti šíitům v Bahrajnu. Anebo střetnutí s oběťmi na životech v donedávna medializované Libyi, jež už své jho muže tvrdé ruky shodila.

Když upomínám na Kaddáfího, není to mimoděk. Jeho diktatura by se nezhroutila, nebýt už rok běžící lidové vlny takzvaného arabského jara. Někde „mezinárodním společenstvím“ podporované, onde odmítané, neřkuli potlačované. V Libyi byla Západem naplněna první varianta – otevřený, naftou páchnoucí zásah ve prospěch puče. Přitom pokud by tamější vůdce fanaticky neodmítal zákulisní nabídky na pokojnější předání moci, je otázkou (třeba pro italské politiky), kde by teď byl. Na krchově bezesporu ne.

Tiše k dané severoafrické akci přikývli, hlasitě však na oko nesouhlasili Rusové, kteří se spolu s Číňany nechali uplatit, aby masakrování jednotek věrných socialistické džamahíríji ignorovali. Diametrálně jinak vystupují Moskva s Pekingem v „kauze Damašek“, kde se záměrem svrhnout de facto dědičnou republikánskou kliku operuje Syrská svobodná armáda. Zběhové z vládního vojska, jimž vyrazily na pomoc bojůvky financované hráči v pozadí. Zejména bohatými zeměmi Arabského poloostrova, co na druhou stranu nemají potíž jinde umrtvovat hnutí, jaká se ideově „nehodí do krámu“.

Příběh je to vlastně pořádně zmatený. Během víkendu měl početný mezinárodní spolek „Přátelé Sýrie“ uznat vzbouřeneckou „Syrskou národní radu“ za pravoplatného představitele země. Kardinální problém však tkví v tom, že političtí představitelé (části) rebelů netvoří kompaktní celek. Zástupci křečovitě poslepovaných zájmů se sváří a budoucnost domoviny vidí občas na hony jinak.

Opatrnost je, zdá se, namístě. Bez ní by takový Obama mohl dostat lekci z bushovštiny.

Glosa vyšla v deníku E15

Archiv článků: duben 2012

Na žirafí frontě klid?

Čučche míří do nebes

Nečasové úvahy

Moc je ještě mladá

Bít Lvům o mříže

Blogeři abecedně