Pavel Kopecký

31. 10.

Babylonská věž

Pavel Kopecký Přečteno 2947 krát

Znechucenost domácího voličstva se s léty vršila pomalu, zato jistě. Cihlu po cihle, kámen po kameni, břevno za břevnem. Až z ní vyrostla převysoká stavba: Babylonská věž naštvanosti.

Při vršení lecjakých stavebnin se ovšem tradičně zmátly jazyky a ze zmatků vzešla zkratkovitá řešení. Stejně jako s revolucí roku 1989, kdy byly likvidovány i účelné věci pouze proto, jelikož ráčily vzniknout péčí státostranického zřízení. Takže je buď „horko-ťažko“ obnovujeme, nebo planě lamentujeme, co užitečného jsme ke své škodě sprovodili ze světa.

Vítězové a poražení předčasných voleb roku 2013 byli předem jasní i malému dítěti, a ejhle, jak moc předčasné vědění! Rozezlení občané se rozešli do různých stran…

ANO, ČSSD utrpěla vítězství. Přespříliš očekávala triumf, až nakonec prohospodařila, co mohla. Opakovaný vtip však přestává být vtipem. Je do očí bijící výzvou, obsílkou rozsáhlé voličské obžaloby na zavedené partaje, aby si konečně uvědomily, jak výrazně se odcizily takzvanému obyčejnému občanu. Rozsudkem se stal extrémní multipartismus, s nímž u nás máme zkušenost – ochromoval již první republiku…

Duch předvolební atmosféry totiž přinesl tichou, ale jasnou touhu po změně. I za libovolnou cenu, kterou jsou třeba „kulometné salvy“ podbízivých národoveckých výkřiků Tomia Okamury, jemuž byl Senát proklatě malý.

Hromadný (ačkoli ostudně prolongovaný) ústup od „falešného vědomí“, že komunisté a vůbec celá levice „žerou malé děti“ nebo že „stát je vždycky horší hospodář“ ale nakonec zužitkoval kdosi jiný než sociální demokracie. Byl to velkopodnikatel s kořeny v politických (a bezpečnostních?) strukturách pseudokomunistické diktatury.

Jeho bezbarvě rázný populismus ošálil voliče, kteří chtěli konečně dojít – po letech korupce či šlendriánu – hbitého řešení. Favorit, Lidový dům, se však projevoval dvojdomě a v podstatě se také znovu obával být sebevědomou sociální demokracií. Aby snad nebyl po tisící demagogicky spojován s minulým režimem.

Zjevně do něj vstoupil sám (hurá)antikomunismus posledního čtvrtstoletí a zabydlel se v podobě opatrnictví. Za jeho stěnami si tak mnozí nevšimli, že venku různé konstanty dosavadního vývoje definitivně odumírají. Dobře to poznal Babiš, ale i KSČM, ten „papírový drak“ aneb „čokoládový čert“ české demokracie…

Má-li se proto naše země začít uzdravovat z hloubky, musí začít přemýšlet z jiného konce. Bez neustálých zamindrákovaných stereotypů. Bude to však bolestné, neboť kterak správně postřehl náš první prezident, myšlení bolí. A někteří už potom nebudou mít co říct…

Psáno pro Parlamentní listy

30. 10.

Vítězství Pyrrhy

Pavel Kopecký Přečteno 2817 krát

„Vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství“ je citát z cimrmanovsky „Nejisté sezóny“. Satirická poznámka o prznění české jazykové kultury – dnes ostatně hojnější než za minulého režimu – opět prokázala svou nadčasovou dimenzi. Přesah, jenž rámcově postihuje svědectví předčasných voleb roku 2013. Hlasování je za námi a bylo rychle sečteno, ovšem tím se poměry nezměnily. Rozhřešení jsme nedostali. Skrutinium podtrhlo hloubku naší nynější krize, protože klusák prokoaličního rokování ještě ani kloudně nevyběhl ze startovního boxu a již má pochroumanou nohu. „Zlatý prciny...!“

Vítěz první fáze závodu o moc, vyhraného už „tradičně“ o prsa (dvě neplná procenta), má zjevně starosti sám se sebou. Pokazil si tím výsledky samotné a lidé, kteří odmítli podpořit ČSSD pro její nejednotu, mohou mít bohužel zase pocit, že nepochybili.

Sociální demokracie po sedmi letech v opozici mylně soudila, že Češi ocení její vytrvalou kritiku i alternativní myšlenky k prokazatelně devastující a zadlužující pravicové koalici. Ale padla kosa na kámen. Veřejnosti nemohlo uniknout vyvětrávání vnitřních sporů či sobectví významných partajníků, kteří se sváří o posty, případně si ke svému hašteření volají na pomoc hradního Otce (Zakladatele). Chybná a málo účinná byla (proto) sama koncepce předvolební kampaně a priori počítající s přesvědčivým vítězstvím. Jako za Jiřího Paroubka, toho času zdechlého Lva 21…

Triumfovala velmi komplexní kampaň miliardáře Andreje Babiše, poměrně rychle vyrostlého z humpoláckého začátku. To bez něj si nikdo ani ruce neumyje. O to víc, že si občanská levice přivodila sezónu značně nejistou. Z nemalé části navozenou skutky připomínajícími cestu k osudu dnes již vlastně nekonkurenční SPOZ.

V levém spektru se počtem získané přízně vymykají komunisté. Ani v tomto směru nedošlo k výraznému překvapení, neboť příliv nových voličů KSČM byl patrný s předstihem. Ve fragmentované Sněmovně vážnost „filipovců“ jistě vzroste. Pozoruhodnější na této situaci však je, že mezi dosavadními aktéry dolní komory běží o unikát. Výjimku potvrzující pravidlo. Mezi zavedenými partajemi tvoří jejich úspěch jakousi „dialektickou jednotu“ se zmrtvýchvstáním další tradiční formace, s níž se tradičně nesnesou.

Míním o svůj politický život úspěšně zabojovavší KDU-ČSL, která je vedle komunistické strany kromobyčejně čitelnou strukturou. Jinou klidnou silou vprostřed politické nedůslednosti nebo chaosu. Konzervativní zárukou.

Článek vyšel v deníku E15

26. 10.

Volební svatokupectví

Pavel Kopecký Přečteno 2023 krát

Náš národní hrdina, Mistr Jan Hus, či jiní jemu myšlenkově blízcí reformátoři/revolucionáři brojili proti i dnes nezřídkavému mnohoobročnictví, svatokupectví a odpustkům. Odpustky rozkládaly evropskou medievální společnost, protože její dominantní doktrína zahájila „orwellovskou“ výměnu peněz za odpuštění hříchů. Obzvlášť skandální bylo, že se dalo zaplatit i napřed, před jejich spácháním. Kritici užívající břitkou logiku horlili argumentem, že by nejspíš sám Antikrist dostal odpustek, kdyby zástupcům Božím na zemi „řádně“ zaplatil. Hříšníkům obvykle hrozila “reklama“ na muka pekelná, nepřátelům zlořádů žalář či upálení pro spolky s Ďáblem.

Církevní hierarchie se tedy ve své zaslepenosti důsledně diskreditovala, a to s dalekosáhlými důsledky, jež posud ovlivňují dějiny... Přesto přese všechno se ale stále jednalo o jakousi, aťsi zvrácenou, peněžní kompenzaci hříchů. Hříšnost, včetně klasických zločinů, byla pořád dle obecného povědomí nemravností. V současnosti však může být obecnou hodnotou. Velkým, těžko smazatelným plus, přizdobením vybraného jedince a jeho prý skvělých cílů.

Nemíním zabředat do filozofických úvah, co je hříchem a zločinem, vyjdu z předpokladu, že normální člověk pod nimi chápe vraždu, loupež, krádež, korupci… I když přijde na to. Platí také věta z filmu „Tři veteráni“, že tu máme moc dobré lidi: „Chvíli tě milujou, chvíli kamenujou. Jak se jim poručí.“

Vysokou hodnotovou pružnost projevují například mnozí potomci husitských pražanů. Leccos bylo na pořekadle, že v metropoli volby vyhraje i Klausova tenisová raketa. V posledních letech ji ale, nejspíše s úpadkem zdravotního stavu populace, překrylo kuřácké náčiní.

Po desetiletích nevídaných „OPEN skandálů“ se totiž Pražanova „láska k zvěčnělému“ Václavu Klausovi transformovala v lásku k věčně politicky živému Karlu Schwarzenbergovi, paravanu nesnášeného Miroslava Kalouska. V obdiv k muži s dýmkou, nikoli potom houslemi; na údajnou práci Sherlocka Holmese si „kníže“ při Čunkově uplatkářském skandálu najal americkou detektivní kancelář Kroll... Zkrátka k potomku rodu, jehož čest zavazuje a kterého mnozí vychvalují, jak se hezky veřejně přiznal, že při svých rozsáhlých restitucích korumpoval státního úředníka. Vzácný charakter, gratulujeme!

Nejsme bohužel zdaleka u konce, příklady táhnou. Pozitivně (jak také jinak) zvolený název rostoucí, čistě marketingové strany „ANO“, byl po nějakou chvíli spojován s oficiálním parole „Budeme méně krást“. Skandální proklamaci záhy převrstvilo absurdní povídání o státu řízeném coby firma. Tu před pár dny pro nepřijatelnost zase převrstvilo... Už ani nevím, co. A nic se neděje, ačkoli pochybnosti o Babišově projektu jsou nabíledni. Nevadí, že mění názor v cuku letu, že se odříká biblického „Ano, ano - ne, ne“.

Jenže proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít rovnou ke kováři. Jeden z těch, kteří mají v popisu práce šířit v Čechách a v Moravě Písmo, je Dominik Duka. Prelát, pro nějž dohody neplatí a který ještě před začátkem takzvaných církevních restitucí plánovitě napadal odpůrce obskurní pravicové koalice. Viz jeho nehorázné hodnocení lidem zaplněného Václavského náměstí jako spolčení lůzy. Chválil též prezidentskou amnestii a čerstvě – čistě kvůli majetku – de facto varuje před návratem „Satana“ se srpem a kladivem. Ovšem to už jsme zase zpátky - u odpustků… Kruh se uzavírá.

Psáno pro Parlamentní listy

25. 10.

K čemu je dobré kroužkování

Pavel Kopecký Přečteno 2039 krát

Kampaň za vykroužkování povedených politických ptáčků byla před třemi lety jakýmsi souputníkem do nekonečna jdoucí iluzivní vize, že nové zboží rovná se lepší zboží. Jenom ale tentokráte v politické rovině, kde infantilita přemnoha občanů bohužel potvrdila (a už brzy zase potvrdí) poučky z marketingu, že prací prášek, motorová pila nebo partajní program jsou pouhopouhé zboží. Stejná linka. Trh.

Z uvažování, jež nepřesahuje „pěnu dní“, se zrodila nikoliv Venuše, nýbrž VéVéčka a nová česká vlna – politického, ekonomického a sociálního – marasmu. Marasmu postaveného na strašlivé nezralosti naší občanské pospolitosti a dovezeného na nosiči pravicové „trojkolky“.

Nejspíše dobře míněný, originální, ovšem značně přeceňovaný plán kroužkovat nominanty z ocasů kandidátek proměnil složení bezmála čtvrtiny Sněmovny a odrovnal asi šestinu předáků. Tudíž se stala územ vznosná slova o kroužkovací revoluci. Leč daný záměr zaprvé obsahoval něco vnitřně blízkého „meditacím“ o novosti coby záruce mravnosti, zadruhé k ozdravení veřejného života skrze „ty slušnější“ zjevně nedošlo. Nemohlo dojít.

Buďme však spravedliví: dolní komoru aspoň opustili lidé morální a intelektuální úrovně Ivana Langera. Druhdy „Prince ODS“, nyní nekandidujícího, byť nápadně (i když typicky „sofistikovaně“) mediálně aktivního. Činného skoro jako Mirek Topolánek, jenž onehdy zatoužil vyrazit s Václavem Klausem alias „Dědkem“ na barikády…

Jenže to je asi tak dohromady všecko. Vanutí dechu jednoduchých řešení přivedlo totiž na scénu také „holky z kalendáře“. Do Sněmovní ulice přicházely na inzerát, možná na telefon…

Paměťovou stopu oněch již bohužel opět zapomínaných okolností řádných voleb právě oživuje z voleb předčasných smrtelně bledá, léta hodně partokratická ódéeska. Systematický nepřítel veškerých druhů individualismu, co se jí nehodily do krámu. Její činovníci se momentálně rvou o pár posledních míst při dost možná „poslední štaci“ partaje a volají občany do zbraně.

Tlachají o obraně demokracie, žvaní o střední třídě, zajímavě toliko o kroužkování. Kroužkování pro domo sua, rozumí se. Na prvním místě pak excelují uchazeči z nevolitelných míst, jimž chtěli ostatní zákonodárci v kuloárech Sněmovny vybudovat kolébku z korintského mramoru, aby se nezapomnělo, kdože je místní dobrý rodák.

Na tohle všechno mě upomněl požadavek jistého periodika, abych napsal článek, v němž stručně čtenářům objasním, k čemu je kroužkování vlastně vhodné a jak se „všelék“ aplikuje. Vpravuje do nemocného státního organismu. Shodou okolností se mě na to skoro v totožné chvíli ptali i další voliči. Takže pro všechny, kteří by v tom chtěli mít konečně jasno, sděluji, co jsem nosného našel ke kroužkování:

„Kroužkování je pomocná specializovaná vědecká činnost, jíž lze jednoduše popsat jako evidenční značkování ptáků (týká se ptáků žijících divoce i chovaných v zajetí buď v zoologických zahradách, nebo i hospodářsky) a letounů. Tato činnost pak slouží zoologům, a z nich zejména ornitologům, k podrobnému výzkumu života jednotlivých ptačích druhů. Byly to právě ornitologické kroužky, které v minulosti vědcům objasnily systém pravidelné ptačí migrace a další nejasnosti z jejich života.“

Pouhý odlehčený příměr, ale vcelku sedí, ne?

Článek vyšel v Britských listech

18. 10.

Andrej Babiš - náprava snadno a rychle

Pavel Kopecký Přečteno 4086 krát

Veliké množství lidí, vyslovených laiků i kvalitních politologů, překvapil rázný předvolební finiš původního outsidera, Andreje Babiše. Rodem Slováka, který se významně prosadil v českém byznysu, když vytvořil úspěšný holding Agrofert. Jeho základy pak položil v divokých gründerských časech raného postkomunismu.

Bezesporu poctivou prací hlavně na poli zemědělství a potravinářství vznikl záhy regionální obr, jehož majiteli roste s jídlem chuť. Nedávno také pronikl na trh sdělovacích prostředků, když zakoupil významný vydavatelský dům MAFRA a rozšířil tím své podnikatelské portfolio o zavedené celostátní tituly Mladá fronta či Lidové noviny. O pražském Metru, televizi Óčko a dalších komunikačních nástrojích nemluvě.

Rozšířením svých zájmů o mediální sféru sledoval oligarcha Babiš jakési poučení z krizového vývoje. Zjevně dlouhodobě totiž šilhá též po vládních postech, pročež zřídil partaj ANO 2011. Název téhle strany naznačuje mnohé, je ukazatelem do více stran. Za prvé dost připomíná pojmenování struktury, skrze kterou se prosazoval jiný mediální magnát, slovenský Pavol Rusko. Za druhé je už z letopočtu poznat, že nebyla úspěšná hned od počátku. Chyběla jí podpora sedmé velmoci.

Ale samozřejmě nejenom to. Babiš zprvu vystupoval stylem tvrdého „bosse“, hrubě překřikoval spoludiskutéry, měl hodně neučesanou mluvu, prostě choval se jako chrapoun. Načež pochopil, že musí do projektu více investovat. Personálně posílené straně pořádně ulevil v informačním prostoru, třebaže příslušné redakce přísahají na svatý grál profesní nezávislosti. I kdyby snad ano, autocenzura musí konat pravé divy. Speciálně když majitel konkurenčního podniku jménem Economia, čistě náhodou rovněž miliardář s politickými zájmy, před pár dny vyrazil na dlažbu zhruba 100 zaměstnanců. Což je v omezeném metropolitním prostředí skutečná darda.

Co se potom týká kádrů, jež řekly své „ANO“, je snadno poznat, že rozjetý boháč nešetřil. Do sestavy mu přibyla drahá jména. Někdejší vedoucí Stálé mise České republiky při Evropské unii Pavel Telička, bývalý rektor brněnské Masarykovy univerzity a senátor Jiří Zlatuška nebo známý komentátor Martin Komárek (syn zesnulého ekonoma Valtra Komárka), který v minulosti kritizoval jak svého nynějšího chlebodárce, tak novináře s politickými ambicemi…

Andrej Babiš měl kdysi prohlásit, že sám by byl špatným politikem. Nejspíš změnil názor, k čemuž mu pomáhají vysoce kvalitní poradci z jisté novosvětské agentury. Jejich pomoc mimo jiné ocenili Silvio Berlusconi či Jiří Paroubek. Celkový obraz projektu se podstatně zlepšil, nabyl profesionality a přes neustávající dryáčnictví má vlastně zaručená křesla ve Sněmovně. Zrodily se dokonce průzkumy veřejné mínky, jež mu anoncují spolu s komunisty druhé místo, hned po sociální demokracii. Nicméně mezi odborníky převažuje názor, že i tady může hrát svou pádnou roli neviditelné dlaň plná tučných peněz…

Vzestupný trend ANO 2011 vedené „lidovým miliardářem“ (možná převrstvujícím „lidového knížete“) nicméně existuje. Hodně tomu napomáhá úpadek standardních pravicových formací, najmě Občanské demokratické strany (ODS). Trapně umírajícího titána. Místo po něm, jako ve správné džungli, amébovitě využívá inkriminovaný podnikatelský projekt. Jehož oficiální hodnotová profilace je záměrně mlživá, opřená o plané sliby napravování „bordelu“ buřinkou pana Tau. Každopádně vzniká značně pikantní možnost, že se lídrem pravice v Čechách stane bývalý člen KSČ a třeba i spolupracovník StB.

Babišovy pravé cíle se dají vyvozovat výhradně mezi řádky, takže se mnoha lidem skýtá příležitost hlasovat zase pro subjekt, do něhož promítnou své politicky naivní já. Už to někdo napsal: „Andrej Babiš – skvrn a špíny se zbavíš.“

Takové uvažování již přeci přivedlo do dolní komory politickou divizi bezpečnostní agentury, dnes skoro zaniklé Věci veřejné, co svými křečemi napomohly destabilizaci stranického života. Takové uvažování přivede do Parlamentu jednoho z nejvýraznějších polistopadových kapitalistů. Náprava poměrů zaručena. Snadno a rychle!

Článek je rozšířením komentáře, který publikoval slovenský deník Pravda

16. 10.

„Rež a rúbaj do krve…“

Pavel Kopecký Přečteno 3439 krát

Takhle „lidumilně“ se zpívá v jisté slovenské písni. Její bohužel dodnes živé protičeské a protižidovské mutace vycházejí z textů, které vznikly ve „zlatém období“ slovenské kultury – za Tisova Slovenského štátu. Však v nich také aktivisté a mládežníci příležitostně oslavovali jejího židobijeckého ministra vnitra Alexandera „Šaňa“ Macha.

K takzvanému Slovenskému štátu mají někteří Slováci zvláštní, rozpolcený vztah. Generála Štefánika a Slovenské národní povstání, pravda, oslavují, leč tento podivný útvar je přece též jejich, slovenský. Běda, když na něj někdo sáhne, byť pro něj solidní slovenští historikové standardně užívají sousloví „bábkový štát“.

Mám s tím zajímavou osobní zkušenost. Když jsem před lety na české vysoké škole posluchačům zmínil, že lze o reálné, nikoliv formální plnohodnotnosti daného útvaru směle pochybovat, okamžitě se našel zahraniční student, který tomu porozuměl jako „urážce Slováků“…

Absurdní, ale k něčemu mě tenhle posluchač přece přivedl. Začal jsem se ještě víc zabývat vývojem Československa, vazbami nástupnických ČR a SR, česko-slovenskými vztahy etc. Do východní části mé rodné země i proto jezdívám často. Když jsem tam byl před pár dny na služební cestě, znovu jsem měl možnost nahlédnout zajímavé povahové rozdíly mezi bratrskými etniky. Mají nový háv, ale je to v principu pořád totéž.

Slovák je, obecně řečeno, pohostinnější, srdečnější než jeho západní příbuzný, takový sousedský. Trochu sedlák. Čech zpravidla postrádá jeho temperament, je víc „německy“ rezervovaný i rozvážnější. S obzvláštními sklony k opatrnictví, konformitě či maloměšťáctví (toho času, s ohledem na atmosféru doby, pochopitelně oproštěným od schopnosti vracet se k vlastním kořenům). Což dohromady muselo vytvářet zajímavé situace za společného státu a správy našich, československých věcí.

V úvaze se dále opřu o extrémní historický případ a o čerstvou událost z osobních dějin. Nezačnu nikým méně významným, než byl Gustáv Husák. Slovenský štát ho opakovaně věznil, aby jej ze žaláře propouštěl díky přímé pomoci vlastních elit. Mám na mysli zejména tehdejšího generálního guvernéra Slovenskej národnej banky Imricha Karvaše.

Mezi Husákovy soudruhy z vedení ilegální KSS náležel známý básník Ladislav „Laco“ Novomeský. Přítel Alexandra Macha. Ano, toho ministra – antisemity: „Šaňo Mach – Židom strach!" Nebo protičeského šovinisty, jenž měl ve 20. letech blízko k Tukovi, pomáhal rozbíjet Republiku československou, velel Hlinkovým gardám a prosazoval co nejtěsnější spojení slovenského satelitu s Třetí říší. Leč na rozdíl od svého šéfa, prezidenta Tisa, nebyl katolický kněz, nýbrž novinář – a po válce neodvisnul. Dostal třicet let, načež ho v převratném osmašedesátém pustili na svobodu. Zemřel v pokročilém věku roku 1980, krátce po estébáckém zabavení jeho memoárů.

Celkově vzato měl štěstí, v osudné chvíli ho zřejmě – vedle řečnického umu – zachránily blízké vztahy s vycházejícími hvězdami komunistické politiky. Ty příležitostně varoval před zátahy slovenské tajné policie (!). A je rovněž známo, že tento místopředseda vlády totalitního „státu“ jmenoval „národoveckého internacionalistu“ Husáka do proněmecké delegace na Ukrajinu. Chce se jen lacině dodat: „Veď sme všetci Slováci!“

Zmíněné skutečnosti byly později vícekrát zneužity v politice, publicistice či tendenčním dějepisectví, přičemž působí pozoruhodně, že se v žaláři 50. let potkali dva smrti těsně uniknuvší vězňové – Alexander Mach a Gustav Husák.

Dále bych chtěl k tématu uvést, že jsem měl onehdy možnost poznat politického aktivistu, jemuž není zatěžko prohlašovat se za „posledního profesionálního revolucionáře“. Však ho taky pro přílišný radikalismus vyloučili ze sektářské Komunistické strany Slovenska. Každopádně za ženu pojal bývalou tiskovou mluvčí Kresťanskodemokratického hnutia (KDH), jež byla rovněž „hovorkyňou“ ministra vnitra za stejnou partaj. Jinak pokud by to snad někdo nevěděl, jedná se o výrazně konzervativní formaci katolického ladění, zakládanou rusofilem a synem ĺuďáckého poslance Jánem Čarnogurským.

Zmíněný „krajní levičák“ nicméně příležitostně pomáhá své paní organizovat pochody proti potratům, aby vzápětí poctil účastí oficiální oslavu památky popraveného Vladimíra Clementise, kam na Slovensku jezdívají primátoři, župani a ministři. Zůstává to, zdá se, pořád v „rodině“.

Z českého pohledu jde asi o poměry bizarní nebo tragikomické. Ale občas si říkám, zda tenhle u nás těžko pochopitelný, národní obrození evokující přístup není k hlubšímu zamyšlení. My, Češi, máme rovněž svoje. Tradičně „držíme“ na neustálou nesnášenlivost, neochotu diskutovat, jen hodnotit. Nesmyslně hledáme jediné bezchybné, poklidně trvalé, tudíž s každou generací přepisujeme dějiny a permanentně proto začínáme od znova. „Normalizujeme“. Vyléváme vaničku i s dítětem.

Esej vyšla v Britských listech

13. 10.

ANO 2013: „Yes, we can“

Pavel Kopecký Přečteno 3041 krát

Černý kůň kampaně, jejich skokan v sedmimílových botách, je Andrej Babiš. O tom není sporu. V Čechách má své velké širé (nikoli rodné) lány i drzé čelo lepší než poplužní dvůr. To mu velí slibovat ustavení minimálního platu dle mínění lidu – na právě probíhajícím mítinku.

Úspěšný podnikatel odhodil nepotřebnou programovou přítěž a jeho nafouknutá bublina laciného populismu stoupá rychle vzhůru. Vystupuje jako tribun lidu, podbízející se hlavně občanům, jejichž představa o politice snoubí neporozumění, pohrdání a strach. Především jim jsou určeny „Babišovy dobroty“. Poselství z reklamních panelů, že lid je pilný, nadaný, pracovitý, dobrý a vůbec fajn. Ovšem komanduje ho a ze společného krajíce ujídá banda bezuzdných flinků neboli politických nemakačenků. Obchodník se nyní tuplovaným zákazníkům podbízí nastokrát, neboť tím voliče de facto vyvazuje ze spoluodpovědnosti za vývoj, kterého byli nespornými aktéry. Zpravidla mlčenlivými účastníky, jež mnohokrát neudělali ani to nejmenší, aby se obránili. Jen se pak opravdu, ale opravdu divili – a frustrovaně kleli.

Nikdo nepřekročí svůj stín. Ve stále strukturovanějším prostředí se potřeba zaťaté pěsti vůdců rozhodně nezmenší. Poroste. Viděli jsme to po desetiletí v třetí největší ekonomice eurozóny, Itálii. Ani region střední Evropy nezaostal. Své miliardářské zboží na sousedním politickém trhu úspěšně vyložil "Team Stronach pro Rakousko". Na Slovensku měl jiný mediální magnát, Pavol Rusko, parlamentní partaj ANO (ano!) a zdá se, že také Češi (vedeni Čechoslovákem) začínají čenichat stopu…

Vhodnou příležitost pro velkorysejší projekt, než byly průhledné, ovšem vcelku plodné snahy Vladimíra Železného o získání imunity, ozřejmil Babišovi Bárta. Centrální mozek lidstva čili CML z ABL, jenž ze sebe snad již naposledy dělá blázna ve spolku se senátorem Okamurou.

Úspěšná nevybarvenost dělá novému podnikatelskému projektu nepřátele, kam se podíváš, vpravo i vlevo. ODSka a TOPka kvůli němu ztrácejí hlasy a sociální demokracii by mohla zneklidňovat občas vyprávěná představa, že upeče koalici obdobnou Spolku roku 2010.

Ale to asi není úplně racionální obava. Občanští demokraté jsou perfektně rozvrácení a vstupem do vlády by ihned odešli do věčných modrých lovišť. Sám Andrej Babiš, který jistě touží respektovat především své třídní vědomí, nechá proto „nejlepšího ministra financí“ Kalouska s marionetou Schwarzenbergem bez povšimnutí. Skončil by totiž dřív, než by začal. Investice do špičkových amerických poradců, koupě tisků, tváří a všeho kolem nesmí přijít nazmar.

Jenže kdo ví. Češi snesou všechno, mají své historické vybavení. Nakonec na sobě nechají pařezy štípat, a nadto si namluví, jak se svou zbabělostí zabodovali. Nemusíme chodit daleko. Kupa procent našich občanů výzkumníkům říká, že nespokojenost s demokracií a kapitalismem hodlá léčit firemním řízením. Tvrdou osobností (velko)kapitálu.

Článek vyšel v Parlamentních listech

02. 10.

Dokonalý portrét

Pavel Kopecký Přečteno 3416 krát

Je vysoce pravděpodobné, že když nepřijde něco neobvyklého, preference českých voličů se až do předčasných voleb příliš nehnou z místa. Tedy pokud opravdu nenastane něco (ne)očekávatelného; do hry nevstoupí nějaký nový snaživec. Dejme tomu ambiciózní státní zástupce nebo „správnej polda“ aneb „Jan Kubice vzor (00)13“. Při zachování statu quo bude ale říjnové hlasování výpraskem pravici, jejíž obraz se majoritě populace mimořádně zprotivil.

Občanská demokratická strana je klasickým synonymem politické kleptomanie a hnízda „býčích zátylků se zlatými řetězy“, které nasměrovaly polistopadové budování kapitalismu. Zlí jazykové proto volají k nebesům, aby ódéesku ve sněmovně konečně „nasadila“ jako nejmenšího z nejmenších. Dala jí ochutnat chlebíček, co s rozkoší servírovala druhým…

Vývoj tomu nasvědčuje. Nejvíce kroků k metě učinila neschopnost „posledních Mohykánů“ s modrým ptáčkem namísto predátora či „tlustá peněženka“ Babišova Agrofertu. Partaj přitom musí znovu povinně děkovat Nejvyššímu, Václavu Klausovi, že si přinejmenším na jeho amnestii pomatuje tisíckrát víc lidí, než by mu bylo milé.

ODS tak může držet hlavu vzhůru, jelikož k „Otci zakladateli – dědovi rozložiteli“ přešli okrajoví či třetiřadí činovníci bez místa na kandidátce. K posílení bandy vedené vyhlášenou kariéristkou, (takřka) bezúspěšnou kandidátkou na vše, Janou Bobošíkovou.

Nekopejme ale do mrtvol. Zastavme se u Karla Schwarzenberga. Kalouskova politická monstrance v čele TOP 09 zůstává, jelikož jinak nemůže. Pro maloměšťáky převážně z velkých měst je „kníže“ stále bizarně přitažlivým. A to i přes své konzervativní katolictví venkovské formy.

Jeden z nejvýkonnějších politických mozků Česka mu však radí poměrně prozíravě. Na trh přišlo omílání neurčitých zásluh Kalouskovy strany o ekonomiku a obranu občanských svobod, plánuje se budování sociálního státu (!) a Jaromír Drábek nenápadně vysublimoval. Transmutoval v pana Nikdo. Předchozí plakátovou nenávist k levici přelepila proklamace o archaičnosti pravolevého dělení politického spektra. K tomu sladce převratná facebooková výzva „Volit hlavou“. Portrét české demokratické pravice je dokonalý.

Glosu zveřejnil deník E15

Archiv článků: říjen 2013