17. listopad je vždy příležitostí k ohlédnutí se za vývojem společnosti, zvlášť o výročí se symbolickými čísly – 22 let poté v roce ‘11. Kdo prožil toto datum roku 1989 a další dva tři týdny, nemůže zapomenout na nádhernou atmosféru, kdy si lidé byli doopravdy bratři a sestry, kdy šlo o společné dobro a kdy noví politici byli nejdůvěryhodnější lidé v zemi.

Co se mi líbí, co se mi nelíbí a proč?

Jsem rád, že prožíváme období svobody delší, než byla První republika. Je třeba být objektivní: je lépe, než dříve. Můžeme se rozhodovat svobodně, můžeme mluvit i myslet svobodně. To jsme tehdy nemohli.

Nelíbí se mi, jak té svobody využívání: hloupě a egoisticky.

Egoisticky proto, že nám reklamy vymyly mozky: prý v životě jde o jen o to, abychom měli nejnovější mobil a chutnější majonézu v salátu. Nesolidarita současné vlády přispívá bohužel k tomu, že dvaadvacet let poté komunisté právem, ano, právem kritizují pravici. To je ideální podhoubí pro korupci, její přemíra pak základem pro další totalitu: ještě nakonec zatleskáme někomu, kdo tu udělá pořádek, i když cena bude vysoká.

Hloupě proto, že se necháváme se oblbovat médii, která žijí jen z konfliktů a negativních zpráv. Propadli jsme do virtuální reality: existuje jen to, o čem se média zmiňují, a to, co říkají, bereme za bernou minci – jiné možnosti prý nemáme. Pěkná hloupost: před rokem 1989 taky fungovala jen jednobarevná růžovobrýlová komunistická propaganda, ale lidé asi víc přemýšleli, když vyšli do ulic.

Dnešní černobrýlová média naopak podávají obraz světa sestávajícího jen z katastrof, konfliktů a televizního násilí. Všichni politici jsou pro nás darebáci, a tak ani ti slušní nemají šanci: média o nich mlčí, a proto neexistují. Zato když se na politické scéně objeví nějaká nová mediálně známá tvář, máme dojem, že jsme konečně objevili spasitele, byť jeho osobní minulost mluví o opaku. Příklad? Radek John a jeho (půl roku před volbami mediálně komentované, a tedy známé) dlouholeté zatajování nemanželského dítěte před vlastní ženou, toho shledalo 11% národa za vzor poctivého politika, který zamete s nepoctivými dinosaury a bude poctivě spravovat naše daně. Svatá prostoto!

Jedno ale společného se situací před rokem 1989 bohužel máme: lidé opět přicházejí o práci, pokud se postaví proti systému (znám konkrétní případy). Tehdy to byli komunisti, dnes je to korupční chobotnice s kmotry okolo velkých politických stran, kterým přesto dáváme hlas, protože přece za ně zpívá Lucie Bílá, Michal David nebo za ně spí kostra s dýmkou.

Jaký je na to lék? Záběry z roku 1989 snad víc než napovídají: odhodit pasivitu a začít přemýšlet: bez trochy úsilí na obhajobu společného zájmu.