Vyhraje Hillary Clintonová volby v USA a stane se první prezidentkou v historii této země? Od okamžiku, kdy bývalá první dáma a ministryně zahraničí svou kandidaturu v neděli oznámila, mi byla tato otázka položena několikrát.

Není to úplně fér, ale neumím na ni odpovědět lépe než tím, že tazateli vrátím otázku: Věříte na to, že výsledek prezidentského hlasování v USA předurčuje lépe socio-demografie naroubovaná na volební systém, anebo historií stvrzený sklon amerických voličů?

Pokud to první, pak vám chci říct, že příští prezidentkou USA bude skutečně velmi pravděpodobně Hillary Clintonová.

Prezidentské volby ve Spojených státech se nerozhodují na celostátní úrovni, ale v padesáti dílčích hlasováních jednotlivých členských států unie. Kandidát k triumfu nepotřebuje nejvíc hlasů ve volebních urnách, ale nejvíc hlasů v takzvaném sboru volitelů, kde každému státu náleží podíl jen zhruba odpovídající jeho velikosti.

Kandidát Demokratické strany, a v tomto ohledu je jedno, zda jím bude Hillary Clintonová, půjde do souboje s republikánským soupeřem v příštím roce jako jasný favorit. Pokud se jí či jemu podaří zopakovat to, co dokázal každý demokratický kandidát od roku 1992 (včetně těch, kteří nakonec volby prohráli), připíše si ve sboru volitelů za vítězství v 18 státech 242 hlasů.

Do většiny tak bude chybět pouze 28 hlasů. Teoreticky tak k celkovému triumfu stačí jediné: získat na svou stranu Floridu disponující 29 voliteli a můžete si balit kufry do Bílého domu.

Pro srovnání: potenciální republikánský konkurent Clintonové může v této historické perspektivě počítat „najisto“ pouze se 102 hlasy volitelů.

Připočtěte k tomu demografické změny přesvědčivě zvýhodňující demokraty (rychle klesající podíl bělošského voličstva a adekvátně tomu rostoucí vliv zástupců menšin) a logicky silnou pozici Hillary Clintonové u disciplinovanější „poloviny“ elektorátu, tedy žen, a u otázky z úvodu tohoto blogu nemůžete zaváhat s odpovědí.

Pokud byste však byli ochotni slyšet na delší historickou perspektivu, nabízí se jiný obrázek.

Američané velmi neochotně svěřují jedné politické straně Bílý dům do správy na tři po sobě jdoucí volební období. V celé novodobé historii od konce druhé světové války to učinili pouze jednou, když v roce 1988 zvolili prezidentem George Bushe a přidali tak třetí republikánskou čtyřletku k předchozím dvěma Ronalda Reagana.

Demokraté byli tomuto kousku nejblíže v roce 2000, kdy tehdejší Clintonův viceprezident Al Gore prohrál souboj s Georgem Bushem mladším až po zásahu Nejvyššího soudu a „pouze“ ve sboru volitelů (na hlasy odevzdané do volebních uren Gore Bushe porazil).

Tato historická zkušenost dokládá, že ani mimořádná popularita odcházejícího prezidenta (Bill Clinton měl na konci svého působení v Bílém domě podporu 66 procent Američanů) nezaručuje zvolení nástupce ve stejném stranickém tričku. Američané mají rádi, když se jim jejich dvě hlavní politické strany v prezidentském úřadě střídají.

Je navíc velmi nepravděpodobné, že by se Barack Obama mohl byť jen přiblížit podpoře, jíž se těšil před odchodem z funkce Bill Clinton. Jeho současná podpora činí 48 procent a Obama je prezidentem, který společně se svým předchůdcem Georgem Bushem mladším nejvíce polarizuje americkou veřejnost.

Pokud vám dlouhodobá historická zkušenost zní jako přesvědčivý argument, pak vězte, že Hillary Clintonová vyhraje příští prezidentské volby v USA jen stěží.

Pochopitelně, dva nastíněné faktory jsou hrubým zjednodušením předvolební hádanky spojené s kandidaturou Hillary Clintonové. Jak se bude v čase těsně před volbami dařit americké ekonomice? Jakého kandidáta postaví republikáni? A jakou kandidátkou se vlastně Hillary Clintonová ukáže být? Stejně často chybující jako posledně, anebo výrazně lepší?

To všechno jsou otázky, které budou mít samy o sobě moc volební souboj roku 2016 rozhodnout.