Poučení z Polska, kde prezident zrušil vrcholnému politikovi trest dřív než nabyl právní moci: soudci a lidé justice sami ústavnost a právní stát neubrání. To mohou jen politici.

V médiích se od minulého čtvrtka skloňuje termín abolice. Přesně řečeno jde o prezidentovo právo nařídit, „aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo,“ jak říká ústava. Tedy o privilegium podobné omilostnění, ovšem s tím rozdílem, že nepřichází až po rozsudku, ale už v dřívější fázi.

Vždy, když svého práva udělit milost nějaká hlava státu u nás použije, rozvine se široká debata, zda to patří do republikánského parlamentního systému, zda tu nejde o reziduum monarchie a zakuklenou arbitrárnost. Podle některých legislativců je ale dobře, že takové právo existuje, protože umožňuje vnést ve výjimečných případech do justičního rozhodování soucit a lidskost. Mají ho snad všechny státy evropské civilizace.

Jiná věc ovšem je, pokud se místo z humánních pohnutek aplikuje na politika a z politických důvodů. To už je zneužití.

Omilostnění z politických důvodů je zneužitím

Politický a etický dopad takového kroku, kdy prezident sáhl po právu abolice v čistě politickém kontextu, je dobře vidět při pohledu do Polska. Tam prezident Andrzej Duda zrušil krátce po svém zvolení v r. 2015 soudní rozsudek prominentního politika vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) ještě dřív, než nabyl právní moci. A to v mnoha očích znamenalo začátek konce nezávislého soudnictví v té zemi a předznamenalo další kroky, jimiž předseda strany PiS a skutečný vládce země Jaroslaw Kaczyński potom dostal pod kontrolu soudy a soudce.

U nás není stejná situace a nemusí u nás platit stejná kauzálnost. Ale polský příklad je velkým varováním. Politická abolice by byla u nás velkým šokem pro vnímání spravedlnosti.

V Polsku tenkrát ukázala občanovi, že vůbec není nereálné, že si politická, exekutivní moc ohne spravedlnost podle svých potřeb. Že za bohyni spravedlnosti se zavázanýma očima si může stoupnout politik, který tu její misku vah převáží podle potřeb své strany a jejího šéfa. A že v té chvíli se otevřou stavidla politické svévole a s nestranností spravedlnosti je konec.

Nebyla to situace identická s dnešní českou, ale není jí ani vzdálená. V obou případech jde o vrcholného politika, kterému jiný vrcholný politik, prezident, udělil milost či by hypoteticky udělil abolici.

V Polsku tenkrát prezidentův krok vyvolal u právníků bouři kritiky. Jeho právu udělit milost rozuměli tak, že znamená udělit ji až po nabytí právní moci rozsudku. Nikoli dřív, nikoli tak, že by svévolně vstoupil do soudního řízení a účelově zbavil politika rozsudku. Proto Nejvyšší soud prezidentovu předčasnou milost, o níž všichni tušili, že je za ní politická poptávka, zamítl. Ti soudci měli odvahu. O dva měsíce později, v červenci 2017, ale už Ústavní soud, nově obsazený stoupenci Kaczyńského, prezidentův akt potvrdil.

Předzvěst dalšího ohýbání justice

Po téhle houpačce s uznáním a neuznáním prezidentovy milosti s politickým pozadím přišlo v Polsku daleko výraznější ohýbání justice, o němž se už mnohokrát psalo: obstrukce a blokování Ústavního soudu, potom soudu Nejvyššího, výměna předsedů většiny soudů nižších instancí, vytvoření soudních disciplinárních těles, před nimiž se dnes ocitají soudci, kteří se protiústavním krokům a politické kontrole soudů stavěli nejvýrazněji. A naposledy dokonce skupina, která na sociálních sítích zastrašovala nepohodlné soudce – kterou vedl náměstek ministra spravedlnosti.

Výsledkem je, že takto kontrolované soudnictví vyvolává v Polsku nedůvěru obyvatel a opakované protestní demonstrace veřejnosti i lidí z justice. Že je už několik let kritizují snad všechny renomované soudní a právnické autority. A že si Polsko v Evropě získalo pověst země, kde je právní stát ohrožen. Evropská komise dokonce doporučila členským státům EU, aby spustily tzv. článek 7 Úmluvy o EU, tedy řízení, jaké se dosud nikdy v dějinách EU neaplikovalo.

Poučení z celého polského případu není jednoduché a prvoplánové. Situace politická i v justici je u nás naštěstí jiná, nedá se s polskou srovnávat. Zároveň jsme ale už zažili víc než hodně výměn policistů, ministra spravedlnosti, i indicií, že by se měnila špička státních zástupců. Prezident dlouhodobě odmítá doplnit Ústavní soud o uprázdněné místo. To všechno svět justice destabilizuje a znejišťuje.

Lidé justice nezávislost soudů sami neuhájí, to je role politiků

Poučení z polského příběhu je, že soudci a lidé justice nemohou sami ubránit ústavnost a právní stát. Předseda polského Ústavního soudu prof. Rzepliński bojoval jako lev o uchování jeho nezávislosti. Dva roky, až do vypršení svého mandátu, odolával, potom ho nahradili soudkyní poslušnou nové linie. Podobně heroicky bojovala předsedkyně Nejvyššího soudu, ale nebylo v její moci vybojovat nezávislost celého soudu. A příští rok její mandát končí.

Bojovali právními argumenty a postupy, ale ty nestačily. Takový zápas mohou vybojovat jen politici, ti mají politický mandát, je to jejich role. V Polsku o to svedou boj ve volbách už za dva týdny.

Stejně tak v České republice není možné nechat celý zápas o nezávislost justice na bedrech jednoho či tří státních zástupců. To je role pro politické strany. Ty musí udržet prostor, v němž by měli policisté, soudci i státní zástupci jistotu, že mohou měřit každému stejným metrem. Že nebudou odvoláváni ani nebudou nuceni odcházet.