Neotenie je stav, kdy živočich dosáhne pohlavní dospělosti, a při tom u něj přetrvávají juvenilní znaky. V přírodě je nejčastěji uváděn čolek horský (Triturus alpestris), jehož větší část populace přežívá v larválním stadiu. V narativním světě naší současnosti je ukázkovým příkladem Mickey Mouse, který čím je starší, tím „dětštější“ má vzhled, alespoň pokud jde o poměr velikosti hlavy k tělu; povšimněte si, jak mu ve srovnání s jeho začátky před sedmdesáti roky hlavička narostla! Za neotenii u člověka lze považovat jeho neutuchající dětskou zvídavost a hravost, neotenii u psa můžeme vidět v jeho hravém, „štěněcím“ chování i v dospělosti, na rozdíl od vlka, který takové chování neprojevuje.

Již Plautus napsal, že není na škodu, použije-li se starší pojem v nové souvislosti a tak za neotenii je označováno také chování majitelů psů k jejich čtyřnohým přátelům, k nimž často přistupují stejným způsobem jako k malým dětem. Na druhé straně je zajímavé, „jak psi používají upřený pohled ke sledování lidského jednání. Nejčastěji to vidíme u stolu, když lidé sedí a jedí. Pes přijde, před někoho si sedne, zírá na něj nebo na jídlo. Je to zřejmý pokus získat stejnou potravu a pravděpodobně bude nejúspěšnější, je-li pes malý, a tudíž ani jeho nejupřenější zírání není možno považovat za hrozbu člověku, na nějž je zaměřeno. Naopak ona osoba si může pohled vyložit jako doufající, zkormoucený nebo žebravý a zpravidla psovi podá kousek jídla. Z psího hlediska jde ovšem o přímé prosazení dominance pohledem.“

Na magický mechanismus „psích očí“ se zaměřilo v současnosti bádání japonských zoologů a neurovědců, kteří sledovali, co se děje v neurobiochemii člověka při kontaktu s jeho psem. Autoři zjišťovali, jak se u člověka bude měnit množství oxytocinu v době, kdy na něj jeho pes „bude hledět“, tedy kdy mezi nimi bude klasický oční kontakt. Autoři stanovovali močové koncentrace oxytocinu za standardních podmínek, dále po 30minutové interakci se psem a po jiných 30 minutách, v nichž probandi byli vyzváni, aby nevstupovali do žádné interakce se svým psem. Močové koncentrace oxytocinu byly měřeny před 30minutovou experimentální periodou a podruhé 20 minut po jejím skončení.

S použitím shlukové analýzy byli majitelé rozděleni do dvou skupin: první, s delším trváním kontaktu se psem a s těsnějším vztahem ke zvířeti a druhou, s dobou kontaktu kratší a vztahem volnějším. Koncentrace oxytocinu byly významně vyšší u první skupiny, a to po kontaktu se psem, nikoli však v uspořádání bez kontaktu. U druhé skupiny byly zjištěny významné pozitivní korelace mezi počtem interakcí mezi člověkem a psem a močovou koncentrací oxytocinu. Autoři uzavírají, že interakce mezi psem a člověkem, zvláště pak ta, která vychází z iniciativy psa, zvyšuje hladinu oxytocinu u člověka.

Oxytocin je všeobecně označován za „hormon důvěry“, jeho nejvýznamnější role je při porodu a následném vytvoření „připoutávací vazby“ mezi matkou a novorozencem. Vyskytuje se u všech savců a je významným regulátorem sociálního chování, kde rozpouští úzkost, dovoluje zapomínat na zradu nebo zklamání z předchozích špatných zkušeností a snižuje hladinu stresu (měřenou např. množstvím produkovaného kortizolu), a to stejně u obou pohlaví. Tak působí spolu s dalším hormonem vasopresinem ve prospěch sblížení, snížení strachu z partnera, větší důvěru v něj a udržení vzájemného vztahu.

Jestliže jsem před dvěma měsíci psal, že zatím nikdo nezkoumal, jak je to s produkcí oxytocinu u psa, který se dostane do přátelského vztahu s člověkem, není to už pravda. Johennes Odendaal v knize Zvířata a naše mentální zdraví uvádí, že pozitivní kontakt s člověkem zvyšuje u psa také koncentrace oxytocinu a fenyletylaminu (tzv. „hormon zamilovanosti"), snižuje množství stresových látek a také snižuje krevní tlak. Naléhavě se tak nabízí otázka, kdo koho si ochočil: zda člověk psa, nebo psi nás. Já se kloním spíše ke druhé variantě. A trvalo jim to pouhých 14000 let!

Že nejsme jejich absolutními pány, a že psi mají cosi jako svou osobnost (jak prohlašuje Jaak Panksepp) a v jistém smyslu též svou stupnici hodnot, v níž figuruje významně i smysl pro spravedlnost, naznačují výsledky experimentů, které se svými spolupracovníky provedla Friederike Range ve Vídni. Psi byli nacvičeni dát „pac“ a posléze byli rozděleni do dvojic. Za svůj výkon dostávali odměnu v podobě pamlsku (kousek párku). Pokud jeden pes z páru odměněn nebyl, zatímco jeho partner ano, postižený pes váhal a nakonec odmítal dát „pac“. Toto chování autoři (stejně jako jejich komentátor, známý etolog Frans de Waal) interpretují, jako odmítání spolupráce v situaci, která se zvířeti jeví jako „nespravedlivá“. Na rozdíl od primátů, kteří v analogických experimentech hodnotí také kvalitu pamlsku podaného za odměnu, jsou psi ochotni pokračovat ve spolupráci i tehdy, když odměnou je jim kousek chleba, zatímco partner dostane párek. Závěry studie vyznívají v tom smyslu, že také jiné druhy než primáti vykazují přinejmenším primitivní formu smyslu pro spravedlnost a odpor vůči nespravedlnosti a tyto vlastnosti se dále mohou projevovat sofistikovanější formou při sociální interakci.

Otištěno v časopisu Vesmír, upraveno