Přijde mi, že jednou z nejnáročnějších stránek moderního života je časté střídání někdy i zcela protichůdných kontextů. Co tím mám na mysli?

Je dobré lidem věřit a pomáhat? V rodině, mezi partnery a přáteli jistě ano. Stejně tak v obchodě, který nevychází vstříc zákazníkům, oboustranná nedůvěra decimuje tržby. Vidím-li, že mi obchodník nedůvěřuje, ani já nechci utrácet. Věřit je dobré.

Anebo je to naopak? Řídím-li auto v městském provozu, nevěřím nikomu a ničemu! Jen dnes ráno mi málem vjela z chodníku pod kola cyklistka a předtím auto vycouvalo ze stání těsně před mým průjezdem. Stejně tak při podnikání v oboru, kde má spousta odběratelů problémy zaplatit, se věřit nevyplácí.

Někdy je lepší věřit, jindy ani za mák. Moderní doba vyžaduje inteligentní rozlišování mezi různými kontexty a s tím má právě spousta lidí problém. Kdo uspěl jako ostrý podnikatel a je stejně drsný i vůči jiným lidem, doplácí na to pověstí grázla. Na druhé straně, lecjaká dobrá duše snadno naletí šmejdům, kteří zneužijí její důvěřivost.

Vzpomínám na své praprarodiče a prarodiče, kteří měli jeden postoj na všechno a docela dobře to fungovalo. Jejich úžasně čitelný charakter odpovídal světu, který nebyl zdaleka tak komplexní a vrstevnatý jako dnes, kdy musíme věřit i nevěřit, otevírat se i uzavírat, kdy na nás míří zbraně vlivu i neustálé příležitosti k růstu.

To, jak moc je tahle morální kontrapozice nová a pod jak silným náporem jsou naše vnitřní kompasy, dokazuje i probíhající diskuse kolem migrantů. Jejím charakteristickým rysem je nepružnost myšlení a předem hotové názory na situaci, která nemá v moderní Evropě obdoby. (Předchozí generace přitom měly pro podobně nejasné časy dobrou zásadu: Důvěřuj, ale prověřuj.)

Tohle však nemá být příspěvek o imigraci. Situací, na které bude muset náš vnitřní kompas správně reagovat, dlouhodobě přibývá. Jednostranné, nepružné myšlení bez rozlišování kontextu bude ve stále větší nevýhodě. Věřit či nevěřit, to je otázka, která nás bude trápit nejen vůči imigrantům.