Mé osobní úvahy k uprchlíkům jsou, přiznám se, hodně zabarveny osobní zkušeností.

Někdy kolem roku 2000 jsem žil asi dva roky s přistěhovalci ve Španělsku. Mimo jiné jsem bydlel v barcelonské čtvrti, která jich byla plná, odhadem tvořili přes 80 % obyvatel.

Ba co více, sám jsem byl ekonomický migrant, dvacetiletý IT vývojář, který šel do světa za lepším, poháněn neurčitými vizemi dobrodružného světa tam na Jihu.

Jednu dobu jsem bydlel na třípokojovém bytě se dvěma Marokáncema, kterým pomohla do Španěl rodina, dvěma holkama z Ruska, které si zřejmě vydělávaly v nějakém podniku dole ve městě příležitostnou prostitucí, a třemi Jihoameričankami, z nichž každá živila na dálku manžela a početnou rodinu. Lidi na bytě se často střídali, sám jsem tam měl pouze pidiložnici bez oken, která měla jen asi 3 metry čtvereční.

A víte co? Byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě!

Vůbec netvrdím, že soužití s tolika různorodými lidmi se obešlo bez problémů. Naopak, člověk se musí naučit chytře vyhýbat kulturním konfliktům i některým, ehm, návrhům. Nicméně energie, kterou žila celá čtvrť, byla nesmírně pozitivní a činorodá. Nikdo tam rozhodně nebyl v roli oběti na sociálních dávkách. Přitom migrantů kolem dokola bych napočítal nejmíň desetkrát víc, než kolik se jich nyní odhodlává přijmout celá ČR.

Španělé jsou obecně k imigraci docela otevření a pokud mohu soudit, země na tom dlouhodobě vydělala posílenou diverzitou ekonomiky i transatlantických vazeb. Moderní Španělsko je úplně jiná země než ta, do které jsem v 90. letech přijížděl. Mezilidské vztahy jsou tu dobré napříč kulturami a národnostmi, nikdo se nehroutí z toho, že má sousedy, řekněme, Senegalce. Částečně je to dáno i tím, že místní policie Guardia Civil, s vojenskou strukturou a povinnostmi policie, je zcela nekompromisní vůči závažným přestupkům a v jejich řešení i prevenci funguje velmi efektivně.

Na vlastní kůži jsem tedy zažil, že migrace jako taková žádný velký problém nepředstavuje, pokud je hostitelská země (i bez sociálních dávek) přiměřeně otevřená lidem, kteří jdou, stejně jako tehdy já, takříkajíc do světa za lepším. Nikdo mi teď nenamluví, že je to bůhvíjaký problém.

Je to v pohodě a patří to ke globalizovanému způsobu života, kde migrace pomáhá napravovat lokální problémy tím, že dává lidem novou naději a šanci. Část těch problémů navíc způsobujeme my sami (mj. viz skvělý Curtisův dokument Bitter Lake).

Uznávám, že Česko jako stát, jako společnost má do jisté míry právo izolovat se od problémů světa a ignorovat akutní potřeby ostatních široko daleko. My Češi jsme takoví hobiti. Nemáme rádi změny a podivné cizince, kteří se potulují Krajem. Ale svět se změnil a naše touha izolovat se od problémů je vlastně jen bezvýchodnou nostalgií po starých časech, která nám přivodí jen ještě hlubší apatii k potřebám jiných a následně nevyhnutelnou represi, podobně jako se to děje už nějakou dobu v politicky uvadajícím Maďarsku.

Proto bychom se měli více, a třeba zpočátku i opatrně otevřít světu — pro spásu nás samých, našich duší a naší budoucnosti ve světě, který už evidentně nehraje podle starých scénářů a pravidel.

Keep it coming, keep it growing!