Zatímco Šaronovo kóma skončilo, palestinské vedení se v kómatu stále nachází. Poslední manifestací nekompetentnosti současných palestinských "elit" (alespoň většiny z nich) byla právě smrt palestinského velvyslance v Praze. Neo-klanový klientelismus, lubrikovaný mezinárodními financemi, znemožňuje politickou odvahu, imaginaci, kompetentnost a silný mandát, který je potřeba k uzavření míru.

Nemyslím si ale, že by k tomuto míru na izraelské straně přispěl Šaron takovým způsobem, jak se může zdát z titulků a textů článků mainstreamových českých médií. Upřímně si také nemyslím, že by měla česká delegace uctít Šaronovu památku (ještě více, když si vzpomenu na Rusnokovo reptání ohledně účasti na pohřbu Nelsona Mandely). Na druhou stranu je pravda, že česká delegace v čele s Cyrilem Svobodou byla u pohřbu Jásira Arafata, který, stejně jako Šaron nebo Jiccach Rabin, má na rukou krev civilistů (posledně jmenovaný např. podepsal příkaz k vyklizení městečka Lod, kdy při pro Palestince nechvalně známém pochodu smrti zemřelo stovky lidí).

Nakonec to bude asi smutný fakt, že mnoho "kontroverzních" a "velkých" lidí má na rukou krev "obyčejných" a "malých" lidí. Nezbývá, než si to připomínat a uctívat více ty osobnosti, které dokázaly přispět lidstvu jiným způsobem.


Následuje tedy několik připomínek k Arielu Šaronovi:

1) Farma Ariela Šarona se rozkládá na půdě vlastněné po generace rodinou Izzeldina Abuelaishe (autora knihy "Nebudu nenávidět", která u nás vyjde v češtině na podzim tohoto roku)

2) Přezdívku "buldozer" si nevysloužil za politickou neústupnost (jako třeba Jiří Paroubek), ale díky tomu, že jako velitel izraelské armády na jihu země začal politiku systematického ničení palestinských domů a budování nových izraelských osad.

3) Šaron úmyslně cílil arabské civilisty v rámci politiky "odplaty". Izraelský historik Baruch Kimmerling například popisuje akci Šaronova komanda "Jednotka 101" v palestinském uprchlickém táboře Al-Buríž, při které zahynulo 15 civilistů včetně žen a dětí. Šaron svým vojákům řekl, že ženy v táboře jsou "děvky", které slouží vrahům. O dva měsíce později zase Šaron a jeho Jednotka 101 zabili 69 civilistů (dvě třetiny ženy a děti) v jordánské vesnici Kibija, jako odplatu za zabití izraelské ženy a jejího dítěte.

4) Šaronova role při masakru v Sabře a Šatíle nebyla pouze v tom, že masakru mohl zabránit. Izraelští vojáci po dobu noční fáze masakru osvětlovali oblohu křesťanským milicím, které do táborů před tím pustili, byť jim muselo být jasné, jaké to bude mít důsledky. I přes zprávy z místa, že probíhá masakr, Šaron nezakročil a dal čas milicím, aby začali uklízecí fázi.

5) Na konci 90. let (kdy mírový proces ještě nezemřel) Šaron vybízel izraelské Židy, aby kolonizovali co nejvíce území (přesněji vrcholů kopců) na Západním břehu (kde měl vzniknout palestinský stát), protože "vše, co si vezmeme teď, zůstane naše".

6) Vyklizení Gazy nebyl způsobený náhlým mírovým prozřením Ariela Šarona. Jako vše v jeho životě, jednalo se o chladný kalkul, který chránil izraelské zájmy. Třetinu Gazy zabíralo zhruba devět tisíc izraelských Židů, kteří na území přišli po roce 1967 a přidružené vojenské infrastruktury, zatímco zhruba milion Palestinců se tísnilo ve zbývajícíh dvou třetinách pásma. Náklady na kontrolu Gazy byly veliké ve srovnání s jejím historickým/náboženským významem. Mnoho osadníků z Gazy bylo přesídleno na Západní břeh, na který tentýž rok celkově dorazilo ještě více osadníků, než kolik jich bylo z Gazy staženo. Šaron stažením inicioval politiku jednostranných kroků, kterými se hodlal vypořádat s Palestinci za vlastních podmínek, aniž by nutně vznikl palestinský stát, který by splňoval všeobecnou definici státu. Jako bonus počítal s násilnými akcemi ze strany některých palestinských organizací v chaotické situaci vzniklé jednostranným stažením a pokračováním izolace Gazy, nadále obklíčené (včetně spolupracujícího Egypta) a splňující tak právní definici okupovaného území i po stažení osadníků. Násilné akce z řad těchto organizací posloužily jako vhodná omluva pro nestažení osadníků z mnohem důležitějších území na Západním břehu. Šaron akci v Gaze nenazýval "stažením", ale strategickým "přeskupením". Jeden z jeho hlavních poradců Dov Weisglass připustil, že cílem tohoto přeskupení je uložit mírový proces k ledu a vyhnout se vzniku palestinského státu.

7) Ariel Šaron aktivně sabotoval mírová jednání v Camp Davidu. Když se ukázal náznak toho, že by Ehud Barak mohl uvažovat nad tím, že by Palestincům přenechal část Jeruzalému (pouze ve formě správcovství a za pokračující svrchovanosti Izraele), rozlícený Šaron politicky zaútočil na Baraka. Vrcholem boje o moc mezi těmito dvěma politiky byla "návštěva" posvátného komplexu (jak pro Židy, tak pro muslimy) v Jeruzalémě, kam Šaron zamířil s doprovodem více než stovky ozbrojených policistů několik dní po výročí maskaru v táborech Sabra a Šatíla.

8) George W. Bush nazval Šarona "mužem míru".