Některé návrhy na revizi občanskoprávních vztahů týkajících se rodiny a rodinného života však primárně zdůrazňují a preferují práva pouze dospělých osob.

Pedagožka Nina Nováková, kandidující nyní do evropského parlamentu kdysi napsala: „ Dítě má nejpozději od své zletilosti právo, bude-li si to přát, znát své biologické rodiče. Vzít mu toto právo znamená bagatelizovat genetický vklad řady předchozích generací. Všichni jsme si během života mnohokrát položili otázku typu: proč jsem, jaký jsem, kde se to ve mně vzalo?“ Pojmenovala závažný problém, na který se v nynější hlučné debatě o „manželství pro všechny“ skoro zapomíná.

Článek 7 Úmluvy o právech dítěte (zák. č.104/1991 Sb.) stanoví:, že „každé dítě…má ihned po narození právo na státní příslušnost a, pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči“ A z čl. 3 odst. téže Úmluvy pak plyne, že zájem dítěte je „předním hlediskem“ při veškerém rozhodování o záležitosti dítěte. Právo dítěte vyrůstat v biologické rodině je samozřejmě v běžném životě dotčeno celou řadou překážek a okolností, ale ve stejnopohlavních „manželstvích“ (pokud něco takového u nás vznikne) je to již předem zcela vyloučeno. Stejnopohlavní páry z povahy věci nikdy nejsou biologičtí rodiče dítěte.

Tím samozřejmě nemá být řečeno nebo zpochybňováno, že by mezi osobou, která pečuje o dítě a není biologickým rodičem nemohl vzniknout vztah, který zaslouží nejen úctu, ale i ochranu zákona. Ústavní soud v nálezu č. 244/2010 z. 8,7,2012 vyslovil, že: „ nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany“ Právo dítěte tím však dotčeno býti nemůže: “Tento požadavek se přitom promítá i do subjektivního práva otce dítěte, aby bylo jeho biologické otcovství respektováno ze strany veřejné moci. Odpovídá mu i právo dítěte znát své biologické rodiče, výslovně vyjádřené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte“ uvádí Ústavní soud v témže nálezu.

Aktuálně jde však o něco zcela jiného. Nikoliv o práva dospělých, ale o práva dítěte. Některé návrhy na revizi občanskoprávních vztahů týkajících se rodiny a rodinného života však primárně zdůrazňují a preferují práva pouze dospělých osob. Právo na volnou, neomezenou, ale státními orgány povinně akceptovanou možnost změny pohlaví, snaha vložit do právních předpisů odlišnou genderovou a biologickou povahu osob, tedy zásadní zpochybnění biologické podstaty člověka, může v budoucnu zastřít identitu osob. A tedy ve svých důsledcích právo dítěte na poznání svých biologických rodičů zcela vyloučit...

Zamyslíme–li se totiž nad tím, jakými způsoby by si stejnopohlavní páry „opatřovali“ dítě, může povinnost sdělit onomu dítěti skutečný biologický stav, tedy najít po letech „dárce spermatu“ nebo “nositelku plodu“, může způsobovat často téměř neodstranitelné potíže. Nedávno hojně publikovaný případ, kdy jakási matka porodila svému synovi svého vlastního vnuka jen proto, aby syn, žijící ve stejnopohlavním stavu měl „své“ dítě, je varující. Až se ono dítě po letech dozví, že jeho matkou, tedy „rodičem č. 2“ sice není ten pár se kterým jeho otec žije, ale je to jeho vlastní babička, může mu způsobit, mírně řečeno, překvapení.

K takovému zjevnému ohrožení práv dítěte však není žádný důvod. mít se rádi a touha žít spolu, což jsou hlavní motivy společného života stejnopohlavních párů, přece žádný aktuální zásah státu nevyžadují. Kdokoliv si své právní poměry může upravit, aniž by to zapříčiňovalo obavu, zda nenastává soumrak práv dětí tak, jak jsme je za uplynulá desetiletí v evropských právních poměrech zakotvily.

Právo 17.4.