Únorový blog Aktuálně uveřejnil můj článek k melbournským tehdy probíhajícím oslavám začínajícího Roku koně podle lunárního kalendáře odlišného od našeho gregoriánského. K textu jsem připojil několik fotografií. Na jedné z nich byl vidět cválající kůň. Byl to můj snímek repliky sošky, která zdobí náš byt po dlouhá léta tak jako replika Venuše věstonické.



Kůň měl v minulosti pro člověka nesmírný význam. Byl mu nejen věrným a zdatným pomocníkem v míru i v bitvě, zdrojem zábavy, soutěžení i potravy. O jeho domestikaci se nezachovaly přesné zprávy. Domnívám se, že kdysi v mladší době kamenné se našlo nebo bylo uloveno hříbě v divočině žijícího koně, člověk si jej odvedl do svého sídliště a tam jej odchoval. Anebo odchytil březí klisnu a hříbě mu zůstalo. První zmínka o zdomácnění byla nalezena ve starých čínských pramenech z poloviny třetího tisíciletí před našim letopočtem a v dalším tisíciletí byl kůň v Číně již rozšířen a teprve z tohoto období pochází první zprávy o existenci koně v Evropě, ve španělských Pyrenejích.

Proč se ke cválajícímu koni vracím? K této sošce, když jsem si ji v Hong Kongu kdysi koupil, byl připojen krátký popis, z kterého čerpám historické a archeologické informace, daleko více mne však zaujalo, jak byla tato práce pojata řemeslníkem s uměleckým tvůrčím talentem. Nejen to, musel to být člověk se znalostí hornictví, zpracování rudy, přípravy matrice nutné k odlévání kovu a zhotovení samotného odlitku ve správných proporcích vyvolávajících pocit uspokojení a přednostně i krásna. Nehledě k tomu, že soška musela být v tělesných tvarech zvířete správná a v hmotě vyvážená.

Mé povolání veterináře se zabývalo zdravím a chovem koní i když mně estetický aspekt koňského těla a pohybu nikdy neunikal. Přišel si na své při velmi důkladném pohledu na antickou sošku koně vysokou 34.5 cm a dlouhou 41 cm. Byla nalezena v roce 1969 v císařské hrobce t.zv. dynastie Chánů v období, kdy začíná křesťanský letopočet. Odlita z bronzu, slitiny mědi a cínu, dokazuje, že tento materiál byl od rané čínské výtvarné tvorby její tradiční vizitkou a soška koně je, řekl bych, reprezentujícím dokladem úrovně uměleckého řemesla té doby. Je nyní uložena v muzeu města Gansu v Číně.



Kůň není v historii umění výjimečným sochařským motivem, plastika zvířete většinou stojí na všech končetinách, někdy jedna přední hrabe. Připomeňme si z mnoha jiných Myslbekova svatého Václava. Staročínský umělec měl odvahu postavit koně v precizním vyvážení na pravou pánevní končetinu a vyvolal silný dojem, že kůň běží cvalem. Když se pozorně podíváme na obrázek, noha je zakotvena na podložce v podobě vlaštovky. Trysk zvířete tvůrci připomínal let vlaštovky. Kůň běží v oblacích a snad může předstihnout i vítr, metaforická iluze dynamiky v projekci kusu kovu. A navíc, přesně vyvážená stabilita stavby těla. Lehká hlava je nesena na klenutém,vysoko nasazeném mohutném krku, což podle mého názoru dodává majestátní vzhled. Umělec se řídil koněm,, který měl upravenou hřívu i na temeni hlavy. Nepříliš dlouhý hřbet vidíme bez výrazného kohoutku, nemá střechovitou záď. Pozice a ztvárnění končetin včetně téměř horizontálně nasazeného a pak nalomeného ohonu korespondují se záměrem navodit vjem maximální dynamiky. Vyvolaný dojem síly, obratnosti a elegance je dokonalý. Uvažuji, jak vypočítal slevač před dvěma tisíci lety vyváženost proporcí aniž by ublížil slavnostnímu vzhledu. Šlo o realismus nebo romantismus ve spojení skutečnosti a fantazie? Měla soška koně barvu? Byl to bělouš, vraník, hnědák, strakáč? Možná že měla, ale během staletí v hrobce barva vymizela, povrch zezelenal a poněkud zkorodoval. Moje replika tomu věrně odpovídá. Snad stojí za zmínku, že hrobky byly dekorovány také hliněnými podobami jiných zvířat (prasata, psi) i lidí, např. tanečníků, jako doprovod do posmrtného života. Relikvií v podobě koně bylo nalezeno více. Viděl jsem fotografii t.zv. Nebeského koně, opět bronzového, datovaného z doby jako ten “můj“, s obdobným tělesným rámcem, stojí ale na všech končetinách, obě zadní má v hlezenních kloubech pokrčené. Nebeskému koni se také říká “potící krev“, jeho boky byly údajně postiženy zánětlivým kožním procesem snad parazitárního původu, při zpěnění výpotek byl načervenalý.

To, že sošky koně byly uloženy v hrobce mandarina napovídá, že tato zvířata byla ve staré Číně velmi ceněna. Přišla tam z oblasti dnešního Afghánistánu. Aristokracie a vojsko vyžadovaly koně jak pod sedlo, tak do zápřahu. Kůň se stal symbolem síly a prestiže. Nevím, jak to bylo o více než tisíc let později, kdy Mongolové ovládli celou tehdejší Čínu a další oblasti od Kyjevské Rusi po Japonsko. Bez koní by nebyli úspěšní. V bleskovém útoku stojíce ve třmenech zdolali každou obranu. O umění neměli valný zájem, za to ale o výkonné a vytrvalé jezdectvo. Každý voják měl nejméně dva koně, kteří byli stepního rázu, malí a masivní. Moc Mongolů trvala dvě stě let. O několik století později projevili zájem o Čínu Britové (a také jezuité z českých zemí). Jedni se zajímali o obchod, druzí o pokřesťanštění. Ti první byli docela úspěšní. Panovník Nebeské říše vždy očekával od návštěvníků přiměřený dar. Velmi byl potěšený, když dostal z královských stájí pár anglických plnokrevníků. Odplatil se hedvábím. Čajovníkové keře, které Britové potají vyvezli z imperiální Číny, ovlivnily celý anglický společenský život a pití čaje se rozšířilo po celém světě. To je ale jiná kapitola nemající se staročínskými bronzy nic společného.

Miloš Ondrášek
Melbourne