Brněnský drak, vycpaný nilský krokodýl, který visí v průjezdu Staré radnice v Brně bůhví kolik roků, již nemá starosti, snad jen ty, aby se nestal obětí červů nebo vandalů. Je mu úplně jedno, jestli prší nebo je sucho. Na severu Austrálie je to jinak. Krokodýlím samcům velmi záleží na bouřce, monsumové deště, které tam začínají po vánocích, klimaticky vyvolávají jejich sexuální aktivitu. Pěkný to dárek pod stromeček. Hromy a blesky místo viagry. Na pátém světadílu jsme zaznamenali před desíti roky dlouhodobé bezdeštné období, někdo tvrdí, že šlo o stoleté sucho. Neblýskalo se, hrom nebyl a nebil, krokodýlové nejevili zájem, krokodýlice naříkaly. Ochránci přírody a správci krokodýlích parků si rvali šediny. Naráz se ale otevřelo nebe a dobrá pověst těchto ještěrů byla obnovena.

Australské zemědělství a živočišná výroba byly v době tohoto sucha velmi postiženy. Výnosy obilovin podstatně klesly, cena květáku se v obchodech se zeleninou ztrojnásobila, réva uschla, dobytek z nedostatku pastvy hynul. Chovatelé dodávali na jatky i cenná plemenná zvířata, neměli je čím krmit. Katastrofa se promítla i do života lidí ve městech, pouta s venkovem jsou zde velmi silná. Naráz ale začalo pršet, El Nino se vypařil, někde naměřili během několika hodin třistamilimetrové srážky. Krajina se změnila v jezero, potoky se rozvodnily, mnoho měst a vesnic bylo zatopeno. Farmáři byli na jedné straně rádi, na druhé straně opět bědovali, že velká voda odnesla z jejich polí sprašovou úrodnou vrstvu půdy.

Na poušti v Maroku bylo sucho, to jsem předpokládal. Tuaregové, o kterých jsem čítával v dobrodružných knížkách pro mládež, jak se prohání na Sahaře na arabských hřebcích, burnusy jim jen vlají a divoce mávají zakřivenými šavlemi, byli přátelští a zvali mne do svých hlíněných domků, zvali mne na kořenitý čaj a žádali, abych vyfotografoval jejich děti. S řidičem malého autobusu jsem se domluvil, aby pro mne přijel do pouštního hotýlku v pět ráno, vracel jsem se do Marakeše. Průtrž mračen se dostavila večer, pro Tuaregy jako na zavolanou, čtyři roky tam ani nekáplo, pro mne jako naschvál. Autobus přijel, po desíti kilometrech se zastavil v řadě vozidel, vyschlé řečiště se rozvodnilo, most tam nebyl a řidiči se obávali vjet do brodu.

Po chvíli čekání jsem si hodil baťoh na záda. Za silné pozornosti a hlasitých rad jsem se přebrodil, vody bylo po pás, a vydal se pouští do nejbližšího města. Silnice tam nebyla, déšť smyl stopy v písku jezdících aut, žádné obydlí, žádná dopravní značka nebo milník, cestou jsem potkal jezdce na velbloudu, mým dotazům nerozuměl a rukama ukazoval na všechny strany, tomu jsem zase nerozuměl já. Přebrodil jsem ještě několik jordánů, bylo to nepopiratelné saharské dobrodružství, jako v dobrodružném filmu, pozdě odpoledne jsem uviděl několik palem, fata morgana to naštěstí nebyla, pod nimi byla malá políčka s cestičkami kolem nich. S úlevou jsem uviděl několik dětí, které se oháněly motykami, šly se mnou na křižovatku silnice, která mne pak dovedla na autobusovou zastávku. Přiznávám se, že to nebylo nejchytřejší se sám vydat neznámou pouští bez mapy, bez kompasu, spoléhat jen na dobrý úmysl a řídit se sluncem. Příště by to nemuselo vyjít, mohlo být pod mrakem. Cestu na Saharu znovu neplánuji. Člověk ale nikdy neví, kdy bude pršet.

Z monsúnu se na severu Austrálie neradují jen krokodýli. Je to i ropucha obrovská (Bufo marinus), sto jich bylo před pětatřiceti roky přivezeno z Havaje do třtinových plantáží na severovýchodě australského kontinentu, aby tam hubily hmyzí škůdce. Ropucha to není malá, bez noh dosahuje délky 25 centimetrů, snese po 25 tisících vajíček mnohokrát do roka, pulci se rychle vyvíjejí. Třtinové plantáže nemohly vzrůstající ropuší populaci uživit, žáby se začaly roztahovat a nedávno se ke vší hrůze objevily stovky kilometrů daleko - v Kakadu národním parku v Severním teritoriu. Nejde jen o vizuální hrůzu, ropucha je ropucha, a když je velká jak tvrďák vyleká i zoologa. Toho ještě navíc tím, že tyto ropuchy sežerou všechno, co jim příjde do cesty, malé ptáky, zejména mláďata, ještěrky, drobné vačnatce. I ty, kterým hrozí vyhynutí. Vyhubení těchto ropuch, anebo alespoň snížení populace, bude obtížné, hledá se genetická cesta, anebo přimět některé druhy australské fauny, třeba varany a větší hady, aby si ropuchu obrovskou zařadili do svého jídelníčku. Nebude to snadné, tak jako s králíky. Jeden přistěhovalec z Anglie si jich před sto lety několik vysadil na svém pozemku, aby je mohl v neděli odpoledne s nostalgií střílet jako ve staré vlasti. Dnes jich jsou miliony a působí v Austrálii nedozírné škody. Zabývají se tím, co umí nejlépe, rozmnožováním. Odolávají všemu – jedu, plynu, pastím, dynamitu, vyplavení, odstřelu, psům, liškám, bakteriím i virům.

Přírodní katastrofy, kobylky a další škůdci či újedníci z živočišné říše ohrožují výživu lidí. Porodnost, zejména v zemích třetího světa, stále vzrůstá, odhaduje se, že 800 milionů lidí trpí nedostatkem výživy. Postulát jezte méně masa se zdá být paradoxní. Světový hlad se zmírní, když obyvatelé bohatých národů sníží množství masa na svých talířích. Od roku 1950 počet masného dobytka odchovávaného na farmách vzrostl pětkrát. Dobytek nyní spotřebuje polovinu na celém světě vyprodukovaných zrnin a nároky na krmivo stále rostou. Během desetiletí budeme postaveni před rozhodnutí, zda kultivovaná půda má uživit všechny lidi, anebo všechen dobytek. To není vegetariánské diktum. Ti co odmítají jíst maso, většinou ale stále pijí mléko, konzumují sýr a vejce. Zvyšování produkce potravin rostlinného původu vyžaduje genetické modifikace, stále vzrůstající nároky na fosfátová hnojiva a vodu, která se stává „drahocenným zbožím“. Nijak to neulehčuje přetíženému ekosystému. Ryby v naší dietě představují jen zdánlivou úlevu, moře jsou plundrovány na nic se neohlížejícími rybářskými flotilami. Domorodé obyvatelstvo lovící tradičními způsoby přichází naprázdno, na příklad podél západoafrického pobřeží anebo kolem velkých středoafrických jezer.

A k tomuto všemu přidejme hrozbu skleníkového efektu. Koncentrace kysličníku uhličitého a dusného, metanu a dalších plynů stále stoupají, zabraňují úniku infračerveného záření do atmosféry, což vede ke zvyšování globální teploty a klimatickým změnám. Skleníkový efekt řadím mezi přírodní katastrofy, i když v jiných kategorichí než jsou zemětřesení či cyklony. Úroda je zpravidla ve vzájemném vztahu s klimatickými podmínkami a snížené výživné hodnoty obilovin i pastevního pokryvu pak mohou vést ke změnám zemědělské praxe a dokonce i socio-demografických uspořádání. Usuzuji, že rychlost těchto změn prostředí vyvolaných skleníkovým efektem nedává požadovaný čas k přirozené adaptaci rostlinstva, u zvířat jde o tělesný metabolismus a reprodukční schopnosti. Tyto stresy se pak nutně projeví ve snížené produktivitě a užitkovosti. Prozatím fenomén skleníkového efektu pozorujeme v přírodě, markantním příkladem může být časová změna při kladení vajec u divoce žijících ptáků nebo změněné načasování odletů stěhovavých ptáků. Některé druhy motýlů i jiného hmyzu se v Evropě přesunuly směrem na sever a tak se přizpůsobily navyklým teplotním podmínkám.

Distribuce zvířecích druhů může být vyvolána hledáním pastvy. Termální stres má na hospodářská zvířata potencionální efekt ve snížené produkci mléka, masa a vajec. Ruku v ruce s tímto pak jdou mikrobiální změny a biochemické reakce, což může ovlivnit i celý řetěz zpracování masa od porážky přes zpracování, uskladnění, transport a nakonec také kuchyňskou úpravu. Tyto okolnosti vyvolávají nutnost technologických změn zejména v chladírenství a zvýšení nároků na energii. Za viníky stoupající skleníkového efektu se všeobecně pokládá doprava (výfukové plyny spalovacích motorů) a těžební, palivový a energetický průmysl. V Austrálii se pase milion kusů skotu a deset milionů ovcí, ve fyziologickém průběhu zažívacího pochodu se pak uvolňuje takové množství metanu, že neblaze konkuruje průmyslovým emisím.

Skleníkový efekt nemá územní hranice, ovlivňuje produkci potravin a tak životní úroveň obyvatelstva. Nepovede k zániku lidstva, ale zatíží biologické i sociální systémy, zejména v chudých státech, které jsou již stejně vystaveny mimořádným a často negativním podmínkám našeho věku.

Miloš Ondrášek
Melbourne