M. Daneš: Snaživý ochotník versus mistr slova
Recenzent v ní mimo jiné položil otázku, na niž se cítím povinen reagovat, přestože ji on sám formuloval coby otázku řečnickou.
Martinu Danešovi se děj vymyká z rukou – právnička Dora sveřepě trvá na tom, že (pes) Kafíčko nezlikvidoval celý pakl (karet), a tudíž náhrada nemůže být plná – a zakončí to okamžitým odjezdem milenců. Opravdu by židovský pár v době rasových zákonů a hrozících deportací postupoval tak furiantsky?
Přenesme se přes skutečnost, že se kritikovi vymkla z rukou první věta (lingvisté to poeticky nazývají vyšinutí ze slovní vazby), a odpovězme na jeho otázku: Ano, protože jde o událost, která se skutečně stala. Karel Poláček ji vylíčil v dopise dceři Jiřině do Londýna s datem 11. května 1939.
Dle autora recenze působí mé dialogy neživotně, jako by je deklamovali snaživí ochotníci. Poláčkovské dialogy jsou osobitý fenomén; nejeden náhodný účastník setkání pátečníků u Karla Čapka tam s otevřenými ústy naslouchal Poláčkovi hovořícímu jazykem svých vlastních postav. Popis výše zmíněné slovní přestřelky by údajně slušel spíš gymnaziálnímu časopisu. Recenzentův štulec se změní v nechtěnou poklonu, připomeneme-li si dva inspirační zdroje, k nimž se Karel Poláček vždy hrdě hlásil: studentský humor i mezi válkami tolik oblíbené rodokapsy.
Většinu z toho, co mi vytýká autor recenze, vyčítala dobová kritika samotnému Poláčkovi: jeho romány jsou psány lineárně, nejdou dost do hloubky a postavy v průběhu děje neprocházejí žádným vnitřním vývojem. Filozoficky je Poláček – podobně jako ruští klasici, jeho literární vzory – fatalista.
Aleš Palán by měl na rovinu přiznat, že buď Poláčka nemá rád, anebo žádnou z jeho knih nečetl (osobně bych tipoval spíše b/). Bylo by to poctivější, i když bych mu pak musel položit následující řečnickou otázku:
Proč píšete recenzi na knihu míněnou jako hold Karlu Poláčkovi a jeho tvorbě?
Martin Daneš
Autor románu Rozsypaná slova.