Proč nás vlastně duše tolik znepokojuje?

25. 03. 2010 | 13:07
Přečteno 5505 krát
Nedávno jsem zveřejnil na serveru Aktuálně.cz článek nazvaný Současné problémy a česká duše. Cílem článku bylo upozornit na to, že jako národní společenství máme určité nevhodné návyky, stejně jako jiná národní společenství. Že ale máme také dobré vlastnosti, které bychom si měli uvědomovat a na které bychom měli být hrdí. To se samozřejmě týká i jiných národů.

Že mne nikdo nepochválí za kritiku do vlastních řad, to jsem samozřejmě čekal. Nečekal jsem však, že hlavním důvodem, proč budu kritizován není ani tak to, že vytýkám našemu národnímu společenství určité chyby (samozřejmě tato část kritiky je zde také), ale to, co mi nejvíce čtenáři vyčítají, je samotný pojem duše.

Cituji jeden hlas za všechny: „Z duše se mi protiví, když někdo začne s kolektivním popisem. Není žádná pravda, že existuje nějaká duše kolektivu, tedy například ona česká duše. Celkový dojem z kolektivu jistě možné je mít, ale je to množina tolika prvků, že průměrování je zjednodušujícím nesmyslem.“

Ujišťuji tohoto váženého čtenáře, stejně jako jiné, že jsem nějaké průměrování množiny mnoha individuálních lidských prvků neměl v žádném případě na mysli. Na tom všem mne ani tak nezaráží, že někdo nesouhlasí s mým názorem na naše vlastní chyby, ale že pro většinu z nás je člověk redukován, tedy zploštěn na individuum, které je mohutnými bariérami oddělené od jiných podobných individuí.

Za této situace vstoupil do diskuse bystrý redaktor blogů pan Libor Stejskal a jak já to chápu tak trochu se mne zastal, když napsal: „Naprosto s Vámi souhlasím, že neexistuje žádná česká duše, český archetyp stejně jako neexistuje žádný jiný národní typ. A uvažovat v těchto stereotypech je dost ošidné.
Na druhou stranu ale existuje jakási historická zkušenost, která se do určité míry přenáší v dané skupině lidí z generace na generaci. Jde dle mého o soubor vzorců chování/myšlení, které jsou ovlivněny celou řadou faktorů, neustále se vyvíjejí a jedinec je nemá nijak geneticky kódovány.
Řekněme, že se jedná o určité modely chování/jednání, které v daném čase a v dané skupině lidí převládají. A samozřejmě jim někdo podléhá více, jiný méně, někdo třeba vůbec.“


Je to sice od pana redaktora hezké, ale i jemu musím zkazit trochu radost. Takové skutečnosti jako archetypy existují, dokonce i archetypy různých národních společenství. A když je budeme zaklínat jako „soubor vzorů chování a myšlení“ (ale to je právě archetyp), tak na tom nic nezměníme. Totéž se týká slova model. Nejde přece o to, jakou nálepku přilepíme na skutečnost, že v našem duševním životě existuje mnoho věcí, které jsme my sami nevytvořili, musíme se s nimi dennodenně vyrovnávat a které pocházejí často z velmi vzdálené minulosti.

Dám vám, milí čtenáři, jeden zajímavý příklad. Dnes již slavný psycholog a psychiatr Carl Gustav Jung začátkem dvacátých let minulého století objevil, že se ve snech jeho německých pacientů opět začínají objevovat obrazy nordického boha Wothana, kterého C. G. Jung nazývá plavá bestie (podle způsobu, jak se v podvědomí těchto lidí projevoval). Zabýval se tímto jevem hlouběji a zjistil, že v německé společnosti obecně se začíná projevovat jakýsi podivný pohyb ve smyslu oněch podvědomých hnutí a začal o tom přednášet. Mluvil o tom, že jestliže se tyto tendence prosadí, čeká Evropu nebývalé kataklysma a krvavá lázeň. Wothan je totiž bůh války, moderním jazykem bychom řekli, že je archetypem všeho, co v člověku představuje válka, agresivita, nenávist (rasová, náboženská, etnická), pomstychtivost a podobně. Přednášel o tom v různých evropských zemích, včetně Velké Británie.

Ale proč by takové varování brali reálně myslící Evropané vážně? Je tady jeden blázen, který tvrdí, že psychologie má svůj vlastní předmět bádání a že jím není nic jiného, než psyché, česky duše, profesor Carl Gustav Jung. To je názor, ke kterému se bojí přiznat i většina současných psychologů, natož na počátku minulého století. Co je to mozek, to víme dobře. Co je to individuální já, to také nějak víme (nebo alespoň tušíme), ale jakmile se vyskytne sebemenší náznak, že jsou hranice těchto našich základních jistot překračovány, začínáme se bránit. A jestliže neexistuje duše, jsou vývody pana profesora Junga jistě zajímavé a nepostrádají vtipu, ale že by se nějak mohly projevit v dalším historickém vývoji, to snad nemůže myslet nikdo vážně.

Myslím, že ti, kteří se obávají, že budou staženi do nějaké anonymní duše kolektivu, nemusí mít žádné obavy. Systemičtí rodinní psychologové dnes již dobře vědí, že má-li být terapie účinná, nemohou léčit jen toho, kdo má na první pohled psychické potíže. Zkušenost říká, že je daleko lepší pracovat s celou rodinou. Je pravidlem, že potíže ukryté někde uvnitř rodinného systému se projeví právě prostřednictvím jeho nejslabšího prvku. A tím je právě ten člen rodiny, který se jeví jako nemocný.

Je to něco podobného, jako když si podvědomé síly, které se projevují v mysli mnoha členů německé společnosti, hledají cestu svého projevu. Najdou ji mezi těmi, kteří jim kladou nejmenší odpor. A právě takový byl Adolf Hitler.

Všichni nějak víme, co je to dav. Právě s tím dovedli lidé jako Hitler mistrně pracovat. Ale nedívejme se tak daleko do minulosti, nadšení komunističtí svazáci odhodlaní v zájmu všeobecného dobra k čemukoli, nebo dav rozvášněných fotbalových fanoušků, kteří nenávidí vše, co není „naše“. Právě proto, když někdo vysloví slovo „duše“, okamžitě nás napadne, že nemůže jít o nic jiného, než o jakousi psychiku právě takovéhoto úděsného kolektivu. Skutečně. Nic horšího si představit nedovedu.

Jenže kolektiv (a to jakýkoli) nemusí být davem. Může být také tím, co označuje krásné české slovo „společenství“, i když vytvořit společenství je nekonečně těžší, než dav. Je však třeba na tom pracovat a obvykle (alespoň u nás) vzniká, i když jen na chvíli v okamžiku bezmezné všeobecné nouze. Všichni jsou na jedné lodi a proto bariéry (hlavně ty společenské), které mezi lidmi zpravidla existují, alespoň na chvíli ustoupí do pozadí. Něco takového se v celonárodním měřítku stalo například v okamžiku nečekané sovětské okupace v srpnu 1968. Doktor Scott Peck, který se tímto jevem dlouhá léta zabýval, píše:

Členové skupiny, která se proměnila v společenství mají ze sebe coby kolektivu radost. Dá se spíše říci, že pociťují rozkoš. Vědí, že společně něco získali. Kolektivně objevili něco, co má velikou hodnotu. Když se skupina změní v společenství, dojde k dramatické změně ducha. A nový duch je téměř hmatatelný. Není možné jej přehlédnout. Ten, kdo to někdy zažil se už nikdy nezeptá „Jak poznáme, že vzniklo společenství?“


Něco takového vydrží většinou jen krátkou dobu, to ale neznamená, že to neexistuje. Svědčí to jen a jen o naší neschopnosti tohoto „dramaticky změněného ducha“ (jak by řekl doktor Scott Peck) po delší dobu udržet. Vyžaduje to skutečně velkou práci při překonávání vnitřních bariér vůči druhým, které se v nás stále znovu a znovu vytvářejí. Podmínkou vytvoření společenství je totiž otevřenost vůči druhým. A s tím jsou u nás stále velké problémy. A nejen u nás, jinde na tom nejsou o mnoho lépe.

„Skupiny, které vyloučily odlišné lidi, protože byli chudí nebo pochybovační, rozvedení nebo hříšní, protože jsou jiné rasy či národnosti, nikdy nemohou vytvořit společenství. Takové skupiny tvoří vlastně obranné bašty proti společenství,“ píše doktor Scott Peck.

Ve svém minulém článku jsem napsal „Odpovědnost za to, jak se s tímto dědictvím vyrovnáme však leží na každém z nás. K tomu by však bylo třeba naučit se umění kultivovat svou duši a její podstatnou součástí je schopnost přijmout všechny negativní stránky, které se projevují v mém společenství, i u mě samého (tj. uvědomit si je jako mé vlastní). Kdysi se tomuto kroku říkalo přijetí viny.“

Na to někteří čtenáři reagovali velice podrážděně. Například: „O jakém problému to mluvíte? Odpovědnost každého z nás je dána jeho podílem na moci. Jestliže něco nemůžu ovlivnit, pak za to ŽÁDNOU odpovědnost nenesu. Takže ani před žádnou odpovědností nemůžu utíkat. Kdy už to konečně vezmete na vědomí?“

A tím se dostáváme od duše společenství (většího nebo menšího) k duši jednotlivé osoby. A také k tomu, za co vlastně neseme nebo neneseme odpovědnost. Problém je, jak již bylo řečeno, v tom, že v naší duši působí jisté mohutnosti (a také schopnosti), které nevznikly během našeho života a přesto náš život ovlivňují. Nemusíme zde diskutovat o tom, jak vznikly a jakého jsou původu, to může být různé, ale my sami jsme je nestvořili a přitom se k nim musíme nějak odpovědně a vědomě vztahovat, protože ovlivňují náš život. Důležité ale je, že pokud jsou tyto mohutnosti společensky hodnoceny jako dobré, rádi se k nim hlásíme, například: „Češi mají zlaté ruce (nebo ručičky), které si dovedou vždy poradit téměř s jakýmikoli technickými problémy, právě díky velké schopnosti improvizovat. Český národ tradičně miluje vzdělávání a to již od středověku.“

Jestliže se ale v naší duši objeví jakýkoli stín už křičíme, že to nejsme my, takoví přece nejsme a být nemůžeme. Místo abychom si řekli: „Ale ano i toto jsem já. Vše, co se objeví v naší duši, i když to vypadá značně nepřijatelně, jsem také já. Může to vše pocházet z pradávné minulosti, kterou nikdo z nás do hloubky ani nedohlédne, ale právě já s tím konečně začnu něco dělat a začnu svou duši těch pradávných skrytých nenávistí, závistí a podobně konečně zbavovat. A to nemůže za mne nikdo jiný udělat.“

A to je přesně to, co jsem měl na mysli, když jsem psal o odpovědnosti za naši minulost. Většina lidí si možná řekne, že když proběhne taková proměna v jedné lidské bytosti, že se vlastně nic neděje, že to nic neznamená. Já jsem ale přesvědčen, že každá taková proměna je úžasný a mimořádně významný lidský čin.

A na závěr ještě jedna věc, která vše ještě zatemňuje. Protože jsme zvyklí myslet předmětně obvykle se ptáme: „Co je to vlastně duše?“ Neustále máme snahu hledat nějakou definici. Není divu, žijeme ve světě objektů. Duše ale není objekt, nýbrž subjekt, je dána naším prožíváním. Tím ale není méně skutečná. Jak píše Rudolf Starý: „Je třeba rozlišovat tzv. psýchu a to, co vystihuje řecké slovo psyché. Psýchu chápe jako souhrn různých mentálních dispozic a je to tedy něco, co má každý člověk, již proto, že má centrální nervovou soustavu s mozkem.
Naproti tomu duše je něco jiného, rozhodně to není něco, co má každý ve stejné míře. Duše je totiž tím nejautentičtějším tvůrčím dílem každého člověka a vytváří se teprve hloubkou, intenzitou prožívání všeho, s čím se člověk setkává.“


Snad by se to dalo říci také tak, že duše se vytváří teprve konkrétním vztahováním se ke světu, konkrétním prožitkem světa a je tedy zcela nezaměnitelná. A je to také něco, o co může člověk přijít. Ale zřejmě také něco, co zde po sobě může zanechat, jako součást „Anima mundi“ (Duše světa), jak tomu říkali staří filosofové, i když se to zdá být zcela fantastické. Je to ale asi jednodušší, než se nám na první pohled zdá. Již samotný způsob, jakým prožíváme svět, mění jeho stav. To, co se nám jeví jako vnější, nemůže být odděleno nějakou absolutní přehradou od toho, co vnímáme jako vnitřní.

Podle toho, co říká C. G. Jung, je duše právě tím, co transformuje zkušenost těla, proto nemůže být duše a tělo chápáno jako něco odděleného. Co člověk neprožije, je pro duši ztraceno. A naopak, čím intenzivněji něco prožije, tím větší to má pro duši hodnotu. Úlohou člověka je tedy rozvíjet intenzivní vědomé prožívání skutečnosti. Právě to byl cíl starých mystiků, nad jejichž snažením my dnes ohrnujeme nos. Co může být vyšší, než intenzivní vědomé prožívání jednoty se vším, co existuje, dnes bychom řekli s celým vesmírem? Zkušenost jednoty v osobních vztazích však nazýváme láska. A právě něco podobného je před nás postaveno jako ten nejvyšší životní cíl. Že něco takového je nemožné a nesmyslné? Snad! Vše ale nasvědčuje tomu, že se v dějinách objevily alespoň některé lidské bytosti, kterým se něco takového podařilo. Proč by se to postupně nemohlo podařit všem?

Jak ale přesvědčit naše současníky, že hluboké a intenzivní prožívání všeho, s čím se člověk setkává (tj. práce na onom nejautentičtějším tvůrčím díle každého člověka, kterému říkáme lidská duše) má nejen úzce osobní, ale i univerzální, dnes bychom asi řekli kosmický význam. Tak to raději neříkejme a nerušme ty, kteří polovinu své životní energie vydají na to, aby jejich zkušenost světa byla co nejpovrchnější, stejně by se něčemu takovému jen vysmáli.

Miroslav Žák

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

stejskal napsal(a):

Dobrý den, pane Žáku,

nemyslím, že je můj pohled až tak odlišný od toho Vašeho (spíše jsem se asi nepřesně vyjádřil). Či ještě spíše si pod pojmem "duše" každý představujeme něco poněkud jiného.

Můj názor je, že člověk se - co se duše, kterou zde popisujete, týče - rodí (nebo ještě přesněji je počat) jako tabula rasa. A teprve prožitky, zkušenosti, poznatky takto pojatou duši (část osobnosti) formují (když to hodně nadsadím, mohl plavovlasý Němec s židovskými předky velmi silně slyšet a prožívat volání boha Wothana; a že jich byly spousty, podobně jako po předcích ryze arijské dítě by se - bylo-li by vychováváno židovskými rodiči - může skvěle cítit třeba v kibucu).

Čili takto pojatá část osobnosti ("duše", chcete-li) není dána, ale získává se prostřednictvím vnějších podnětů a individuálním způsobem jejich zpracování. A protože prostředí vykazuje některé chrakteristické znaky, je i část stereotypů jedinců ve skupině společná (u někoho více, u jiného méně, navíc se jedná o soubor, ze kterého se přejímá nerovnoměrně, každý jen něco a v určité míře).

Duši spíše chápu ve smyslu metafyzickém, jako něco, co je člověku "propůjčováno" početím. V určitém slova smyslu přesahuje "duši", o níž hovoříte Vy.

Ale jak říkám může jít spíše o sémantiku než o zcela odlišný názor (a popravdě řečeno, nemám zjevně Vaše znalosti, abych mohl být v této debatě rovnocenným partnerem. Jde více o pocit než o znalosti z poctivého studia dostupných východisek)

Libor Stejskal
25. 03. 2010 | 13:43

Olga napsal(a):

Já se na duši dívám jako na Boha v nás. Tělo, moudrost, vědomí nebo svědomí to je to čím mohu i když jen v daných mezích manipulovat. To si mohu přizpůsobovat svým touhám a potřebám. Bůh však jen čeká. Mám svobodnou vůli. Je jen na mně vybrat si komu budu sloužit. Kolektivní zásluhu a ani vinu neuznávám. Mám jen moje zásluhy a moje viny. To, že se nechám strhnout pro jakoukoliv činnost, je zase jen moje chyba. Byl mi dán rozum. Rozhodnout se musím na základě mého osobního poznání. Pro Adama nebylo také omluvou že mu dala jíst jablko Eva.
25. 03. 2010 | 14:49

Ládik napsal(a):

Dobře jste to napsal. Já zastávám názor, že člověk se rodí s duší. Hotovou. Zděděnou po předcích, od každého má něco. Celý život mám v duši co objevovat, čím dřív na to přijdu, tím pro mě lépe. A čím méně cestuju, tím více objevuju.
25. 03. 2010 | 15:00

zdenekmihalco napsal(a):

Dobrý den,
jsem zvědav, jestli se někdo chytne debaty. Jak mě upozornil jeden z místních blogerů, pojem "duše" je v Česku něco jako, když to přeženu, tabu. Souhlasím.

Během práce na blozích, pročítání diskusí a každodenní komunikace vůbec se člověku začne zdát, že na některé pojmy publikum reaguje častěji než na jiné pojmy a názory podrážděně nebo naopak vůbec atp. Některé názory jsou naopak jaksi módní (momentálně řekněme středolevé, nazelenalé apod.). Na druhé straně, každá společnost má svá tabu, proč by tomu mělo být u nás jinak? Jsou myslím tabu patrná v širším okruhu obyvatelstva (incest), a pak ta, která jsou více charakteristická pro rodinu… nebo třeba národ.

Jaká by mohla být česká tabu? Už ono slovo "národ"... a co teprv „národní hrdost“. Ta se myslím smrskla na obdiv bruslící ženy. Ve svém okolí slýchám dokola, v čem jsme selhali, v čem selháváme nyní. Za co bychom se měli stydět – málem i za to, že svou chůzí šlapeme po zemi. Ale přese všechnu kritiku politiky, systému, lidí, vyprázdněnosti společnosti jako by myslím unikalo, v čem se situace zlepšuje. Že žijeme v období nevídaného míru a systém, jakkoliv chybný, i ekonomická prosperita umožňuje relativně značné možnosti volby. A jako by unikalo také to, že v Česku žije spousta přemýšlivých, talentovaných, pracovitých, úspěšných lidí, na které jsem aspoň já opravdu hrdý – navzdory tomu, že řada z tzv. elit nás zahrnuje úvahami o selhávání. Řekl bych, že jde o selhávání těchto elit : ). Pochvala by byla asi příliš budovatelská… Pokud vychovávám dítě bez pochvaly, zadělávám mu na pozdější psychické problémy. Pokud někdo vychovává národ bez pochvaly…

… trpí myslím jeho duše - ona „česká duše“. Pan Žák zmiňujete Scotta Pecka. Ten charakterizuje dvě potíže – neurózu (zjednodušeně nutkavý pocit, že bych něco měl) a poruchu osobnosti (pocit, že nemůžu nic ovlivnit a nejsem odpovědný). To druhé je myslím vlastní relativně velkému počtu lidí v Česku, čili já bych to i zahrnul pod onu „národní duši“.

Tabu duše, české duše, kolektivní duše. Mnoho lidí v Česku má jakési „duchovno“ spojeno s čímsi nevědeckým či církevním. Přitom podle mě v jistém slova smyslu péči o duši můžeme vnímat jen jako péči o vlastní přemýšlení neboli myšlenkové pochody. Na tomto poli se v Česku s vpádem např. nových metod v psychiatrii mnoho zlepšilo, a jsem na to docela hrdý: ). Zdá se mi ale, že ve srovnání s dalšími společnostmi má mnoho z Čechů v oblasti péče o duši dost co dohánět. Trend se mi zdá pozitivní. Možná si časem více z lidí připustí, že mezi největší úzkosti jejich duše patří…

…strach z umírání. Další tabu. Nevzpomínám si, že bych někdy někde v hospodě slyšel někoho říkat, že má obavy z toho, jak z něj budou trčet všechny ty hadičky, bude kost a kůže a bude vědět, že líp už nebude. Nebo že by třeba nahlas zvažoval, co říkat své matce na smrtelné posteli.

A pak tu máme další opomíjená témata, možná domácí násilí nebo třeba život zvířat ve velkochovech.

Myslím, že jedním z úkolů těchto blogů do budoucna je tato témata odkrývat. Díky pane Žáku, že jste se o to z mého pohledu pokusil a omlouvám se, že jsem na Váš text navázal jen volně. Zajímal by mě názor dalších diskutujících, jaká tabu a opomíjená témata v Česku vidí. Zdraví ZM
25. 03. 2010 | 15:32

Holubář napsal(a):

Duše?
Nebuďme tak nafoukaní. V podstatě jen elektrické impulsy. Sice složité, ale rozložené na "prvočinitele" - jen jedničky a nuly.
25. 03. 2010 | 16:24

herbar napsal(a):

Momentálně "česká duše",míní -li se tím spíše ty množstevní neboli koherentně-kolektivní její projevy je silně skeptická vůči logickému positivismu západní vědy, vůči západní teologii a politickému katolicismus vůbec.Ten poslední byl příčinou třistaleté poroby Čechů,příčinou pádu Bavorské republiky rad spolu s vojáky apod.Působil skrytě i při nástupu Hitlera,jím ovšem držen na uzdě podle jeho potřeby.
Katoličnost=všeobecnost= důkladná a všestranná znalost spíše než pronikavá mysl(má společné s logickým pozitivismem mnohé jak je vidět,ale ten se zbavuje rád teologie).
Převládá u nás dnes velký respekt k subjektivitě osobnosti-to jsou prvky Schopenhauer-Dostojevštiny.Individualismu a fatalismu.Aktuální aféra kolem obhroublé nefalešnosti až týkající se ras je jiné téma.Předtím byly v ní ovšem všechny jmenované prvky.
25. 03. 2010 | 16:34

MS napsal(a):

Pane Žáku,

Zase souhlas (s dnešním i minulým) článkem.

Trochu mám jiný názor na duši a tělo, jsem přesvědčena, že jsou jedinci, kteří dokáží zdokonalovat duši i bez prožitku těla, ale takových lidí je málo, nebo Vás možná jen špatně chápu, protože nesouhlasím s tvrzením, že se rodím bez duše.

Pokud vezmu jen čistě “materialistický“ výklad – tak už v prenatálním stádiu prožívám a tudíž se vytváří moje duše.
Z “pozorování duší“ především malých dětí zjišťuji, že si přinesly do života něco, co za život ani v prenatálním období neprožily.
Existuje “duše kolektivu“ (“společenství“) – prostě je tu, i když se ji snažíme nevidět a ignorovat. Teprve až si ji uvědomíme a připustíme, že nás “něco“ ovlivňuje “nezávisle na naší vůli“, pak teprve jsme schopni negativními jevy “kolektivní duše“ potlačovat a měnit. I když souhlasím, že slovní spojení duše kolektivu se dá nazývat i jinak.

Pak bych ještě zapochybovala nad posledním odstavcem, jde to pomalu a ztuha, ale jde většinu lidí přesvědčit k nutnosti “hlubších prožitků“.

Musí se na to od lesa, ale na většinu to funguje. Stačí se každý den na svět tzn. na lidi okolo sebe smát. Časem Vás začnou více vnímat, dávat na Váš názor, začnou měnit i sami sebe, aniž by věděli proč vlastně a že se vůbec mění.
:-)
25. 03. 2010 | 16:53

n.o.s napsal(a):

„Skupiny, které vyloučily odlišné lidi, protože byli chudí nebo pochybovační, rozvedení nebo hříšní, protože jsou jiné rasy či národnosti, nikdy nemohou vytvořit společenství. Takové skupiny tvoří vlastně obranné bašty proti společenství,“
inu ten pan je zcela jistě antisemita!
25. 03. 2010 | 16:57

Taoiseach napsal(a):

Miroslav Žák

Děkuji, že jste právě mne ocitoval - :).

Nicméně musím trvat na svém: každý z nás odpovídá jen za to, co udělal, a dále za to, co neudělal, přestože to udělat měl a "rozumně" mohl (omlouvám se za opakování). Nikdo NEODPOVÍDÁ za "stíny ve své duši", neodpovídá za to, co se mu zdá v noci, neodpovídá za to, co vykládá na kanapi nějakého psychokanálisty. "Stíny v duši" SAMY O SOBĚ nikomu neškodí, škodit může jen konkrétní jednání.

"Na tom všem mne ani tak nezaráží, že někdo nesouhlasí s mým názorem ..., ale že pro většinu z nás je člověk redukován ... na individuum, které je mohutnými bariérami oddělené od jiných podobných individuí."
To je klíčová otázka. Pro překonání zmíněných bariér potřebujeme KOMUNIKACI mezi lidmi. Tu Vy ovšem zcela OPOMÍJÍTE, a místo ní nám nabízíte nejapnou introspekci ("když proběhne taková proměna v jedné lidské bytosti...").

Pro nápravu "národního společenství" potřebujeme právě domluvu mezi lidmi dobré vůle. Pokud Vy - NAMÍSTO TOHO - vyzýváte ke "kultivaci vlastní duše", objektivně škodíte. Lidé špatné vůle se totiž, narozdíl od Vás, ničím nezdržují.
25. 03. 2010 | 17:10

Taoiseach napsal(a):

Zdeněk Mihalco

"...v čem se situace zlepšuje. Že žijeme v období nevídaného míru a systém, jakkoliv chybný, i ekonomická prosperita umožňuje relativně značné možnosti volby"
To je sice pravda, ale s českým národem a "národní" hrdostí to má pramálo společného. Velmi podobná situace je ve většině evropských zemí, a když se podíváte na mapu, je Vám jasné, že liberální demokracii (i s jejími chybami) bychom tu měli, i kdybychom sami nechtěli.
25. 03. 2010 | 17:22

Taoiseach napsal(a):

Miroslav Žák

"Problém je, jak již bylo řečeno, v tom, že v naší duši působí jisté mohutnosti (a také schopnosti), které nevznikly během našeho života a přesto náš život ovlivňují."

MS

"že nás 'něco' ovlivňuje 'nezávisle na naší vůli', pak teprve jsme schopni negativními jevy 'kolektivní duše' potlačovat a měnit."

OK, pokud "mohutnostmi", rep. "něčím" myslíte předsudky, mindráky atd. - souhlasím: je třeba si je uvědomit, protože jinak není možné je potlačit. Ale i k tomu je dobrá komunikace s ostatními lidmi.
25. 03. 2010 | 17:34

VP napsal(a):

Mluvila bych o karmě rodiny, karmě země, karmě planety. Odpovědnost za své činy je jedno, a prožití společného osudu se společenstvím, v němž žiju, je druhé. Místo slova karma byste Vy nalezl něco možná i vhodnějšího.
25. 03. 2010 | 18:33

monika napsal(a):

Je duše svobodná a duše zaprodaná. Svobodné duši se nedaří, když se navenek projeví a chce létat-hned narazí, a je uniformována. Česká duše je spíše zaprodaná, ať závisti, nebo jinému hříchu. Proto Pán s naším národem.
25. 03. 2010 | 19:04

Tužka napsal(a):

Tužka napíše,mockrát jsem se přesvědčila o "zvláštním propojení"své psychiky s jiným člověkem,ale nejen s člověkem,ale i se zvířetem,nebo rostlinou.Mnoho jsem o tom mluvila se svou babičkou.Ta mě vždycky varovala,moc o tom nevyprávěj,budou tě mít za blázna.Občas "o to cvrnkám"na blozích pana Klána.Ale jeden vlastní zážitek přesto napíšu Jako odrostlejší dítě jsem byla členem rodiny obviněna z něčeho,co jsem neudělala,hájila jsem se,plakala,přísahala,nepomohlo.Plna smutku, s duší rozdrásanou a bolavou,jsem šla na zahradu,vzala si svého oblíbené psa na klín a pobrekávala.Přišla babička,nic,přišel děda,nic,přišli i další z rodiny,nic.Pak přišla osoba,která mi ublížila,jak se přiblížila,pes vyskočil,a zuřivě z ní rval oblečení.Mohl kousnout,to neudělal,ale oblečení bylo na cáry.Jak to ten pes poznal,naší rozepři nebyl přítomen,odehrála se desítky kilometrů od něho,toť otázka.Říkám tomu mimosmyslové vnímání,bude to jistě propojeno i s duší.

O kolektivní duši také něco vím,dělala jsem kolektivní sporty.Ve chvílích,kdy se jakoby propojíte s ostatními,cítíte tu naprostou jednotu,přesně víte,co ten vedle udělá,pak se daří.Když ale toto nenastane,můžete být sám naladěn sebelépe,chybí kolektivní duch a je to obyčejně v talóně.Na duši já věřím.Tužka.
25. 03. 2010 | 21:25

Al Jouda napsal(a):

Duše je naše vědomí, které si bereme do hrobu, pokud nenapíšeme nějakou knihu.
25. 03. 2010 | 21:33

Radkin Honzák napsal(a):

Dobrý večer u zajímavého příspěvku a zajímavé diskuse, ke které chci přidat poslední poznatky o tom, jak se vzájemně ovlivňujeme. Citace studie (2010), z níž opisuju je zde:

Citation: Mednick SC, Christakis NA, Fowler JH (2010) The Spread of Sleep Loss Influences Drug Use in Adolescent Social Networks. PLoS ONE 5(3): e9775.
doi:10.1371/journal.pone.0009775. Adresa první autorky: smednick@ucsd.edu

Nejsme sice (bohudík, bohužel) tak komunikativní jako mravenci, nicméně počet lidí, které svým jednáním – jeden každý – ovlivňujeme, je daleko větší, než se běžně předpokládá. Tým badatelů, kteří se věnují poruchám spánku sledoval vzájemný souběh zneužívání marihuany mezi adolescenty a poruchami spánku. Ve shodě s mnoha podobně vyznívajícími pracemi jim vyšlo, že dlouhé ponocování je spojeno s abúzem kanabisu (nikoli naopak!). Co je na té studii ještě zajímavé, je počet lidí, které naše jednání, ať již jde o veselou náladu nebo organizaci loupežných přepadení, ovlivní. Je to jednak „první sled“ – tedy naši bezprostřední známí či blízcí, ti pak působí na své známé a blízké a takto až do čtvrté generace. V práci je velice impresivní graf znázorňující tuto skutečnost. Naše sociální provázanost je tedy mnohem intenzivnější, než si představujeme a úvahy o kolektivním nevědomí nejsou tedy zas až tak nesmyslné.
25. 03. 2010 | 22:23

antoninovy napsal(a):

Než se do toho zakousnu, tedy do blogu a do pěkné diskuse, nedá mi to abych nepodotknul alespoň toto: Je třeba rozlišovat Duši a Ducha.

Duše je to, co je nám bytostně vlastní, to je to naše Já, kdežto Duch, je to, co nás animuje, živí, a je to to nesmírně diskrétní uvnitř nás, těžko o tom profánně mluvit.

Podle esoterických egyptských nauk je těchto entit asi osm. Snad to zmíním příště.

Ale právě Egypťané, kteří věděli, tušili, nikam se s tím nedostali. Je nezbytné se dopracovat, zažít a prožít, ponaučení je k ničemu.

Křesťanské nauka si s tím lépe ví rady. Není to na povídání zde, mystici, jako sv. Jan od Kříže, sv. Ignác z Loyoly a čtení jejich poesie a traktátů napoví.

Delikátní thema.

Pax

an
25. 03. 2010 | 22:50

antoninovy napsal(a):

Pane Mihalco, mile jste mne prekvapil svym sirokym zaberem, skvele. Dovoluji si podotknout, ze dle starych tradic kazdy narod ma sveho genia, andela strazneho.

To vsak neznamena, ze tento genius za vsech okolnosti musi souhlasit s pocinanim naroda svereneho, napr. Osmanska rise proti Evrope v 17. stoleti, viz dochovane dokumenty.

Jak je to u nas, nevim, vlastne jsem se tomu dosud vubec nevenoval.

Dobrou smenu a vse dobre

an
25. 03. 2010 | 23:03

zdenekmihalco napsal(a):

Taoiseach

Dobrý den, OK, beru. Tak aspoň že nejsme druhím Běloruskem, taky dobrý.

Antoninovy

Díky. A zdravím Vás.
25. 03. 2010 | 23:15

Herbar napsal(a):

Dostojevského mnohokrát vedli na popravu,před katem mu vždy zrušili trest.V jeho bytě bydlel narodnik -konspirátor atentátu na cara.Spolu s milenkou Sofií Perovskou a kupcem Michajlovským a dalšími oběšeni na Smolenském náměstí s hlavami v pytlích.Michajlovskij byl tak tlustý,že oprátka se vícekrát utrhla.Pověstná krasavice Perovská dala název minerálu Perovskitu,který je strukturou posledních objevů vysokoteplotních supravodičů.
26. 03. 2010 | 00:03

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro pana Honzáka.Se zájmem jsem si přečetla Váš příspěvek.Škoda,že má zpoždění mnoha let,mohla jsem ho tenkrát použít na podporu své psychoteorie o "naseronech,poseronech a radostenech".Ta teorie spočívala v tom,že jsem vypozorovala,jakmile někdo přišel na trénink s nábojem naseronů,tak za chvíli byli na****í všichni.Jakmile přinesl nškdo před zápasem náboj poseronů,tak jsme to nakonec po*****.Proto jsem razila zásadu,jedině radosteny,pak byla radost jak v tréninku i z vyhraného zápasu.Škoda,přeškoda,že tenkrát nikdo nedokázal moji odpozorovanou teorii.Omlouvám se za poněkud jadrnější vyjadřování,ale jsou to mé odborné názvy,nemohla jsem jinak.Tužka a dobrou noc.
26. 03. 2010 | 00:27

antoninovy napsal(a):

Pan Mihalco, rovněž díky a pozdravení.

Tyto stránky mají smysl, i když jsem o tom dříve pochyboval.

Tolik slušných a zajímavých lidí, s tolika podnětnými myšlenkami a vědomostmi.

Není to s námi tak špatné, jak se někde občas dočítáme. S p. Stejskalem jste založili dobrou zahrádku. Eccesy nevadí, patří k obrazu.

Naděje, že půjde k lepšímu. Gracias.

an
26. 03. 2010 | 02:28

zdenekmihalco napsal(a):

antoninovy

Díky. Trefil jste se zrovna do doby... kdy je pro mě Váš příspěvek velkou pracovní vzpruhou. ZM
26. 03. 2010 | 10:10

Grandmaster napsal(a):

Duse?
Abstraktni pojem, s kterym se da
libovolne zonglovat....
26. 03. 2010 | 10:17

zdenekmihalco napsal(a):

Taoiseach

Ještě dodatek: "Pro nápravu "národního společenství" potřebujeme právě domluvu mezi lidmi dobré vůle. Pokud Vy - NAMÍSTO TOHO - vyzýváte ke 'kultivaci vlastní duše', objektivně škodíte. Lidé špatné vůle se totiž, narozdíl od Vás, ničím nezdržují." Já si myslím, že lidé dobré vůle často získali svou dobrou vůli právě zdžováním se, tedy kultivací vlastní duše.
26. 03. 2010 | 14:16

Joska napsal(a):

Nechápu, proč autor používá pojmy jako duch, duše, které jsou spíše náboženskými pojmy. A tam jsou jim přiřazeny další atributy jako nesmrtelnost...Objektivnější by bylo používat pojmy jako vlastnosti, charakter...A pak se lze zabývat racionálně tím , jak lidé nebo skupiny lidí získali tyto vlastnosti, co je determinuje, porovnávat je s ostatními živočichy.. Oprostíme se od toho, že tyto vlastnosti ("duše") jsou nám dány a formovány nějakým "veleduchem"
26. 03. 2010 | 15:41

Taoiseach napsal(a):

Zdeněk Mihalco

Je to trochu dvojznačné, jak praví známý bonmot "obcování s lidmi kazí charakter, zvláště pak těm, kteří ho nemají" - :) . Nicméně dobrá vůle pramení z lidské vzájemnosti, o tom jsem přesvědčen. Právě tak se kultivují lidské postoje. Člověk, který by se dlouhodobě izoloval od lidí, nemůže být dobrý.

Joska
nechápe, proč autor používá náboženské pojmy. Je to celkem jednoduché: autor je hluboce věřící a je frustrován tím, že většina Čechů jeho víru nesdílí. A - narozdíl ode mne - v tom vidí hlavní příčinu toho bordelu v naší zemi.

Zkusím to shrnout ještě jednou: namísto dost nejasného pojmu "stíny v duši" (což je skoro tak vydařené jako Zákopčaníkovo pověstné "slunce v duši") bych používal pojmy, pod nimiž si lze v psychologickém smyslu alespoň něco představit: předsudky, mindráky, zášť, resentimenty atd.; uvítám další návrhy. A těch se můžeme zbavit, když o nich budeme otevřeně mluvit MEZI SEBOU.

Nemyslím, že je řešením kontemplace, svatá zpověď nebo psychoanalýza. Autor píše
"ale právě já s tím konečně začnu něco dělat a začnu svou duši těch pradávných skrytých nenávistí, závistí a podobně konečně zbavovat. A to nemůže za mne nikdo jiný udělat",
čímž podle mého jasně dává přednost individualismu před dialogem (já naopak).
26. 03. 2010 | 17:33

zdesta napsal(a):

V tom mám trošku bordel.Charakter,mentalita,genové dědictví,nebo duše v pojmu náboženského chápání.Něco neviditelného,neměřitelného,abstraktního jako dar boží? Jaký prostor vyplňuje ta má a jaký ta druhá-cizí? Panenko skákavá raději z toho vycouvám. Na tohle nemám.
26. 03. 2010 | 18:35

Tužka napsal(a):

Tužka napíše pro všechny,kteří tápou v pojmech o nehmotném těle,které má každý z nás./I zvířata a rostliny./Seznamte se s jógou za pomoci kvalitního učitele.Jóga zná cvičení pro tělo i pro duší=energetické cvičení.Přečíst knihu,nebo navštívit pár lekcí nepomůže,je to "běh na celý život".Tužka.
26. 03. 2010 | 19:01

zdenekmihalco napsal(a):

Taoiseach

S tím souhlasím - dlouhodobá izolace je k ničemu, navíc takový člověk byť sebelepší vůle neprospěje... Myslím, že všeho s mírou. Občasná kultivace duše, lehké poflakování po kopcích, návštěva psychologa případně nějaký měsíc strávený někde v klášteře nebo něco takového myslím člověku neuškodí. Není nutné hned se stěhovat do poutevny...
27. 03. 2010 | 21:23

Replica Gucci puses napsal(a):

člověk byť sebelepší vůle neprospěje... Myslím, že všeho s mírou. Občasná kultivace duše, lehké poflakování po kopcích, návštěva psychologa případně nějaký měsíc
29. 03. 2010 | 04:57

replica tag heuer napsal(a):

Easy come, easy go.
31. 03. 2010 | 03:47

Links of London store napsal(a):

I ran all the way to the main gate, and then I waited a second till I got my breath. I have no wind, if you want to know the truth. I'm quite a heavy smoker, for one thing--that is, I used to be. They made me cut it out.
31. 03. 2010 | 15:12

rolex replica napsal(a):

Good recommended website. I really love it. Thanks!
03. 04. 2010 | 07:58

nike shox shoes napsal(a):

<p>Online Selling <a href="http://www.shox-nike.com/">nike shox</a>, <a href="http://www.shox-nike.com/">nike shox Shoes</a>,<a href="http://www.shox-nike.com/Ni...">Nike Shox OZ,Nike Shox NZ</a>,<a href="http://www.shox-nike.com/Ni...">Nike Shox R4</a>,<a href="http://www.shox-nike.com/Ni...">Nike Shox Classic Shoes</a>,<a href="http://www.shox-nike.com/Ni...">Nike Shox Experience Shoes</a>,<a href="http://www.shox-nike.com/Ni...">Nike Shox Turbo Shoes</a>,<a href="http://www.shox-nike.com/Ni...">Nike Shox Medallion EU Shoes</a>,Paypal Accept,Free Shipping and Best Discount.</p>
17. 04. 2010 | 10:12

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy