Jak si z pandemie COVID odnést společenskou odolnost

15. 06. 2020 | 17:00
Přečteno 2009 krát
Současná pandemie nemoci COVID-19 představovala, představuje a zřejmě bude představovat pro většinu z nás šok, který není možné popsat pouze slovem krize. Na rozdíl od většiny krizí v nedávné minulosti svým rozsahem a dopadem předčila vše, co přinejmenším současná střední a mladší generace prožila.

Již nyní je zřejmé, že má a bude mít vliv a dopady na všech úrovních - individuální, komunitní, národní, ale také globální. Pandemie nutně dala vzniknout zcela novým jevům, ale také zvýraznila či zesílila celou řadu trendů, které se projevovaly ve větší či menší míře již mnoho let.

Po počáteční fázi, kdy jsme se soustředili na řešení okamžitých dopadů situace, nastává čas na vyhodnocování a také přemýšlení o budoucím výhledu. Byli jsme připraveni na takto komplexní krizi? Jak zajistit, abychom se ze vzniklé situace rychle vzpamatovali a pokud možno z ní vyšli posíleni? Některé z mnoha otázek, kterými se nejen u nás, ale na celém světě zabývají vědci, politici, ekonomové, ale i široká veřejnost. Jedním z poznatků je, že na budoucí krize se není možné plně připravit. Vzhledem k tomu, že nemáme k dispozici všechny informace, abychom mohli přesně předpovídat budoucí vývoj, tak se nemůžeme plně připravit. Současně většinou vycházíme z dřívějších zkušeností, a proto se připravujeme na krize, které jsme prožili v minulosti, nikoliv na nové, které mohou být zcela odlišné. Je pravda, že svět čelil celé řadě epidemií – SARS, ebola a další – ale žádná neměla tak globální dopad a nevyvolala takovou reakci jako COVID-19. Navíc budoucí celosvětová krize nemusí být vůbec zdravotní povahy, ale může přijít z úplně jiného směru.

I proto je potřeba se soustředit na budoucnost, která může přinést další šok podobných rozměrů. Na jedné straně se může zdát lákavá alternativa bránit se vlastní dlouhodobou izolací. Argument používaný na podporu těchto tendencí je, že se tím pokusíme zabránit vnějším vlivům, změnám ve světě a celé paletě hrozeb z vnějšku, aby na nás měly jakýkoliv dopad, tzn. aby nepronikly přes naše hranice. Nemusíme se nutně bavit pouze o státních hranicích. V některých případech se tato tendence posouvá na úroveň větších regionů a snaha může být vytvářet rozsáhlé izolované celky, v našem případě na úrovni Evropské unie. Dějiny však opakovaně ukazují, že izolace není optimální strategie, pokud se společnost chce rozvíjet, a není optimální ani pro zajištění vlastní bezpečnosti. V moderních dějinách se proto pouze málo společností rozhodlo pro plnou autarkii. Ani izolacionismus se neprojevil jako úspěšná strategie před bezpečnostními hrozbami, což dokazuje i zkušenost Spojených států v meziválečném období. Izolace tak není alternativní strategií pro současnost. Není to cesta, jak se v dnešním silně propojeném světě ochránit před hrozbami, které vyvstávají v důsledku celé řady ekonomických, bezpečnostních či klimatických jevů a které není možné odclonit na sebelépe zabezpečených hranicích.

Jakou strategii by bylo vhodné přijmout, abychom budoucí krize zvládali stejně dobře nebo pokud možno lépe, než ty současné? Pokud nemáme dost informací, abychom mohli budoucí změny plně předvídat, tak podle mnoha odborníků nejlepší strategie, kterou jednotlivec, skupina nebo celá společnost může přijmout, je posilovat svoji odolnost – či resilienci – proti šokům a změnám ve vnějším prostředí. A otázka, jak posilovat odolnost naší společnosti jakožto nejlepší přípravu na budoucí krize, je předmětem nejen tohoto mého příspěvku, ale také úvah expertů z celé řady disciplín, které je zapotřebí brát v úvahu při skládání celkového obrazu. V článku samotném notně čerpám mimo jiné z dlouhodobé práce Jiřího Šedivého, který donedávna působil na Ministerstvu zahraničních věcí jako zvláštní zmocněnec pro odolnost a se kterým jsem na toto téma opakovaně vedl velmi inspirativní diskuzi.

Jak si představit odolnost?

Odolnost je velmi obecný pojem, který se dnes používá v celé řadě konotací. Jestliže se v souvislosti s pandemií a schopností zvládat krize bavíme o odolnosti či resilienci (v tomto článku používám oba tyto pojmy ekvivalentně), tak je především potřeba lépe pochopit, co tento pojem znamená, jak je definován, a také, co obnáší proces jejího vytváření. V první řadě je tak potřeba zdůraznit, že odolnost není stav, nejedná se o statickou záležitost. Resilienci nevlastníme. Naopak je potřeba tento koncept vnímat jako dynamický, měnící se, tj. jako proces. Odolnost si budujeme, posilujeme, vytváříme. Jelikož vnější prostředí není neměnné, tak tento proces je nutné považovat za nikdy neuzavřený, trvale probíhající.

Původní využití tohoto pojmu bylo především v ekologii a environmentálních vědách, kde popisovalo schopnost ekosystému přizpůsobit se měnícím se vnějším i vnitřním podmínkám. Tento pohled na studium systémů se objevil v 60. a 70. letech minulého století. Postupně se termín začal používat v dalších disciplínách. Například v psychologii se v posledních dvou desetiletích stále častěji používá v souvislosti se zvládáním stresových situací, traumatických zkušeností nebo také dlouho trvajícího tlaku z vnějšího okolí na jedince. Postupně se však stále více koncept resilience uplatňoval také v dalších společenských vědách, které se soustředily na schopnost společenských systémů reagovat na různé vlivy, rušivé podněty nebo stresové situace a zároveň zachovat klíčové funkce a svoji strukturu. v některých případech se také pojem používá pro situace, kdy systém je schopen vstřebat šok a následně se posunout na kvalitativně vyšší úroveň ve své schopnosti odolat dalším šokům a krizím. V současné době se tak koncept resilience používá k vysvětlení řady jevů a k vytváření nových strategiích například v sociologii, v politologii a mezinárodních vztazích, ale také v managementu a v neposlední řadě také v politice.

V kontextu posilování odolnosti společnosti na různé šoky se tak postupně ustálilo několik definicí tohoto pojmu. Asi nejjednodušší, pracovní definice hovoří o tom, že se jedná o schopnost systému fungovat i pod velkým tlakem. Pokud bychom chtěli použít širší definici, tak „resilience je schopnost systému vyrovnat se se změnou a pokračovat v rozvoji“. Je to míra schopnosti adaptovat se, aniž by došlo ke ztrátě základních funkcí systému. Ve vztahu ke státu a širší společnosti se také často hovoří o národní resilienci, která by měla především vytvářet lepší podmínky pro „zachování kontinuity základních funkcí a hodnot státu a společnosti v mimořádných krizových situacích“ (Šedivý).

Nicméně celková odolnost společnosti není omezena pouze na státní instituce a na schopnost státu zajistit krizové řízení. Je mnohem složitějším konceptem a vyžaduje uplatnění celé řady přístupů na všech úrovních – od jednotlivců a rodin, přes posilování místních komunit, po odolnost státu a jeho institucí, až po posilování resilience za našimi hranicemi, tedy u našich nejbližších partnerů v našem sousedství, zejména v rámci Evropské unie, ale také v našem východním a jižním sousedství. I proto je stále relativně obtížné plně využít koncept odolnosti v praxi, protože vyžaduje holistický, interdisciplinární přístup, který bude uplatňován na všech úrovních naší společnosti.

Jak odolnost posilovat?

V případě mimořádných událostí, zejména krizí, stresových, či zátěžových situací a šoků, se míra odolnosti systému projevuje ve třech hlediscích, které lze vnímat také jako fáze, kterými si v krizi procházíme. v bezprostřední reakci na krizi se jedná především o schopnost absorbovat šok, aniž by došlo k narušení základních životních funkcí. Jinými slovy je to především otázka, jaké množství změn je společnost schopná zvládnout, aniž by došlo k většímu ohrožení jejího celkového fungování. Tedy jde o to, jak moc může jakákoliv krize snížit naši schopnost kontrolovat klíčové funkce a chránit strukturu celé společnosti (např. funkčnost administrativy a institucí, které zajišťují správu naší země, zásobování základními potřebami, klíčové služby pro občany, ale také např. základní sounáležitost a solidaritu mezi lidmi a celkovou soudržnost společnosti). V druhé fázi je pak především otázkou, jak rychle je společnost schopna se obnovit a vrátit se do předchozího stavu nebo do kvalitativně lepšího stavu. Například se jedná o to, jak bude plně obnovena sebeorganizace společnosti, jak bude rychle zajištěna plná funkčnost hospodářství. V poslední fázi pak dochází k procesu adaptace, kdy se především vyhodnocují dopady krize, analyzuje se přiměřenost reakce na krizi a přijímají se nová opatření, která mohou na základě získaných zkušeností dále posouvat celkovou odolnost celé společnosti. V sociologii se velmi často také celková odolnost systému posuzuje podle schopnosti, jak pracuje se zpětnou vazbou, jestli ta vede ke zlepšení schopnosti adaptace a učení. Ve zkratce se jedná o schopnost: 1) rozeznat krizi, vydržet/ přežít ji, 2) dokázat se obnovit a zajistit všechny důležité funkce k pokračování společnosti, 3) vyhodnotit, kde je potřeba udělat dlouhodobé změny, poučit se a adaptovat se.

Jestliže míra odolnosti je takto komplexní problém, tak je také otázkou, jaký přístup je zaujmout, pokud usilujeme o její posilování. V obecné rovině někteří autoři upozorňují, že koncept resilience se musí uplatňovat na dvou úrovních. První je rovina, jak o změnách, rizicích a krizích samotných přemýšlíme. Zde je v první řadě potřeba přijmout skutečnost, že neexistuje absolutní bezpečí a že není možné všechny otázky sekuritizovat tak, abychom dosáhli absolutní ochrany. Důraz by měl být kladen na to, aby byly vytvářeny pozitivní podmínky pro případnou změnu, nikoliv změně za každou cenu bránit jako něčemu nechtěnému. Namísto intervenčních a kontrolních strategií, které jsou často společnostmi používány, je vhodnějším přístupem flexibilnější a dynamický postoj ke změnám, díky kterému je možno posilovat pozitivní trendy (de Weijer). V důsledku to může také mít kladný dopad na schopnost společnosti změny přijímat a adaptovat se na ně, vnímat příležitosti a nikoliv pouze náklady. S trochou nadsázky tak na tento způsob myšlení lze pohlížet skrze pojem kreativní destrukce, který je nejčastěji spojovaný s českým rodákem Josephem Schumpeterem a který postihuje dynamickou povahu společnosti a roli mimořádných situací v jejím vývoji. Společenské inovace tak často jsou umožněny až mimořádnými situacemi a v takových situacích je inovativní myšlení součástí odolnosti, ale také předpokladem posuzovat to, co je pro dlouhodobou resilienci potřeba udělat. A právě pokud budeme mimořádné situace vnímat jako příležitosti k pozitivním změnám, tak budeme připraveni skutečně zavádět politiky a opatření posilující celkovou odolnost naší společnosti.

Druhou rovinou je následně přístup, který vyhodnocuje zaváděné politiky s ohledem na resilienci státu a společnosti. Součástí politik zaměřených na odolnost je potřeba vyvažovat dva faktory: maximalizaci efektivity na jedné straně a schopnost zvládat rizika na druhé. Jako příklad může sloužit to, že již nějakou dobu se hovoří o potřebě zavést nástroj, který by umožnil příliv zahraničních investic, ale také byl schopen posoudit, jestli některé investice nepředstavují pro nás nadměrné riziko. Ale příkladů by bylo možné najít mnoho. Ve výsledku tak politiky na posílení resilience mohou směřovat do celé řady oblastí. Můžeme se ale pokusit tuto škálu zredukovat na několik hlavních domén odolnosti, které lze následně posuzovat podle míry připravenosti, mapovat silné stránky stejně jako nedostatky a slabiny.

Kde odolnost řešíme

Jedná se o čtyři hlavní oblasti, ve kterých se koncept resilience naplňuje, realizuje a operacionalizuje: 1) technicko-organizační doména, 2) životní prostředí, 3) hospodářské prostředí, 4) společenské prostředí (Šedivý). První tři pojednávám ve značné zkratce, čtvrté věnuji celý následující oddíl.

V případě technicko-organizační se jedná především o zabezpečení kritické infrastruktury, která je nezbytná pro chod státu. Právě ochrana kritické infrastruktury je velmi často dobře zmapována a pozornost státu se na ní soustředí již delší dobu. Součástí této domény je také celkové organizační a institucionální zajištění krizového řízení, tj. schopnost státu organizovat reakci na krizové situace.

Oblast životního prostředí se dotýká především aspektů udržitelného rozvoje, které jsou také poměrně dobře popsány a reagují na potřebu zajistit dostatečné množství přírodních zdrojů, potravin nebo vody. Význam této oblasti odolnosti v posledních letech značně roste, zejména v souvislosti s dopady klimatických změn v podobě mimořádných výkyvů počasí, ale především v podobě sucha a kůrovcové kalamity, které zásadním způsobem poškozují zemědělství a lesnictví. Je tak zřejmé, že jsou to právě nenahraditelné služby ekosystémů, které mají dopad na schopnost adaptovat se. Například schopnost krajiny zadržovat vodu se ukazuje jako významný faktor při zvládání výkyvů v množství srážek. Je zřejmé, že této oblasti bude potřeba věnovat v nejbližší době zvýšenou pozornost, přestože pandemie dočasně přesunula naši pozornost do jiných oblastí.

Ekonomická odolnost je do jisté míry propojena s technicko-organizační oblastí. Abychom byli schopni zajistit chod našeho hospodářství, je základním předpokladem funkčnost kritické infrastruktury. Ale i v této oblasti jsou rizika mnohem komplexnější, což zvýraznila i současná krize. v minulosti jsme velkou pozornost například věnovali zajištění energetické bezpečnosti. Jednou ze slabin naší země dlouhodobě je, že velkou část svých energetických potřeb zajišťuje dovozem ropy a zemního plynu ze zahraničí, zejména z oblastí, které nemusí být vždy stabilní, a ze zemí, které mohou chtít využívat dodávek k dosažení svých politických cílů. Ukazuje se však, že globalizace s sebou kromě celé řady benefitů v podobě větší efektivity přinesla nová rizika. Jedním z těch, o kterých se debatuje dlouhou dobu, je růst nerovnosti a tlak na snižování sociálních standardů a na tzv. prekarizaci. k tomuto problému se vrátím v následující části. Pandemie ale také odhalila další rizika, která vyplývají z globálních dodavatelských řetězců. Nejedná se pouze o závislost na dodávkách důležitých potřeb z omezeného počtu zemí, jako tomu bylo v případě ochranných pomůcek. V případě farmaceutického průmyslu, ale i řady dalších odvětví, se rovněž ukázalo, že výroba konečných produktů je závislá na spolehlivosti dodávek základních látek nebo komponentů. Například ve chvíli, kdy Čína a Indie omezily vývoz základních farmaceutických látek, následovalo výrazné omezení evropské produkce léčiv. Zranitelnost v této oblasti bude potřeba řešit a hledat cestu, jak posílit naši ekonomickou odolnost, a to aniž bychom se uchýlili k tržnímu protekcionismu. Mezinárodní obchod je pro nás důležitý, ale potřebujeme být lépe připraveni na řadu rizik, který s sebou přináší.

Společenská odolnost

V případě prvních tří domén máme již řadu zkušeností, jak naši resilienci posilovat. Velmi často máme již situaci dobře zmapovanou a lze měřit, jaký mají jednotlivá opatření dopad. Společenská oblast odolnosti je však mnohem složitější a tudíž i hůře uchopitelná, což konstatuje řada autorů. Součástí společenské odolnosti je celá řada faktorů. Některé lze poměrně snadno měřit nebo je možné je poměrně adresně řešit. Většina ostatních však vyžaduje dlouhodobou pozornost a je mnohem obtížnější měřit pokrok. Velmi často se jedná o normativní záležitosti, které ale mají možnost celkovou odolnost posilovat nebo naopak snižovat. I proto jsme možná v pochopení toho, co utváří společenskou (societální) odolnost, poměrně na začátku. Do budoucna bude potřeba se na tuto oblast více soustředit, což pandemie také do jisté míry ukázala. A právě v této oblasti je také více než nutný holistický a interdisciplinární přístup.

Jako vstup do diskuze se pokusím alespoň nastínit, jaké aspekty je potřeba vzít v potaz. Jedno z klíčových témat je zcela určitě celková soudržnost společnosti. A právě zde se propojují měřitelné i neměřitelné veličiny. Na jedné straně je základem soudržnosti a odolnosti společnosti míra sociálních a ekonomických nerovností. V případě vyšší míry rovnosti mezi obyvateli je společnost obecně odolnější proti šokům. A to i v případech, kdyby celkově byla chudší. Vysoká míra rovnosti je tedy jedním se základních předpokladů zdravější a tím pádem odolnější společnosti. Ale není to samozřejmě jediný faktor. Velmi důležitou roli hraje také solidarita, jak mezi jednotlivci, tak mezi sociálními skupinami. Do této oblasti také patří přístup k veřejným službám, kvalita vzdělání a mnoho dalších faktorů.

Dalším významným předpokladem odolnosti je aktivní a rozmanitá občanská společnost. Od sportovních klubů, přes dobrovolné hasiče, skauty a místní sdružení, po různé kulturní či diskusní spolky. To vše a ještě mnohem víc tvoří zdravou občanskou společnost, která je jedním z hlavních pilířů demokratického systému. k tomu také přidejme rozvoj komunitních vztahů jako důležitou součást sounáležitosti. Vedle toho ale také máme obecnější rámce, které to vše umožňují a jsou do značné míry kostrou, na které zdravá občanská společnost může vyrůstat. Jedná se především o ochranu občanských a dalších práv nás všech, včetně zajištění svobody vyjádrování a tedy svobody médií. v dnešní době jsou tyto hodnoty někým zpochybňovány nebo dokonce považovány za slabiny v porovnání s autoritativními společnostmi, které se snaží prezentovat jako efektivnější ve zvládání krizí. I proto bychom této oblasti měli věnovat zvýšenou pozornost.

V neposlední řadě je součástí societální odolnosti také úroveň vládnutí a funkčnost institucí, které mají zajistit rozhodovací procesy. Jejich kvalita nejvíce závisí na právním prostředí, na kvalitě právního státu, a na kvalitě administrativní kultury. Odolnost státu nezajistí jednotlivci, ale dobře fungující instituce, jejich vyváženost a schopnost efektivního a spravedlivého rozhodování a řešení problémů. v širší rovině je tak odolnost závislá na dalším rozvoji lidského kapitálu, který je veřejným institucím k dispozici, ať už v podobě kvalitních a dobře zaplacených lékařů, sester, učitelů a dalších, ale také v podobě schopnosti udržet ve státní službě odborníky, resp. experty na řízení, a dále je rozvíjet.

Samostatnou kapitolou v posilování společenské odolnosti je pak vzdělání a rozvoj kritického myšlení. v době, kdy čelíme celé řadě jevů, od záplavy informací na sociálních sítích a internetu po cílené dezinformace a manipulativní kampaně, tak jedním z mála dlouhodobých receptů je zaměřit se na výuku a celý vzdělávací systém. V tomto směru právě zde máme obrovský prostor pro zlepšení, které by mohlo výrazně podpořit opatření v dalších oblastech. Nicméně ani tímto téma společenské odolnosti plně nevyčerpáme, a já pociťuji skutečně aktuální potřebu zaměřit na tuto doménu mnohem větší pozornost, než jsme jí věnovali doposud.

Závěrem

Vzhledem ke skutečnosti, že téma národní či celospolečenské odolnosti je skutečně obsáhlé, neměl tento text ambici přijít s celkovým popisem tohoto konceptu, natož s nějakým univerzálním řešením. Cílem je poukázat na to, že současná pandemie opět odhalila naši zranitelnost a křehkost naší společnosti. Pokud do budoucna budeme chtít zvládat podobné krize, které mohou být velmi odlišné než ta současná, tak nejvhodnější strategií, kterou bychom měli přijmout, je právě dlouhodobá strategie posilování celospolečenské resilience. Dovolím si citovat z šest let starého článku internetového deníku Echo24, protože ten již tehdy upozorňoval na potřebu změny našeho myšlení a předpokládal, že pojem resilience či odolnosti se stává „v našem rychlém, složitém a tím i zmateném světě jednou z budoucích klíčových strategií“. Druhým cílem mého textu pak je poukázat na nutnost lepšího pochopení především normativních, respektive společenských základů odolnosti, což je doposud pole nedostatečně prozkoumané.

A jak postupovat dále? Příkladů, které nás mohou inspirovat je skutečně hodně. Japonsko, Izrael, Kanada, Singapur, Austrálie, Finsko a mnoho dalších vyspělých zemí již učinilo koncept resilience jedním z klíčových principů, podle kterého zajišťují bezpečnost svých občanů, celkovou obranu svých zemí a také zajištění udržitelného rozvoje, jenž bude posilovat společenskou soudržnost. Inspiraci lze samozřejmě hledat u podobně smýšlejících zemí, ale nakonec to bude především na nás samotných, jak pojmeme poučení ze současné krize a jestli ji proměníme v příležitost posílit do budoucna naši odolnost vůči dalším krizím, ať už budou podobné či zcela jiné.

Hlavní zdroje:
Národní odolnost. Výhody i velká rizika, Echo24, 16. dubna 2014;
EU Global Strategy: Strenthening State and Societal Resilience (diskuse členských států EU);
De Weijer, Frauke: Resilience: a Trojan horse for a new way of thinking?, ECDPM, Discussion Paper no. 139, January 2013;
Šedivý, Jiří: Národní resilience České republiky versus fragmentovaná společnost (esej)
Danihelka, Pavel et col.: Od zranitelnosti k resilienci, Adaptace venkovských oblastí na klimatickou změnu

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy