(Ohlédnutí nad dosavadním ohlasem románu o normalizaci)

„A protože nemají vlastních tváří
nosí je na kabátech
to své smýšlení…“ (Jan Zahradníček, u Noskové s.82)

Věra Nosková, v současné době jedna z nejčtenějších a, jak jsem si ověřil, v knihovnách nejrozpůjčovanějších autorek (což samo o nemusí nic vypovídat o umělecké hodnotě jejího psaní), svým posledním románem Obsazeno fatálně rozdělila českou kritiku. Zatímco v takovém Týdnu či v A 2 apriorně usoudili, že by si zadali, kdyby o ní publikovali jakoukoli kladnou zmínku, v Literárních novinách vyšla na román Noskové recenzní odezva více méně nadšená. A nejenom tam. Podobný rozpor v přijetí najdeme i v dosavadní recepci deníkové. Z některých „zasvěcených“ redakčních kruhů jsem dokonce zaslechl snadno vyvratitelný blud, že rozpor v přijetí knihy má snad povahu generační: starším, k nostalgii nakloněným pamětníkům se Obsazeno líbí, mladá, minulostí nezatížená „internetová“ generace jím právem opovrhuje. Tento nesmysl vyvrací již fakt, že ve zmíněných Literárkách psal o románu se sympatiemi právě příslušník mladé generace, zatímco dosud největší popravu uchystal románu jeden z nestorů české literární kritiky, Aleš Haman, ročník 1932 (Plavba po povrchu mrtvých vod, Lidové noviny 18.6.07). A abychom to neměli jednoduché, zase jiný jeho kolega a vrstevník (Vladimír Karfík, ročník 1931) v médiích tištěných i elektronických o románu Noskové publikuje soudy vesměs kladné. Věra Nosková je zkrátka případ trochu složitější na to, abychom ji mohli zařadit do toho či onoho generačního šuplíku nebo směru.

POPRAVA BEZ ARGUMENTÜ
Nejčastější zatím opublikované výhrady vůči románu shrnul asi nejpregnantněji Aleš Haman, a to zhruba do tří bodů: román klouže po povrchu (to ovšem kritik nikterak nedokládá), je květnatě upovídaný (to naopak dokládá 21 řádky citací, bohužel ani jedním řádkem své vlastní analýzy) a hlavně - má papírově kladnou, nevěrohodnou hlavní hrdinku. Ta - sama nedotčená společenskými vadami – suverénně vynáší soudy o ostatních, což v konečném výsledku „diskredituje autorčino umělecké snažení“. Tady si neodpustím jednu poznámku.

Čtenář, který knihu nečetl, se z celé recenze vůbec nedozví, že se zde pojednává dílo čtivé, vtipné a nepovrchně zábavné, plné hořce skeptického, sarkastického humoru a společenské satiry, navíc dílo psané živou, lehkou, v dialozích reálně odpozorovanou, v autorských popisech a reflexích naopak metaforickou češtinou s minimem slovních i větných floskulí. Kritik úplně pomíjí, že Nosková se pustila do něčeho, co ostatní zatím přecházejí tu více tu méně vtipnou anekdotou. Jako jedna z mála kriticky reflektuje nedávnou, umělecky však dosud takřka netknutou zkušenost počátků tzv. normalizace v oficiální kultuře, onen nečekaný a šokující nástup nové, konjunkturální a nebývale cynické a bezskrupulózní literární generace „let sedmdesátých“. Tuto arivistickou generaci, jíž srpen 68 i následný srpen 69 poskytl vítanou šanci prodrat se na uprázdněná „osmašedesátnická“ místa, reprezentovali dnes už naštěstí polozapomenutí autoři jako Karel Sýs, Michal Černík, Josef Peterka, Jaroslav Čejka, Jaromír Pelc, Kamil Mařík, zčásti i Josef Šimon či Jiří Žáček (mám-li jmenovat jen některá známější a mediálně nejfrekventovanější jména). Tito a další šikovní chlapci mazanými strategickými tahy, postupným obsazováním pozic v redakcích, ústavech, svazových, stranických či ministerských orgánech a nakladatelstvích, jakož i komunistickou rétorikou, jež sekernickou radikálností zaskočila i ty nejkonzervativnější stalinské dogmatiky typu Josefa Rybáka, Ivana Skály či Jiřího Hájka, na dvacet let obsadili prakticky celou českou „literární scénu“. („Obsazeno“ se tedy u Noskové nevztahuje pouze na srpnovou okupaci, ale především na tento fakt, na básnický topos Prahy: obsazeno pro mladou, ambiciózní „literátku z maloměsta“ Pavlu ve vytoužené metropoli básníků bylo postupně všude - v redakcích, v bytech, v důstojných možnostech neponižujícího zaměstnání i ve společenských a intimních vztazích).

Čtenář Lidových novin, neznalý Noskové, by z Hamanovy recenze málem vysoudil, že se jedná o jakési sucharsky nudné, „okázalé moralizátorství“, které protagonistku, za jejíž podobou kritik tuší „životní zkušenost autorky“, staví „na piedestal jediného spravedlivého, schopného bezpečně pojmenovat mravní choroby svých blízkých“. A nejen to: jen zřídkakdy v české próze se dle Hamana setkáme s „takovou směsicí okázalé básnickosti a žurnalistické plochosti“, jakou se vyznačuje román Noskové. Ze tří odstrašujících příkladů, jež Hamanova recenze obsáhle cituje, aniž by se obtěžovala je jakkoli stylisticky analyzovat, nevyplývá ovšem vůbec nic. Tím méně „autorčino pachtění za básnickou obrazností“ a „pseudofilozofickou úvahovostí“ (???), jež „mají dodat jejímu textu uměleckou kvalitu“ a „zastřít nedostatky v uměleckém ztvárnění“. V čem vlastně spočívají ty nedostatky, to si kritik opět nechává pro sebe. Odstrašujícím příkladem budiž naopak jeho celá argumentů prostá recenze, psaná občas jazykem natolik zdeúředním, že hraničí až s uměním parodie. Základní osnovou románu je barvité líčení existenční i existenciální beznaděje, s níž hrdinka Pavla donkichotsky usiluje v normalizační Praze nejen o literární seberealizaci, ale především o obyčejný a slušný podnájem bez smradlavé „kočkobáby“ i přidružených erotických protislužeb. Přepsat tuto nejvlastnější tresť příběhu do souhrnné věty o „potížích“, spojených „s existenčním uchycením ve velkoměstském prostředí, které klade nároky nejen na zaměstnání, nýbrž i na ubytování“ - takový překlad do ne-češtiny, hodný zapisovatele policejního výslechu, vypovídá více o kritikovi a jeho smyslu pro humor, než o autorce románu.

ZCIZOVACÍ METODA
Mladá hrdinka Pavla z Obsazena plynule navazuje na Pavlu z předchozího románu Bereme co je (2005): ten, alespoň ve vydání v pražském Abonentu, jež založilo její literární slávu, končí návratem ze Slovenska a deziluzí z poznání skutečné podoby vysněného otce. Ovšem už první, vlastním nákladem vydaná verze románu, málokým ještě čtená a recenzovaná, veřejností dosud nezaregistrovaná, obsahovala podstatnou část nynějšího románu Obsazeno. Na rozdíl od nynější verze však finišuje chtěným happyendem, kdy hrdinka končí svou strastiplnou pouť z bytu do bytu a z náruče do náruče trochu kýčovitě v atraktivním ateliéru andělsky laskavého malíře Josefa. Josef ex machina.

Tahle sekvence je ve stručnější podobě zakomponována i do nové verze – jen z Josefa je Jiří. Tentokrát však epizoda – podobně jako všechny ostatní – naštěstí nekončí šťastně: autorka si k malíři přimyslí protivnou milenku, jíž vadí, že je ateliér obsazen a ona nemá kde s malířem spát. A tak Pavla se ocitá opět, tak jako v celém románu, obrazně řečeno na ulici. I nadále ovšem hrdinka Obsazena trpí až obsedantní averzí k matce (pro niž nemá jiné jméno než „zploditelka“ – psychologicky velmi silný motiv obou románů), i nadále se jí zoufale protiví maloměstské strakonické prostředí a po jeho návštěvách se o to víc trápí touhou prorazit ve „velkém světě“ metropole. I nadále je její mysl korigována vnitřním hlasem skeptického skřítka, což vytváří v románu vítaný prostor pro vnitřní monolog a ironický komentář. A i nadále platí, že hrdinka vykazuje s největší pravděpodobností některé autobiografické rysy a osobně prožité události i názory samotné autorky (antikomunismus i antikatolicismus, přísně vědecký ateismus, láska k jazzu a beatnikům). Právě proto může jisté čtenáře u hlavní figury zarazit – a za ně zřejmě mluví i Hamanova recenze – občas až nápadná dávka sebevědomí a „fandění“ si (Pavla je krásná, chlapi po ní pokukují, „z takový kočky by byli na větvi“, s. 64; je sice, pravda, kariérně neúspěšná, leč zato čestná, a navíc zjevně talentovaná - když dá posoudit své verše znalci, ten „vrtí nad papíry užasle hlavou, zvedá oči nad spuštěné brýle a říká jako nějaký pohádkový dědeček: ´Tedy děvenko! Máš toho víc? Měla bys ty verše vydat!´ V hlase se mu chvěje nadšení…“ (s.81) Jenže Nosková, a to už její kritici neříkají, umí hned v příští řádce svou Pavlu (sebe?) i jemně shodit: „Myslíte?´ usmívám se pochybovačně… Demonstruji skromnost a přitom si říkám o nášup, oči mi svítí, jako by mi v hlavě rožnuli…“

Snad nejlépe funguje tato komentářová „zcizovací“ metoda, jež autorce spolehlivě zabraňuje sklouznout ke kýči a k narcistní sebeoslavě, u milostných scén – respektive milostných deziluzí. Neznám například v české literatuře – nejen té současné – mnoho tak dokonale, přesně popsaných deziluzí ze samotného aktu lásky, jako v následující pasáži o kopulaci s básníkem, o němž kolovala pověst náruživého a citlivého milence:

„Bylo to nezáživné jako štípání polen. Svalil mě na červenou pohovku a vzal to zkrátka a přímočaře jako nějakej manžel po dvaceti letech. Se zájmem jsem při tom pozorovala, jak na lustr naráží nohatá tiplice. To je zvláštní, vždycky jsem si myslela, že se líhnou až v horkém létě… Uklidím teď, nebo to nechám na ráno? Měla bych si ještě přežmouchnout punčocháče… Když se převalil na záda, naklonila jsem se nad něho a dívala se… Kam se, do prčic, najednou propadla ta jeho spontánnost, vynalézavost a vřelost? Z hlavy do pusy se mi drala prostořeká otázka: Co to bylo?! Musím se napít, zahučel. Přelezl mě jak kládu, předvedl mi zadek se zaťatými hýžďovými svaly a několika malými vřídky, záda měl posetá tmavými znamínky… Měla jsem teď jedinou starost – jak se šetřílka s láskou co nejdřív zbavit.“ (s. 211 – 212).

MÍJENÍ S POETIKOU
I když bych se jako čtenář Věry Noskové bez některých, snad až příliš kladných a „sebezálibných“ charakteristik její hlavní hrdinky také obešel (byla by to ovšem otázka škrtu dvou, tří vět ve více než 220stránkovém románu!), chtěl bych tu co nejvehementněji hájit samotný princip, na němž jsou oba její moderní „bildungs-romány“ postaveny. Domnívám se totiž, že Noskové dospívající hrdinka, procházející jako zprvu nepopsaný list z prostředí do prostředí a tápavě hledající (a zatím v obou románech nenalézající) spolu s bytem a prací samu sebe, svůj soulad s prostředím i sebou samou, tedy svou individuaci, své „úplné a bytostné já“ (C. G. Jung: „das Selbst“), musí nutně zůstat až do konce okolním marasmem nenarušena. Už proto, aby jej mohla popsat: věrohodně, přesně a z odstupu, totiž z odstupu pozorovatele – satirika – skeptika (nikoli aktéra). Zopakujme si, že nikdo to zatím s takovou naléhavostí v české literatuře neudělal. Jako příklad „pars pro toto“ uveďme třeba bravurně popsané estébácké panoptikum zrůd, scénu plesu ministerstva vnitra v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka („Masivní brady a prasečí očka, hrubě uhnětené hliněné tváře, tučné, nakrabacené, vyholené zátylky, supí profily. Třpyt, masivní zlato, jantar, tuzexové látky a růžové bochánky na zádech pod krkem, sexbomby okresního kalibru. Sebevědomá, okázalá nebo zas familiární poroučivost. Prsiska poskakují jako zvířata v kleci, zátylky se chvějí… Davaj. Stakan, Maladěc!... Obsluhuju gorily jako ve snách. Fascinovaně roznáším stakany vodky… Realita mě opět převálcovala. Kdy už konečně přijmu fakt, že absurdita je její základní vlastností?“, s. 119 – 121). Z takového líčení se musí dělat špatně zdaleka nejen Pavle, ale i každému soudnému čtenáři.

Ale Pavla musí zůstat čistá marasmem neposkvrněná už proto, aby vůbec vyzněla pointa románu: normalizační Praha ji nepřijala, metropole ji vyplivla. V závěru se hrdinka „rozjede na jih“ (pravděpodobně, ale nikoli nutně do Strakonic: nechme se překvapit). Pro nepřizpůsobivce a hrdopychy typu Pavly je prostě ve světě zvaném Praha všude obsazeno. Tak jako bylo v Labyrintu světa všude obsazeno pro Komenského Poutníka (i o něm – podobně jako o Winstonovi Smithovi z Orwellova 1984 - by se dalo s despektem říci, že je ve zmatcích světa jediný spravedlivý?), pro Goethova Viléma Meistera či Voltairova Candida (dtto), pro Čapkova Tuláka Ze života hmyzu nebo pro Tuláka Chaplinova. A tak jako svět zůstal až do konce „obsazen“ pro dva klauny s bílou, nepopsanou tváří v kterékoli hře V+W (opět: zůstali vně světa, aby jej mohli komentovat – aby mohli být rezonéry i svědomím komedie). Nepochopit tento princip „bílého, nepopsaného rezonéra“ a „komentátora“ – nikoli aktéra – dění, a požadovat po hlavním hrdinovi realisticky stejné „zamazání“ dobou a jejími špatnostmi jako u všech ostatních, znamená minout se s danou poetikou, která má rozhodně kořeny dávnější, než by se na první pohled zdálo.

ODVRAT OD PROTIPÓLÜ
A tak je jen logické, že hrdinka románu při svých tristních pražských zkušenostech vytrvale odmítá přijímat politický a mravní cynismus svých generačních druhů, jejichž křiklavé panoptikum a jeho okolnosti před námi kreslí („Okolnosti zná každý. Dokázat loajalitu, přidat se ke křivákům a vyžírkům, angažovat se. Audience byla u konce.“, s. 65). V duchu i v reálu neustále polemizuje s veselým relativismem svého strakonického kumpána Josky (mimochodem, vedle katolického básníka jde o jednu z nejlépe vykreslených figur románu). Ten představuje svým bezstarostným flegmatismem a smyslem pro ironii a paradox („chová totiž až schematické přesvědčení, že všechno je ve skutečnosti protikladem své vnějškové prezentace“, s. 78) jakousi měkčí „soft-variantu“ obecné normalizační bezpáteřnosti a kariérismu. „Škoda přitažlivého, chytrého Josky pro toho pragmatika, co mu obsadil myšlení a charakter“, usoudí o něm Pavla na straně 172, pozorujíc ho s lítostí po ránu na posteli. Oč sympatičtější a pochopitelnější je tento zdánlivě „lidštější“ postoj, o to je ovšem – jak zcela nedidakticky ukazuje Nosková celým svým románem - jako návod nebezpečnější, neboť činí zlo obecně přijatelnějším. (V reálném předobrazu této románové postavy nelze nevidět největšího básnického žertéře a krotkého satirika tehdejší literární generace).

Stejně tak ovšem hrdinka nakonec s lítostí odmítá i Joskův lidský i umělecký protipól – Toníčka. Stárnoucího muže bez špetky sebeironie, zhrzeného katolického básníka a faustologa, který je takřka doslovným, jen trochu polidštěným dvojníkem ponurého redaktora Moráka z Hrubínovy Srpnové neděle. Dává jí „lekce v básnění“, vnucuje jí své křesťanské metafory a floskule („usebrání“ aj.), seznamuje ji – programovou, až nábožensky fanatickou ateistku a zarytou ctitelku beatniků - s verši Jana Zahradníčka (viz motto). Zprvu je Toníčkem okouzlena, postupně však nabývá v pohledu na něj převahu její druhé skeptické já: “Raději klopím oči, aby v nich neobjevil ostrý pohled skřítka, který ve mně ví, že všechna ta moudrost jsou jen kyselé hrozny poctivého, ale zhrzeného, neboť věčně odmítaného poety…Mám zase ten pocit neskutečna.“ Ten pocit ještě v závěru utvrdí falešná hra, jíž simulující básník sehraje nejen před obvodním lékařem, ale – přistižen na ulici - i před samotnou Pavlou. („Přece bych ti nelhal?!“, tvrdí se sklopenýma očima a mně se chce smutkem výt, protože ta odpověď mezi náma poletuje jako mastnej papír, leží tu jako flákota zkaženého masa… Lhář vámi vědomě či nevědomě pohrdá. Lež ponižuje.“, s. 219). Toníček je ve svých tragických vizích budoucnosti lidstva prototypem člověka, jemuž Umberto Eco říká „prodavač apokalypsy“. Ne náhodou je to právě on, kdo svými poraženeckými vizemi („Prokristapána, vždyť přesně o tohle jim jde, abychom přestali věřit a totálně zblbli…“, s. 222) definitivně vypudí hlavní hrdinku z Prahy. Přesto v předposledním odstavci románu Pavla říká: „Sbohem, příteli“, rozloučí se s ním „po křesťansku“ a „pohladí ho po tváři“, protože se jí „už teď po něm začalo stýskat.“ (s. 222).

POST SCRIPTUM
Řekli jsme, že v zárodku je Obsazeno „obsaženo“ už v první verzi románu Bereme co je. Málokdo si zatím dal práci s podrobnou komparací obou verzí. Pokud tuto komparaci podnikneme, nedojdeme vždy k jednoznačnému závěru o prospěšnosti inovace. Je samozřejmě chvályhodné, že některé problematické pasáže (happyend s malířem Josefem / Jiřím aj.) autorka v novém vydání zestručnila a obohatila je novou, věrohodnější motivací. Ne vždy však starou verzi upravovala tak šťastně, jako pointu sekvence s malířem, jíž odpatetizovala jednak svým skeptickým komentářem, jednak finálním přídavkem: „Nakonec jsme se přece jen neobratně objali“. Někde ji ale spíš rozmělnila a přidala vatu: :

Stará verze:
„Přece nevodeženu vod dveří člověka v nouzi. Zvlášť, když jsem byl nejspíš poslední naděje,“ křenil se. (Nová verze: „uchechtl se“) No a taky mám takovej jeden doživotní dluh“, řekl po chvíli změněným hlasem. Na vteřinku se ke mně obrátil, aby viděl výraz mé tváře. Zjevně se rozhodoval, jestli mi má ten příběh vyprávět. „To bylo totiž tak. Když jsem, tedy poněkud předčasně, opustil akádu … (Nová verze: „…na vteřinku se odvrátil od rozmalovaného obrazu, aby zjistil, jak se tvářím. Rozhodoval se, jestli mi má ten příběh vyprávět. Na jeho tázavý a nejistý pohled jsem dychtivě přikývla. Příběhy, to je moje. „No dobře. Abys tomu totiž rozuměla… Když jsem, tedy poněkud předčasně, opustil akádu…) Maloval jsem devět let a za celou tu dobu jsem neprodal jedinej vobrázek, živila mě žena… (Nová verze: „Maloval jsem si vlastně jen pro sebe celejch devět let. Za tu dobu jsem neprodal jedinej obrázek, věřila bys tomu? Živila mě žena…).

Jiným, v zásadě šťastným přídavkem oproti předchozí verzi je mj. i vícekrát se opakující motiv Goetha (Faust) a Kryla. Oba tvůrci jsou Věře Noskové mírou plytkosti prorežimních básníků. Až potud nic nenamítám, zvláště paralela Mefistofelova kontraktu s Faustem a normalizační smlouvy Husákova režimu s umělci (a vlastně zbytkem společnosti) docela sedí. Potíž vidím jen v tom, že zatímco z Kryla cituje verše relativně málo „otřískané“ („I naše generace má svoje prominenty…“, s. 170), z Goetha uvádí např. na straně 209 a 222 dva snad nejčítankovější a nejotřepanější citáty, jaké mohla vybrat z Fausta, druhý navíc s nepěknými překlepy (namísto „Grau, teurer Freund, ist alle Theorie / und grün das Leben goldner Baum“ na s. 222 čteme: „Grau, teuer Freund, ist alle Teorie / und grün das Legend goldner Baum“). To – a občasné, naštěstí velmi řídké, přelyrizované či upovídané polopatismy a pleonasmy ve stylu „toaletního WC“ („Je třeba sedět u pramene…V knižních nakladatelstvích, v redakcích literárních a kulturních časopisů…“, s. 21 aj.) jsou snad jediné mé stylistické výhrady vůči krásné, metaforické a frázeprosté češtině románu.

Věra Nosková: Obsazeno, Mozart, Praha 2007, 224 stran