PROČ JE ZUBOVOVÁ TLUSTÁ aneb SLEZTE DOLU, SPADNETE! (Poznámky k naší politické paranoie)

Měl jsem kdysi v šesté třídě souseda, říkejme mu třeba Kálal. Fyzika nás puberťáky nudila a tak jsme se trumfovali, kdo vymyslí pro toho druhého sprostší nadávku. Učitel nás napomenul a my jsme si tedy začali spílat písemně: rozvinul jsem tehdy svou sračkometnou fantazii do nejvyšších – vlastně nejnižších – možných pater, pokálel jsem Kálala jak jsem nejlíp uměl a poslal mu svůj výtvor. A on se zvedl a mlčky leč triumfálně to donesl učiteli. Jako předmět doličný, jakého má nespisovného souseda. Následovalo mé zmatené vykrucování, poznámka, třídní důtka - a musel jsem se pokálenému Kálalovi ještě namístě omluvit.

SLUŠŇÁCI A SPROSŤÁCI
Aniž by to někomu zvlášť vadilo, přesně stejného žalování na kolegu dopustila se před časem poslankyně SZ Olga Zubovová (pokud vím, její ruský manžel se nejmenuje Zub, takže v tomto článku budu ignorovat, že paní poslankyně buďto neumí dobře česky a nebo se stydí za ruskou koncovku i za manžela: asi ví proč). Namísto toho, aby respektovala privátní rámec komunikace a svému stranickému kolegovi, který jí omylem poslal soukromou esemesku s nelichotivým výrazem, oplatila totéž v téže komunikační rovině výrazem ještě nelichotivějším, zachovala se jako Kálal: běžela s tím triumfálně do médií. Jako s předmětem doličným, jakého má nespisovného stranického šéfa. Následovalo šéfovo zmatené vykrucování - a musel se pokálené udavačce ještě omluvit. A média, veřejnost i konkurenční politici se nezarazili nad faktem, že Zubovová je udavačka, že tohle se prostě nedělá (ani mezi cizími lidmi, natož pak stranickými kolegy), ale nepokrytě se všichni dohromady radovali, že Bursík – ten Mirek Dušín české politiky – je vlastně pěknej sprosťák.

Taková jedna slušňákovi ulítlá kráva, to nás sprosťáky zahřeje. Úplně se zapomnělo, že jde o tutéž poslankyni, která se při prezidentské volbě jako přistižená (zá)školačka v přímém přenosu před miliony diváků nejapně vymlouvala, že pro „náhlou nemoc“ nemohla jít odevzdat hlas Janu Švejnarovi (a nepřímo tím napomohla zvolení Václava Klause). Nebyla však v kritickou chvíli k zastižení ani v nemocnici, ani doma, nebrala mobily, zatímco její povedený ruský manžel v tutéž dobu čile komunikoval – jako Kálal – s médii. (Že by přečkala – tak jako kdysi Vasil Biĺak - kritickou chvíli na ruské ambasádě, to raději odkazuji do říše sci-fi). Prokazatelný podíl Olgy Zubovové na zvolení Putinova kandidáta (viz účelová Puškinova medaile v předvečer volby) nebyl sice, pravda, v konečném součtu rozhodující, ale v době, kdy se takto jednoznačně pro Václava Klause rozhodovala, bylo ještě vše otevřené a její hlas teoreticky mohl být v naší vachrlaté sněmovně tím rozhodujícím. Důvody k jejímu jednání mohou být jen dva. 1) nenávist ke stranickému šéfovi a jeho konsensuální politice (jejímž výrazem a symbolem byl a je právě Jan Švejnar), tedy omamná chuť moci mu takto veřejně podrazit kotníky na místě nejcitlivějším, ji zaslepila natolik, že se zelená poslankyně zcela vědomě rozhodla pro úhlavního nepřítele všeho zeleného (jak známo slyší-li slovo „enviromentální“, vytahuje Václav Klaus revolver). 2) Zubovová patří do stále zřetelně se rýsujícího spolku zdejších Putinových pobratimů (ve vší kráse se projevili ve dnech ruské agrese v Gruzii).

RADAR A GRUZIE
Pro první důvod mluví její neartikulovaný, emotivně-kýčovitý slovník a chudoba slovní zásoby (v níž ji předčí snad jedině její zpomalený klon - poslankyně Jakubková). Pro druhý důvod mluví její zarytý, apriorní odpor k radaru. A to i přesto, že její strana oficiálně přijala usnesení, že pro radar zvedne ruku tehdy, stane-li se součástí integrovaného obranného systému NATO. (V české kotlině se tyto dva pojmy – USA a NATO staví takřka do nepřátelského protikladu: možná by měl někdo odpůrcům radaru vysvětlit, že USA nejsou žádná „cizí mocnost“, nýbrž t.č. z našeho vlastního rozhodnutí nejvýznamnějším českým spojencem právě v severoatlantické alianci, jejíž jsou neoddělitelnou součástí i nejsilnějším, co do lidských i materiálních zdrojů nejvíce obětujícím členem). A součástí integrovaného obranného systému NATO – soudě podle vyjádření jeho nejvyšších činitelů – také americký radar v budoucnu mimo jakoukoli pochybnost bude. A to bez ohledu na novou „protibushovskou“ americkou administrativu, jíž v záměru vybudovat u nás radar i systém protiraketové obrany ještě utvrdil ruský vpád do Gruzie: „Vezmeme-li v úvahu to, co se stalo v Gruzii, musíme vyslat jasný signál, že se Polsko a další země v tomto regionu nestanou předmětem zastrašování a agrese.

Myslím si, že protiraketový štít je správná věc.“ (Barack Obama). Jestliže takto obrátil i dříve v téhle věci opatrný demokrat Obama, promluvil tím víc z duše – jako dalším voličům tradičně antimilitaristických Zelených – i mně. Po letošním srpnu mi bylo jasné, že kdyby USA nebo NATO měly v Gruzii vojenskou základnu, ruský medvěd by si tam tak neurvale šlápnout nedovolil. Ve světle toho, jak se Rusko vrací k imperiální politice vůči svým bývalým satelitům (nevidět tento návrat může snad jen slepý – nebo navedený?), měla by tedy v bývalých zemích sovětského impéria přehodnotit svá apriorní stanoviska každá rozumná demokratická strana, zleva doprava.

Olga Zubovová však naopak svůj boj jako poslankyně ještě přitvrdila – poté, co své názory nedokázala ve straně prosadit demokratickou cestou, stala se sebevražedná guerilla proti vedení vlastní strany prakticky jedinou náplní její činnosti. A jediným důvodem, proč jsou na ní dosud upřeny objektivy novinářů i televizní kamery. Neúspěch Zelených v senátních i krajských volbách nyní Zubovová svádí absurdně na nejužší vedení strany, tedy na totéž vedení, jež prakticky po celou dobu své poslanecké kariéry nepřestávala denuncovat médiím. Stala se permanentním Kálalem. Tím, že své vnitrostranické spory vedla takřka výhradně právě přes média, beze zbytku splnila zadání (ať už vědomě, z hlouposti či zaslepenosti) - zničit parlamentně neokoukanou, dosud nezkorumpovanou stranu v očích voličů. Právě tu stranu, jež to pod Bursíkem dotáhla z dosud setrvalé cca 2 % podpory až k podpoře dvouciferné.

Český volič totiž dokáže odpustit ledacos: nevěru, nekulturnost, hulvátství, alkohol, drobné lhaní i přikrádání, spolupráci s někdejší STB i s nynějším podsvětím, co ale nemilosrdně trestá už 18 let, je rozhádanost kterékoli volební formace. Jistě by tento jev stál za hlubší sociologický či psychologický rozbor, ale prozatím s ním pracujme jako s hotovým, mnohokrát spolehlivě prověřeným faktem.

ZJANČENÁ KUCHTOVÁ A KOUZELNÍK ARNOŠTEK
Olgu Zubovovou v sebevražedné guerillové válce proti vlastní partaji vydatně podporovala a podporuje i její další zhrzená kolegyně, jíž uražená ješitnost nedovolila překousnout selhání v nejvyšší vládní a nakonec i stranické funkci: Dana Kuchtová. Její zhrzenost došla dokonce tak daleko, že se – ona, která se profilovala vždy coby „levicovější“ alternativa k Bursíkovi - neotřásla odporem při nabídce spolupráce s nejprovařenějším z už tak provařených pravicových politiků ODS v hlavním městě, s nechvalně známým smíchovským starostou Jančíkem. Spolupráce s Jančíkem je nejen definitivní černou kaňkou na její věrohodnosti, ale je i tečkou za kariérou političky, jíž těžko už kdy kdo bude brát vážně. Rozlučme se tedy s Kuchtovou a vydejme se na „opačnou stranu politického spektra“.

Není to tak dlouho, co byl autor populární „vířivkové“ reportáže Janek Kroupa podle vlastních slov překvapen mírou zaslepené nenávisti, s jakou byl ochoten žalovat médiím na své spolustraníky ve vedení jiný poslanec – bývalý ministr financí i předseda klubu ODS Vlastimil Tlustý. A máme tu dalšího Kálala. Kuchtová nepřekousla ministerské i stranické selhání, Tlustý nepřekousl totéž v bleděmodrém – a navíc tu byl ještě neúspěch jeho radikální verze daňové reformy. Dovedlo ho to nejen do vířivky, dovedlo ho to už předtím i k tomu, že jako „pravicový“ politik byl náhle populisticky zajedno se socialisty a komunisty v odporu k církevním restitucím. Na Zubovová, Kuchtové i Tlustém je názorně vidět, že když jde o zhrzenou ješitnost – a klidně přitvrďme: o ztracená koryta - ideologie letí stranou jako nepotřebné haraburdí.

Ne náhodou v Kroupově reportáži, odvysílané na Nově shodou okolností (?) v předvečer sjezdu SZ, na němž se měl rozhodnout spor Kuchtová versus Bursík, figuruje jak Tlustý, tak Zubovová: první jako diletující provokatér, druhá jako sedmibolestná matka nevinné (ano: skutečně nevinné) oběti vydírání. Také Tlustý nyní svádí volební debakl ODS, na němž se svým soustavným mediálním denunciantstvím vydatně podílel, na současné vedení (činí to i mnozí další z Kálalů, například Pavel Bém). Tlustý je Zubovovou občanských demokratů, Zubovová je Tlustá Zelených. Tyto typy žalujících ješitů najdeme i v jiných stranách, stačily už zničit leckterou nadějnou demokratickou alternativu, od někdejší Čtyřkoalice až po US/DEU. Kálalové české politiky jednají přesně jako onen muž v geniální filmové sekvenci, jíž Jiří Menzel přidal do Vančurova Rozmarného léta: „Slezte dolu, spadnete!“, volá ten starostlivec na kouzelníka Arnoštka, jenž jakž takž balancuje na provaze. Muž tak dlouho třese s tyčí, až Arnoštek spadne: „No vidíte, vždyť jsem vám to říkal!“ Kolik ještě takto ne vlastní vinou potlučených Arnoštků budeme na naší zablokované politické scéně sbírat ze země?