Pro ty, kdo jsou přepohádkováni, nabízím dvě novoroční pohádky ze své knihy ŠIFRA MISTRA VLADIMÍRA (Paseka 2007)
Motto: „Žlutá s modrou se milují
A nikdy se jejich spojení nerozdvojí
Tím se odlišují od lidí.“ (Vladimír Preclík)





Chytrá pohádka

Bylo nebylo. Byla jednou jedna červená barva a ta se od rána do večera kroutila před zrcadlem a říkala: zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je na světě nejkrásnější? A nejmocnější? A zrcadlo, jelikož nelže, jí říkalo: ty, červená. Pokud si zamaneš a ztmavneš, jsi purpurová a nosí tě králové, pokud přidáš další odstín, jsi fialová a nosí tě papeži. Pokud naopak zesvětlíš, jsi žhavě oranžová, obléká tě slunce a to pak nemáš vůbec konkurenci.. Lidé nevydrží dlouho pohled na tebe a zaclánějí si oči. Jsi tak mocná proto, že máš barvu srdce a až na býky a antikomunisty (o slávistech nemluvě) si tím dovedeš získat sympatie všech tvorů.

Tak mluvilo zrcadlo až do chvíle, než se před ním poprvé objevila modrá a hned po ní žlutá. Obě mu položily stejnou otázku. A zrcadlo, jelikož nelže, řeklo: ty, modrá, jsi nejkrásnější, protože máš barvu italského nebe i šumavského babího léta. A jsi nejmocnější, protože máš barvu touhy a dálky. To od tebe si musela červená špetku vypůjčit, aby ji nosili králové a papežové. Ale potom vidělo zrcadlo zase poprvé v životě žlutou a řeklo: ty jsi nejkrásnější a nejmocnější, protože jsi nejveselejší. Jedině ty se dovedeš smát – to tebe si musela červená vypůjčit, aby byla sluncem. Kdežto ty sama jsi sluncem a pokud zrovna nezapadáš, červenou nepotřebuješ.

Jak to červená slyšela, rozzuřila se a zrcadlo rozbila. A jelikož je ze všech barev nejagresivnější, vrhla se nejdřív na modrou, pohltila ji a zbrunátněla. Pak se vrhla na žlutou a zoranžověla. A tak by to chodilo na světě pořád, že by totiž agresivnější barvy vítězily nad nevýbojnějšími, kdyby se na zemi kromě Krásy a Moci neobjevila i Chytrost. A ta napověděla žluté a modré, aby se spojily a červená je už nepřemůže. Když to udělaly, vznikla jejich spojením úplně nová barva – zelená. A na tu červená věru neměla. Kdykoli ji sežehla ohněm, po čase se opět půda zazelenala. Stala se symbolem života. Chodci, kola, auta i tramvaje na křižovatkách se dávali do pohybu, až když ji viděli. Kdyby svítila pořád jen červená, svět by se nespíš zastavil. Zelená měla v sobě – když se přiklonila víc k modré - rozměr dálky i touhy, ale také rozměr veselosti – to když zesvětlela žlutou. Žlutá s modrou nakonec zjistily, že jejich společný plod má ze všech barev na světě nejvíc odstínů. Nelze je v přírodě vůbec spočítat. A na rozdíl od červené nikoho nedráždí, ani býky, ani antikomunisty.

A tak červené nezbylo, než zelenou jako jedinou barvu na světě respektovat A být ráda, když ji občas propůjčí louku, les nebo zahradu, aby se mohla červeně pochlubit. Pak ji – místo aby s ní bojovala - šťastně doplňuje a zdobí. Modrou noc (a žluté ráno)!

Blbou pohádku najdete ZDE