Na okraj krajností a vlastně kdečeho
Den ležel dnem vzhůru
A je to!
Všechno je jinak! Mnozí spílali nepravému! Šídlo v hradním pytli to propíchlo: Lžipravdoláskař Václav je mrtev, ať žije opravdový pravdoláskař Václav! Neúspěšný, leč vítězný!
Sdělení je to brizantní, a nelze vyloučit, že též implicitně naznačuje, že opravdový pravdoláskař Václav je současně i rafinovaně zakonspirovaný eurohujer a NGOista.
Je-li tomu tak, pak řada jevů, jichž jsme v této zemi svědky, je pochopitelných tak snadno jako to, že polívka je mokrá z obou stran.
Tahle zem není pro slušný
Tahle zem není pro slušný,
tož vítej v Lotrolandu.
Tady tě vezmou u kušny
a mají z toho srandu.
Láska je s pravdou ke kříži
každý den přibíjena,
pod křížem rvou se kejklíři
a moc je hlavní cena.
Tak jsme se bratříčku těšili za vrátky
na konec dočasnosti,
až jsme se přes samet dostali nazpátky
k deja vu současnosti.
Bába i s dědkem jsou už hin
zralí na skotské střiky,
šťastni však jsou jak Aladin
mazánci s kolibříky.
Jiní zas nemaj na nájem,
na pohřeb bez obřadu,
z vrchností čiší nezájem,
nerušit, lůzo, kradu!
Tak jsme se bratříčku těšili za vrátky
na konec dočasnosti,
až jsme se přes samet dostali nazpátky
k deja vu současnosti.
Tahle zem není pro slušný,
tož vítej v Kmotrostánu,
je čas už nebýt poslušný
a vracet každou ránu.
Je čas už nebýt poslušný
a vracet každou ránu.
Je čas už nebýt poslušný...
O třech moudrých zvířatech
Zajíc si vyhlédl pěkné slunné místo na stráni vedle šípkového keře, udělal si tam pelíšek a ihned sladce usnul. Jen co se mu začal zdát krásný sen o vlastním záhonku šťavnaté mrkve, padl na něj stín. Zajíc otevřel oči a běda: stín byl vlčí.
V kolonách aut aneb všichni jsme nečas
V kolonách aut všech možnejch značek,
každej sám se svým přeludem,
motory žene do otáček,
času je málo, nebude
Ty uspěchanej kolovrátku
šedivou nití předeš dny,
jsi jako půjčka na oprátku,
když i noci jsou bezesný
Stihneme získat více faldů
proklatě nízko u pasu,
s fašírkou v žemli z McDonaldu
i další rozměr pro krásu
Kuřecí křídla, třeba z Tesca,
se slevou, která dobrá je,
nás odnesou pak ještě dneska
od grilu rovnou do ráje
V tom ráji máme seriály,
tam se nám potí Jackpoty,
tam v pohodě jsme neustálý,
nadávky zní jen přes ploty
V kolonách aut všech možnejch značek,
každej sám se svým přeludem,
motory žene do otáček
času je málo, nebude
Ty uspěchanej kolovrátku
šedivou nití předeš dny,
jsi jako půjčka na oprátku,
když i noci jsou bezesný
Je třeba stihnout psychiatra,
co z množství práce dostal tik,
a tomu zase léčí játra
docela jinej odborník
Vzkaz apačskýho indiána,
co kdysi zněl přes peřeje,
je pořád slyšet, hlavně zrána:
váš svět jen svítí. Nehřeje.
Přitom je doba lesních malin,
na louce slunce, v lese stín,
a nikde žádnej adrenalin,
jen starej dobrej endorfin
V kolonách aut všech možnejch značek,
každej sám se svým přeludem,
motory žene do otáček,
času je málo, nebude
Ty uspěchanej kolovrátku,
šedivou nití předeš dny,
jsi jako půjčka na oprátku,
když i noci jsou bezesný
O želvě a jiných zvířatech
Klikatou venkovskou cestou, prašnou i kamenitou, otevřenou od obzoru k obzoru jako kniha, šla želva a těšila se z poklidu slunečného letního dne. Tu se za ní z ničeho nic ozval dupot. Želva se ohlédla, aby zjistila příčinu, ale to už ji míjel tryskem běžící jelen, který se vzápětí ztratil kdesi v ohbí cesty. Sotva si želva stačila vyndat z oka smítko z jelenem zvířeného prachu, uslyšela chrčivé sípění a uviděla lišku, uhánějící ze všech sil.
Poté,
co současný český premiér označil konec funkčního období soudkyně Ústavního soudu za velké vítězství demokracie jen proto, že ona dáma neztratila zdravý rozum a elementární sociální cítění, a poté, co současný český prezident označil tazatele na jeho příjmy z publikační činnosti za antilidi, jsem se rozhodl k poněkud neobvyklému kroku, a to, že text, který jsem tu již před několika lety zveřejnil, sem dám znovu, neb teprve teď je pro něj ta správná doba.
Sázka
Bůh a Ďábel v podobě nejrůznějších abstraktních principů a konkrétních protikladů spolu zápolí prakticky odjakživa. Abychom to lépe pochopili, obdařme je formou a vlastnostmi a v této podobě je nechme jednat. Jako třeba onehdy:
Ďábel se přitočil k Pánubohu a řekl úlisně: „Nedá se nic dělat, když to tak pozoruju, musím uznat, že ti titul Stvořitele náleží právem. Někdy ti až závidím, co všechno jsi už dokázal. To bych snad nedokázal ani já, ale pravda, na to už asi musí být bytost přímo omnipotentní.“ Dramaticky se odmlčel a dodal provokativně: „Ale přesto vím o něčem, s čím by si ani tvoje všemohoucnost nedokázala poradit. Jsem si jistý, že něco nedokážeš.“ A spokojeně se zašklebil, když viděl, jak to s jeho protivníkem trhlo.
„Nepokoušej mne,“ pravil Pánbůh, „a nemluv nesmysly. Víš dobře, že dokážu všechno.“
„Skoro všechno!“ odtušil Ďábel. „Vím, že jsem obviňován z kdejakých poklesků, nicméně mluvit nesmysly není můj obor. Když mi nevěříš, vsaďme se. Dokážeš-li splnit úkol, který ti dám, budu ti sloužit věrněji, než archanděl Gabriel. Jestliže se ti ale nezdaří splnit, co ti uložím, vyměníme si místa. Už mě to dole přestává bavit. Tak co, není to rozumná nabídka?“
„Mhm,“ pravil Pánbůh a zpytavě zvedl obočí. „Nemáš snad na mysli nějaké slabomyslné sofisma; jako třeba jestli dokážu skrze svou všemohoucnost stvořit tak veliký problém, který by pak ani moje všemohoucnost nemohla vyřešit?
Ďábel se potutelně usmál: „Bude to regulerní, splnitelný úkol. Jenomže Ty ho splnit nedokážeš! Vsaď se!“
Poněkud ješitného, bezmezně si věřícího Pánaboha napadlo, že by to mohla být skvělá příležitost, jak tomu věčně provokujícímu floutkovi dát jednou provždy za vyučenou, a navíc získat schopnou a kvalifikovanou sílu. Nedal však na sobě nic znát a jen lakonicky odvětil: „Otázku nekomentuji, sázku přijímám,“ a s Ďáblem si plácl.
Ďábel se uklonil a řekl: „Takže, můj antipode, všemohoucí Stvořiteli, jestliže chceš sázku vyhrát, pak tvým úkolem je nebýt. Prostě a jednoduše nebýt. Přestat existovat. A stačí jen na chvíli, řekněme na hodinku. Nic víc, nic míň. Jasný?! A že jsem velkorysý, máš na to šest dní, jako na stvoření světa. Jsem zvědav, jak si s tím poradíš. Já jsem si jistý, že ty prostě ze své podstaty nemůžeš neexistovat. Co myslíš ty?!“ A Ďábel se posměšně rozchechtal a byl pryč.
A v ten samý okamžik, ještě než smích Ďábla dozněl, se Pánubohu orosilo čelo, neboť si uvědomil, že se dostal do pěkné šlamastyky. A to se Pánubohu pranic nelíbilo. Ano, ovšem, jak by On, který je prazákladem i obsahem veškerého bytí, mohl sám nebýt? Jak by mohl nebýt, když bytí je Jeho neoddělitelným atributem? Nikdy předtím Ho podobná otázka nenapadla ani ve snu, protože byl odjakživa a cokoliv bylo, byl On nebo to pocházelo z Něho. Jeho existence byla absolutně samozřejmá a ničím nezpochybnitelná..
„U všech všudy, to jsem tomu dal,“ posteskl si posléze Pánbůh. „Inu to je z toho, když se jeden zapomene!“
Jenomže ani Pánbůh nebyl dnešní – však také měl za sebou celou věčnost - takže zdaleka nerezignoval. Přesto mu bylo nad slunce jasné, že situace je nanejvýš vážná a že je potřeba najít nějaké unikátní řešení. Věděl, že i kdyby se mu podařilo nějakými metafyzickými triky oddělit se od světa, a dalším zázrakem se třeba duchovně anihilovat, sázku by sice vyhrál a svět, který s takovou láskou stvořil by zůstal zachován, jenomže v takovém případě by Ďábel – sázka nesázka – využil Jeho nepřítomnosti a všeho veškerenstva se okamžitě zmocnil.
I zjišťoval Pánbůh, že lest, kterou na něj Jeho protivník nastražil, je vskutku ďábelská.
Tak míjel den za dnem, a Pánbůh vítězné řešení stále nenacházel. I přišel den šestý a Pánbůh se dostal do ukrutné časové tísně. S vědomím toho, že prohrát prostě nesmí, protože milovaný svět, Jeho stěžejní dílo, by bylo vydáno napospas Jeho úhlavnímu nepříteli, se rozhodl pro božský únikový manévr.
V nouzi nejvyšší se Pánbůh zjevil v zastavárně starého Morgensterna – a zastavil čas. A jelikož byl Pánbůh demiurg vskutku výsostný, nezastavil čas tak diletantsky, jako sudička v příběhu šípkové Růženky, kdy všechno mírnyxdýrnyx znehybnělo, nýbrž to zaonačil docela nenápadně. Zastavil pouze čas osobních změn, čímž elegantně vytvořil jakýsi vztahový status quo. Tím se logicky přestala vyvíjet i Jeho sázka s Ďáblem a Pánbůh tak proměnil zastavený čas v čas oddechový.
Navenek vše fungovalo jako vždycky: lidi kradli a hromadili majetek, hašteřili se, intrikovali, záviděli si, ubližovali sobě i jiným tvorům a bezostyšně drancovali přírodu.
A protože Pánbůh pravděpodobně úkol Ďábla pořád řeší, dopouštějí se lidé všemožných hanebností i nadále, bez šance to nějak změnit, když jejich duchovní vývoj se Ďáblem vynuceným Božím zásahem zastavil.
Celá situace se tak prozatím dostala do patové situace, a kdo za daného stavu věcí dokáže odhadnout, který z těch dvou je vítězství blíž? Jestli si posléze role vymění, nebo jestli Ďábel bude Pánubohu sloužit, nebo jestli všechno nakonec nezůstane tak, jak je. Někdy vzniká dojem, že to ani nelze rozeznat. A pokud to snad je k rozeznání, zdá se, jako by na to v každodenním shonu n e b y l č a s. Jisté je jen to, že všude kolem už zbytečně dlouho vládne zbytečný nečas, že nikdo jako obvykle za nic nemůže a že polidštění člověka je v nedohlednu.
Čas k zamyšlení nad tím vším si musí najít každý sám
(Co se týká mne, jdu zítra na Václavák)
Časový posun Nečasův
Čeští premiéři za ODS mají zvláštní zálibu v používání citací a příměrů z období nacistického Německa.
Vyjádření toho posledního, a doufejme, že snad opravdu posledního, o tom, že zapojovat se nyní do boje s korupcí je jako přidávat se k partyzánům na konci dubna 1945, tedy na konci již vyhrané války, patří taktéž k těm jako obvykle od pravdy poněkud odkloněným.
Rád bych proto poněkud dezorientovaného pana Nečase upozornil, že ve smyslu jeho historické metafory není konec dubna 1945, nýbrž období třeskuté Heydrichiády
Cesta
Nespočetné stádo zvířat, shromážděných na rozlehlé severské pláni kolem svých Otců-Zvěstovatelů, napjatě naslouchalo jejich slovům. Dychtivě přijímalo ujištění o tom, že již zanedlouho se vydají na tajemnou Cestu, kterou od nepaměti vykonává přibližně jednou za čtyři návraty slunce vyvolená generace jejich rodu. Je to vždy v požehnaný rok hojnosti, kdy je dostatek lišejníků a nejrůznějších travin, který umožňuje stádu se mnohonásobně rozmnožit i dostatečně nakrmit a získat tak k Cestě sílu.
Kronika oslího rodu
Kdysi dávno se jeden zvláště hladový vlk udávil ohonem ovce, když ji chtěl chvatně pozřít. Pověst o tom se mezi zvířaty záhy roznesla a za nějaký čas se dostala také k nám, oslům.