Čtyřicáte výročí sovětské okupace a současná ruská invaze do Gruzie vybízí k analogii, a snad až na pohrobky českého rusofilství (neplést s panslavismem), které ani osmašedesátý nevyléčil, by takový příměr většina ochotně přijala, kdyby nevystoupil provokativně sám prezident a pořádně nezamíchal kartami. Analogie rozum osvětlují, říkali latiníci (Akvinský), ale i zatemňují. A proto opatrně!
Na výbuch Pražského jara se zákládalo dlouho už od počátku šedesátých let. Mělo dvě tváře. Jednu - lidovou, intuitivní, neideologickou, tu druhou - reformě socialistickou a mocenskou, jež byla rozdrcena sovětskými tanky spolu se svobodou těch prvních. Tu první snad nejlépe popsal lidový šprýmař Švandrlík: „Doba nadšení, stupidních častušek a vřískavých halekaček definitivně skončila. Budovatelské písně nepěli už ani svazáci…
Odvážný víkendový pokus Gruzie překvapit ruskou armádu, která už od května posilovala své pozice na hranicích a v červnu nařídila vzbouřeným Osetincům, aby ostřelovali gruzínské pozice, zřejmě nevyšel. Ruská těžká technika pronikla jediným tunelem do země, a ruský útok na gruzínský přístav a vojenské základny u Tbilisi naznačuje, že co ještě v pátek vypadalo na válku o pozice, může brzy vypadat jako válka o přežití.
Psát v létě o politice je téměř perverzní. Politici jsou na dovolené, ženy a dívky chodí téměř nezahalené, a všude zrají okurky. Tedy s výjimkou Turecka, kde nejvyšší soud převahou jednoho hlasu odmítl žalobu nejvyššího prokurátora a nezakázal činnost ani vládní straně ani premiérovi a prezidentovi za to, že ženy teď smí chodit do úřadů zahalené v muslimském šátku.