Už celý týden zuří nepříčetná válka slov, slov morálního pobouření nad tím, že byl publikován 58 let starý rutinní policejní zápis o návštěve studenta, jenž ohlásil podezřelou osobu. Tím studentem byl Milan Kundera, dnes světoznámý autor, tou osobou jiný mladík, dnes neznámý veterán komunistických věznic, jeden z těch několika set, kteří se odvážili vstoupit do služeb západní liberální demokracie a bojovat proti totalitě. Proč tak jednoduchý a jednoznačný dokument o Kunderově činu vzbudil takovou nevoli? Nebyl snad jeho čin zavrženíhodný? Nebo se snad má omluvit jen proto, že je autor slavný? Anebo snad proto, že je dokument nepravý?
Zatímco američtí ekonomové kritizují vládní plán na odkup „jedovatých“ akcií jako nedostatečný a zmatečný; rozhodovat bude kdo, o čem, a za kolik? a chválí plán anglický, v Londýně se banky zoufale brání přijmout „jedovatou“ finanční injekci státu, která znamená částečné vyvlastnění a tudíž vyhazov i konec „zlatých padáků.“ O hloubce světové krize nemá nikdo představu, světová míra špatných půjček se měřit nedá ani odhadem, natož deprese investorů, a bankrot ministátečku jako je Island už vůbec není žádným vodítkem.
Americká sněmovna napodruhé schválila záchranný plán vlády za 700 miliard dolarů, který původně neprošel. Ponechme stranou zda bylo nutné k zákonu přilepit dalších 100 miliard všelijakých nesmyslných dotací, aby byly koupeny hlasy mnoha poslanců, i to, pomiňme i to, že sněmovna jednala pod tlakem ulice - po původním odmítnutí došlo totiž k dalšímu výraznému poklesu na burze, bankovní krize se po světě šířila nevesele dál, pokrokové myšlení bylo zamítnutím zklamáno, a panikářů přibylo.