Když se dnes člověk podívá na nějakou mediální stránku či obrazovku, vypoulí na něj své bludné apokalyptické oko úvaha o krizi: společenské, kulturní, ekonomické, imunitní či manželské. Někdy si říkám, noviny přece z principu senzacechtivosti přehánějí, nesmíme je brát tak vážně a také se nesmíme poddávat pocitu stárnoucího pračlověka, který už v době kamenné tvrdil, že za jeho mládí bylo všechno lepší a teď v neolitu se svět řítí do zkázy. Co tak asi říkali lidé na sklonku smrtelně ohroženého Říma, kdy to opravdu vypadalo jako konec světa?
Často slyšíme, že hlavní příčinou státních dluhů jsou důchodci: je jich přece čím dál víc a žijí s důchodem (byť u nás o třetinu mizernějším než v chudším Polsku) čím dál déle. Že by to hlas státního aparátu, který se cítí ohrožen?
Chtěl jsem se vyhnout čtení metodologické příručky ke školní sexuální výchově vydanou ministerstvem; vystačil jsem s citáty z médií a udělal si dostatečný obraz z bouřlivé veřejné polemiky, bál jsem se totiž, že se dozvím něco ještě horšího. A skutečně! Celá věc je gruntovně postavená na hlavu, protože její nic netušící autoři (nedotčeni filosofií) jsou specialisty na něco jiného.
Zlaté letní dny, čas velkých prázdnin, roční období, kdy se častavil, doba k malátnému odpočinku i kdyby neuhodily vedřiny, vedra tropická, jak říkají ti, kteří v tropech nebyli, a tak mají pocit, že od jistého stupně celsia už se myslet nedá.