Dnešní královskou svatbu v Londýně slaví téměř celý svět ( mluví se o dvou miliardách lidí u televizních a rozhlasových příjímačů, nemluvě o internetu) a tak budou světové vlně zájmu vystaveni i ti, které to nezajímá. Jak je možné, že v dnešní rovnostářské, civilní, multikulturní, demokratické i pseudodemokratické globální kultuře, je svátek anglické dědičné monarchie, která symbolizuje nejvyšší aristokratické privilegium, osobní majestát, tradici, a na rozdíl od civilních království Skandinávie, i značnou ceremoniální, jazykovou (Queen´s English) a etiketovou nadřazenost, ke které patří pukrle i pasování do rytířského stavu, tak významný?
...je monumentální, dalo by se říct, že teď máme vládu národního zklamání. Neuplynul ani rok, co byl slyšet po Praze jásot, že máme konečně (a poprvé) vládu s parlamentní většinou proti socialistům a komunistům (118:82), že odešli z politiky tzv. dinosauři, zdiskreditovaní a navíc nechutní ficoidní vůdci nekomunistických stran. Radost zavládla, že je tu konečně silná vláda finanční zodpovědnosti, která provede důchodovou reformu a zastaví růst státního dluhu (40 % HDP) a vymýtí (v rámci možností) astronomickou korupci státních zakázek, jež řadí Česko někam mezi Horní Voltu a Pobřeží Slonoviny. A možná, doufali mnozí, že budeme mít i vládu euroskeptickou (v rámci možností), která odmítne alespoň euro a jeho dluhovou unii i povinnost zvyšovat podíl energie z větrných a slunečních plantáží do hospodářsky sebezničujících 20 %.
Řádný, rozumí se konzervativní občan, slušné socialisty vynechávám, protože si pletou stát s dluhovou unií, je teď už pořádně vyděšen. Volil pravou rukou, jak zněl slogan jedné strany, doufal totiž, že se konečně uskrovní přebujelý a korupční stát, a jediné, co mu teď financministr a vláda nadělují, je všeobecné, jednotné a téměř univerzální zvýšení daní (finanční a pojišťovací produkty i hazard zůstávají nezdaněné), a to hlavně na úkor důchodců, postižených a celé kultury.