Nezákonné, vyděračské, politické, nedemokratické! Takových a podobných epitet na adresu odborů a a hlavně hlavní město paralyzující jednodenní stávky najdeme v médiích spoustu. Problém je v tom, že nám magistra evropské historie, od doby, kdy se ještě vedl zápas o slušné (mimochodem křesťanské) pracovní podmínky, nežebráckou mzdu a osmihodinovou pracovní dobu, zanechala v politickém organismu poněkud anarchický institut – odbory – a tím i kolektivní právo na stávku.
Mezi liberálně levicovými publicisty v Česku obzvlášť vyniká Václav Bělohradský. Vyznačuje se neobvyklou provokativní rétorikou, složitými myšlenkovými konstrukcemi, brilantními postřehy a ač se sám považuje za relativistu, mnohdy říká i nepříjemnou pravdu. Působí rozruch, protože pohotově reaguje na společenskou objednávku, tak jako teď, když se vládní ostentativně protikorupční koalice zmítá v korupčních skandálech a její strana Věci veřejné okrádání státních zakázek dokonce tajně plánovala.
Německá vláda opět neustoupila před svým pomalu narůstajícím veřejným míněním, které už nechce půjčovat, a opět půjčí nesolventnímu Řecku, aby mohlo v červenci splatit své starší dluhy (úroky z dluhopisů), navzdory řecké neschopnosti radikálně snížit náklady přebujelého státu a zvýšit příjmy z upadající ekonomiky. Zoufalá mládež a opozice ze všech politických stran i nestran vychází nejen v Řecku, ale i ve Španělsku a Portugalsku do ulic a její zmatené vyvolávání často protichůdných hesel je politicky (zatím) stejně nečitelné jako severský lidový odpor vůči dluhové unii.