Konzervativní stínový ministr vnitra David Davis, když 12. června skládal poslanecký mandát a donutil tím svůj obvod vyhlásit doplňovací volby, oznámil: „Použiji tyto doplňovací volby, abych bojoval proti pomalému rdoušení základních britských svobod touto vládou.“ A připomněl, že zrovna v tom týdnu bylo výročí Magny Charty, která od roku 1215 Angličanům zaručuje základní prvek svobody zvaný habeas corpus, čili zákaz věznění bez spravedlivého soudu.
Zarmoucen z českých napodobenin italského papáníčka (italsky se to řekne pappa, znamená to dětskou kašičku, a vsadím se, že česká slova papat a papáníčko pocházejí z něho) – a taky z cen, kterými pražské italské restaurace dělají z českých poctivých novozbohatlíků idioty, jsem to už nemohl vydržet a po roce trestuhodné absence jsem se zase odjel najíst do Itálie. Jel jsem tam se svou oblíbenou cestovkou B2B Travel (info@b2btravel.eu ) okukovat toskánské venkovské domy k pronajmutí pro ty nejvybíravější z těch vybíravých českých cestovatelů.
Polévka z bílého chřestu a lanýžů. Keganijský krab. Pěna z mandlového oleje a zelených oliv. Kukuřice plněná kaviárem. Uzený mořský ježek. Cibulky zimních lilií. Kyótské hovězí šabu-šabu v mořských řasách kelp s chřestem a sezamovým krémem. Plátkovaný tuňák s avokádem, sojovým aspikem a bylinkou šiso. A vy si možná říkáte, že už musím být gaga, když zde místo politického komentáře píšu Pravicovou kuchařku. Než o tom rozhodnete s konečnou platností, ještě prosím pár jídel vydržte.
„Neberte to tak, že umíráte. Všichni umíráme. Na rozdíl od nás už víte, na co umřete. Dosud to mohl být infarkt nebo mrtvice. Teď už máme jistotu, že to bude rakovina.“ Tak oznámení lékaře popisuje v dopise své literární agentce jeden z nejhumornějších a nejproduktivnějších sloupkařů všech dob Miles Kington, umírající letos 30. ledna šestašedesátiletý.
Tažení proti divadelníkům a potažmo už bezmála veškeré kultuře nabírá nebývalou vulgaritu, hraničící s barbarstvím. Vrchnímu veliteli českého výtvarného umění, jehož úspěšná kariéra stojí celý život z velké části na veřejných grantech, se stýská po dobách, kdy herci museli bydlet za hradbami měst. Pro politiky, kteří mají tu chucpe se označovat za konzervativní, jsou umělci jedna banda levicových vyžírků. Dobré na tom je jen to, že to snad donutí hodně lidí k praktickému přemýšlení, jakým národem chtějí být, jakou chtějí mít kvalitu života a jaké dědictví po sobě chtějí nechat dalším generacím.
Když do sportovců napumpujete steroidy, zvýšíte jim hladinu testosteronu a tím i jejich výkon. Uděláte-li totéž finančním makléřům, pomůžete jim i sobě vydělat miliony. Či tak nějak jednoduše by to mělo logicky a teoreticky vypadat podle anglické vědecké studie nazvané „Endogenní steroidy a finanční riskování na londýnském makléřském trhu“. Vydala ji National Academy of Sciences a autorem je cambridgeský fyziolog a neurolog John Coates, který sám byl kdysi makléřem na Wall Streetu, takže ví, o čem povídá.
Letošním hrdinou anglické literatury je v Londýně narozený Skot, potomek dvou generací skotských politiků londýnského parlamentu a válečný hrdina v hodnosti námořního kapitána (commander). Do poválečné hrdé, ale šedivé, uskrovněné, ekonomicky vyčerpané a puritánské Británie ohrožované komunistickou studenou válkou vnesl barvu, světlo, slunce, exotiku, erotiku, chlapství, vlastnectví, hrdinství a krkolomnou troufalost. Jeho komicky dramatické špionážní romány začaly vycházet v polovině padesátých let, pokračovaly deset let a všech čtrnáct bylo zfilmováno. Za svého života prodal čtyřicet milionů výtisků a v roce jeho smrti 1965 jich truchlící fanoušci koupili ještě 27 milionů.