Chce si mi zvolat: kam se hrabou všichni interpreti Husa, Masaryka a Karlů Schwarzenbergů na filosofa Jana Zouhara!
Poslední Fendrychův komentář mi připomněl Mahlerovu nádherně napsanou knížku Masaryk, ano. Stejně jako vůči ní nemám ani proti jeho článku nejmenší námitky; v řadě nemoudrých i moudrých slov, která jsem v poslední době na ožehavé téma přistěhovalců vyslechl doslova ční, a proto bych ho rád pouze podpořil, doplnil a rozvedl.
Po Listopadu 1989 to probíhalo podobně jako za normalizace: každý rok se zdálo, že horší to už být nemůže, avšak stále se to zhoršovalo. Kauza střídala kauzu, jedna horší než druhá, začalo to být skoro jako na kolovrátku, stejně jako volební sliby vlád, že budou bojovat proti korupci.
„V koalici to vře“ jsme po Listopadu slýchali až příliš často a mimo jiné proto většina z nás držela a dosud snad drží palce Sobotkově vládě. Vzpomínám na ostré hádky Klause s Luxem a zejména se Zemanem (i když se dnes zdá, že ty byly přinejmenším napůl inscenované).
Když jsem před časem poslal (tehdy ještě budoucímu) premiérovi Sobotkovi svou knihu Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk, jako navenek slušný člověk (mezi našimi politiky jistě: díky za to!) mi poděkoval a odpověděl mi: „…knihu si pečlivě prostuduji … doufám, že Vás Masaryk přivede k sociální demokracii…“ (věděl, že kolísám mezi Zelenými, Lidovci a že k ČSSD patřím jen levou, tj. levicovou nohou).
Když na sjezdu československého učitelstva v r. 1920 promluvil president republiky T. G. Masaryk, poukázal zejména na souvislost školské reformy s reformou společnosti. Soustředil se na formulaci hlavních idejí, důležitých pro inspiraci a integraci budování republiky:
Pokud se u nás diskutuje o důchodových pilířích, státním dluhu atd., není to trefa do černého. Po pětasedmdesáti letech nacismu, komunismu a postkomunismu máme největší dluh ve výchově dětí, mladých lidí a vlastně nás všech: naše společnost je nemocná a jak ukazují statistiky, jde to s ní po této stránce i nadále s kopce.