Filosofie a lidské myšlení prošly v dosavadní historii dvěma základními obraty či posuny. Prvním byl dávný starořecký obrat od zájmu o přírodu a vesmír směrem ke člověku, ne náhodou provázený obratem od autokracie k demokracii, druhým byl nedávný obrat či posun směrem k přídodě, vyjadřovaný též jako obrat od antropocentrismu k biocentrismu.
"Ernest Hemingway, narozený roku 1898, patří k příslušníkům oné ‚ztracené generace‘, která se v prvním rozpuku mužnosti střetla s krvavým peklem první světové války, prožila zhroucení nadějí na lepší poválečné uspořádání světa a nenašla východisko v příklonu k revolučnímu hnutí proletariátu. Mladý Hemingway, syn venkovského lékaře, dobrovolník v italské armádě, se po válce stává zahraničním korespondentem, přidává se k oněm zklamaným Američanům v dobrovolném exilu, žije v Paříži, ve Španělsku a toulkách po Evropě, a vyrůstá z něj prototyp ‚zklamaného mladého muže‘ dvacátých let, jeden z těch, kdo utápěli své zoufalství a pohrdání zkaženým světem u barů všech západních metropolí, jeden z těch nadaných citlivých mladých mužů, štvaných neklidem a nenacházejícím své místo ve společnosti, rozhodnutých nedat se už nikdy napálit falešným sliby a ilusemi, nenosit srdce na dlani, nýbrž tvářit se protřele, cynicky a nihlisticky a vytvořit si z toho módní masku.
Hemingway však nebyl cynik a nihilista. Vývojem mezi oběma světovými válečnými katastrofami, když se postupně stává svědkem evropského debaklu, nástupu fašismu i amerického finančního krachu, když prožívá jako dopisovatel na republikánské straně španělskou občanskou válku, prohlubuje se jeho odpor proti falešné ilusi, proti lživé společenské konvenci."
Franištek Vrba
Neomodernismus hlásá obrat k důslednému respektování psychologie, zejména hlubinné, k němuž se filosofové a většina osatních myslitelů (o politicích nemluvě) dosud neodhodlali, zřejmě hlavně proto, že by museli v první řadě začít sami u sebe: aby se oprostili od ‚spodních‘ popudů a tendencí zkreslujících myšlení, museli by se s psychologií dobře obeznámit a především projít hlubinnou psychoterapií.
Neomodernismus nerozlišuje mezi ideologií a teologií, kterou chápe pouze jako ideologii opřenou o víru v nadpřirozené, lidský rozum přesahující danosti a jevy.
Můj přítel od mládí Ivo Řezníček, dnes Čechoameričan a svého času Clintonův tlumočník pro češtinu, měl Clintona rád, ale jeho ženu „nemusel“. Pokud se dobře pamatuji, o Clintonovi prohlásil, že je to „správnej řízek“, že má charisma a sociální inteligenci, ta ale že „Klintonce“ chybí. Že Clinton když vidí, že tlumočník je v nesnázích, pomůže mu a nezlobí se na něj. Že jednou, když seděli těsně vedle sebe, bylo mu to příjemné a protože trochu tlačil Clintona loktem do boku, Clinton uhnul…
Jiří Pehe má pravdu, když v článku Válka Čechů s Čechy poukazuje na její hlubší příčiny. Článek je ovšem příliš krátký, a nezbylo v něm proto místo na upozornění na příčiny ještě hlubšího, trvalejšího a zásadnějšího rázu.
"Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se stává struktura lidské osobnosti, filosofie může být čerpána ne z přírodních věd, z ‚názoru na svět‘, ale především ze struktury lidské osobnosti, z jejích existenciálních potřeb, bytostných poloh."
Milan Machovec (1968)
Masarykovy žáky lze rozdělit na dvě skupiny: na politiky a ostatní, tj. „pouze“ píšící publicisty a literáty. Ti pouze píšící ovšem jeho žáky v pravém či plném slova smyslu nebyli a nejsou, protože nenaplňovali a nenaplňují jeden z jeho klíčových požadavků, přímo se společensky a politicky angažovat. Jeho žáky nebyli zejména ti, kdo ho chtěli uchopit vědecky, neboť na Masaryka je každá věda krátká.
"Lidský duch, jenž zdánlivě triumfoval nad démoničností přírody, do sebe tuto démoničnost nepozorovaně pohltil a stal se tak loutkou v rukou ďábla. Mohlo k tomu dojít jen proto, že se věřilo, že démony zlikvidujeme, když je vysvětlíme jako pověru. Přitom se přehlédlo, že toto jsou v podstatě projekce, tedy produkty určitých faktorů v lidské duši. Když jsme jejich výtvory uznali za nepravé a iluzorní, nezničili jsme tím jejich zdroje ani jsme je nezbavili jejich účinnosti. Naopak – když už se démoni nemohou usídlit ve skalách, v lesích, horách a řekách, využijí člověka, a to je mnohem nebezpečnější obydlí."
Carl G. Jung