Bohuslav Sobotka

31. 05.

Evropská komise a předvolební populismus

Bohuslav Sobotka Přečteno 6369 krát

Hezký den, v rámci diskuse na mém blogu jsem byl vyzván k tomu, abych okomentoval aktuální stanovisko EK k naší rozpočtové situaci, tudíž tak činím.

Evropská komise ve své pravidelné hodnotící zprávě především kritizovala tu skutečnost, že zatímco v roce 2006 deficit veřejných rozpočtů v České republice nepřekročil 3% HDP, v roce 2007 se podle odhadů zvýší na 4% HDP (oproti původně plánovanému cíli 3,3% HDP, který byl obsažen v konvergenčním programu minulé koaliční vlády ČSSD, KDU a US). Konvergenční program tak v jednom z parametrů nebude letos dodržen o cca 0,7% HDP.

Publikované stanovisko Evropské komis zcela potvrzuje skutečnost, že nedodržení konvergenčního programu v roce 2007 způsobily zejména poslanecké a senátorské pozměňující návrhy ( stojí za připomenutí, že byly podávány především poslanci a senátory ODS a KDU-ČSL Pavlem Severou, Tomášem Julínkem a Alenou Páralovou), posléze schválené bohužel poslanci a senátory napříč všemi stranami na jaře 2006. Bez těchto předvolebních návrhů, které samy o sobě zvýšily mandatorní výdaje o 21-25 miliard korun (0,7% HDP), by deficit veřejných rozpočtů v ČR v roce 2007 nepřekročil plánovaných 3,3 procenta HDP a Česká republika by se této zásadní kritice ze strany Bruselu vyhnula.

Ministr financí Miroslav Kalousek tak podle mého názoru sklidil v rámci malého dějinného paradoxu docela spravedlivou reakci na populistické předvolební rozpočtové návrhy, které sám před volbami v roce 2006 jako poslanec a především předseda KDU ČSL podporoval. Jen návrh Kalouskova stranického kolegy Pavla Severy na zdvojnásobení rodičovského příspěvku zvýšil meziročně výdaje státu o 15 miliard korun, což pro zajímavost činí 50% všech škrtů, které nyní Topolánkova vláda navrhuje pro rok 2008 (30 miliard). Všichni si asi ještě vzpomínáme, jak si zdařilé zvýšení rodičovského příspěvku dali lidovci jako jediná politická strana dokonce na předvolební velkoplošné plakáty (přirozeně bez uvedení údaje o rozpočtovém dopadu).

Také platí, že všechny minulé koaliční vlády vedené ČSSD dokázaly v letech 2004, 2005 a 2006 zajistit plnění schváleného konvergenčního programu a žádná z nich nebyla takovým způsobem ze strany Evropské komise kritizována. Bohužel se bojím, že včerejší kritika nebyla poslední. Vládní reforma upřednostňuje snižování daní firmám a lidem s nejvyššími příjmy před poklesem deficitu a to se samozřejmě projeví velkými výpadky daňových příjmů. Napjatá situace veřejných rozpočtů se tak může ještě zhoršit.

A když už byla řeč o dluzích a zadlužování, na závěr jedna širší poznámka na téma náš veřejný dluh. Často se i tady na blogu vede debata o vývoji našeho veřejného dluhu, padají různá čísla. Myslím, že je dobré připomenout, jak to s naším dluhem bylo, je a asi i bude. (zdrojem jsou jen oficiální údaje z materiálu MF Fiskální výhled České republiky z dubna 2007).

V roce 1998 byla celková výše veřejného dluhu 300 miliard korun, tj. 15% HDP. V roce 2002 dosáhl veřejný dluh 700 miliard korun, což v té době činilo 28,5% HDP. V roce 2006 byl veřejný dluh v České republice 973 miliard korun, tedy 30,4% HDP. Pro srovnání, průměrný veřejný dluh v EU 27 byl v roce 2006 60% HDP, v Eurozóně 70% HDP.

Během vlády Miloše Zemana (1998-2002) se tedy náš dluh zvýšil o cca 400 miliard, v letech 2003-2006 o 271 miliard korun. Ve druhé polovině funkčního období vlád vedených ČSSD tedy došlo k podstatnému snížení ročního tempa zadlužování ze 6,8% HDP v roce 2002 na 3% HDP v roce 2006.

Premiér Mirek Topolánek s ministrem Miroslavem Kalouskem plánují (i po tzv. reformách) zvýšit veřejný dluh do roku 2010 na 1375 miliard korun, tedy na 31,7% HDP. V letech 2007-2010 tak zvýší současná vláda veřejný dluh o stejnou nominální částku, jako Zemanova vláda v letech 1998-2002, a současně o 130 miliard korun více, než vláda vedená ČSSD v letech 2002-2006. Topolánek nás za 4 roky své politiky pravděpodobně zadluží částkou 400 miliard korun, Špidlova, Grossova a Paroubkova koaliční vláda ( v nichž jsem vykonával funkci ministra financí) za 4 roky zvýšila veřejný dluh o 271 miliard korun (zahrnuje i likvidaci povodní ze srpna roku 2002 a úhradu starých transformačních ztrát ČKA z devadesátých let v rozsahu cca 90 miliard).

400 miliard dluhu v reformním vládním batohu je další z věcí, o nichž se ale nikde pořádně nedočtete. Čím to asi je?

30. 05.

Porostou po čtvrtku úroky?

Bohuslav Sobotka Přečteno 5269 krát

Zvýší ve čtvrtek Česká národní banka klíčovou úrokovou sazbu?

Odpověď zní: Ano, podle všeho by to už měla v zájmu snížení inflačních rizik učinit. Ne, že bych z toho měl jako možný potenciální klient hypotéční banky nějakou radost. Kurz české koruny se ale v současné době pohybuje víceméně spolehlivě nad 28 korunami za euro (aktuálně 28,3), prognózy růstu ekonomiky jsou příznivé, nezaměstnanost prudce klesá a signalizuje tak možný počátek mzdově inflačních tlaků, dubnová inflace si sáhla na poměrně vysokou hodnotu 2,5% (což byl i celoroční průměr 2006) a rostou rychle také maloobchodní tržby. Přitom naše stávající úroveň limitní úrokové sazby pro dvoutýdenní repo operace ( jak zní oficiální název této klíčové úrokové sazby) je na rekordně nízké úrovni 2,5%, což je tuším současně nejméně v celé EU.

O tom, jak bude ve čtvrtek hlasovat sedm členů bankovní rady ČNB můžeme zatím jen spekulovat, ale mnohé napoví například záznam z jednání bankovní rady z 26. dubna. Tehdy se bankovní rada ještě rozhodla úrokovou sazbu ponechat na stávající úrovni, pro byli čtyři členové. Naopak pro zvýšení hlasovali jen dva členové bankovní rady. Přesto je ze záznamu zřetelně patrné, jak v bankovní radě sílí vnímání pro-inflačních faktorů v reálné ekonomice.

Pokud ke změně úrokové sazby dojde, bude to těsné hlasování a půjde pravděpodobně o zvýšení o 0,25 procentního bodu na konečných 2,75%. Takový vývoj současně potvrdí nezávislost rozhodování bankovní rady ČNB na vládní politice ( vláda si obvykle přeje nižší sazby v zájmu krátkodobě rychlejšího hospodářského růstu).

Případné další vyčkávání pokud jde o růst klíčové úrokové sazby však může ve vztahu k nezávislosti rozhodování bankovní rady otevřít řadu spekulací. Prezident Václav Klaus už nově jmenoval 5 ze sedmi současných členů bankovní rady. Na rozdíl od Václava Havla, který realizoval nominace skutečně velmi přísně nadstranicky z řad nezávislých renomovaných ekonomů, kteří byli mimo konkrétní stranicko politické okruhy, některé nominace Václava Klause nesou určité stopy politických vazeb, inspirací či dokonce tlaků z prostředí prezidentovy domovské ODS ( Mojmír Hampl, Pavel Řežábek). Do médií prosakují spekulace o tom, že právě tito členové bankovní rady patří k tzv. „holubicím“, které brání dosavadní sazby a projevují tak vstřícnější postoj k potřebám hospodářského růstu (čímž se blíží více aktuálním vládním zájmům, než ti členové bankovní rady, kteří prosazují striktnější na vládě nezávislou vazbu na cenovou stabilitu). Nechci tyto spekulace přeceňovat, koneckonců se posléze ani oficiálně nedozvíme, jak kdo hlasoval (publikované záznamy neuvádí hlasování po jménech). Jen si myslím, že stojí za to sledovat měnově politické postoje současné bankovní rady pozorněji, než tomu bylo za Václava Havla. Nezávislá bankovní rada je totiž důležitá pro dlouhodobou ekonomickou stabilitu, nízkou inflaci i kredibilitu země.

22. 05.

Jak Nečas s Kalouskem vrtí psem

Bohuslav Sobotka Přečteno 11519 krát

Všechno prý zavinili úředníci a novináři. Jak se vyjádřil v televizním diskusním pořadu místopředseda vlády Nečas, vláda prý nikdy nechtěla snižovat počet státních zaměstnanců o 41 tisíc, což před časem v titulcích psaly noviny. Podle Nečase to byly jen neoficiální plány úředníků snad někde na střední úrovni řízení. Ministerstvo financí přispěchalo s tiskovou zprávou, v níž tvrdí, že vládou avizované snižování počtu státních zaměstnanců ročně o 3% se vždycky týkalo jen tzv. státní správy, kde působí cca 100 tisíc zaměstnanců. Kde se tedy vzaly informace o vládním plánu na propuštění 41 tisíc lidí? Skutečně to popletli novináři na základě zavádějících informací několika zmatených úředních šimlů?

Ještě že máme Internet. Vyhledal jsem si materiál, který 12. dubna 2006 předložil ( i s vlastnoručním podpisem ) do vlády ministr financí Kalousek. K mému překvapení obsahuje na straně dvě jasný návrh ministerstva financí na redukci počtu státních zaměstnanců do roku 2010 o 41 tisíc ( přesně o 41 232). Příloha číslo 2 tohoto oficiálního vládního dokumentu obsahuje přesný rozpis po jednotlivých ministerstvech a vyčíslení úspor, které by takový pokles přinesl. Za tři roky by státní rozpočet ušetřil kumulativně 21 miliard korun. Neušetří. Vláda tento Kalouskův návrh odmítla a stanovila jiný, mnohem nižší cíl: redukci o 9 tisíc zaměstnanců během tří let.

Proč ministr Kalousek věnuje tolik úsilí tomu, aby svou porážku ve vládě ututlal? Dokonce tak intenzivně, že jeho úřad vše hází na novináře a řadové úředníky ministerstva financí? A proč nepravdivě mlží i ministr Nečas? Možnou odpověď dává stejný vládní materiál. Zmiňuje totiž vcelku objektivně úspory, kterých při snižování počtu státních zaměstnanců dosáhla minulá vláda vedená ČSSD. V letech 2004 až 2006 se cíleně snížil počet lidí placených ze státního rozpočtu o 16 703 ( v roce 2004 ubylo 9 442 zaměstnanců, v roce 2005 4 989 a v roce 2006 2 272). Ušetřilo se tak osm miliard korun.

Topolánkova vláda, která se (občas) ještě snaží tvářit jako reformní, ušetří tedy jen cca polovinu toho, co za stejnou dobu dokázala ušetřit a redukovat vláda ČSSD. ODS, která z opozičních lavic před volbami kritizovala ČSSD za údajný růst počtu státních zaměstnanců, měla příležitost ukázat, že umí státní aparát radikálně redukovat. Slibovala to ostatně voličům. Výsledek je v porovnání s minulou vládou opravdové fiasko. Kalousek a Nečas teď usilovně vrtí psem, jen aby odvedli pozornost od tohoto pro ně skutečně nepříjemného faktu. Není zkrátka nad odhodlané reformátory.

15. 05.

Poslední bitva s komunismem ve sněmovně

Bohuslav Sobotka Přečteno 10955 krát

Netušil jsem, že se ještě něco takového dá dneska zažít, ale po sedmnácti letech od listopadu 1989 jsem v Poslanecké sněmovně viděl pokus o „poslední bitvu“ s komunismem. Ale nebylo to divadlo nijak velkolepé, spíš trapné.

Spisovatel Milan Kundera ve svém románu Žert, kde se vypořádává i s vlastním prožitkem padesátých let, dospěl ve vztahu k různým individuálním vítězstvím, porážkám a křivdám na pozadí velkých historických dějů k dosti skeptickému, cynickému ale zřejmě hodně pravdivému závěru. Vyjadřuje ho hlavní hrdina románu Ludvík, když na konto marných pokusů mstít události, které už vězí pevně v minulosti, pronáší klíčový výrok: „ Nic nebude odčiněno, ale všechno bude zapomenuto“. Opakovaně jsem si vzpomněl na smutek a rozpaky Kunderova hrdiny v hodinách nekonečně dlouho trvající sněmovní rozpravy na téma vzniku tzv. Ústavu paměti národa.

Jen malé odbočení: myšlenka zřídit specializovaný historický ústav pro výzkum období totality byla v proudu politického zápasu posunuta zvláštním směrem. Nakonec nám tu ze zákona vznikne první historický ústav pod přímou kuratelou politiků. Nemám vůbec nic proti zkoumání a zpřístupňování totalitní či jiné minulosti ( hlasoval jsem pro zpřístupňování svazků i zachování lustračního zákona), ale myslím, že by to měl být výzkum svobodný, vědecký, často nutně alternativní a hlavně nezávislý na momentálních politických potřebách jakékoli vládnoucí garnitury. Tak tomu ale v případě Ústavu paměti národa nebude a tak jsem společně s dalšími kolegy z klubu odešel před hlasováním ze Sněmovny, protože s tímhle vrcholně zpolitizovaným legislativním a věcným zákonem-invalidou nechci mít skutečně nic společného.

Téma Ústavu paměti národa poskytlo ve Sněmovně velký prostor pro všechny, kdo se rozhodli po 17 letech od pádu totalitního režimu odvážně a otevřeně definovat svůj negativní postoj ke komunismu. Skoro to vypadalo, jako by komunismus nebyl v Čechách už před lety poražen a hrozila nějaká jeho aktuální recidiva (i když, mezi námi, Milouš Jakeš na letošní komunistické oslavě prvního máje vypadal v TV skutečně nebezpečně. Ten zavilý komunista se zdál plně svěží a při síle, jen převzít moc v rámci puče, který dozajista se svými soudruhy a soudružkami někde pilně připravuje...).

Vážím si lidí, kteří našli tu odvahu a bojovali proti totalitním režimům, včetně komunistického. Všichni víme, že jich bylo mnohem méně, než těch, kdo režim podporovali či mlčky tolerovali. Jezdil jsem ze Slavkova na konci osmdesátých let do Prahy na první protirežimní demonstrace a opravdu si pamatuji , že tam protivládních demonstrantů v porovnání s účastí na tehdejších prvomájových oslavách zase tak mnoho nebylo.

Když jsem ve zmíněné parlamentní debatě sledoval všechny ty současné ( a tedy nutně poněkud pozdní) bojovníky proti komunismu, musím konstatovat, že v drtivé většině to byli lidé, o nichž nevím, že by se za minulého režimu nějak projevili. Je zvláštní, jak po 17 letech od definitivního pádu komunismu u nás, cítí někteří lidé povinnost stále odčiňovat svou tehdejší pasivitu i bezvýznamnost. Tím, že dnes, když se to ovšem už smí a je to dokonce mediálně velmi populární, budou bít „hydru komunismu“ všude, kde se jen dá. Nejsmutnější je to tehdy, když příslušníci téhle normalizační „ šedé zóny“ řeší své mindráky tím, že kádrují už i bývalé disidenty jenom proto, že i aktivní a věznění odpůrci minulého režimu byli často během svého života nějakou dobu v KSČ či se o ně zajímala STB ( o „šedou zónu“ se STB nikdy nezajímala,neměla pro to žádný důvod, takže „šedá zóna“ dnes přirozeně nemá opravdu žádný problém se zveřejňováním veškerých dokumentů bývalé zločinecké organizace, jakou STB v řadě aspektů své činnosti byla).

Všeobecné a intenzivní kádrování bylo vůbec dalším určujícím momentem této „historické“ sněmovní debaty. V padesátých letech režim trestal „ špatný třídní původ“. V Poslanecké sněmovně dnešních dnů se argumentovalo ve stylu „ já měl v rodině politického vězně, ty možná komunistu či dokonce estébáka, tudíž jsi komunistický póvl a hájíš zločiny totality“. Tohle v našem parlamentu s vážnou tváří prováděli dospělí lidé z různých politických stran. Je neveselým dokladem minulých padesáti let, jak mají lidé ještě v hlavách stále komunistické kádrovácké stereotypy a jak jsou je ochotni i dnes aktivně používat, přirozeně nyní v zájmu dobra a demokracie a také boje s komunismem. Vrcholné číslo v tomto směru předvedla poslankyně Páralová, která začala veřejně jmenovitě kádrovat dokonce i historiky, kteří měli tu odvahu se ve všeobecné hysterii proti vzniku Ústavu paměti národa (z ryze odborných důvodů) ozvat (a bylo jich překvapivě hodně). Paní poslankyně tak zasadila definitivní ránu veškerým iluzím o tom, že v případě Ústavu paměti národa jde o nějaké objektivní a nestranné studium totality.

Diskuse poslanců skončila, pozdní vášně utichly, zákon o kádrovacím historickém ústavu byl přijat.

Je naštěstí vysoce pravděpodobné, že Milan Kundera si stenozáznam z této schůze Poslanecké sněmovny nikdy nepřečte.

09. 05.

Tlustého boj

Bohuslav Sobotka Přečteno 6828 krát

Poslanec ODS Vlastimil Tlustý představil své návrhy na zásadní úpravu vládních „reforem“ a hned se na něj snesla palba kritiky. Za zajímavé v této souvislosti pokládám, že poslance Tlustého nejvíce napadají právě jeho vlastní straníci. Návrhy Tlustého totiž nejsou nic nového. Nevymyslel si je včera, natruc Topolánkovi, který ho odvolal z funkce ministra financí. Je to všechno jen mírně upravený původní volební program ODS. Ten program, se kterým koneckonců ODS vyhrála poslední volby a který vymyslel právě poslanec Tlustý. Bylo to jeho daňové kolečko a jím inspirovaná pozitivní kampaň ODS PLUS, která v řadě lidí vyvolala rozjařené nadšení z toho, že lze bez problému snížit daně úplně všem ( to jen ti hloupí socialisté na to nepřišli) a nedělat si už starosti s tím protivným deficitem státního rozpočtu. Tehdejšímu lídrovi ODS Topolánkovi pak už jen stačilo vézt se na vlně tohoto rozpustilého daňového veselí (Topolánek, jak si možná ještě vzpomenete, žádný vlastní originální program neměl), slibovat na všechny strany a poplácávat na mítincích pašáka Tlustého po ramenou. Dokázal bych pochopit, kdyby vládní špičky ODS Tlustého návrhy odmítaly s poukazem na nutnost koaličního kompromisu či na fakt, že je důležité sledovat, zdali se přeběhlíci Pohanka a Melčák zrovna mračí nebo usmívají. Jenže z řad ODS zní i docela jiné argumenty. Topolánek, Říman, Nečas nebo třeba Gandalovič se nyní nejvíce obávají rozpočtových dopadů Tlustého snižování daní. Topolánek se měl podle sobotního Práva vyjádřit dokonce v tom smyslu, že on ekonomickému programu ODS před volbami nikdy plně nedůvěřoval. To je pak ale těžká práce a nedivím se Tlustému, že je z toho rozladěn. On totiž podle všeho na rozdíl od premiéra svému daňovému „perpetuum mobile“ uvěřil a byl před volbami dokonce natolik přesvědčivý, že tím možná své straně získal ony rozhodující procenta důchodců, živnostníků hasičů, zdravotních sester a maminek s dětmi, které potěšil slib „tlustého“ štůsku tisícovek z plakátů a daňového kolečka. Myslím si, že předseda vlády nemůže jen tak z ničeho nic začít tvrdit, že původní volební program ODS, díky němuž sedí ve Strakově akademii, má katastrofální rozpočtové důsledky. Nejenže tím vnáší jistou paniku do tábora příznivců ODS, ale vystavuje se podezření, že je buď zcela nekompetentní v ekonomických otázkách ( to o stomiliardovém rozpočtovém dopadu měl vědět už před volbami), nebo je šikovný pokrytec (věděl to, ale tajil před voliči). I když se poslanec Tlustý podle mého názoru mýlí v ekonomické podstatě a rozpočtových důsledcích svých návrhů, připadá mi jeho současný tvrdohlavý přístup o dost poctivější, než náhlé prozření předsedy vlády Topolánka, který už si vlastně ani raději nevzpomíná, na čem že to ODS před rokem vyhrála volby. Skutečný problém předsedy vlády ale spočívá v tom, že řada lidí si to pamatuje.

02. 05.

Špatně napsaný domácí úkol Mirka T.

Bohuslav Sobotka Přečteno 6480 krát

Milé čtenářky, vážení čtenáři, na základě řady příspěvků do diskuse k některým mým starším příspěvkům do blogu bych se rád věnoval o něco podrobněji tzv. reformě veřejných rozpočtů. Tomáš Sedláček ve svém blogu soudí, že už toho bylo o reformách napsáno dost a dost (má pravdu) a že z toho jde občas hlava kolem (i tady souhlasím). Jinak to ale být nemůže. Alespoň pokud prosazujete ekonomické a sociální změny ve státě s demokratickým režimem. Navržených změn je celá řada, některé jsou tak kontroverzní, že budou vyvolávat diskusi ještě řadu měsíců a možná i let. Topolánkova vláda po delší době přece jen zpracovala svůj domácí úkol na téma reformy a následující text je kritickým průvodcem navrženými změnami.

Pokud bude v tomto komentáři řeč o našich veřejných rozpočtech, je v každém případě dobré začít čísly. A omlouvám se, pokud bude různých číselných údajů více než obvykle, ale pro přesnou argumentaci jsou opravdu hodně důležitá. Jaká je tedy reálná rozpočtová situace?

Česká republika v roce 2006 splnila už třetí rok po sobě cíle v oblasti deficitu veřejných rozpočtů, tak jak o nich hovoří Konvergenční program. Často se setkávám s tím, že i řada ekonomických komentátorů (o některých politicích nemluvě) nerozlišuje mezi Konvergenčním programem a maastrichtskými kriterii pro přijetí společné měny euro. Zmiňovaný Konvergenční program ( zasvěceným známý též pod zkratkou Kopr) je v zásadě individuální plán snižování deficitu veřejných rozpočtů , kterým se řídí Česká republika jako země, jejíž deficit překračuje 3% HDP. Tento plán naše země poprvé předložila v souladu s Paktem stability a růstu v roce 2003 a je pravidelně hodnocen a sledován na úrovni Evropské komise a rady ministrů financí EU. Podobné plány mají i další členské země EU. A znovu pár čísel, tentokrát o tom, jak vypadalo plnění našeho Konvergenčního programu v praxi. Saldo veřejných rozpočtů bylo před vstupem do EU v roce 2002 -6,8% HDP, v roce vstupu 2003 -6,6% HDP. Plán snižování v Kopr 2004: -5,2%, skutečnost -2,9% HDP, v Kopr 2005: -4,7%, skutečnost -3,6%, v Kopr 2006 -3,6%, skutečnost -2,9% ( jedná se o aktuální odhad ČSÚ z jara 2007, k němuž zatím Eurostat neměl výhrady). Česká republika měla v roce 2006 nižší schodek veřejných rozpočtů než Slovensko (-3,4 %), Polsko (-3,9%), Portugalsko (-3,9), Itálie (-4,4), o Maďarsku (-9,2% ) nemluvě.

V uplynulých třech letech rovněž v zásadě stagnoval podíl našeho celkového veřejného dluhu na HDP a v roce 2006 podíl dluhu na HDP mírně poklesl na 30,37% HDP. Průměrná zadluženost v zemích EU 27 je přitom v současné době cca 61,7 % HDP, ve 13 zemích eurozóny se průměrný veřejný dluh pohybuje na úrovni 69% HDP. Pro lepší srovnání ještě uvádím naše nejbližší sousedy: Veřejný dluh Slovenska byl v roce 2006 30,7% HDP, Polska 47 % , Maďarska 66% , Rakouska 62% a Německa 67% (lépe než my je na tom s celkovou zadlužeností například Slovinsko s 27,8% HDP a také všechny tři pobaltské státy). Náš celkový veřejný dluh je v udržitelné situaci, koneckonců mezinárodní agentura Fitch nedávno stvrdila stávající rating České republiky, s konstatováním stabilního výhledu.

Pokud by na jaře 2006 nebyly přijaty (hlasy všech tehdejších parlamentních stran) na základě populistických návrhů poslanců a senátorů z KDU ČSL a ODS (Severa, Julínek, Páralová) návrhy na meziroční zvýšení mandatorních výdajů v rozsahu 0,7 % HDP, Česká republika by s vysokou pravděpodobností splnila konvergenční program i v roce 2007, kdy byl cíl původně stanoven na 3,3% HDP. Více k uvedené parlamentní „rozpočtové nehodě“ najdete v tomto blogu v komentáři Velký úklid aneb pachatelé se vrací na místo činu.

Nových 0,7 % HDP sociálních výdajů je vážný rozpočtový problém, ale není to důvod k rozpočtové hysterii, kterou nyní téměř operetně předvádí současná vláda ( spolu se ztrátou paměti, neboť Nečas i Kalousek o tom, jak tyto dodatečné výdaje vznikaly, ví nejednu intimní podrobnost a jejich hlasovací tlačítka ve Sněmovně by mohla vyprávět). Problém je řešitelný. Při očekávaném pětiprocentním růstu naší ekonomiky v příštím období lze tento nárůst výdajů absorbovat do tří let. Důležitou podmínkou ovšem je, aby vláda prováděla střízlivou a v zásadě úspornou daňovou a rozpočtovou politiku, zejména pokud jde o pořizování nových mandatorních výdajů ale i o další snižování daní.

Topolánkova vláda přichází se změnami, o kterých říká, že sníží daně a zastaví zadlužování. Podívejme se proto, zda navržené změny ve skutečnosti těchto cílů dosahují. Nastane snížení daňové zátěže? Ano, ale v zásadě jen pro podniky a fyzické osoby s příjmy nad osmdesát tisíc korun měsíčně. Lidé s příjmy nad osmdesát tisíc měsíčně jsou vlastně těmi hlavními výherci ve vládní „reformní“ loterii. Současně jim totiž budou limitovány (takzvaně „zastropovány“) odvody na zdravotní a sociální pojištění. Nezbývá než gratulovat, protože na další se už toho tolik nedostalo. U ostatních občanů dojde pouze ke změně formy zdaňování, místo daně z příjmu zaplatí vyšší daň z přidané hodnoty. Do roku 2010 vláda vybere díky vyšší DPH 80 miliard korun, ale na dani z příjmů občanům uleví jen 68 miliard. V roce 2010 tak klesne složená daňová kvóta ze současných 34 procent na cca 33 procent a to pouze díky poklesu daně z příjmů právnických osob. Vláda obětuje až 27 miliard příjmů veřejných rozpočtů v roce 2010 na vrub snížení efektivní sazby u daně z příjmů právnických osob, které není ovšem nijak ekonomicky naléhavé. Naše efektivní sazba zdanění firem je dnes totiž už výrazně jinde, než byla v roce 2004, kdy začalo její rychlejší snižování. Je nyní konkurenceschopná a stejná jako na Slovensku, tj cca 17 procent (Slovensko má nižší nominální sazbu než my, ale širší daňový základ). Okolní země další snížení této daně, jež by nás ohrožovalo, nepřipravují.

Na místě je otázka, proč vláda před snížením firemního zdanění raději neupřednostní fiskální stabilizaci. Ušetřila by si tak navíc řadu zcela kontraproduktivních a diskutabilních škrtů. Zdaleka ne všechny škrty, ale získala by cenný rozpočtový manévrovací prostor. Řešením by podle mého názoru bylo dát do roku 2010 jednoznačnou prioritu pouze snižování deficitu a další snižování daní z příjmu by mělo být odloženo do doby, než se schodek stabilizuje kolem 2% HDP.

Tím se dostávám ke druhému deklarovanému cíli vládních změn, tj. zastavení zadlužování. To je akceptovaný a správný cíl fiskální politiky, ale realita vládních návrhů je bohužel jiná. Podle údajů ministerstva financí bychom měli bez vládních opatření ( tzv. autonomní vývoj) v roce 2010 deficit státního rozpočtu ve výši 98 miliard korun, s vládními reformami to bude „skvělých“ 69 miliard. Tohoto čísla ovšem vláda dosahuje evidentním a dosti jednoduchým účetním trikem. Vládní materiál počítá pro rok 2010 s dosud nikde nespecifikovanými úspornými opatřeními ( tedy nad rámec všech dosud navržených změn zákonů) ve výši 16,8 miliardy korun. Pokud k nim vláda nepřistoupí, což je ve volebním roce skoro jisté, bude nominální deficit státního rozpočtu v roce 2010 84 miliard korun, tedy téměř stejný jako v letech 2006 a 2007.

To je dobré si zapamatovat. Po údajné reformě budeme mít s vysokou mírou jistoty stejný nominální schodek státního rozpočtu jako před ní. Pokud bude vláda opravdu obcím kompenzovat dopady snížení daně z příjmů právnických osob prostřednictvím novely RUD, tak jak to slíbil ministr financí, bude schodek ještě vyšší, cca 89 až 91 miliard.

Vládní úsporné balíčky nemají jednotící prvek, který by jim dával národohospodářskou logiku. Škrty a vyššími daněmi notně vystrašené domácnosti důchodců ( na ty dopadnou při plánovaných nízkých valorizacích zejména daňové změny velmi tvrdě) a zaměstnanců veřejného sektoru můžou omezit část své spotřeby a tím zpomalit růst naší ekonomiky. Do první poloviny roku 2008 vláda koncentruje výrazné zvyšování nepřímých daní (DPH, spotřební daně, ekologické daně), což nepochybně zvýší inflaci v tomto roce na 3,5 až 4 procenta. Takový vývoj znamená riziko růstu úrokových sazeb a zdražení hypoték.

Pokud se potvrdí informace o tom, že se vláda chystá šetřit ve mzdách učitelů a výdajích na vědu a výzkum, bude to v rozporu se strategickým zájmem České republiky na posílení a udržení dlouhodobé konkurenceschopnosti. V letech 2005-2006 rostly reálné mzdy učitelů vždy o 6%, v roce 2008 hrozí naopak reálný pokles o 2%. Podobně dopadne platově i dalších 450 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru. Od roku 2001 přitom mzdy ve veřejném sektoru každoročně i po odečtení inflace rostly.

Velký chaos doprovází záměry vlády na snižování počtu zaměstnanců placených ze státního rozpočtu. Vláda nejprve avizovala odvážné snížení o 40 tisíc a z ministerstva financí „unikly“ dokonce příslušné tabulky s rozpisem po jednotlivých ministerstvech. Nakonec je vše jinak. Během tří let vláda sníží počet míst o 9 tisíc. Vlády vedené ČSSD v rámci úspor snižovaly mnohem výrazněji, v letech 2004-2006 poklesl počet státních zaměstnanců o více než 16 tisíc.

Sociální dávky vláda snižuje bez pozitivního efektu na trh práce a především plošně, zejména rodinám s dětmi. Argument ministra Nečase o boji s černými pasažéry vyznívá jen jako levný marketingový trik. Když koalice ruší přídavky na děti pro pracující nižší střední vrstvy ( rodiny s příjmem mezi dvoj až čtyřnásobkem životního minima, asi 20 procent z celkového množství rodin, které dnes mají na dětské přídavky nárok), může poctivě tvrdit, že právě tohle jsou oni černí pasažéři, kteří mají reformy spravedlivě zaplatit? Na nemocenské chce vláda ušetřit 9 miliard tím, že sníží nemocenské dávky nejvíce lidem s průměrným a nadprůměrným platem. To ale také přece nejsou žádní černí pasažéři. Tuhle logiku škrtů, zaměřenou proti středním vrstvám, které tvrdě pracují a nejsou žádnými příživníky, nechápe myslím vůbec nikdo.

Vláda se podle mého názoru nedokázala rozhodnout, zda dát přednost rozpočtové stabilizaci a pokračování snižování deficitu, či předvolebním populistickým daňovým slibům (ODS zkrátka před volbami slíbila snížení daní, které si naše země nikdy nebude moci dovolit a teď to v celé nahotě vyplývá na povrch, také z tohoto důvodu musel Topolánek vyměnit ministra financí). Výsledný vládní kompromis je proto plný protichůdných tendencí a drží pohromadě jen díky časté aplikaci přístupu „ chytrá horákyně“ (typickým příkladem je světový unikát zdaňování tzv. superhrubé mzdy).

Korekce sociální a hospodářské politiky jsou čas od času nutné. V době vlád vedených ČSSD se jich dělala celá řada, často velmi pragmaticky (např. rozhodnutí o privatizaci bank). Bez těchto korekcí bychom nedosáhli rekordního růstu při nízké inflaci, poklesu nezaměstnanosti, poměrně radikálního snížení přímých daní a nikdy bychom nesplnili ani rozpočtová kriteria konvergenčního programu, tak jak se to povedlo v letech 2004-2006. Jistě se dá najít shoda na tom, že je potřeba odbourat rozpočtové důsledky poslanecké nekázně z jara 2006 a vrátit se na původní trajektorii snižování deficitů. Vláda ale takovou širší shodu vůbec nehledá. Svědčí o tom i fakt, že chce své návrhy předložit v jednom balíku a brání se pozměňujícím návrhům. Před tím, než vláda veřejnosti představila finální podobu reforem, nejednala ani s odbory, ani s opozicí. Místo trpělivé diskuse přichází s experimentem, o němž jsem přesvědčen, že přes všechny líbivé proklamace nepovede ke slibovaným cílům.

Archiv článků: květen 2007