Jak odrovnat místní referendum

Jsou věci, které mne v politice překvapují stále znovu a znovu. Třeba lehkost, s jakou někteří lidé opouští principy, díky nimž získali silnou podporu veřejnosti a také hlasy voličů. Čerstvým příkladem může být postup Strany zelených Martina Bursíka ( SZMB) v otázce místního referenda. Místní referendum je dnes jedinou zákonem definovanou formou přímého rozhodování občanů ( chcete- li přímé demokracie). Obecné referendum zatím bohužel nebylo přes dlouholetou snahu ČSSD schváleno, hlavní překážkou se jeví většina ODS v Senátu, která vždy snahy o prosazení zákona o referendu spolehlivě zablokovala. Místní referendum může být dnes platné pouze tehdy, pokud se ho zúčastní alespoň 50 procent oprávněných voličů. Výsledek takového referenda je také pro příslušné zastupitelstvo závazné, sankcí je rozpuštění zastupitelstva a nové volby.

50 procentní hranice povinné účasti se ukázala v minulých letech jako prakticky nepřekonatelná překážka. Valná část místních referend ve větších obcích či městech byla právě kvůli nízké účasti neplatná. K těm největším neplatným hlasováním patřilo třeba referendum v Brně k otázce odsunu tamního nádraží, účast byla tehdy 24%. Rozpoutala se docela legitimní diskuse o tom, zda by se 50 procentní hranice neměla snížit. A Strana zelených Martina Bursíka si před loňskými volbami dala závazek tuto hranici zrušit či snížit přímo do svého volebního programu. Myslím, že to byl dobrý nápad, neboť i v komunálních volbách se v posledních letech pohybuje průměrná volební účast pod 50% ( cca 45% oprávněných voličů) a není myslím důvod proto, aby na místní referendum byly kladeny přísnější nároky.

Když jsme v letošním roce s kolegy poslanci Tejcem a Haškem předložili návrh novely zákona o místním referendu, kde jsme navrhli snížení povinné hranice účasti na 33% oprávněných voličů, počítali jsme logicky s tím, že kromě poslanců opozice náš návrh podpoří i poslanci vládní Strany zelených. Nestalo se tak, spolu s poslanci ODS a KDU hlasovali i Zelení pro zamítnutí. A tak naše legislativní iniciativa spadla pod stůl. Zelení své hlasování omlouvali tím, že vláda předloží svůj vlastní návrh. A lepší.

Změnu zákona jsme nedávno navrhli znovu a to evidentně donutilo i vládu, aby v té věci projevila aktivitu. Výsledek je ovšem tristní. Koaliční Topolánkova vláda sice navrhuje podobně jako ČSSD snížení povinné hranice účasti, tentokrát na 35%, ale současně vypouští klíčové ustanovení o sankci za to, že se příslušné zastupitelstvo výsledkem referenda odmítne řídit. Už mu nebude hrozit rozpuštění. Závaznost zůstane jen na papíře. Z místního referenda by se tak prakticky stal pouze reprezentativní výzkum veřejného mínění.

Strana zelených občanům před volbami slibovala, že posílí význam referenda a místního referenda. Návrh koaliční vlády však směřuje k jeho devalvaci. Nedokážu si představit, co vedlo k takovému obratu v myšlení zelených v zásadní otázce, která se tak úzce týká role občanské společnosti. Napadá Vás nějaký důvod?

Rusové přicházejí!

Dalo by se to klidně nazvat Topolánkův paradox. Mirek Topolánek začínal jako premiér, který si dělal starosti o otázky energetické bezpečnosti a ochranu strategických zájmů České republiky před vlivem Ruska. A možná skončí jako předseda vlády, který nás bude přesvědčovat o tom, jak je pro strategické zájmy naší země úžasně důležité mít v Brdech radar obsluhovaný nejen americkou, ale i ruskou vojenskou jednotkou. Absurdní situace. A nejen Kocábův zlý sen.

To že nyní Američané přichází s tímto návrhem, je jen logickým důsledkem špatně zvolené české vyjednávací strategie. Topolánkova administrativa tak dlouho ignorovala potřebu vytvářet společnou pozici v rámci NATO a EU, až se radarová základna na našem území stala hračkou v mocenských hrách a obchodech dvou světových velmocí, na které už nemá Česká republika vůbec žádný vliv.

Vždycky jsem byl přesvědčen, že do společenství demokratických zemí jako jsou NATO a EU vstupujeme právě proto, abychom přestali být pouhými objekty důležitých politických a vojenských rozhodnutí ( Mnichov, železná opona) a stali se zemí, která má na tyto události alespoň důstojný vliv ( přirozeně úměrný naší velikosti a diplomatickým schopnostem). Naivita a nekompetentnost dosavadního Topolánkova vyjednávání o radaru dostala premiéra osobně do takřka neřešitelné situace.

Do umístění radaru Mirek Topolánek hodně investoval, profiloval na něm (přirozeně opět chybně) celou svou dosavadní zahraniční politiku a chce nechat o radaru hlasovat dokonce před klíčovou vrcholnou schůzkou NATO v Bukurešti na jaře 2008. Nyní zjišťuje, že vláda USA vzala jeho intenzivní podporu umístění radaru jako jakýsi věčně platný bianko šek, na nějž nyní můžou vepsat částku jakýchkoli politických nákladů. Náš premiér teď prostě nemůže říci Američanům NE, a to „jen“ v důsledku přímého ruského zapojení do celého projektu. Nerozuměli by tomu pořádně ani jeho vlastní voliči, natož diplomacie USA. Pokud Rusové nabídku přijmou a Topolánek celou věc nějak protlačí naším Parlamentem ( určitě tentokrát nezapomene rozdávat své pověstné „dárečky“), bude velmi zajímavé, kdo bude mít vedle USA na praktické využití radarové základny větší vliv – zda NATO, či Rusko.

Současná trapná pozice české vlády je podle mého názoru jen dalším argumentem pro uskutečnění referenda o umístění radaru. A abych projevil i jistou vstřícnost vůči ODS, mohlo by se klidně konat současně s referendem o reformní smlouvě EU.

Rozpočet? Horší, než jste doufali.

Pokles dosavadního tempa hospodářského růstu, sedmdesátimiliardový deficit, růst veřejného dluhu o 94 miliard korun, rekordní zvyšování nepřímých daní o 36 miliard, snížení reálných platů učitelů, nedostatečná valorizace penzí – to všechno přináší vládní návrh zákona o státním rozpočtu na příští rok. Premiér Topolánek si dělá z veřejnosti legraci a hovoří o tomto rozpočtu jako o „prvním reformním“. Je dobře, že máme předsedu vlády se smyslem pro humor.

Více »

Zvolí Václava Klause (opět) komunisté?

Není to vůbec vyloučená věc. V posledních týdnech přibývá náznaků toho, že námluvy Hradu a KSČM už začaly. První výkop provedl prezident Václav Klaus, když se veřejně přimlouval za referendum v otázce umístění radaru USA na našem území. Deklarace to byla vcelku neškodná, ODS má v Senátu pohodlnou většinu na to, aby velmi rychle ukončila jakékoli snahy o prosazení referenda (nejen k radaru). Ale byl to potřebný signál k tomu, aby tuzemské komunistické ledy začaly tát. Předseda KSČM Vojtěch Filip za tuto „odvahu“ Václava Klause obratem pochválil a naopak zkritizoval možného protikandidáta Václava Pačese, který na referendu k radaru nijak netrvá. Další dobrou zprávou pro současného prezidenta pak byla vyjádření některých komunistických poslankyň o tom, že se jim prezident V.K. buď líbí, či ho dokonce volily už při minulé prezidentské volbě.

Pokud to tak půjde dál, může jednou i Vojtěch Filip vystoupit po boku Václava Klause na balkon zámku v Lánech, tak jak se to už jednou ( v souvislosti s minulou prezidentskou volbou) povedlo jeho předchůdci Miroslavu Grebeníčkovi. Bude to jistě pěkná fotografie, ale vsadil bych se, že ji V.K. nezařadí do dalšího dílu svých knižně vydávaných sebraných projevů. Bude se za ni jistě trochu stydět. Byla to přece ODS, kdo postavil i minulou volební kampaň na strašení před návratem komunistů. A byl to dokonce V.K osobně, kdo po volbách velmi zásadově odmítl vládu, která by byla jen tolerována nějakým komunistickým poslancem.

Dokážu si představit, že kdyby vůči našim komunistům podobně „pragmaticky“ postupoval v roli prezidentského kandidáta třeba Jiří Paroubek, konala by se na Václavském náměstí antikomunistická demonstrace (pochopitelně za účasti umělecké fronty) proti novému Únoru 48. A Martin Komárek by do Mladé fronty napsal burcující komentář, volající po čtvrtém odboji nejlépe se zbraní v ruce. Nevím, co na současný pragmatismus Václava Klause budou říkat senátor Štětina, disident Hučín nebo třeba poslanec Marek Benda, ale věřím tomu, že Martin Komárek nás bude přesvědčovat o tom, jaký je V.K. vlastně pašák a jak dobře to s těmi komunisty opět zaonačil.

Nemám žádnou ambici mluvit KSČM do toho, koho má či nemá prosazovat na prezidentský stolec, je to jejich svaté právo parlamentní strany. Koneckonců pokud zvolí znovu Václava Klause, bude to pro ČSSD velmi pochopitelný důvod, proč se v další oblasti distancovat od současné komunistické strany. Sociální demokracie V.K. totiž volit nebude.

Zatímco probíhají tyto zajímavé námluvy, na poslaneckém klubu ČSSD se představili všichni tři vážní konkurenti současného prezidenta, Dienstbier, Pačes i Švejnar. Je příjemné sledovat, že všichni tři možní protikandidáti, kteří se ocitli v hledáčku KDU, ČSSD i SZ, mají velmi slušnou úroveň. Vystupují zkušeně, solidně, nedělají žádné školácké mediální chyby. Jsou to lidé úspěšní, s čitelnou minulostí a srozumitelnými plány. Jsem rád, že máme povícero důstojných kandidátů, je to dobré pro demokracii. Volby z více kandidátů jsou příležitostí k debatě a odstranění zatuchliny a mýtů, jež se permanentně usazují kolem prezidentského úřadu.

Kandidovat na prezidenta proti Václavu Klausovi chce občanskou odvahu. Zejména v situaci, kdy je silná tendence prezidenta V.K. zaživa svatořečit. Nevyčítám to členům a fanouškům ODS, ale některá média by neměla budování kultu V.K.tolik přehánět, nebo se to zvrhne do úplné frašky. Václav Klaus je člověk z masa a kostí, je velký politický profesionál, ale má i své chyby a rozporuplnou ( často neúspěšnou) premiérskou minulost. Bylo by chybné zcela ztotožnit autoritu prezidentského úřadu, která je v naší zemi velmi vysoká a od doby T.G.M tak trochu dědičná ( předsedové vlád mohou jen tiše závidět), se současným prezidentem Václavem Klausem.

A na závěr dvě otázky do diskuse. Myslíte si (jako já), že by bylo dobře mít při volbě prezidenta alespoň dva kandidáty, nebo by neměl proti V.K. nikdo kandidovat? A vadí vám, že V.K. možná zvolí komunističtí poslanci?

PS. Děkuji za všechny odpovědi a reakce na položené otázky. Souhlasím s častým tvrzením diskutujících o tom, že zřejmě všichni kandidáti na prezidenta budou potřebovat nějakou podporu poslanců KSČM. To je logická úvaha, která vychází z rozložení sil ve Sněmovně a Senátu, jež odráží výsledky demokratických voleb. Myslím ale, že pouze u V.K. vyzní tato podpora ze strany KSČM absurdně a bude v naprostém rozporu s antikomunistickou rétorikou jeho mateřské ODS a jejího předsedy Topolánka. Pokládám za vhodné na tento paradox poukázat, konečný názor si jistě učiní každý sám. Třeba až bude ODS před volbami v roce 2010 zase strašit komunisty.