„Dnes už výluka skončila, ano. Pojede to jako obyčejně ze druhého nástupiště.“ „No aspoň něco je dneska jako jindy, že? I nohy mě bolí jako vždycky, dobré to je!“
Na dnešek se mi zdálo, že sedím na obrubníku a skartuju svá stará vysvědčení. S gustem jsem si každý list odškrtla a pak jsem ho vsunula mezi mřížoví kanálu. Konečně se zavře voda nad nezvratným důkazem, že jsem na konci prvního ročníku gymnázia měla dvojku z chování!
(aneb rýmovačka o třené bábovce k odpolední kávě)
Ráno na mě skrze síťovanou záclonu kuchyňského okna svítí z modré oblohy sluníčko, tak se ještě předtím, než se zaberu do práce, jdu ven projít. Je ještě chladno a park je až na pár lidí skoro prázdný, ale celý prostor jako by dýchal nějakou zvláštní energií.
Dnes jsem se probudila kolem třetí ráno a nedařilo se mi znova usnout. Chvilku jsem si četla Zamjatina, jenže to mi na klidu moc nepřidalo, tak jsem se nakonec raději uchýlila ke své osvědčené metodě vypočítávání.
Krátím si cestu z práce parkem. Už je tma, silně fouká a taky něco padá, ale mně je teplo. Mám na sobě tlustý kabát s kapucou a na krku ještě namotanou šálu, tak ani nijak nespěchám a rozmary počasí si docela užívám.