28. 02.

Sloupek Ludmily Pelikánové v XXI. stol.: nechte toho Žaluda

Drzost. Neslýchaná drzost. Jak si mohou ti reakční živlové dovolit útočit na pana Žaluda, že prý strávil dovolenou ve Spojených arabských emirátech ve společnosti Romana Janouška, šéfa ČEZu Martina Romana, předsedy rozpočtového výboru Pavla Suchánka a Tomáše Krska, šéfa plzeňské škodovky, s níž České dráhy uzavírají miliardové obchody? Toto zneužívání demokratických vymožeností, svobody projevu a tisku, je velkým problémem dneška. Demokracii jsme si hrdinně nevybojovali v památném a inspirativním Listopadu 89, abychom jeden na druhého dštili síru podvratné závisti a všeobecné nenávisti. Musíme táhnout za jeden provaz a budovat světlé zítřky pro naše potomky a následovníky v boji za demokracii, mír, prosperitu a člověka.

I kdyby si pan Žaluda zagolfovat jel, projevme mu za to vřelý dík! Domů se vrátil jistě odpočatý a plný elánu, aby mohl naplno napnout své odvážné síly a řešit naše každodenní problémy! On je jistě muž na svém místě, ale nezapomínejme, že je jen člověk- a jako takový potřebuje relaxovat.

Oceňme, že ačkoli si jel odpočinout a zregenerovat své síly, stejně nezapomněl na práci a na své poslání šířit demokracii. Během své návštěvy SAE si vyhradil čas na schůzku s naším velikánem z ČEZu.

Zcela podle všech předpokladů se proti panu Žaludovi a našemu velkorysému ČEZu staví na zavilý odpor reakční opozice a proimperialisté z tisku. Nelze je než podezírat z pokusů o rozvracení naší demokratické vlasti.

Kdo se nezasazuje o demokracii, zasazuje se o její rozpad. A proto musíme všichni přiložit ruku k dílu a zabránit těmto podvratníkům v jejich zločinných záměrech. Nenechme zemřít odkaz Vítězného Listopadu 1989!



Kvíz: Jste buran?

1. Dbám na své oblečení:
a. Velmi, vždy se snažím jít s módou, nakupuju téměř výhradně ve značkových buticích.
b. Středně, snažím se oblékat běžně, abych příliš nevyčníval, ale neštítím se koupit si něco neznačkového.
c. Vůbec, tyhle věci jdou zcela mimo mě. Kdo si chce hrát na hogofogo, ať si hraje. Já jsem svůj.

2. Používám MHD:
a. Co to je? To jako jestli jezdím sockou???
b. Ano, běžně.
c. MHD používám příležitostně i jako hotel.

3. Alespoň dvakrát měsíčně zajdu na výstavu nebo koncert:
a. Dvakrát? Skoro každý den! Vybranou kulturou žiju!
b. Někdy mi to nevyjde, ale snažím se sledovat i dění v kultuře.
c. Já maximálně zvyšuju výstav našich pivovarů. Umění je jen blbost o ničem. Radši pokecám s Fandou.

4. Řídím se pravidly etikety:
a. Etiketu mám v krvi. Jakékoli projevy neomalenosti mi zježí vlasy na hlavě.
b. Neznám všechna pravidla, ale ta co znám, dodržuji ve společnosti. Jinak se chovám tak, abych se za sebe nemusel stydět.
c. Nejhezčí etikety má určitě Pivrnec.

5. Myji se jednou denně:
a. Jednou denně se myjí sociálové a bezdomovci. Já se sprchují dvakrát denně, jednou denně se koupu ve vaně, provádím depilaci celého těla a peeling.
b. Většinou ano.
c. To bych měl moc velkou spotřebu vody.

6. Snažím se posilovat nebo sportovat:
a. Každý den hraji squash, několikrát týdně golf a občas si zkusím i tenis.
b. Nemám příliš mnoho času, ale v rámci možností doma cvičím, občas navštívím posilovnu.
c. Každej den dávám dvacet činek Na růžku, haha.

7. Mé nejoblíbenější jídlo je:
a. Jednoznačně lanýže, ale rád sleduji trendy v moderní gastronomii.
b. Kuřecí řízky.
c. Buřty s cibulí, to je moje.

8. Kde jsem byl naposledy na dovolené?
a. Minulý víkend jsem byl v Dubaji.
b. V Egyptě.
c. Naposledy… s rodičema v NDR na Rujáně.

Vyhodnocení:
Nejvíce odpovědí A: Vypadáte velmi distingovaně. Máte skvělou slupku, ale možná, že jí jenom něco zakrýváte. Jsou ale věci, které se zakrýt nedají.

27. 02.

Exkluzivně: Manifestace Státní Opery Praha před MK v 11 hodin

Umělci Státní Opery Prahy se rozhodli už nečekat na rozhodnutí Ministerstva Kultury o jejich budoucnosti a inspirováni bouřemi v arabském světě se v neděli díky facebooku a twitteru zmobilizovali. Budou protestovat před budovou MK toto pondělí od 11. hodin.

Navíc se v zákulisí šíří fáma, že veškerá snaha o dlouhodobé uzavření Státní Opery prý z důvodu nutných rekonstrukcí je pouze záminkou o zklidnění celé kauzy a ve skutečnosti se SOP chystá ovládnout jistý pan Janeček a uvádět v jejích prostorách komerční muzikály.

Tiskové prohlášení
zaměstnanců Státní opery Praha a Národního divadla

Ve středu 2. února 2011 proběhla v hledišti Státní opery Praha schůzka zástupců Ministerstva kultury ČR – náměstka pro umění a knihovny MgA. Radka Zdráhala a Daniely Gadasové – se zaměstnanci Státní opery Praha. Schůzky se zúčastnili také zaměstnanci Opery Národního divadla a zástupci médií. Tématem byla připravovaná reforma Národního divadla a Státní opery Praha.

Dvě informace náměstka Zdráhala byly pro zaměstnance velmi pozitivní. Především jeho stručná a jednoznačná odpověď na otázku, zda mohou v klidu připravovat sezonu 2011/2012, která zněla doslova „Určitě ano“. Podobně potěšitelné bylo vyvrácení dřívějších zpráv o nutné rekonstrukci údajně havarijní budovy SOP a uzavření divadla. Náměstek Zdráhal zaměstnance SOP uklidnil: „S největší pravděpodobností rekonstrukce budovy začne za provozu, aby se uzavření budovy eliminovalo na nejkratší možnou dobu.

Bude to rozdělené na dvě etapy – na práce, které jsou možné dělat za provozu, a na práce, které s velkou pravděpodobností za provozu nejdou dělat; budou se dělat o prázdninách tak dlouho, jak bude potřeba. Pokud se zjistí, že o dalších divadelních prázdninách ten čas není možný, zatím to vypadá, že spíše ne, dojde ke zkrácení sezony.“

Tím však skončily jasné a konkrétní informace.

Na otázku začlenění Pražské komorní filharmonie do souboru, který má nově vzniknout, náměstek Zdráhal odpověděl: „Nepočítám se začleněním PKF do nově vzniklého orchestru, ať už bude působit v Národním divadle, Státní opeře Praha nebo Stavovském divadle“. Zdráhalova odpověď tak nevyvrátila informace, že PKF bude působit ve Stavovském divadle jako další samostatný orchestr, financovaný Ministerstvem kultury jako další příspěvková organizace.

Další otázka směřovala k paní Daniele Gadasové, člence dozorčí rady Pražské komorní filharmonie od roku 2006 do 21. 1. 2011, kdy podle vyjádření ředitele PKF Radima Otépky rezignovala. Na dotaz, jakou má vlastně funkci, když není ještě žádný oficiální projekt, a co tudíž paní Gadasová koordinuje, ji náměstek Zdráhal označil nikoliv za koordinátorku, ale za svou poradkyni. Přitom v MfDnes 17. 1. ji veřejnosti představil jako „manažerku v čele týmu, která bude koordinovat postupy související s navrženou reformou“. Na dotaz, jaké má paní Gadasová zkušenosti s provozem divadla, nepochybně nezbytné pro realizaci plánované transformace, již neodpověděl.

Další odpovědi náměstka Zdráhala byly buď ryze rétorické, nebo se nezakládaly na pravdě. Jeden příklad z první skupiny. Poté, co náměstek Zdráhal zdůraznil, že Koncepční model operního divadla v Praze dr. Josefa Hermana je pouze studií, byl dotázán, proč se tedy Ministerstvo kultury pouští do realizačních kroků spojení divadel bez schválené koncepce. Jeho odpověď zněla: „Hlavní hybatel je zefektivnění hospodaření s veřejnými prostředky a možnost vytvoření lepších podmínek pro umělce, technicko-hospodářské zaměstnance, servis, bez kterého nelze hrát, a vytvoření možností pro zvyšování umělecké kvality.“

Na další přímý dotaz, že jsme té odpovědi nerozuměli a proč vlastně vznikne nový orchestr, odpověděl náměstek: „Protože si myslím, že bude kvalitnější.“ Na další dotazy, jak si takový kvalitní orchestr představuje, neodpověděl. Přitom je zřejmé, že jeho představy o novém – jediném – divadelním orchestru jsou velmi laické, pokud je vůbec má. Protože v případě kolektivních těles a divadelních zejména nejde jen o individuální hráčské či sólistické schopnosti, ale o dlouholeté zkušenosti v oblasti repertoáru, souhry, okamžité reakce a o schopnost přizpůsobit se jak z hlediska ansámblu, tak mezi orchestrem a jevištěm.

Příklad z druhé skupiny (nepravda). V souvislosti s informací, která se 26. 1. 2011 objevila na webu MK ČR, že „pod vedením náměstka pro umění a knihovny MgA. Radka Zdráhala vzniká odborná pracovní skupina, která bude mít v popisu práce jediný, ale o to důležitější úkol. Koncepční model dalšího fungování Státní opery Praha a Národního divadla“, odpověděl náměstek Zdráhal na návrh z pléna, aby v komisi byl také JUDr. Jiří Srstka, že „Pan Srstka v tom týmu je, takže bingo!“ Na telefonický dotaz SOP po této schůzce však dr. Srstka řekl, že o účast v této komisi požádán dosud nebyl.

Nezodpovězen zůstal konkrétní jednoduchý dotaz, jak vlastně nově vzniklý – jediný – soubor stihne hrát na třech scénách, ve Státní opeře Praha, v Národním divadle a ve Stavovském divadle. Náměstek Zdráhal pouze opakoval, že „toto právě bude předmětem – možná budete právě v tom odborném týmu – všech zúčastněných, o čem se bude diskutovat.“ Přitom je zcela evidentní, že s přihlédnutím ke skladbě repertoáru byla až doposud v obou souborech vytíženost prakticky stále na 100%. Pokud by byl snížen stav umělců, nemohl by být v žádném případě zajištěn současně provoz ve třech budovách.

Na schůzce se ale vynořily i nové skutečnosti. Pan náměstek řekl, že vedle zmíněné studie dr. Josefa Hermana existují další analýzy a studie, v nichž je obsaženo mnoho rozličných názorů, s nimiž bude Ministerstvo kultury pracovat. O jaké analýzy a studie se jedná a kdy budou zveřejněny? Ostatně na veřejnost se náměstek Zdráhal odvolával několikrát a na závěr schůzky řekl: „Není to o mém rozhodnutí. Určitě při tom budu, když jsem náměstek MK, nevezmu si dovolenou. Bude to na základě názoru široké odborné veřejnosti. Pokud široká odborná veřejnost dojde k jinému výsledku, ať je tomu jinak. Já se tomu absolutně nebráním.“ Vskutku demokratické prohlášení, jaká bude ale jeho konkrétní realizace?

Po zhruba hodinové schůzce zůstala řada otázek nezodpovězena, na řadu otázek nebyla možnost se z časových důvodů zeptat: například v jakém časovém horizontu by mělo spojení obou divadel proběhnout apod. A pak je tu zásadní dotaz: jsou pan náměstek Zdráhal a paní Daniela Gadasová skutečně natolik profesně fundovaní a mají vůbec nějaké zkušenosti s divadelním (operním) provozem, aby stáli v čele týmu připravujícího zásadní proměnu pražských operních scén?

Podle názoru zaměstnanců obou divadel, podporovaného konzultacemi s řadou odborníků, je operní reforma, prezentovaná náměstkem MgA. Radkem Zdráhalem, zcela nepřipravena a vychází z očividné neznalosti poměrů a situace v oboru. Není podložena ekonomickými, legislativními, právními a personálními analýzami ani uměleckými argumenty, přitom chce zcela zásadním způsobem změnit téměř dvousetletou tradici koexistence dvou pražských operních scén. Především je ale naprosto zbytečná a chybná a její uskutečnění by mělo pro operní život v Praze fatální a nevratné následky. Proto je třeba tomuto experimentu zcela rozhodně zabránit. Naším společným cílem je naopak úzká spolupráce Státní opery Praha a Národního divadla. Základním předpokladem dalšího rozvoje činnosti obou našich institucí je však zkvalitnění řízení a koordinace ze strany zřizovatele Ministerstva kultury.

26. 02.

Nadané médium (charakter nepotřebujete, znalosti taky ne)

Odmaturovali jste a nevíte, kam se vrtnout? O Platónovi matně tušíte, že to asi bude nějakej úchyl z chatu? Pudí vás to poznat názor retardovaného Emana na teorii superstrun? Gratulujeme! Jste nadané médium a článek je určen vám.

Už staří Řekové znali média. Nesmrtelná Sibylla dřepěla v jeskyni na trojnožce a zhluboka vdechovala zemní plyn. V devatenáctém století byla prozměnu v kurzu lebka, svíčka a hopsající stolek.

Moderní médium je jiné. Ve vlasech nenosí hady a na hrudi má mikrofón. Ale výraz v očích má podobně nepříčetný, když recituje titulky běžící na čtečce a tváří se na kameru, jako by je vymyslelo.

Médium nemluví, ani nepíše, nýbrž informuje. Hovoříme-li tedy v souvislosti s nimi o svého druhu kanálu, jsme podstatě blíže, než by se zdálo. Aby si zpestřilo suchopárnou dřinu, šperkuje médium informace četnými exotickými termity.

(Promiňte, na chvilku si odskočím, neboť musím pro trošku víc kofoly... Tááák, už jsem zpět...)

Za starých časů psávalo se v jiném slohu. „Se strašlivým lomozem zřítila se z druhého patra až do parteru paní doktorka Placatá.“ Takhle nějak by to napsal Hašek. „Tato příhoda by jako zcela banální neupoutala pozornost našeho listu, kdyby dr. Placatá nebyla poslankyní za Valašsko, a ruka, jež ji zlovolně poslala na tuto riskantní a truchlivou cestu, nepatřila dr. Vondrovi, předsedovi záslužného a dobročinného spolku Vpřed.“

Má to větší šmrnc, viďte.

Za časů prababiček se velmi dobře vědělo, kdo jsou novináři, i to, že je občas četníci musí vyvést z hospody, když se v opilosti servou o politiku. A znalo se taky žurnalisty, tyto akademicko-umělecké typy, co na stránkách svých listů porovnávali demokratické, humanitní ideály mladé republiky s každodenní praxí politickou.

Vědělo se, kdo jde s Hradem, a kdo táhne s komunisty. Maskované typy nebo bývalý moderátorky, šířící politickou nebo náboženskou propagandu pod vlajkami různých institutů podivných jmen, se téměř nevyskytovaly.

Moderní médium je mnohem zákeřnější než nějaký demagog. Jeho technokratický sloh, kánon dvou vět a jedné citace, názoru a protinázoru, probouzí totiž zdání objektivity, třebaže ta se ve Vesmíru nevyskytuje, stejně jako se v něm nevyskytuje kružnice a spravedlnost.

Profesionály, usilující o jakousi mírnou objektivitu v mezích zvyklostí, najdeme - a to především v tzv. veřejnoprávních médiích. Ale veřejnoprávní média jsou především úřady. A cílem činnosti každého úřadu je zůstat zachován a dále se rozrůstat. Tomuto procesu však může vláda v součinnosti s parlamentem nastavit nohu, kdykoliv se jí zamane, a úřad (zde rozhlas, nebo televizi) prostě zrušit.

Máme tedy média státní ovlivněna veřejnopávní a soukromá. Úkolem prvních je nepoštvat si politickou garnituru. Cílem druhých je vydělat balík peněz. Ale skutečný balík peněz nelze vydělat a udržet bez součinnosti s politickou mocí. Náš prostor pro objektivitu se vytratil dříve, než jsme se vydali na marné hledání Spravedlivého, Objektivního Člověka.

Pročež není třeba váhat. Charakter nepotřebujete, naopak, a znalosti taky ne, protože obsah vašich sdělení vám bude shůry diktovat Vyšší Moc. Máte-li baziliščí oko a hadí jazyk, jděte do toho a staňte se médiem. Poslední ingredience do lektvaru, a sice velké zvíře, které pustí chlup, k vám přiskotačí sama. A jelikož i mezi médii jsou esa a nuly (a tím druhým se stát nechcete), poradím vám příště, jak avansovat na proroka.

24. 02.

I Bůh by odpověděl, kdyby byl Američan

Jedna z věcí, která mě po skončení mých studií přiměla opustit USA, bylo to, ačkoliv pocházím z Brazílie, která má podobnou kulturu komunikace, že jsem zatoužil po klidu. Po létech poslouchání amerických hovorů, které skoro vždy měly na konci vykřičník a kde všechno bylo vždycky a pořád úúúúúžasnééééé, jsem získal pocit, že žiju uvnitř teleshopingové reklamky...

Z Ameriky do Čech
Při takovém návalu pochopení a účastenství vždy a od každého, při tolika gratis úsměvů není divu, že pro vyvážení toho bezmezného optimismu jsem si vybral Českou republiku jako svůj domov. V té době běžel na CNN šot, propagující Českou republiku, který končil úžasnými obrázky té země, doprovázené větou „Přijeďte zvolnit“. Potvrdilo se to. I proto je zde ale těžké a komplikované udělat interview s někým, kdo nechce být veřejně známý. Dokonce i ti, kteří mají ve svém popisu práce styk s medii, často ignorují mailové žádosti o interview anebo, a to je dokonce ještě častější, komunikaci zahájí, posléze však kontakt přeruší nebo jejich odpovědi trvají dny či dokonce týdny, jakoby mail byl klasickým dopisem cestujícím přes půl světa.

Získat pár slov od někoho důležitějšího či výše postaveného vyžaduje trpělivost a toleranci. A když už se podaří navázat vztah s lidmi z tiskového, mnohdy vyžadují jakousi materiální pozornost a navíc požadují předložení textu, který jste napsal (nedovedu si představit reportéra New York Times nebo Le Monde, jak posílá svůj článek k „autorizaci“, což je zde téměř pravidlem).

V podstatě lze říci, že pokud chcete hovořit s nějakou českou celebritou, tak až na vzácné výjimky jako jsou Karel Gott nebo Eva Pilarová, má většina ve svých službách zkorumpované asistenty či manažery, kteří vědí, že drží klíč od něčeho vzácného a hodnotného, takže očekávají něco víc než jen svůj běžný plat… Je ale pravdou, že když se vám podaří setkat se s nějakým významným Čechem, ať už je to umělec nebo politik, pak většina z nich se chová normálně, ne jako celebrita. Ale setkat se s nimi napoprvé bývá problém.

Interview se známými lidmi
Abych byl upřímný, pro mě jako Brazilce to vše bylo jednodušší především proto, že za dobu 15 let v této zemi, která je určitým způsobem xenofobní a na cizince se zde dívají buďto s určitým podezíráním či pohrdáním (na ty, kteří pocházejí z chudších zemí jako např. Ukrajina), nebo naopak se závistí či zlobou (typy „světových manažerů“), jsem se jako Brazilec setkal s určitým překvapením u lidí, kteří uviděli exotickou osobu, hovořící česky. Takže díky této exotické kombinaci jsem mohl dělat interview s desítkami VIP jedinců počínaje Janem Krausem a konče Martou Kubišovou nebo Václavem Klausem či Vladimírem Špidlou. Celkově je však bez „kamarádšoftů“ velmi obtížné se prokousat železnou hrází averzí ke komunikaci (bez toho, že by z toho měli nějaký přímý profit).

Takže není divu, že čeští novináři byli překvapeni, když jsem udělal interview s novým majitelem Budweiseru nebo s Ronaldinim. Byli by ještě více překvapeni, kdyby si mě vygooglovali v portugalštině, protože by zjistili, že jsem dělal interview se známými a vlivnými osobnostmi již od svých jednadvaceti. Mnoho z těchto mých „předinternetových“ prací nejsou on-line, ale některé, jako mé dvě interview s Bono Voxem a s Yoko Ono, tam najdou své místo. Mimo jiné jsem též dělal interview s Davidem Bowie, Woodym Allenem, Madonnou, Johnnym Deppem, Michaelem Stipesem, s Red Hot Chilli Peppers, Pelém, Ronaldinhem atd. Chtělo to jen najít si ten správný mail.

Jak to začalo – Yoko Ono
Zjistil jsem, jak je snadné získat „velká jména“ pro interview, v době, kdy mi bylo 21 let, kdy jsem studoval žurnalistiku. Člověk z New York Times navštívil naši třídu a informoval nás o soutěži, zaměřené na hledání nových mladých reportérů.

Shledal jsem, že nic nemohu dělat lépe než mí američtí kolegové. Měli lepší angličtinu, byli i lepšími studenty. Musel jsem přijít s něčím, co by jim vyrazilo dech, s něčím, aby si mě všimli. Měli jsme 2 týdny na odevzdání reportáže. Téma jsme si mohli vybrat, bylo to na nás.

Asi tak rok před tím jsem byl na ředitelství Národního historického muzea poblíž Centrálního parku, když jsem si všimnul drobné dámy s velkými čtvercovými brýlemi, jak vychází z „Deli“ (newyorská verze vietnamského obchodního domu s potravinami). Okamžitě jsem ji poznal: Yoko Ono. Dračice. Žena, která pravděpodobně rozložila Beatles. Procházela se volně ulicemi New Yorku. Řekl jsem si, že když jsem našel známou Dakota budovu, před kterou byl Lennon zastřelen, že bych mohl zkusit štěstí a získat interview. Uznávám, že člověk musí být velmi mladý, aby se pustil do takového dobrodružství, v tom věku prostě hormony předstihují logické úvahy.

Pomyslel jsem si, že bych mohl získat exkluzivní, avšak odlišné interview s Lennonovou vdovou než jsem plánoval, tedy tak, že budu sedět celý den na lavičce naproti budovy Dakota. Rozhodl jsem se ji sledovat. Konečně, v souladu s mým plánem, jsem našel způsob, jak ji kontaktovat, totiž nabídkou pomoci s jejími taškami (pěkně hloupej nápad!) nebo mě napadlo předstírat před ní upadnutí do mdlob; ona, jsouce svou náturou hippie by jistě neignorovala malého tmavého Jihoameričana, který před ní upadnul. Ve své fantazii jsem si představoval, že by mě dokonce vzala k sobě nahoru a nabídla mi čaj…

Seděl jsem na lavičce tak dvě tři minuty, když právě kolem mě prošla. Byl jsem paralyzován a nevěděl co dělat, jestli mám navázat nějaký kontakt nebo jen vstát a jít za ní. Ale byla to ona – Yoko Ono – kdo s kontaktem začal. Když mě míjela, řekla dětským hlasem „good morning“. Zázrak, Yoko na mě promluvila! Ale, samozřejmě, ona dále směřovala ke svému bytu a já jsem tam zůstal se svým nesplněným plánem; protože teď, když už mě viděla, tak můj záměr na předstírání náhodného setkání ztroskotal.

Ale jsem příliš hrdý na to se vzdát. A tak jsem se rozhodl následující den vrátit a říct jí přímo, že bych chtěl interview. Svěřil jsem se s tímto svým plánem své spolužačce, která v té soutěži nebyla zapojena, takže mi nemohla konkurovat, a ta se začala smát … „Jsi blázen?…Co když zavolá policii, co když si bude myslet, že jsi cvok stejný jako ten, co zabil jejího manžela? Prostě se spoj s jejím agentem.“ S jejím co?, zeptal jsem se zmateně. „Tihle všichni mají své agenty a PR zástupce, kteří jim organizují interview.“ Fajn, ale jak se dostanu k číslu nebo adrese těchto lidí? Jednoduše: časopis Variety je prodává reportérům, abych jen tak zmínila jeden zdroj. Všechny celebrity mají zaměstnance, kteří se starají o jejich komunikaci a vlastní propagaci.

Američané chápou důležitost být v centru pozornosti. Dokonce i lékaři nebo advokáti mají své tiskové zástupce. A jejich zájmem je být vidět.

Trvalo méně než týden a já měl první interview s Yoko Ono. Jak se mi svěřila, přesvědčil ji fakt, že jsem Brazilec. Američané i Japonců jsou Brazílii, zemi karnevalu a fotbalu nakloněni a k tomu jsem byl student, takže mi chtěla pomoci. A tak jsem zjistil, že kromě přístupu k VIP osobě prostřednictvím jejich tiskových oddělení je zde ještě jeden faktor hrající v můj prospěch. A tím je má národnost.

Takže mi nabídněte atraktivní práci
Což znamenalo, že od té chvíle jsem začal úspěšně hrát tuto kartu. Když vydavatelství Stratosféra, která převážně vydává drby nebo lifestylové časopisy, požádala o interview Klause, jeho lidé to odmítli. Když však byl podruhé osloven a dozvěděl se, že reportérem bude Brazilec, který umí česky, začal být zvědavý…

Každý reportér, který si přeje získat nějakého známého Američana, jen musí najít kontaktní mail na jeho tiskového a mít dobrý příběh, pro který chcete získat to interview.

K získání interview s Billem Gatesem a Warrenem Buffetem pro bankovnipoplatky.com jsem použil telefonní číslo a emailovou adresu, kterou jsem získal od svého amerického přítele. Ten měl kontakty dokonce na Nelsona Mandelu nebo Billa Clintona, protože organizace, ve které pracoval a která patřila Georgi Sorosovi (a měla centrálu v Praze), publikovala v celosvětových mediích novinové sloupky a komentáře o světových vůdcích počínaje Václavem Havlem a konče Kofi Annanem. Téměř sto jmen a přímých kontaktů na nositele Nobelovy ceny, prezidenty, dokonce i na jordánského krále. Na kohokoliv, koho byste chtěli. Ale mít kontakt, to samo o sobě nestačí. I Američané chtějí znát důvod, proč dát interview.

A co jsem si odnesl ze svého prvního interview s Yoko Ono? Jakmile jsme skončili, poděkovala mi za to, že jsem byl úplně prvním reportérem, který nepokládal triviální otázky o Lennonovi nebo Beatles. Pravdou je, že mě to moc nezajímalo, na to se ptali předchozí generace reportérů, pro mě byla ona prostě celebritou. Takže jsem se jí ptal na její současné aktivity, na vegetariánství, na válku (interview probíhalo v průběhu prvního konfliktu v Iráku v roce 1991), ptal jsem se na hudbu a to zejména na její uměleckou tvorbu a na její lásku k Fluxusu (fluxus - latinsky proud, tok, je mezinárodní hnutí výtvarníků, skladatelů a designerů založené roku 1960 Georgem Maciunasem v New Yorku; jedním z nejvýznamnějších členů je Yoko Ono). Pár let po tomto setkání, když jsme se potkali při našem druhém interview v Praze, mně vyprávěla o době, kdy jejím spolubydlícím byl Milan Knížák a o tom, jak byl nedbalým opatrovatelem jejího dítěte z předchozího manželství (dítě jí bylo soudním rozhodnutím později odebráno). Skutečnost, že Knížák byl jejím spolubydlícím a její láska ke hnutí Fluxus, byla široké veřejnosti až do té doby zcela neznámá.

Jak na to?
Tudíž nabídka položit celebritě úplně jiné otázky, než na které byla dosud zvyklá, je cestou k úspěchu. Nové přístupy jsou atraktivní. Známí lidé jsou unaveni odpovídáním na stále stejné otázky pořád dokola. Například s Bono jsme hovořili jen o alkoholu a blues. S Woody Allenem jsme se téměř dvě hodiny bavili jen o smrti, twistu a swingu. S Bowie jsme diskutovali jen o umění.

Takže k získání interview s Gatesem a Buffettem jsem kontaktoval mailem jejich tiskové zástupce, pak jsem požádal svého přítele, který mi dal na ně kontakty, aby jim poslal mail svým jménem s informací, že já jsem brazilský reportér, pracující pro česká média, který býval i dětským televizním moderátorem. Tato poněkud zvláštní kombinace zajisté upoutala jejich pozornost na rozdíl od běžných žádostí o interview, které obvykle dostávají.

Pokud jednáte s lidmi, kteří dennodenně dělají stále stejné věci jako třeba ti, kteří pracují v tiskových odděleních, denně čtou maily, těm se musí nabídnout něco zvláštního. Musíte získat jejich pozornost. Je třeba nabídnout lidský přístup. Mluvil jsem o sobě jako o reálné osobě, ne jako o nějakém byrokratickém, téměř neviditelném žurnalistovi - jako o vojínovi nějakých novin nebo časopisu. Ne, stvořil jsem někoho, kdo je jiný, než jsou oni. A konečně někdo, kdo nikdy nežádá o autogram, nikdy neříká, jak se mu líbily jejich filmy nebo písně, naopak, vždy jsem začal hovořit o sobě a mém neuvěřitelném životě, což často vedlo ke kladení otázek směrem ke mně více, než otázek kladených mnou jim…

Jsem si vědom, že tato technika může fungovat jen u „barevných“ lidí, jako jsem já. Nebo u žurnalistů jako Jiří X. Doležal, kteří jsou známi tím, že dělají věci odlišně, někdy porušují pravidla, hledají alternativní cesty a přístupy, jsou odvážní. Jiní plní stránky novin denodenně, kdežto tito život novin a časopisů okořeňují.

Já sám jsem byl ovlivněn stylem a metodami lidí jako jsou Tom Wolfe a Hunter S. Thompson (plus Paulo Francis, Glauber Rocha a Arnaldo Jabor v Brazílii), takže se cítím být součástí tvorby novin.

Nicméně to, co upoutalo pozornost těch, kteří mi poskytli interview pro www.bakonvnipoplatky.com nebylo jen to, že Brazilec chtěl interview pro Českou republiku, ale i to, že jsem chtěl znát jejich pohled na problematiku bankovních poplatků. To byla ta zvláštnost, která, jak věřím, je přiměla k poskytnutí interview.

Takže, chcete mít interview se známou osobností? Pokud je tato osobnost z Česka, pak vám přeji mnoho štěstí. Je-li to však Američan, vše co potřebujete je odvaha, kreativita a trpělivost. Já jsem čekal 4 měsíce, abych získal interview s Gatesem nebo Bufettem. Koho byste chtěli příště? Angelinu Jolie?
;-)

publikováno na www.bankovnipoplatky.com

23. 02.

Česká "bisexualita" nebo pornokluci na export

Když Vladana K. požádali, aby před kamerou začal masturbovat, řekl si, že možná udělal chybu. Několik dnů předtím tohoto studenta Fakulty multimediální komunikace ve Zlíně kontaktoval v posilovně neznámý člověk, který se představil jako "lovec talentů". Řekl mu, že hledá dobře vypadající mladé muže na vystupování v homosexuálních erotických filmech, které se budou prodávat výhradně v USA.

O pár dnů později se tak Vladan ocitl na gauči, se svlečenými kalhotami. Před kamerou se objevil jeden problém - ne a ne se dostavit erekce. Kameraman se ho zeptal, jestli nechce jako pomoc časopis s nahými ženami. V tom ale problém nebyl. Vladan se bál, že je to celé podvod. "Co když mi nakonec těch slíbených pět tisíc nedají?" To bylo jediné, na co myslel. "Můžu dostat zaplaceno předem?" Zeptal se nakonec.

Náhle se odkudsi vynořil další člověk a předal mu pětitisícikorunovou bankovku. Na mladíka zapůsobila jako afrodisiakum. Vladan se vzrušil ještě předtím, než bankovku stačil uložit do peněženky.

"To je ale skvělá práce! Skoro polovina mého normálního platu vydělaná za půlhodinu tady," vybavuje si, co ho napadlo, když během svého prvního filmování dostal zaplaceno. "Nemohl bych to zopakovat?" zeptal se potom svých nových zaměstnavatelů.

Obyčejný příběh
Tento příběh není v České republice ničím neobvyklým. Jde o fenomén, který se doposud odehrával mimo zorné pole většiny lidí - čeští muži se stali na trhu gay pornografie velice vyhledávaným zbožím. A co víc, podobně jako mnoho dalších účinkujících v podobných filmech není Vladan homosexuál. Je jen jedním až z tisíců heterosexuálních českých mužů, kteří se vystřídali na tom samém gauči.

Filmová produkční společnost Czech Boys World Studios, která ho najala, natáčí s českými muži dennodenně už pět let. Často musí dokonce odmítat "modely", kteří se sami hlásí o "roli" ve filmu poté, co od kamarádů slyšeli, jak "snadno" lze vydělat peníze.

Na otázku, jestli mu nevadí prodávat se jako objekt touhy pro homosexuály, reaguje Vladan s překvapením: "Proč? Dostal jsem za určitou práci zaplaceno, a tak jsem ji udělal".

Co kdyby se to ale dozvěděl některý z jeho kamarádů? "Každý ví, že nejsem gay," brání se Vladan. "Ale kdyby mi dobře zaplatili, mohl bych být i gayem, kdyby se to po mně chtělo."

Proč se tolik Čechů s normální sexuální orientací tak touží stát hvězdami gay pornofilmů? K tomuto trendu podle antropologů, sociologů a psychologů přispívá řada kulturních faktorů. Jedním z nich je skutečnost, že česká společnost je výrazně sekularizovaná - a tam, kde hraje náboženství malou nebo nulovou roli, platí, že chybí morální zákazy, které najdeme v jiných společnostech.

U českých mužů také nefunguje tradice machismu, jež v jiných společnostech ovlivňuje vzorce mužského chování. A konečně pragmatismus způsobuje, že Češi jsou ochotni přijmout takovouto práci, která odporuje jejich sexuální orientaci, jenom proto, že je nesmírně dobře placená.

Nováček jako Vladan může za masturbaci před kamerou očekávat pět tisíc korun. Zkušenější uchazeč si ale podle Stanislava G., ředitele filmové společnosti Czech Boys World Studios, může vydělat za sex s dalším "hercem" až 10 tisíc korun. Splňuje-li zájemce ideál toho, co se nejlépe prodává - tedy muže s vypracovaným tělem, chlapeckou tváří a penisem delším než 20 centimetrů - může honorář činit až 20 tisíc za scénu.

Když je herec ochoten hrát pasivní roli, která obnáší asi čtyři hodiny bolesti spojené s análním sexem, při němž kamery zachycují veškeré myslitelné pozice, přijde si až na 50 tisíc. Jak říká Slovák Rišo V., který pracoval jako lovec talentů: "Když potenciální uchazeči zjistí, jaký je honorář, mnoho z nich dokonce trvá na tom, že budou hrát pasivní roli."

Bel Ami a revoluce v gay pornu
Filip Trojovský z reality show Big Brother patřil k těm, kteří za možnost vyššího výdělku snesli bolest pasivního homosexuálního styku. Když se ale v televizním vysílání zmínil svým spolubydlícím z vily Velkého bratra, že natáčel porno, a když bulvární tisk následující den odhalil, že to bylo dokonce gay porno, dostal se Trojovský do konfliktu se svým zaměstnavatelem, společností Bel Ami. Jde o jednu z nejprestižnějších produkčních společností na gay porno na celém světě. Konflikt mezi ní a Filipem vznikl z jednoduchého důvodu. Bel Ami totiž od svých herců mimo jiné očekává diskrétnost.

"Tommy už pro nás pracovat nesmí," prohlašuje Jonathan Tyler, tehdějšího marketingového ředitele Bel Ami, a používá přitom Trojovského pseudonym z filmů - Tommy Hansen. "Choval se nezodpovědně - musel vědět, že ho média odhalí, a v důsledku toho to může mít důsledky i pro další herce, kteří s ním vystupovali." Jak se ukázalo, nešlo o planou obavu. Matka jednoho z těchto herců, který používá pseudonym Julian Armanis, kvůli Trojovského indiskrétnosti uviděla svého syna v bulvárním tisku. Ale ani tato indiskrece nezmění systém gay porna, v němž je Bel Ami průkopnickou společností.

Až do počátku devadesátých let minulého století zapadal průměrný pornoherec z amerických filmů do snadno předvídatelného vzorce: homosexuální prostitut, narkoman, co potřebuje pár stovek dolarů na další dávku, nebo hezoun s tělem opáleným ze solária a svaly narostlými po steroidech. Hodně z nich vypadalo, že je to, co předvádějí, netěší - a jejich výkony byly pro většinu diváků také zklamáním. Pak se ovšem objevil George Duroy. Duroy (což je také pseudonym) za komunismu režíroval slovenské komedie. Po sametové revoluci se ale dostal na University of California v Los Angeles (UCLA), kde studoval filmovou režii.

Možnost studia na jedné z nejlepších filmových škol na světě byla sice neuvěřitelná životní šance, ale život v Kalifornii byl nákladnější, než si Duroy před odjezdem myslel. Když zjistil, kolik pornočasopisy pro gaye jako Playguy nebo Jock platí za fotografie dobře vypadajících nahých mužů, dostal nápad: doma v Československu dá do novin inzerát se zprávou, že se hledají "mužské modely pro erotické fotografie".

Reakce překonala veškerá Duroyova očekávání. "Telefonní číslo tehdy bylo do matčina bytu v Bratislavě a... chudák máma - aparát tam zvonil bez přestání," říká dnes. "Bylo to hodně zvláštní - v barech a restauracích jsem někdy dokonce tento svůj inzerát viděl vylepený na zdi!"

Když se Duroy v roce 1992 vrátil do Kalifornie, šel ukázat Joachimu Frederickovi z časopisu Freshmen stovky fotografií, které na Slovensku udělal. Frederick prohlásil, že ještě nikdy tak kvalitní pornofotky neviděl, a odkoupil je všechny. Vyzval zároveň Duroye, aby přinesl další. Ve chvíli, kdy si Duroy uvědomil, že může své modely také filmovat, zrodil se v jeho hlavě plán na ještě lukrativnější byznys.

Duroy způsobil v gay erotice úplnou revoluci - přinesl do ní totiž jistou vytříbenost a profesionalitu. Zbavil ji laciné vulgárnosti, která byla pro tento žánr v minulosti tak charakteristická, a dodal tak tomuto oboru větší reputaci. V důsledku toho se jména jako Martin Valko, Dano Šulik, Kamil Kraus, Erik Kovač, Tomáš Belko, Lukas Ridgestone a Johan Paulik stala slavnými u konzumentů gay porna na celém světě.

Vzhledem k tomu, že filmy natočené Bel Ami se v Česku nedistribuují, hodně českých gay pornoherců nemá vůbec představu, jak jsou slavní. "Když pár z nich jelo do Ameriky převzít ocenění pro pornoherce, uvědomili si, že tam vlastně patří mezi celebrity," vykládál Tyler.

Jméno společnosti Bel Ami (Miláček) je vypůjčené z titulu slavné knihy Guy de Maupassanta, vydané v roce 1885. Hrdinou Miláčka je novinář Georges Duroy, který pomocí sexu stoupá na společenském žebříčku. Duroy vypustil "s" z křestního jména protagonisty a začal ho používat jako svůj pseudonym, aby ho nepoznali bývalí kolegové a veřejnost.

Česká spojka
Pro Marka P., jednadvacetiletého studenta ekonomie z Ostravy, bylo rozhodnutí přijmout nabídku od Bel Ami na masturbaci před kamerou za šest tisíc snadné.

"Šest litrů za hodinu? No není to skvělá nabídka?" Říká klidným hlasem, jako by šlo o tu nejnormálnější věc na světě. "Zaplatili mi za to, že jsem měl orgasmus, co víc můžu říct? Jindy většinou musím platit já, abych se k němu dopracoval."

Nemá ale strach, že někdo z jeho přátel nebo rodiny film uvidí? "Aby mě viděli, museli by být v zahraničí a získat členství v Bel Ami," říká. "No a kdyby měli členství, byli by to asi gayové, takže to by nemohlo jít ani o mou mámu, ani o přátele."

Další model účinkující pro Bel Ami, student stavební fakulty, který se rozhodl podobně jako ostatní zůstat v anonymitě, má ke své práci filozofický přístup. "Když točím nějakou scénu, myslím vždy na to, že nikomu neubližuji - naopak poskytuji potěšení milionům neznámých gayů," říká model, který natočil už sedm filmů. Dodává, že se sám rád dívá na pornofilmy s nahými ženami a že gayové "mají také právo na zábavu".

Bel Ami má takzvané lovce talentů rozptýlené v celkem deseti zemích. Podle zástupců společnosti je ale nábor zdaleka nejsnadnější v České republice. V jiných zemích se zájemci o tuto práci většinou rekrutují z nižších společenských vrstev, nebo jsou to dokonce lidé z okraje společnosti, kteří nutně potřebují peníze, ale v Česku jsou to často vysokoškoláci ze středních vrstev.

"Zatímco všude jinde vstupuje do úvahy mladíka, který se rozhoduje, zda v gay pornu hrát, také pocit, že homosexuální chování samo o sobě je zavrhované bohem, nebo alespoň morálně pochybné, v České republice má tento faktor velmi malou, nebo dokonce vůbec žádnou váhu," říká americký antropolog a psychiatr TM Hall, který je odborník na sexualitu Čechů. "V této zemi nehraje morálka skoro žádnou roli - převládá amorální cítění, a to hlavně mezi mládeží."

Svou roli hraje také nepřítomnost machismu v kultuře, pokračuje Hall, který říká, že u českých mužů "se neočekává, že budou silní a budou mít nadlidské vlastnosti". Když tedy stojí před rozhodnutím, jestli mít sex s jiným mužem, je hlavní ohled praktický: peníze.

S tím souhlasí i sexuolog Petr Weiss z Karlovy univerzity: "Dělají to čistě ze zištných důvodů, tedy pro peníze. Pokud jde o chlapce a muže, kteří nepatří mezi vysloveně nižší vrstvu, tedy mezi ty, kteří fetují nebo jsou například na útěku z výchovných ústavů, je motivem jejich ochoty točit porno dosáhnout co nejvyššího zisku s co nejmenším úsilím."

Weiss tvrdí, že pokud by se mělo uvažovat o eventuálních pocitech viny nebo studu, respektive o jejich absenci, tak v tom hraje rozhodující roli religiozita. To se ostatně týká obecně přístupu k pornografii, homosexualitě a podobně.

"A protože česká společnost patří mezi nejsekularizovanější, většina populace se hlásí k ateismu, tak je zřejmé, že tyto pocity jen málokoho z těchto pornoherců trápí. Roli pak u nich může hrát i postmodernistická relativizace hodnot v současné společnosti, která jako nejvyšší měřítka úspěchu někdy staví peníze a majetek," dodává sexuolog Weiss.

"Když mi zaplatí tak 20 tisíc, udělám všechno, co řeknou," konstatuje student ekonomie Marek P. z Ostravy. "Jasně, dobře se přitom cítit nebudu, ale tak je to přece u většiny prací, až na pár výjimek. Když jste zaměstnancem, neděláte to, co vás baví, ale to, co chce váš šéf. Lidi se tak v práci prostituují každý den," dodává.

Duroy nabízí vlastní vysvětlení pro tento jev: "Ve střední Evropě je sex oblíbenou zábavou. Je důležitější součástí běžného života než v puritánské Americe. Mluvení o sexu i jeho provádění je tady přijatelnější. V USA se s ním pojí hodně pocitů viny. To tady podle mě není."

Praha: hlavní město gayů
William Higgins byl v sedmdesátých letech v USA úspěšným režisérem gay pornofilmů. Tehdy - před nástupem videa a pozdějšího DVD - se erotické snímky točily na nekvalitní materiál a promítaly se v obskurních pornokinech přístupných jen dospělým. Byl to špinavý a nebezpečný obor podnikání a Higgins z něho nakonec odešel.

Pod vlivem úspěchu Bel Ami a kultovního postavení českých hvězd gay porna, kterému se těší po celém světě, se ale Higgins rozhodl přestěhovat do Prahy a vrátit se nyní k už víc respektovanému oboru. V současné době provozuje gay klub Drake's, v němž vystupují go-go tanečníci, kteří ovšem také nabízejí své služby jako prostituti. Praha je nejen hlavním světovým městem gay porna, ale také oblíbenou destinací těch, kteří mají zájem o mužskou prostituci - a to vzhledem ke snadnosti, s jakou lze místní mladé heterosexuální muže dostat do postele s jinými muži. Kromě Drake's nabízejí mužskou prostituci více či méně otevřeně další kluby v Praze jako Temple, Escape, gay hotel Villa Mansland a další - a úřady se přitom o ně zajímají jen málo nebo vůbec.

Harry Niessner, německý majitel Villy Mansland, začal v České republice s tímto podnikáním proto, že - jak před pár lety uvedl - "každého českého kluka lze dostat, stačí mu jen nabídnout pár tisíc a udělá cokoliv". Dva gayové ze Skotska, Derek and Simon, si v Praze dokonce pronajali byt, aby sem mohli alespoň jednou měsíčně zavítat - díky levným letům z Británie. V Glasgow jsou mužští prostituti drazí, nebezpeční a nejsou ochotní k některým sexuálním praktikám. Naproti tomu Češi prý rádi udělají za méně než 50 liber všechno, co se jim řekne.

Neexistují spolehlivé údaje o tom, kolik peněz se v českém gay porno průmyslu točí. Sexuolog Andre Fischer ale tvrdí, že jsou to podle jeho názoru miliony dolarů. "Většina peněz pochází ze stahovaní filmů z internetu, prodej videokazet a DVD je až na druhém místě," říká.

Navzdory tomu, co si veřejnost myslí, je gay porno také překvapivě slušnou sférou podnikání. "Výrobci gay porna platí daně, musejí vést evidenci svých herců, mít kopie jejich občanských průkazů pro případ, že by úřady chtěly zkontrolovat, že se na věci neúčastní nezletilí; dostávají také standardní úvěry od bank a mají i jiné rysy běžné u normálních firem," dodává Fischer.

Poté, co zinkasoval svých pět tisíc za scénu s masturbací pro Czech Boys World Studio, říká Vladan P., že příště bude natáčet za víc. Zjistil také, že v rodině není sám, kdo má něco společného s gay pornografií. "Když jsem natočil svou scénku, požádal jsem je, aby mi ukázali jiné kluky, jak to dělají - abych si ověřil, jestli jsem všechno dělal správně. Na záběrech jsem pak uviděl svého mladšího bratra," říká. Když si bratr Zdeněk koupil nové auto, Vladan se ho otevřeně zeptal, jestli si na něj vydělal pornem.

"Nejdřív to popřel a řekl, že jsem se zbláznil," říká Vladan. "Když jsem ale prozradil, že jsem se na tom zúčastnil taky, ale jenom ve scéně s masturbací, řekl mi, že bych měl udělat všechno, protože bych pak dostal víc peněz."

Za peníze cokoli...

Iva Skochová (autorka Newsweeku a New York Times) připravila pro LN článek Pornokluci na export, kde píše:

18. června 2010
V New Yorku se mezi místními gayi říká Praze hlavní město gay porna. Je známá tím, že čeští kluci jsou sice na holky, ale za peníze natočí v podstatě všechno.

Martin Justel je vyloženě hezký chlapec. Má jemné, až dětské rysy a dlouhé řasy. Vypadá sotva na osmnáct, ale jeho prázdný výraz prozrazuje otupělost někoho o hodně staršího. V terminologii amerického sexuálního trhu je to klasický „twink“. Hubený mladý hezounek.

Justel špitne „dobrý den“ a pak ještě „hello“, když vchází do pražského studia amerického producenta Dona Howarda (jméno bylo na přání producenta změněno), kterému na scéně světové pornografie přezdívají „děkan gay porna“.

„Tady se můžeš svléknout,“ říká Rado Pauer, Howardův kameraman, asistent a překladatel, a podává Justelovi půl modré pilulky. Ten ji bez dalších dotazů spolkne. Už ten proces zná. Toto je už druhá Justelova zkušenost s natáčením erotických filmů pro gaye. Poprvé to byla scéna, ve které jen masturboval, což mu přišlo jako jednoduchý způsob, jak vydělat peníze za něco, co stejně dělá doma zadarmo.

Dnes měl přijít znovu a natočit scénu ve dvou. Poprvé v životě tak měl vyzkoušet sex s mužem a navíc při tom být filmován. Jeho protějšek se ale na natáčení nedostavil. Studio se nijak nepídí po tom, proč nepřišel. Děje se to příliš často. Někteří muži si to na poslední chvíli rozmyslí, další si najdou jinou práci nebo spolupráci s lukrativnějším studiem.

Justel je tedy opět sám, teď už nahý, kromě páru bílých ponožek s českými vlaječkami, a sedí tiše na stejném gauči, na kterém už sedělo nějakých dva tisíce mužů před ním. Na konci natáčení dostane peníze v hotovosti a to je všechno, na co se teď soustředí. Zaplatí nájem a vezme přítelkyni na večeři.

Justel je heterosexuál a kluci ho vůbec nepřitahují. Říká, že gay porno natáčí jen kvůli penězům. Jako valná většina z těch tisíců českých mužů, kteří natáčí homosexuální porno na export do ciziny, je Justel dokonce dotčen tím, že by si o něm mohl někdo myslet, že je gay. A to je přesně to, co přitahuje zahraniční diváky. Je v něm plno kluků, kteří trvají na tom, že jsou na holky, ale za peníze nepohrdnou klukem.

Báječná země

„Česká republika a Slovensko jsou po Spojených státech největšími světovými producenty porna pro gaye,“ říká Joe A. Thomas, profesor na Kennesaw State University v USA, který se věnuje studiu historických a uměleckých projevů sexuality. Třetí je Brazílie, pak Maďarsko, Španělsko, Británie a Německo.

Producent Howard říká, že natáčení v České republice je ideální, protože „lidi berou sex pouze jako sex“ a nemají moc zábran. „VMaďarsku to sice lidi natočí, ale tajně tě za to nesnáší... Německo, Rakousko, ti jsou moc bohatí... Rusko a Brazílie jsou dobré země, ale bývá tam problém s policií,“ říká Howard. „Zato u vás je spousta hezkých kluků a žádný problém s úřady. České policii je to jedno, když se nepřekročí určitá hranice.“ Kolik gay pornofilmů se každý rok v Praze natočí a exportuje do ciziny, je složité odhadnout. Hodně jich dělají podomácku amatéři. Jisté ale je, že v Česku operuje asi patnáct velkých a středně velkých pornografických studií zaměřených na gaye. Mezi nejznámější patří kromě Howarda Bel Ami/BAO, AVI/Staxus, Ayor a Hammer Entertainment.

V Praze vznikne v průměru jeden DVD film denně a k tomu vyprodukují studia každý týden stovky scén, jež jsou k dispozici na internetu. V sexshopech Spojených států, největším trhu s gay erotikou na světě, si tak zákazníci mohou koupit filmy s důvěrně známými názvy: Inside Prague, Prague Rising nebo Double Czech. Volně přeloženo: Uvnitř Prahy, Ztopořená Praha či Česká dvojka, která je ve Spojených státech považována za zvlášť kontroverzní kvůli takzvanému „twincestu“ – jako milenci v ní účinkují skuteční čeští sourozenci, jednovaječná dvojčata s uměleckým jménem Jirka a Karol Bartokovi.

Heterosexuálové

Justel byl nezaměstnaný a hledal práci listováním v Annonci. Tam narazil na inzerát nabízející modeling u amerického producenta. Když přišel na casting, dozvěděl se, že modelingem se myslí natáčení gay porna. Mužům, kteří natáčejí porno, se v zasvěcených kruzích nikdy neříká herci, ale „modelové“, ať už je řeč o focení aktů, nebo orgii s tuctem dalších mužů. Justel byl označen za „dobrý materiál na modeling“ a to mu lichotilo. Hlavně ale potřeboval peníze. Tvrdí, že jeho přítelkyni nijak nevadilo, že by si měl vydělávat natáčením porna. „Vadilo by jí, kdybych to dělal s holkama,“ říká.

A to se zákazníkům líbí. Howard tvrdí, že gayové chtějí v pornu vidět heterosexuály. Proto 90 procent mužů, kteří u něj natáčí, jsou heterosexuálové, nebo „to o sobě alespoň říkají“.

Howard má nejraději chlapce začátečníky – takové, co nemají zkušenost s natáčením porna a se sexem s muži – jejich nezkušenost pak vystavuje jako výhodu. Baví ho natáčet nováčky, zvlášť když vypadají, že si to moc neužívají. Zaostří na jejich obličeje zaťaté bolestí. „Působí to opravdově,“ říká.

Howard preferuje spolupráci s heterosexuály také proto, že nejsou tak vybíraví. „Když to jsou ochotní dělat s chlapem, udělají to s jakýmkoli chlapem. Berou to jako práci.“ S muži, které přitahují jiní muži, je spolupráce složitější. „Máme jednoho gaye a ten si pořád diktuje, s kým to chce a nechce dělat,“ říká Howard.

Vysněná Praha

Sedmašedesátiletý Howard vypadá spíš jako Hemingway někde v Africe než jako velkoproducent porna. Pochází s Oklahomy, kde absolvoval křesťanskou školu, a sám je gay. Mluví angličtinou vyšší střední třídy, je sečtělý a říká, že čte devatery noviny denně.

V pornu pracuje přes čtyřicet let, z toho dvě dekády v Praze. Ze Spojených států se odstěhoval v osmdesátých letech, kdy „náhlá epidemie AIDS udělala zgay porna depresivní byznys“. Nejprve se přesunul do Amsterdamu, ale když poprvé navštívil Prahu, zjistil, jak lehké je tu najít povolné kluky.

„Jednou jsem vzal stopaře a zeptal se ho: ,Ty, nechceš si to se mnou rozdat za šedesát dolarů?‘“ vzpomíná Howard. „A on, že jo. Bylo to neskutečně snadné.“ Rozhodl se, že začne pracovat v Praze. „Češi jsou podnikaví a vždycky přemýšlí, jak vydělat pár korun navíc.“

Natáčení

Před každým natáčením musí kameraman Pauer vyřídit veškeré právní záležitosti podle amerického paragrafu 18, sekce 2257. Kopie občanských průkazů modelů musí zůstat v databázi studií a být k dispozici při eventuální kontrole. Každé studio, které hodlá prodávat erotické filmy v USA, se tímto paragrafem musí řídit.

Justel, jako všichni modelové, drží u hlavy občanku a je tak vyfotografován, aby studio mělo důkaz, že je mu víc než osmnáct let a že je tím, kým říká, že je. Tedy ne že by Martin Justel bylo skutečné jméno. Pseudonymy vymýšlí buď Howard sám, nebo jeho britský manažer – stáhne si seznam nejpopulárnějších křestních jmen v libovolné východoevropské zemi a zkombinuje je s některým přídavným jménem. Tak vznikají pornojména jako Boris Chlupatý nebo Igor Dlouhý. Jak přišli na jméno Martin Justel, si už nepamatují.

Dnešní Justelovo vystoupení snímají tři digitální kamery, dvě určené k budoucímu sestříhání a třetí k živému vysílání nazvanému Zákulisí, které sledují fanoušci po celém světě živě na Howardově webové stránce.

„Něco nám o sobě řekni,“ říká Pauer a začíná natáčet.

„No tak já jsem z Prahy... pracuju jako barman... můj největší koníček je teď momentálně moje přítelkyně,“ říká Justel stydlivě do kamery a na přikývnutí Pauera dodá: „Ale dneska jsem tu, abych něco natočil.“

Začne se rukama hladit po celém těle, ale oči nespouští z obrazovky před sebou, na které běží heterosexuální pornofilm, což je jeden ze způsobů, jak si heterosexuálové udržují erekci při natáčení s kluky.

Také Viagra zjevně funguje, ale s ní přicházejí i nešťastné vedlejší účinky: neatraktivní zarudnutí obličeje a uší. Viagra totiž podporuje proudění krve po celém těle, ne jen tam, kde je to zapotřebí. Hodně studií proto používá místo prášků injekce, které si model sám vpíchne do penisu a zaručí okamžitou reakci bez zčervenání.

Ve studiu je klášterní ticho, jen občas přerušované instrukcemi kameramana („dělej, jako že si to užíváš“) a sporadickými vzdechy pornoherečky na obrazovce vedle kamery. Justel se soustředí a jeho prázdný výraz se nemění ani teď, když ví, že jsou na něj upřeny všechny oči ve studiu – kameraman, fotograf, asistent, manažer a novinářka, která si dělá poznámky. Nehledě na to, že ho sledují internetoví fanoušci v zemích, jako je Austrálie nebo Řecko.

„Dobrá práce,“ řekne Pauer poté, co zachytí na kameru finále. „Můžeš se jít osprchovat.“

Justel se umyje, obleče a dostává v hotovosti několik bankovek, zhruba tolik, kolik stojí nové levisky. Za scény s partnerem se platí skoro dvojnásobek. Přijde znovu?

„Ještě uvidím. Možná si najdu jinou práci a už nepřijdu,“ říká.

Princ z Twinkopolis

Tisíce českých mužů natáčí nebo někdy natáčeli gay porno. Přesné číslo je těžké stanovit, protože spousta z nich pracuje pro několik různých studií pod různými uměleckými jmény. Pornoherec Marek Tomšů, který pracuje pro společnost AVI Films, se ve filmech objevuje hlavně jako Alan Capier, ale také jako Felix Wallace, Alan Clarke, Filip Nowotny a Pavel Vlasek. Za svoji šestiletou kariéru už pracoval s více než šesti sty muži a objevil se ve více než stovce hardcore filmů. Tomšů je na rozdíl od svých sparring partnerů skutečný gay a na rozdíl od nich mluví o svém působení v pornu upřímně, dokonce s nadšením.
(na fotce: Marek Tomšů)
„Ostatní to skrývají, ale já ne. Já jsem exhibicionista,“ říká Tomšů, který obdržel cenu Nejlepší evropský fetiš.

Rodině jeho práce nevadí: Jen musel slíbit, že bude opatrný. Tomšů se nechává testovat na HIV a další sexuálně přenosné nemoci každý měsíc, ale protože většinou pracuje bez kondomu, vždycky je tu nějaké riziko. S HIV pozitivním modelem se setkal jen jednou, ale těch, kteří mají syfilis, chlamydie nebo genitální opary, je nespočet.

Šestadvacetiletý Tomšů, stejně jako většina českých modelů, vypadá mladší, než je. Praha díky pověsti města plného pohledných mladých pornoherců, kteří jsou populární hlavně mezi staršími zahraničními gayi, získala přezdívku Twinkopolis.

Tomšů pochází z Olomouce, kde pracoval jako záchranář. Pak si dal na internetovou gay seznamku pár aktů a objevili ho skauti studia Eurocreme. Navrhli mu, aby přijel do Prahy udělat „pár fotek“. Když Tomšů dorazil do studia, zjistil, že nejde ani tak o fotky, jako o scénu se dvěma dalšími muži a on má hrát pasivní roli. Režisér se šibalsky usmál a řekl, že „top“ (vršek) je 25/6. Neboli délka 25 centimetrů, průměr šest.

„Já jsem řekl: ,Ne, to nezvládnu.‘ A režisér na to řekl: ,Ale zvládneš.‘ A nakonec jsem to zvládl,“ chlubí se Tomšů. „Dostal jsem za to tenkrát 13 500 v hotovosti a jel zpátky domů.“

Jenže to byla zlatá éra. Před šesti lety ještě nebylo na internetu tolik porna zadarmo a modelové nebyli tak lehce k mání. V té době vydělával Tomšů i 130 tisíc měsíčně.

Ty dny jsou nenávratně pryč. „Teď je tu obrovská konkurence,“ říká.

Mezi jeho kolegy je hodně studentů, kteří si zvykli rychle vydělávat spoustu peněz a stejně rychle je utrácet – a pak měli problém s pornem skončit. Tomšů se jim podle svých slov snažil vysvětlit, že peníze musí šetřit, ale nebrali ho vážně. Raději ukončili studium. „Dnes nemají nic a na porno už jsou staří,“ říká. „Hezké hotely, fanoušci. Všechno je pryč.“ Mnozí z nich pak končí jako prostituti v klubech.

Pragmatici

Většina českých modelů bere gay porno jako tajný vedlejší příjem. Mají přítelkyně nebo manželky. Někteří jsou studenty vysokých škol, jiní pracují jako barmani, policisté nebo hasiči. V roce 2003 účinkovalo v jednom Howardově filmu i několik členů Hradní stráže, přinesli si dokonce uniformy.

Většina producentů i modelů svoje pornografické alter ego skrývá. Často iproto, že skrývají svoji homosexualitu. Podle Michaela Johnsona, profesora psychologie na University of New York v Praze, je pozoruhodné, že se v České republice hlásí k homosexualitě jen půl procenta populace, na rozdíl od západních zemí, kde se při všech průzkumech pohybuje tento údaj kolem čtyř procent. „Je nepravděpodobné, že by tu bylo gayů méně,“ říká Johnson.

Zdá se tedy, že exploze gay porna v Česku není ani tak důsledkem svobodomyslnosti a liberálního přístupu Čechů k sexu, jako spíš odrazem zdejších pragmatických hodnot. Je to prostředí, ve kterém se modelové vzájemně přesvědčují, že muž může souložit s mužem kvůli penězům, ale ne kvůli potěšení. Proto nemusí zpytovat duši otázkou: „Jak je možné, že mám erekci, když mě muži nepřitahují?“

Producenti modelům sice slíbí, že filmy nebudou v České republice prodávat, ale už jim nemohou slíbit, že je u nás nebudou prodávat jejich distributoři. Přístup na jejich webové stránky je sice blokován z kteréhokoli počítače v České republice, ale stačí přejet hranice nebo si pořídit počítačový anonymizátor – a stránky se objeví.

AIDS už neděsí

A pak je tu AIDS.

„V USA působí onemocnění AIDS jako dostatečně velký strašák a většina producentů tamního gay porna natáčí pouze filmy s kondomy. V posledních pár letech se ale poptávka po gay pornu ,bareback‘ (tedy bez kondomu) výrazně zvýšila, protože nové léky na AIDS změnily diagnózu ze smrtelné nemoci na ,celoživotní nemoc‘ a HIV přestává lidi děsit,“ říká Christian Grov, profesor na Fakultě zdravotních věd Brooklyn College v New Yorku. A když se zvýší poptávka, zvýší se přirozeně i nabídka. Spousta amerických studií přesto nadále odmítá natáčet bez kondomů, ať už ze solidarity ke svým zaměstnancům, kteří na AIDS zemřeli, nebo jednoduše proto, že mají problém najít modely, kteří jsou ochotni podstoupit takové riziko.

Studia v Česku tuto lukrativní díru na trhu ochotně vyplňují. Většina z nich se rychle adaptovala a začala natáčet bez kondomu. Ospravedlňují to tím, že v Česku je nízký výskyt AIDS a epidemie tu nehrozí.

Chip White, kalifornský producent gay porna z 18 West Studios, který natáčí filmy pouze s kondomem, je ochotou českých studií natáčet bareback, zvlášť s mladými hochy, znechucen. Chápe ale, že poptávka je natolik velká, že v zemích, které neprošly traumatickou epidemií HIV, je těžké jí odolat. „Lidi chtějí porno bez kondomu, protože je to riskantní, a proto vzrušující a žádané,“ říká.

A tak jediné české studio, které trvá na kondomech, je to Howardovo. „Ale pomalu nás to zabíjí,“ říká Howard.

Anděl

Týden po své druhé zkušenosti s natáčením gay porna se Martin Justel vrátil do studia. Howard ho spároval s Tomášem Bayerem, modelem oblečeným v koženém oblečku, jenž má na kloubech levé ruky vytetovaná písmena FIGHT (boj).

Producent Justelovi nařídil, aby se postavil čelem ke zdi. Bayera postavil za něj, tak aby ho držel za boky a s každým nárazem ho plácl po zadku. Justel měl během scény zavřené oči, kousal se do rtu a hubené nohy se mu podlamovaly s každým pohybem.

O den později dal Howard stopáž na internet s popiskou, v níž vylíčil Justelovu ztrátu homosexuálního panictví. „Martin souhlasil s tím, že bude hrát spodek. A rozhodně se k tomu postavil jako chlap,“ napsal Howard. „Myslím, že jsem to ještě nezmínil, ale Justel má tvář anděla.“ ?

---
Skrýtá kamera: jak se v Česku dělá "casting" na homoporno
Casting (natočeno pro televizní pořad Q z ČT)

22. 02.

Ebonitová tyč: Dva pohledy na kauzu komunitního centra v Písku

Lidí v Písku se brání výstavbě komunitního a nízkoprahového centra pro děti a mládež na sídlišti Portyč. Se jim nelíbí ani aktivity podporující integraci romské menšiny. Na internetu svůj protest s výstavbou centra vyjádřily už tisíce lidí nejen z Písku.

Rozhodl jsem se konfrontovat pohled obyvatele sidliště a pohled Roma nad touto kauzou.

22. 02.

Nemravné jsou pouze ty poplatky, které jsou vyšší než prospěch, který jsme zaplacením získali

Miliardář, obchodník a filantrop Bill Gates věří, že bankovní poplatky jsou nutné k pomoci udržení amerického vládního rozpočtu. V exkluzivním interview hájí zakladatel Microsoftu tuto nepopulární skutečnost.

Fabiano Golgo – Warren Buffet dal nedávno miliony dolarů na charitativní účely nadaci vaší ženy (Nadace Melissy Gatesové). Pokud se ale týká bankovních poplatků, dostáváte se vy dva do sporu. Nemyslíte si jako podnikatel, že peníze za bankovní poplatky jsou ztracenými penězi?

Bill Gates – Ano, máte pravdu, v 99 % souhlasím samozřejmě s Warrenem, je pro mě velkým učitelem, avšak na tuto záležitost máme rozdílné názory.

Myslím si, že silné banky pomáhají nám, podnikatelům naplňovat dlouhodobé cíle. Co může vypadat jako zneužití ze stran institucí, spravujících naše aktiva a fondy, jsou ve skutečnosti zdroje pro úhradu nákladů za poskytované služby. Nemravnými jsou pouze ty poplatky, které se platí za služby, které nebyly poskytnuty. Nebo ty, které jsou vyšší než prospěch, který jsme jejich zaplacením získali. Mým hlavním důvodem pro podporu existence bankovních poplatků není strach o zdraví bank, ale je to podpora vlády. Zejména po tom, co jsme viděli, jak americká vláda musela vydat stovky miliard dolarů bankám, které nepřežily nesplácení půjček a hypoték, což spustilo současnou ekonomickou krizi, se kterou dosud bojujeme. Samotné poplatky by však nestačily na pokrytí potenciálních problémů bank. Více než cokoliv jiného jsou to daně ze zisku bank, které snižují nebezpečí bankovních bankrotů. Bez změn daňového systému a politiky benefitů by Bílý dům nebyl schopen zajistit vyrovnaný rozpočet. Daně musí začít růst a benefity musí být upraveny.

FG – Je zajímavým paradoxem, že vaše nadace podporuje v mnoha afrických zemích, kde lidé nemají mnoho prostředků, provádění bankovních operací prostřednictvím mobilních telefonů pomocí SMS, které jsou bez bankovních poplatků…

BG – Ano, je to tak, naše nadace podporuje M-PESA mobilní bankovnictví prostřednictvím fondů ve výši 512 milionů dolarů, které jsme vydělili na pomoc nejchudším částem světa za účelem umožnění přístupu jejich obyvatelů k finančním službám. Je to určeno lidem, kteří vydělávají tak 2 až 3 dolary denně.

Jsou to například afričtí rybáři nebo studenti. Banky vítají to, že tito lidé nepřicházejí do jejich poboček, protože by je to stálo víc, než servis poskytovaný prostřednictvím mobilních telefonů.

Když si jde někdo uložit jeden dolar za den, není možné, aby ho to stálo půl dolaru na bankovních poplatcích. Takže já podporuji bankovní poplatky pro specifické případy v USA, ačkoliv bych mohl přidat i Evropskou unii, jako další část světa, kde si podnikatelé poplatky mohou dovolit. To však platí ve vyspělém světě. Mobilní bankovnictví se využívá v rozvojových zemích, kde podporuje spořivost a pomáhá lidem odstraňovat chudobu. Po zemětřesení na Haiti bylo velmi obtížné dostat hotovost k potřebným rodinám.

Kdyby zde byl rozvinutý bankovní mobilní systém, mnoho problémů by bylo redukováno a lidé by mohli začít obnovovat svůj život téměř okamžitě. My jsme tedy vložili 10 milionů dolarů na další rozvoj projektu, který již máme v Keni. Doufáme, že alespoň milion Haiťanů bude moci této služby využít v průběhu následujících dvou let.

FG – Studie Britské university ukázaly, že lidem, využívajícím mobilní bankovnictví vzrůstá příjem mezi 5 až 30 %. Proč bychom tedy my všichni, nejen ti chudí, neměli využívat výhod tohoto bankovního systému?

BG – Mobilní bankovní systém se mohutně rozvinul v rozvojových zemích. Systém zavedený v Keni před třemi lety má více než devět milionů uživatelů, což je 40 % dospělé populace. Zároveň tento systém podnítil rozvoj byznysu v této oblasti, který by bez něj zřejmě nebyl možný. To je něco, co může pomoci rozvoji v chudších zemích, co však by nemohlo být použito v rozvinutém světě, a to z jednoduchého důvodu, totiž že každá banka zde má své administrativní náklady.

FG – Dobře, neměly by ale banky vytvářet zisk z peněz, které si my do nich ukládáme?

BG – Ne, to nestačí. Není dostatek lidí, kteří si ukládají dostatek peněz na dostatečně dlouhou dobu tak, aby banky mohly dlouhodobě investovat. Jsem toho názoru, že by bankovní poplatky měly kopírovat tržní pravidla tj. banky, poskytující lepší služby by mohly mít vyšší poplatky, zatímco všechny by měly bojovat o klienta nabídkami co nejlepších poplatkových balíčků.

Rozhovor pro www.bankovnipoplatky.com

14. 02.

Odcházím z Britských listů

Jak je asi všeobecně známo, jsem jeden z nejstarších spolupracovníků v Britských listech pana Jana Čulíka, prof. bohemistiky na Univerzitě v Glasgow; už jsem byl i místopředsedou občanského sdružení Britských listů. Původně Jan Čulík popsal Britské listy jako součást Neviditelného psa Ondřeje Neffa, avšak se s Neffem pohádal z editoriálního důvodu a odešel a založil si vlastní web. Když jsem s nimi začal spolupracovat, bylo to proto, že Britské listy bylo asi jediné médium, které skutečně netrpělo řádnou cenzurou, kdokoli napsal článek, který měl alespoň hlavu a patu, byl publikován.

To, že většina názorů byla levicová, bylo jen z toho důvodu, že pravicoví čtenáři tolik nepíší. Aspoň údajně. Jenže v poslední době jsem si začal uvědomovat, že už tomu tak není. Asi proto, že Čulík delegoval své editorské pravomoce jednomu velmi zaujatému a dogmatickému a levicově orientovanému člověku.

Náš největší problém přišel, když jsem s Čulíkem nedávno soukromě hovořil o situaci v Lidových novinách. Ten článek "Skončí LN?" napsal původně sám Čulík a publikoval ho na Britských listech. A až poté, co byl celý článek přečten několika tisíci čtenáři, mi Čulík volal ze Skotska, že nechce riskovat soudní spor s Mafrou, protože mu volala právnička této korporace a vyhrožovala mu soudem. A tak navzdory veškeré novinářské etice chtěl Čulík článek nejprve úplně odstranit, ale nakonec kývl na nabídky, že bychom změnili autora, a sice na mně, protože narozdíl od něj a asi i většiny Čechů, si stojím za svou praci. Přesunul jsem tento článek sem na Aktuálně.cz a musím uznat, že jsem udělal chybu, že jsem hlasitě protestoval proti jeho odstranění. Jak mi Libor Stejskal správně napsal, jelikož nejsem zaměstnanec Aktuálně.cz, nemohou se za mě postavit, ale Britské listy by měly mít povinnost se za mě postavit.

Ale bohužel je pravda, že Britské listy rády útočí na veškerá ostatní média a obviňuje je ze všeho možného, ale jsou jako "zloděj křičící chyťte zloděje". To musím vědět, když po dobu deseti let sleduji zevnitř, jak to tam chodí.

Dával jsem Britským listům nesčetně šancí, napsal stovky e-mailů protestující proti paranoickým a ultralevicovým článkům. Pokaždé, když jsem poukázal na porušování lidských práv na Kubě, nebo o Hugo Chávezovi, musel jsem interně dlouze bojovat, aby ty články vůbec vyšly. Asi proto, že Bristkým listům se zdá, že když pravicový Mubárak omezuje lidská práva ve své zemi, je to to nejhorší možné, zatímco je-li ve stejné pozici levicový státník, je to pro editory BL v pořádku. Jenže já nejsem ani levičák, ani pravičák, ale člověk, který vzhledem k tomu, že vyrůstal ve vojenské diktatuře, se zajímá o lidská práva a bojem za ně, to je má ideologie. A neakceptuji, ba jsem přímo alergický na korupci.

Prý nejsem loajální, což je pravda, protože loajální jsem pouze vůči svým principům, nikoli lidem. Ten, kdo potřebuje loajalitu, dělá pravděpodobně něco špatně, jinak je loajalita zbytečná.

Čulík se vždy vymlouval, že nemůže za spoustu věcí dějících se v BL, protože to dělají jím dosazení editoři BL. On nic, on muzikant...

Avšak už jsem se rozhodl, že z BL odcházím, protože odmítám pracovat v mafiánském prostředí, i když ti mafiáni jsou mými kamarády. Pro mě je BL ideologická mafie. Proto se chovají jako "famiglia".

Následuje článek od blogerky Yoani Sánchez, který BL považovaly za nevhodný:

Čulík vysvětluje proč:

"Vždyť to bylo vydáno včera.

http://www.blisty.cz/art/57269.html

Jenže je to takový neinformovaný emocionální blábol, že jsem se rozhodl nedat to do pondělního čísla.

Autorka nemá ponětí, co se v Egyptě děje a že prodemokratičtí aktivisté zřejmě nezvítězili.

JČ"

Egypt 2.0
Yoani Sánchez


Šero a rozsvícená světla na náměstí Tahrir, načervenalá směs světýlek, přerušovaná záblesky fotoaparátů a svitem telefonních displejů. Nebyla jsem tam, ale i tak vím, co cítil každý z Egypťanů, shromážděných dnes v noci v centru Káhiry. Já, která jsem nikdy nemohla křičet a plakat na veřejnosti štěstím, že skončila doba autoritarismu, pod kterým jsem se už narodila, vás ujišťuji, že bych se chovala úplně stejně. Zůstala bych neschopna slova, objala bych se s ostatními, cítila bych se lehounká, jako kdyby mi z ramen spadla ohromná tíže. Nikdy jsem nezažila revoluci, a už vůbec ne občanskou, ale tento týden i přes opatrnost oficiálních sdělovacích prostředků cítím, že si Suezský kanál a Karibské moře nejsou tak vzdálené a nejsou to tak rozdílná místa.

Zatímco se mladí v Egyptě organizovali přes Facebook, my jsme konsternovaně sledovali video s přednáškou kyber policisty, která unikla na veřejnost, pro kterého sociální sítě představují "nepřítele". Dobře dělá ten cenzor kilobytů a jeho šéfové, když mají strach z virtuálních míst, kde se my jednotlivci můžeme scházet a zbavit se státní, stranické a ideologické kontroly. Když čtu slova
mladíka Waela Ghonima "Jestli chcete svobodný stát, dejte mu internet!", rozumím té obezřetnosti našich vládců, když dojde na to, umožnit nám připojit se k webu. Zvykli si na informační monopol, na regulaci informací, které se k nám dostanou a na reinterpretaci všeho, co se děje uvnitř i vně našich hranic. Teď už díky příkladu Egypta ví, že každý krok, který nás nechají udělat v kyberprostoru, nás přibližuje k Tahriru, nese nás k chvějícímu se náměstí a odstupujícímu diktátorovi.

----

Jan Čulík

13. 02.

Kubánská blogerka Yoani Sánchezová píše o socializmu

Jednou z nejčastějších diskusí na téma Kuba je ta, zda se dá na zdejší realitu aplikovat termín „socialistická“. Pro nás co jsme byli vychováni knihami marxismu, manuály věděckého komunismu a svazky Leninových textů je dost těžké spojovat tento model s tím, co se v těch knihách píše. Když se mě na to někdo zeptá, odpovídám, že žijeme ve státním kapitalismu, nebo, pokud se to tak dá nazvat, ve stranickém feudalismu, v područí rodinného klanu.

Má teorie je jasná, protože v těch starých knihách, které mě nutili studovat, byla vždycky jedna nevyhnutelná věta, charakterizující socialistickou společnost: výrobní prostředky byly v rukou pracujících. Jenomže já kolem sebe vidím jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o tomto národu dělají. Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost.

Tenhle lakotný vlastník teď oznámil, že už nebude moci nadále zaměstnávat více než milion lidí ve veřejném i podnikatelském sektoru. „Pro dosažení pokroku v rozvoji a modernizaci ekonomického modelu“, říkají, se musí dramaticky snížit výplaty, zatímco se otevírá malý a přísně kontrolovaný prostor pro vlastní podnikání. Dokonce i Ústředí kubánských pracujících – jediná legální odborová organizace v zemi – informuje, že k propouštění dojde velmi brzy a že ho máme přijmout disciplinovaně. Smutná role pro někoho, kdo má reprezentovat práva svých členů proti státní moci a nikoli naopak.

Co bude dělat zestárlý pán, který tento ostrov uzurpoval pět desetiletí, až se ti dnešní nezaměstnaní zítra promění v nespokojené? Jak bude reagovat, až se pracovní a ekonomická samostatnost nových podnikatelů promění v ideologickou samostatnost? Už vidím jak proklíná a stigmatizuje ty úspěšné, protože nadhodnota, stejně jako prezidentské křeslo, může být pouze jeho.

...

4 centimetry tolerance

Byla jsem včera zapsat syna na gymnázium a místo uvítací nástěnky jsem se setkala s tabulí s následujícím obsahem:

Ohledně uniformy: Dívky nesmí nosit více než jeden pár náušnic. Košile a blůzy budou nosit zastrčené. Nebudou je upravovat kolíčky, přešívat, aby více přiléhaly k tělu, nebo aby končily nad sukní či kalhotami. Nebudou jim odpárávat kapsy. Sukně budou dlouhé 4 centimetry nad kolenní čéšku. Nejsou povoleny bokové sukně, odbarvené, nebo se stopami po žehlení. Délku kalhot je třeba přizpůsobit konci bot. Bokové kalhoty nejsou povoleny.

Dívky nesmí nosit líčení. Nejsou povoleny náramky, náhrdelníky, řetízky ani prstýnky. Náboženské symboly nesmí být viditelné. Boty musí být uzavřené a ponožky bílé a dlouhé. Nesmí se nosit MP3, MP4, ani mobilní telefony. Chlapci nesmí nosit náušnice, sponky ani piercing. Pásky musí být jednoduché a bez výstředních, velkých, nebo módních spon. Spony musí být černé, nebo světle hnědé.

Ohledně účesu: Střihy, účesy a oholení vousů musí odpovídat pravidlům a vyhýbat se výstřednostem a módním trendům, které neodpovídají nošení uniformy. U chlapců nejsou povoleny: dlouhé vlasy, barvené vlasy, dlouhé ostny z vlasů, nebo z vlasů vytvořené tvary. Dívky nesmí ve vlasech nosit ozdoby. Vlasové doplňky mohou být těchto barev: modré, bílé nebo černé. Musí být přiměřené velikosti. Vlasy chlapců nesmí být delší než 4 centimetry.

Teď nevím, jestli Teo vstupuje do vyššího stupně vzdělávacího systému, nebo do vojenské jednotky.

...

Věčné ticho budíku

Pracovala jako právnička v jednom podniku v Camagüey, než jí na tři krále dali místo dárků výpověď. Sklesle si odnesla domů plastový kelímek, ze kterého v práci pila vodu a květinu s malými lístky, co jí zdobila kancelář. V první chvíli nevěděla, jak má říci svému muži, že je nezaměstnaná. Nezavolala ani rodičům, aby jim sdělila, že jejich „holčička“ se stala obětí nové reorganizace práce. Vydržela a mlčela během večeře, zatímco hlasatel ve večerních zprávách optimisticky oznamoval nový způsob jak dosáhnout produktivity. Až v posteli, v šeru místnosti, vysvětlila muži, že nemusí nastavovat budíka, protože už zítra nemusí vstávat. Začal nový život bez práce.

Poté, co vedoucí centra v Camagüey snížil počet zaměstnanců, uzavřel smlouvu s kolektivní právnickou kanceláří, aby se starala o právní věci. Zatímco předtím se o všechno právní papírování starala ochotná podniková právnička za pouhých 500 pesos měsíčně (méně než 25 USD), bude teď podnik vyplácet nějakých 2000 pesos za práci externí instituce. Ta aritmetika propuštěnou právničku ničí, protože jí tak nezbývá ani útěcha, že její výpověď posloužila větší rentabilitě podniku. K dovršení všeho navíc ví, že politicky nejspolehlivější zaměstnanci, nebo ti, kteří mají nejblíže k řediteli, na svých místech zůstali. Podařilo se jim z toho vyjít úspěšně, když o svých zbytečných byrokratických místech mluvili, jako by byla v přímé souvislosti s podnikovou výrobou. Proto by teď generální tajemník Komunistické strany před očima případných inspektorů vypadal jako soustružník, i když všichni ví, že jenom vegetuje za stolem plným zastaralých a žloutnoucích dokumentů.

Nicméně to, co teď nejvíc pálí tuto propuštěnou ženu, není ani tak budoucnost jejího státního zaměstnavatele, jako jejího osobního života. Nikdy nedělala nic jiného než vyplňování zápisů, vytváření smluv a opravování deklarací. Vsadila sedmnáct let svého pracovního života na státního zaměstnavatele, který ji teď nechal na ulici. Neví nic o kadeřnictví, ani o umění manikůry, aby si mohla otevřít vlastní salón krásy. Tak tak se naučila zacházet s počítačem a nemluví žádným cizím jazykem. Nemá počáteční kapitál nutný k otevření kavárny nebo k investování do chovu prasat. Jediné, co umí dobře, je analyzovat zákony a hledat skuliny v právnických spisech. V jejím případě znamená výpověď i rozloučení se s pracovním životem, návrat ke sporáku, závislost na muži, který práci pořád ještě má. Znamená věčné ticho budíku, který předtím zvonil každé ráno v šest.

Yoani Sánchezová

http://www.desdecuba.com/generaciony_cz/

12. 02.

Banky mají úmyslně komplikované balíčky poplatkových kombinací

Warren Buffett je předsedou Berkshire Hathaway Inc. a je jedním z nejbohatších lidí na světě, zvaný též Věštec z Omahy pro jeho pozoruhodné praktické znalosti burzovních investic a jeho úspěších v Berkshire Hathaway, textilní společnosti, kterou získal v roce 1965 a kterou přetvořil v investiční holding pro investice i v dalších oblastech. V průběhu let Buffett koupil akcie „penězovodů“, jako například Coca-Cola, Geico Insurance, Gillette a Washington Post Company. Buffett ještě nedávno oznámil plány k předání 85% akcií Berkshire stock pěti charitativním nadacím, přednostně Nadaci Billa a Melindy Gatesových.

Banky mají úmyslně komplikované balíčky poplatkových kombinací, řekl mi v rozhovoru pro server www.bankovnipoplatky.com investorský guru Buffett:

Fabiano Golgo – Vy sám vlastníte několik bank a ty mají rovněž své bankovní poplatky. Nemyslíte si, že by banky měly „dělat“ peníze spíše aktivním využíváním svých fondů a jejich investováním namísto přímého zatěžování svých klientů platbami za vcelku běžné služby, jako například používání bankomatu nebo třeba za výběr hotovosti na přepážce?

Warren Buffett – Víte, problém není v těch poplatcích samotných, ale v tom jestli cena za službu mně přinese více profitu než ztráty. Takže pokud poplatky banky požírají mé zisky, pak je to špatná banka. A měl byste se porozhlédnout po nějaké jiné, lepší. Protože ale každá banka – a já bych řekl, že úmyslně – má komplikované balíčky různých poplatkových kombinací, závisejících na objemech a typu služeb používaných klientem, je občas nemožné, zvláště na menších trzích, jako např. v České republice, kde není dostatečná konkurence, najít vyhovující alternativu. Peníze, které banky vydělávají, by neměly jít managementu, ale jejích vlastníkům, akcionářům.

FG – Co dělat, když není k dispozici více možností, když všechny banky mají podobné vysoké poplatky?

WB – To je bohužel úkol pro vládní regulaci, tržní síly v tomto případě nemohou prolomit triky bank, jako jsou kartely, monopoly anebo tajné dohody. Dokonce i ve velkých ekonomikách, jako v USA, se takové jevy občas vyskytují. Podle průzkumu Americké bankovní asociace většina klientů bankovní poplatky neplatí, konkrétně 53% neplatí nic, 14% platí mezi 4 – 9 USD a 24% platí 10 USD nebo i více.

FG – Myslíte si, že občanské iniciativy, jako například bankovnipoplatky.com mohou mít nějaký vliv na politickou reprezentaci ve smyslu regulace bankovních poplatků?

WB – Realisticky, závisí to samozřejmě na tom, jakou sílu mají bankovní lobbystické skupiny. Je pravdou, že nové demokracie často trpí tím, že populace není zvyklá vyvářet tlak na úředníky k prosazení svých potřeb a práv. V tomto kontextu nevládní organizace a ostatní občanské iniciativy postupují mnohem pomaleji.

FG – Co může v této situaci dělat klient?

WB – Ke snížení bankovních poplatků by každý měl aktivně hledat možnosti, které je vůbec schopen ovlivnit, nabízí se komunikace ohledně snížení poplatků v souvislosti s běžnými a spořicími účty. Mnohé banky je nabízejí pro klienty, kteří účty aktivně využívají, např. pravidelně u banky spoří. Na druhou stranu lze těžko očekávat nulové poplatky u klienta, který využívá aktivně bankomat a přitom na svém účtu udržuje jen minimální objem finančních prostředků. Ale hlavně, jedinou cestou je podporovat růst konkurence a regulace. Neexistuje žádný kouzelný vzorec. Ale když velcí investoři – bohatí lidé v zemi – začnou trpět vysokými bankovními poplatky, tak jsou to oni, kteří mají vliv a kontakty k uskutečnění potřebných tlaků na legislativu a zefektivnění regulace. Pokud ovšem neukládají své peníze v zahraničních bankách.

10. 02.

Populární kultura a česká identita

V současné Evropě je regionální identita chápána jako jeden z prioritních mechanismů identifikace. Oproti národním nebo etnickým identitám často zatíženým minulostí nabízí tato dosud málo reflektovaná a v národním kontextu často nepříliš atraktivní rovina identifikace zcela nové významy. Regionalistické proudy často čerpají svůj potenciál z pocitu křivd ze strany centra a ve středovýchodní Evropě bývají spojovány s konzervativním křídlem politického spektra, která definuje regionální identitu za pomoci primordiálních faktorů (společného původu, dialektu a dalších „objektivních“ znaků).

Obdobně patří slovní spojení „Evropa regionů“ i do ideologického arzenálu tzv. „Nové pravice“ (Alain de Benoist, Umberto Bossi nebo Jörg Haider).

Regionální identita tak může být svými kritiky chápána jako předstupeň vysoce exkluzivní etnické identity.

Populární kultura, chápána jako široce sdílené významy, názory a praktiky, vzniká jako hybridní produkt, tvořený na jedné straně sociálními a kulturními potřebami obyčejných lidí na svou zábavu a uvolnění a na druhé straně snahou producentů oslovit co nejširší obecenstvo a ovládnout trh.

Studium populární kultury, vycházející z již po desetiletí světově etablované disciplíny Cultural Studies, se přitom na akademických pracovištích v České republice začíná nesoustavně prosazovat až poslední dobou.

Proto spolu s občanským sdružením Centrum pro studium populární kultury připravujeme ve spolupráci s Ústavem hospodářských a sociálních dějin a Seminářem obecných a komparativních dějin Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (27.-28. května) konferenci na téma Populární kultura a česká identita.

Centrum pro studium populární kultury je nevýdělečnou, nestátní, neziskovou organizací, jejímž cílem je šířit povědomí o populární kultuře jako každodenní kultuře širokých vrstev a přispívat tak k poznání společnosti a její sebereflexi. Chce v českém akademickém prostředí dosáhnout širším etablováním přístupů oboru kulturních studií (Cultural Studies). Dále organizace vyvíjí kulturní a vzdělávací činnost.

Účelem konference je navázat potřebný kontakt mezi jednotlivými badateli a pracovišti zabývajícími se výzkumem populární kultury.

Konference představí fenomén populární kultury a možnosti jeho využití při studiu procesů formování české identity a její kontextualizace v rozmanitých společensko-ekonomických situacích, které se ve 20. století vystřídaly v českém prostoru.

Naše vědecké setkání si však klade za cíl podnítit především diskuzi o využitelnosti konceptů Cultural Studies na socialistickou a postsocialistickou společnost.

Konference je otevřená nejrůznějším odborným pohledům na fenomén populární kultury, pozornost však věnujeme následujícím tématům:

• etnocentrické a xenofobní postoje v české společnosti,
• podoby českého ateismu, agnosticismu, volnomyšlenkářství a konformismu,
• socialismus po česku – hierarchizace a rovnostářství,
• místa paměti moderního českého národa,
• české snění – sémantika českých utopií a tužeb,
• (post)socialistická každodennost – kontinuity a diskontinuity,
• subkultury v českém prostoru,
• regionální identity v populární kultuře.

Konference se koná v Moravské Třebové, nacházející se ve strategicky vhodném prostoru mezi Prahou, Olomoucí a Brnem. Moravská Třebová je také díky své poloze na zemských hranicích Čech a Moravy, na okraji svébytné etnografické oblasti Malá Haná a svou minulostí německého jazykového ostrůvku symbolickým a inspirativním místem.

09. 02.

Češi v Brazílii

Vystěhovalecká vlna z Evropy do Brazílie probíhala v druhé polovině XIX. století. Vystěhování organizovaly různé kolonizační spolky, navázané na vlastníky půdy nebo přímo na vlády v jihobrazilských státech. Nabízely vcelku výhodné podmínky pro vystěhování a získání půdy. Tyto spolky měly své zástupce např. i v Lipsku nebo Liberci.

Nejvíc českých emigrantů odjíždělo do zámoří přes Hamburk – až tisíc lidí za rok.

Přijížděli především do dvou států v jižní Brazílii – Rio Grande do Sul a Santa Catarina. V Rio Grande se usazovali v hlavním městě Porto Alegre a dále v Nova Petrópolis, Venâncio Aires, Jaguari, Guarani da Missões, Cero Branco nebo Agudo a dalších.

Ve státě Santa Catarina jde o města Joinville, Florianópolis, Rio Negrinho nebo São Bento (kde jsou především potomci vystěhovalců z oblasti Šumavy a z Liberecka a z Vratislavic). Celá jedna čtvrť je pojmenovaná podle Šumavy Bohmerwald, podle Liberce je pojmenovaná ulice Reichenberg, další podle Vltavy Moldau.

Brazílie je po USA největši přistěhovaleckou zemí XIX i XX. století. V Brazílii kupř. žije největší japonská komunita mimo Japonsko, největší německá komunita mimo Německu i největší Arabská komunita mimo Arabském světě (povětšinou z Libanonu, Syrie, Palestiny). Je jich v Brazílii celkově asi 10 milionů Libanonců dokonce více nežli v Libanonu. Celkově je v Brazílii okolo 25 milionů "Ítalo-brasileiros".

Více zde:
http://www.rozhlas.cz/leonardo/svet/_zprava/380892

http://remix.nicm.cz/z-cech-do-brazilie-cesta-za-krajany-2-dil/

http://www.radio.cz/cz/rubrika/krajane/v-brazilii-se-cestinu-vedle-nasich-krajanu-ucili-i-cesti-nemci

http://www.czechinvest.org/cechy-a-brazilce-spoji-technologie-pro-kosmicky-vyzkum-a-vyroba-letadel

(Podle rozhovoru s Petrem Polakovičem, ktery se už několik let zabývá vystěhovalectvím českých obyvatelů do Brazílie.)

08. 02.

Když chtěl být Karel Kühnl premiérem...

Současný velvyslanec ČR v Chorvatsku Karel Kühnl, jako odstupující ministr obrany podepsal těsně před jeho odchodu kontrakt na dodání transportérů Pandur. Zakázku dodnes prověřuje policie několika zemí. Na zákulisních dohodách o armádní zakázce na obrněné transportéry v hodnotě více než 14 mld Kč se údajně podíleli i Stanislav Gross a Martin Barták. Byl nákup transportérů Pandur a vozidel Tatra předražený?

Když jsem s KK dělal rozhovor, Kühnlovou jasnou ambicí byl stát se premiérem. Ačkoli původně doufal, že by se mohl stát lídrem slepence politických stran, zvaného Čtyřkoalice, toto křeslo připadlo Cyrilu Svobodovi. Ten si ho však příliš dlouho neudržel a Kühnl, jako bájný Fénix, překvapivě dostal to, oč usiloval od samého začátku. Byla to jeho jediná šance, jak stanout na postu premiéra.

Bydlel v bytě 5+1 o 170m2 na Praze 6, kam se přestěhoval z bytu 2+1, ve kterém bydlel předtím. . Okolnosti ohledně získání bytu mělí nejasnosti, protože ho dostal, ještě když bydlel ve velvyslanecké rezidenci v Londýně, dva roky ho držel prázdný, než se s rodinou konečně vrátil do Prahy. Kühnl za schválení výměny bytu Praze 6 jako dar poskytl částku 617 000 Kč. Úředníci s pravomocí schválit transakci se ani nesešli - jak je takových případech obvyklé - a výměnu schválili. Po dvou letech byl dům zprivatizován nájemníky a z tohoto titulu doplatil Kühnl dalších 700 000 Kč. Zaplatil tedy 12 400 Kč/m2, čili celkem 1 300 000 Kč. Realitní makléři usuzovali, že tržní cena tohoto bytu byla tehdy 5 000 000 Kč.

Když jsem mu oznámil, že pro Lidové noviny jsem ho chtěl ukázat nejen jako politika, ale i jako člověka, téměř útočně (minimálně nezdvořile) mi dal najevo, co si o takovém článku myslí: „Na to já kašlu!” - a dodal, že od něj neuvidíme fotografie z dětství nebo jeho rodiny. „Nemám čas je hledat“, tvrdil. Pevně věříl, že pro veřejnost byl důležité znát pouze jeho profesionální úspechy a program jeho strany. Argument, že lidé chtěli znát i lidské stránky svých politických vůdců - také proto, že aby mohli vypovídat něco i o nich samých - na něj nezapůsobil. „Nejsem herec“ a smetl toto téma ze stolu. Chtěl jsem vidět, jak vypadal jako mladík v sedmdesátých letech, jestli měl například dlouhé vlasy... Následovalo suché „ne, neměl jsem dlouhé vlasy”. Měl rád rokenrol? Žádná odpověď - před začátkem rozhovoru byl plně zabrán do čtení nějakých dokumentů o Čtyřkoalici.

Jeho mluvčí se poměrně chytře snažíl nepříliš přátelský vztah svého šéfa k novinářům zmírnit vysvětlováním, že mu toto chování ztěžuje práci - související s vytvářením Kühnlovy image -, ale na druhé straně to „jasně ukazuje, že pan Kühnl bere svou práci vážně”, což měl být důkazem toho, že není populista. Tato posedlost udržovat před veřejností své soukromí v tajnosti ale vyvolávála otázku, zda něco neskrývál nebo zda pro něj minulost nebyl něčím nepříjemná...

Jelikož je synem komunistické funkcionářky (minimálně do roku 1997 byla jeho matka hospodářkou uliční organizace KSČM na Bílé Hoře) objevily se spekulace, že Jan Kasal hlasoval proti jeho zvolení lídrem Čtyřkoalice právě z tohoto důvodu. Nakonec se jím však po překvapivé rezignaci Cyrila Svobody stal stejně, takže se zdá, že odlišná politická orientace jeho matky v tom asi nehrála roli. Bývalý kolega z rádia Svobodná Evropa naopak fakt, že jeho matka je komunistka, považoval za jednoznačné plus, protože prý svědčí o Kühnlově demokratickém přesvědčení. V roce 1978 ho několik týdnů před ukončením studia dokonce z politických důvodů vyloučili z Právnické fakulty Univerzity Karlovy (což ho vedlo k rozhodnutí emigrovat). Jeho otec a sestra byly údajne také spjati s komunistickou stranou, ani jednoho se mne ale nepodařilo sehnat k vyjádření. Kühnlova sekretářka o něm neměla „žádné informace mimo politické spektrum”.

Když jsme se spolu sešli podruhé, bylo vidět, že se necítíl ve své kůži; prohlásil, že neměl moc času a snažil se, aby naše sezení bylo co nejkratší, zřejmě aby se vyhnul přílišnému zasahování do soukromí. Stále hleděl na papír, kde byly napsané moje otázky, jako by se snažil uhodnout, co přijde dál. Ale jak rozhovor pokračoval, postupně se začal uvolňovat; ruce se mu zklidnily a vyrovnal se mu dech i hlas. Dokonce se i usmál. Po skončení rozhovoru mi konečně podal ruku. Přesto však působil jako člověk, který se řídíl pouze logikou, ne city. Člověk, který měl hluboká vnitřní přesvědčení a chce, aby se svět soustředil jen na ně.

Dva z jeho spolupracovníků o něm řekli, že byl téměř pedant, ale ne ve špatném smyslu. Mysleli tím, že Kühnl přesně věděl co a jak chtěl věci. Dávál si nesmírně záležet na svém vzhledu a stylizoval se jako anglický gentleman. Dokonale se oblékál; vlasy - na rozdíl od většiny politiků – měl učesané a úhledne přistřiženou bradku.

Jeho stylizace zahrnuje i volbu alkoholu (ačkoli ho pije jen málo): není jím pivo nebo víno, nýbrž whisky. Dbal na to, aby svého tiskového sekretáře naučil, jak připravovat „jednoduchou” a „míchanou” whisky. Jen škoda, že sekretář byl abstinent. I když v tomto případě - jako dobrý zaměstnanec s dobrým platem - se obětoval a drink vypil. Kühnlova láska ke skotské byla (je?) tak velká, že koupil „několik čtverečních stop rašeliniště, z něhož se bere rašelina pro skotskou whisky“, řikal.

K jeho obyčejům patřílo i dobrý doutník, i když ne tak často, a i když řikal, že byl proti cigaretám. Neměl poradce na image, tak jako mnoho politiků, protože věříl vlastnímu vkusu, získanému během let pobytu v Rakousku, Německu a Spojeném království. Byl velmi precizní a vědomý si svého vzhledu. Podle jedné z historek, kterými se bavíli jeho spolupracovníci, měl jít do diskusního pořadu v České televizi a protože počítal s tím, že stůl ve studiu nezakrývá nohy hostů, rozhodl se vzít si dlouhé ponožky, protože kdyby si dal nohu přes nohu, diváci by mohli zahlédnout jeho holou kůži a chlupy...

Televizní štáby z ČT a Novy tehdy tvrdíli, že při natáčení je Kühnl proslulý svým smyslem pro pořádek, ale i svými nároky. Chtěl znát detailní dramaturgii pořadu a stále si byl vědom toho, která kamera ho zabírál. A vždycky byl dobře připravený, se svazkem lejster před sebou. Na rozdíl od mnoha jiných politiků, kteří jdou rádi s novináři na pivo nebo na večeři a tím tak dají prostor k případnému vzniku vzájemných sympatií, Kühnl nechodíl na pivo ani se svým týmem. Jeho mluvčí ho srovnávál se svým předchozím šéfem: „Zatímco Jan Ruml mě bral na skleničku, na večeři se svou ženou nebo o víkendu na svou chatu, Kühnl je ohledně své rodiny a domova velmi zdrženlivý. Jeho ženu jsem viděl jen jednou, děti nikdy.“

Říkál taky, že jeho šéf uměl věci podávat velmi výstižně, že byl opravdovým mistrem českého jazyka. Cokoli řekl, do písmene to i míníl. A nedovolíl, aby se jakýkoli dokument, prohlášení nebo i obyčejná tisková zpráva dostala na veřejnost dřív, než byla velmi pečlivě zkontrolována. Byl známý sklonem hádat se o špatně umístěnou čárku či nevhodný výraz. Dokud text nebyl zcela přesný, nenechál ho schválit. Dokonce měl i poradce pro neverbální komunikaci, který ho učíl, jak se vyjadřovat mimoslovně - další důkaz toho, jak je posedlý dokonalým ovládáním svého vyjadřování.

Jeho spolupracovníci říkalí, že při každodenní práci nebal se své kolegy upozornit na chybu. Nikdy se ale nenechál unést hněvem. A o deset minut později se i na největší faux-pas prý zapomnel a prokračovalo se dál.

Britský spisovatel, novinář a dramaturg českého původu Benjamin Kuras byl s Kühnlem několikrát na večeři, když byl ještě velvyslancem v Londýně. Říkál: „Vždycky jsem ho pokládal za korektního, spolehlivého a férového, a o nic víc sebestředného a domýšlivého, než je u politiků očekávaný průměr. Často jsem si říkal, kéž by se bral trochu víc s humorem, méně důležitě“, i když připouštíl, že „beru na vědomí, že tím bych od diplomata, přerostlého v politika, žádal nemožné“.

Kolega ze starých dob, kdy Kühnl pracoval pro rádio Svobodná Evropa v Mnichově tvrdíl, že už tehdy byl považovaný za „hodného chlapce“, plně soustředěného na to dostát svým závazkům, který se vždycky snaží podat maximální výkon.

Kdysi chtěl být sportovním novinářem, ale nemohl už najít si čas na tenis, plavání a jízdu na kole.

S manželkou Danielou se potkal v Mnichově a vzali se v roce 1983 ve Vídni. Vyrostla ve Velké Británii poté, co její rodiče v roce 1968 opustili Československo. Vystudovala českou a ruskou literaturu v Glasgowě. Ačkoli se Daniela stará o domácnost, on si sám žehlí košile. Na této činnosti trvá, prý je to pro něj téměř terapie: „Vždycky jsem si sám žehlil košile. Jsem na to tak zvyklý, že mi to jde velmi rychle.“

Když se Kühnl vrátil zpět do vlasti, jeho rodina zůstala v zahraničí. Daniela se přistěhovala do České republiky (a poprvé v ní začala žít) až v roce 1997, když její manžel přestal být velvyslancem. Děti mluvili česky i v Anglii, protože jejich rodiče i prarodiče doma vždy mluvili rodným jazykem. Museli se jen přizpůsobit nové realitě.

V lednu 2006 bylo ve sdělovacích prostředcích oznámeno, že se stane předsedou dozorčí rady Aero Vodochody, což se setkalo s kritikou řad politiků, neboť byl jako ministr obrany privatizace Aera účasten. Následně však oznámil, že přijme nabídku kariéry v diplomacii.

Kühnl odmítá srovnání nákupu pandurů Česka, které platilo 134 milionů korun za jeden kus a Portugalska, které stál jeden pandur 40 milionů. Prý kvalita vozů, které země dostali se nedá srovnávat. Zatímco Portugalsko dostalo jen základní verzi vozu, Česko obdželo rozšířenou verzi.

Bývalý premiér Stanislav Gross také odmítá, že by měl s kauzou cokoli společného. "Já jsem se na dohodách ani podílet nemohl. O této zakázce se rozhodovalo rok, respektive tři roky po mém odchodu z vlády," uvedl pro deník Právo.

Až čas ukáže.

08. 02.

Nový král televize jsem já

Na Aktuálně.cz se píše, že "Éra dominance TV Nova končí, nový král tu zatím není". Není to pravda. Nový král jsem já. A ty. My všichni, kdo máme internet. [http://aktualne.centrum.cz/kultura/televize/clanek.phtml?id=689844]

Televize ztrácí své diváky stejně tak, jako v roce 1989 ztrácela své členy KSČ, a to ze stejného důvodu: ztratila na významu. Koncepce, že někdo bude sedět s dalšími lidmi v místnosti a dívat se na stejný program, protože jej nabízí nějaká televizní stanice, začíná být, podobně jako u té KSČ, pouze záležitostí starších lidí. Diváci už nechtějí být "zaparkováni" na svých gaučích a koukat na televizi.

Už nechceme podléhat mocnému programovému řediteli, přinejmenším ne v takové míře jako dřív. Oproti současnému vytváření programové skladby se role televizních společností změní a bude spočívat v generování a archivování obsahu.

Jednoduchost TV - zapnout a přepínat, dokud člověk nenarazí na něco, co se mu líbí, a dívat se, dokud se mu nezačnou klížit oči - vždy bude mít navrch nad komplikovanějším modelem a vždy bude tím, co užívání televize charakterizuje. Jenže lidé si také přejí volbu a mít nad věcmi kontrolu. Kolik střetů a frustrací si pamatujeme z dob, kdy jsme museli fakticky akceptovat to, na co se chtěla dívat matka, otec nebo žena? I když televize kvůli počítači nezanikne, bude ztrácet na významu, stejně jako rozhlas nebo kina v době, kdy si k sobě televize přitáhla největší podíl potenciálních diváků.

Mnozí stále dáváme v některých věcech - zprávy, sportovní akce a mimořádné události - přednost "živé" televizi před počítačem, ale čím dál tím více si budeme chtít stáhnout program, abychom se na něj podívali později.

Ano, staré zvyky jen tak snadno nemizí, takže v dalších přibližně deseti letech bude spousta televizních přijímačů stále automaticky zápnutá bez ohledu na to, jestli se díváme na to, co vysílá.

TV Nova byla totiž dobře zavedenou značku vybudovanou prostřednictvím personalizovaného vztahu Vladimíra Železného s davem diváků, kteří ztratili orientaci v důsledku změny hodnot doprovázejících změnu režimu a hledali záchytný bod v novém, komplikovaném světě. Železný nevybudoval pouhou televizní stanici, ale stanici s lidskou tváří. A se svou tváří strýčka profesora. A ono to fungovalo.

Jenže stejně jako u Dallasu se věci mění a námět z Texasu už není tak atraktivní. Diváci si nyní přejí vidět svůj obličej ve své televizi. Nova, která byla "naší televizí", se musí stát "mojí televizí", chce-li přežít další desetiletí.

Z televize odteče spousta peněz za reklamu, protože nikdo neví, co divák dělá, když začne reklamní přestávka: může odejít z místnosti, začít si povídat nebo přejít na internet, na němž se mohou inzerenti dostat přesně k těm, které chtějí oslovit. A v novém digitálním světě, kdy budeme mít k dispozici mnohem více kanálů, se i ti tradičnější diváci stanou méně loajální až zjistí, že pro ně existuje i jiná nabídka.

Skutečný potenciál televize - možnost dívat se, na co chcete, kdy chcete, kde chcete, a to prostřednictvím celé řady elektronických přístrojů - se uplatní a tradiční televizní stanice, které se tomu nepřizpůsobí, své diváky ztratí.

Existovala doba, kdy lidé jako Železný nebo výkonný ředitel CBS TV William S. Paley, v Brazílie Walter Clark, kteří měli nadání rozpoznat, co si masy opravdu přejí, dokázali diktovat, co bude ve večerním vysílání určeném divákům sedícím na sedačkách s rodinnými příslušníky. Dnes, kdy nám dal internet příležitost hledat a vytvářet si vlastní oblasti zájmu, se stane TV jakousi samoobsluhou.

Staneme se Železnými sami sobě.

06. 02.

Poplatky demotivují banky přemýšlet, jak efektivněji investovat peníze

Steven Antonakes monitoruje pro Bílý dům, jakým způsobem největší americké banky uvádějí na trh a jak prodávají bankovní produkty, jako jsou kreditní karty, běžné účty, půjčky a bankovní poplatky a jestli při tom neuvádějí zákazníky v omyl nebo nezneužívají svého postavení. Poznatky jsou předávány nedávno vytvořenému Americkému výboru pro finanční ochranu zákazníků.

Fabiano Golgo – Dříve jste pracoval pro dohled nad bankovním sektorem v Massachusetts, nyní se prezident Barack Obama rozhodl jmenovat vás šéfem této nové vládní agentury, která bude dozírat na americké banky. Můžete z této pozice regulovat bankovní poplatky?

Steven Antonakes – Není nezbytné regulovat nebo bankám říkat, jak by měly poplatky stanovovat, ale jistě nebude od věci široce publikovat porovnávání výše bankovních poplatků jednotlivých bank, takže zákazník bude mít možnost si zvolit banku, která mu bude co nejvíce vyhovovat a zároveň si stanovit limit, co má nebo nemá být dále zpoplatněno. Konec konců, pokud si banky účtují bankovní poplatky za každou i sebemenší službu, nenutí je to přemýšlet o tom, jak lépe a efektivněji investovat peníze, které máme u nich uloženy. Amerika je ovšem pyšná na to, že je zemí, kde vše řídí a vyrovnává trh a síla zákazníků. Takže mým úkolem je dohlédnout a možná i vytvořit tlak či dokonce zveřejňovat případná zneužívání, ne však strkat nos do jejich byznysu pokud to nebude ve veřejném zájmu a zároveň pokud na to neupozorní jiný regulační orgán. Protože je to zcela nová instituce založená prezidentem Obamou, je to vzrušující příležitost ji budovat od základů.

FG – Může tato agentura podpořit vytvoření bezplatného mobilního bankovnictví pro chudé? Mohli by Afroameričané, Hispánci a chudé komunity profitovat na americké ekonomice, kdyby služby jako M-Pesa se staly realitou rovněž v USA?

SA – Americký kongres ustavil tuto agenturu pro to, aby vyjádřil své obavy z toho, že bankovní regulátoři byli příliš úzce zaměřeni na bezpečnost a zdraví bank, aby zaručila, aby instituce nebyly schopné nezdravých praktik, jako jsou půjčky, které si klienti nemohou dovolit nebo nejsou schopni je splácet, nebo navyšování kreditů zákazníkům, kteří již jsou v hlubokých dluzích, což vše vedlo téměř k bankrotu v USA. Mým úkolem a odpovědností bude zastavit takovéto chování bank a zajistit, aby byly nabízeny takové služby a produkty, které jsou v souladu s finanční situací klienta. Přivítal bych určitou adaptaci systému M-Pesa, který je využíván v Keni a v jiných zemích, pro chudší populace v USA, toto je však za hranicí mých pověření.

FG – Dobře, vy jste se v Massachusetts stal známým svým ostrým vystoupením proti agresivním půjčovatelům peněz, kteří se zaměřovali na chudé, tlakem na banky, aby uvolňovaly více informací o bankovních poplatcích a byl jste otevřený i dalším akcím, navrhovaných zákaznickými aktivisty. Nebudete v tom dále pokračovat nyní, když jste ve Washingtonu?

SA – Budeme dělat to, co je v limitech našeho mandátu, vytvořeného a řízeného prezidentem Obamou. Mohu otevřít diskusi o bankovních poplatcích, budu však dělat jen to, co rozhodne Bílý dům.

[Tento rozhovor jsem dělal pro www.bankovnipoplatky.com]

06. 02.

Chlapi jsou borci, zatímco ženský jsou děvky

Když muž "ojede" každou chvíli jinou ženu, je to borec, když se žena "spustí" s druhým mužem, je to děvka... Proč? Zatímco muži mají mnoho možností jak uspokojit své sexuální touhy, ženy to i v dnešním „emancipovaném“ světě mají složité. Ve světě ovládaném muži se od žen minulých generací většinou očekávalo, že svou sexualitu přizpůsobí přáním a potřebám svého manžela. A zatímco u mužů je do značné míry přijatelné, aby otevřeně vyjadřovali svou touhu po větším množství žen, aniž by je společnost za to odsuzovala, ženy, které se rozhodnou být otevřeně promiskuitní, jsou ze společnosti vylučovány.

V takovém prostředí se pak nevázaný, anonymní, čistě tělesný sexuální styk – považuje se hlavně za mužské záležitosti.

Sexuolog Petr Weiss říká, že zatímco muži jsou v sexu méně vybíraví a mají sklon i k anonymnímu sexu, ženy (protože evolučně musely mnohem více dbát o kvalitu svých sexuálních partnerů už jen z hlediska možného otěhotnění), jsou podstatně selektivnější než muži.

Reprodukční úspěšnost žen byla přímo úměrná jejich schopnosti vybrat geneticky co nejkvalitnějšího a současně i oddaného sexuálního partnera. Weiss tvrdí, že pokud by se mělo uvažovat o eventuálních pocitech viny nebo studu, respektive o jejich absenci, tak v tom hraje rozhodující roli religiozita.

Americký antropolog a psychiatr Tim Hall říká, že v zásadě utajený vlastní sexuální touhy vychází ze staletími modelovaných lidských představ o rozdílných rolích obou pohlaví, které jsou ještě pořád v rozporu se sociálními a kulturními změnami, k nimž v moderní době došlo: „Ženy jsou vychovávány pro pasivní úlohu příjemce. Když se ženy snaží zaujmout aktivní sexuální roli, muže to často poleká.“

V důsledku toho je podle něj méně pravděpodobné, že budou ženy otevřeně hledat uspokojení svých tajných přání: „V mužích - kteří po tisíce let plnili společenskou roli lovců a živitelů - je určitá instinktivní složka, která je vede k tomu, že odmítají ženy, jež se zdají příliš dostupné.“

Tento přístup podle Halla vysvětlují hluboce zakořeněné instinkty související s reprodukcí a evolucí. Když žena například vyjádří sexuální touhu, může tak vysílat k muži signál, který jeho podvědomé oblasti myšlení varuje, že v touze po fyzickém potěšení může být jednou nevěrná.

Antropologové zase tvrdí, že naše tradiční sexuální role měly v raných dobách lidstva svůj praktický účel: oddělení povinností umožňovalo větší úspěch rodiny nebo kmene. Ale Hall zároveň dodává, že tyto z generace na generaci předávané postoje „zanechaly velké stopy v naší genetické výbavě." Instinkty, které z ní vycházejí, by však podle jeho názoru nemusely mít až takovou rezonanci v našem moderním světě, kde mají ženy nezávislé a rovnoprávné postavení“.

„Kulturní a společenské změny se odehrávají rychleji než změny genetické. Muži budou ještě dlouho mít tendenci si vybírat ženy, které jim porodí zdravého potomka, které se budou starat o jejich blaho a které nebudou patřit nikomu jinému,“ říká dále Hall. I když u českých mužů moc nefunguje tradice machismu, jež v jiných společnostech ovlivňuje vzorce mužského chování.

04. 02.

Jak se stárne počesku

Po pádu minulého režimu se politických, ekonomických i kulturních záležitostí české země ujali mladí lidé - na starší se pohlíželo s podezíravostí, byli považováni za neschopné a nehodící se pro novou dobu, za zkažené tím, jak byli systémem po čtyři desetiletí udržováni v dětinských postojích. Vznikla nevyslovená věková diskriminace.

V dnešní České republice je úroveň komunikace mezi generacemi velmi nízká. Většina dospělých ponechává své rodiče jejich vlastním zdrojům obživy a osobní kontakt s nimi omezuje na sváteční příležitosti jako jsou Vánoce, případně na oboustranné pragmatické potřeby, přičemž se projevuje jen velmi málo emocí. Zatímco celosvětovou tendencí je odklon od nukleárních rodin, inspirovaný minulostí, takže staří lidé již tolik nepostrádají blízkost, některé kulturní a historické důvody dodávají tomuto trendu v Čechách zvláštní příchuť.

Komunikace jen praktická
Díky přísné výchově českých matek a velmi rozšířenému flegmatickému chování českých otců není neobvyklé, že děti vyrůstají v nedostatečně blízkých vztazích se svými rodiči, což později často vyústí v citové odloučení při odchodu dítěte z domova. Důraz, který čeští rodiče kladou na přísnou ukázněnost, zpravidla není kompenzován jinými druhy komunikace mimo tu praktickou. Rodiče se stávají symboly vynucování vlastního souboru povinností, přičemž často vykazují naprostou neschopnost upravit své požadavky podle skutečností moderní doby nebo se přizpůsobit specifickým potřebám svých dětí.

Česká výchova se stále podobá severoamerické výchově z padesátých let 20. století, kde obrovská propast mezi vnímáním starých a nových generací - dobře vyjádřená tichým pocitem úzkosti v Rebelovi bez příčiny Jamese Deana - kulminovala v bouřlivých šedesátých letech. I když se starší lidé v menších českých městech těší mnohem užším vztahům se svými nejbližšími rodinami, nejsou jejich názory, myšlenky a potřeby většinou brány příliš vážně. Místo obdivu ke svým zkušenostem jsou často přezíráni, až na pomoc s domácností, pro kterou je lze využít, protože nejsou tak omezeni časem.

Ale jak je to jinde? Není ve většině společností pohlížet na staré lidi jako na méně důležité běžné?

Důvěrnost na dálku
Za uplynulých sto let se průměrná délka života zvýšila prakticky o padesát procent. Kombinace rychle klesající porodnosti na jedné straně a prodlužování života na straně druhé se brzy stane zkouškou postavení starších lidí - nebude třeba podporovat pouze spoustu neobyčejně energických babiček, ale pravděpodobně také pradědečky a prababičky.

Pohled na stáří ovlivňuje zdravotní stav, příjmy, kultura a blízkost rodinných vztahů. Severoamerická kultura miluje mládí. Naopak Japonci pohlížejí na staré lidi jako na pokladnice tradice a moudrosti a proto je uctívají. Pohled Číňanů je velmi podobný, ale mezi dvěma sty milionů nových obyvatel měst patřících ke střední třídě se rychle mění. Stejně jako zde existuje i tam nově vzniklý trend přehlížet staré lidi jako lidi nespojené s novou dobou.

V latinských zemích staří lidé pomáhají tím, že se starají o vnoučata a když je to možné, dávají svým vnoučkům kapesné či dárky, které by jim rodiče nekoupili. Jsou vnímáni jako velmi cenný majetek, mají důležitou roli v každodenním životě svých dětí a vnoučat. Nejen v latinských zemích bydlí staří lidé ve společné domácnosti se svými ženatými či vdanými potomky. Obvyklé je to i ve Středomoří a v některých severoevropských venkovských zemědělských kulturách, například v Irsku a některých částech Francie, kde je půda hlavním rodinným majetkem a dědic sdílí domácnost s rodiči až do jejich smrti, kdy ji převezme sám.

Staří lidé v Severní Americe jsou často izolovanější, žijí v sanatoriích nebo zvláštních pečovatelských domech, tráví svůj čas se svými vrstevníky a generace se spolu tolik nesetkávají. Je zde však rozšířené a často přítomné kulturní poselství, které říká, že starým patří uznání za to, že podporovali své nyní dospělé syny a dcery, a úcta k jejich životním zkušenostem. V severoamerických společnostech si navíc starší lidé často udržují ekonomickou sílu, která jim zajišťuje určitou nezávislost a umožňuje občas finančně podpořit své děti a vnoučata. Tento přístup ke stáří byl značně ovlivněn vývojem Spojených států amerických. Geografická pohyblivost ve stoletích s pomalou dopravou a značnou negramotností přerušila kontakty s jejich mladými příbuznými, kteří zůstali na starém kontinentě. Podezíravost vůči vládním institucím evropského stylu a averze vůči hierarchii přispěly rovněž k větší nezávislosti starších lidí jak na vládě, tak na přímé pomoci potomstva.

Ve velké části severozápadní Evropy si starší lidé také vedou vlastní domácnosti tak dlouho, dokud to fyzicky zvládají, a pouze zřídka je sdílejí se svými dospělými ženatými či vdanými dětmi. Mohou se však přestěhovat k příbuzným ve chvíli, kdy již nemohou být nezávislí ze zdravotních důvodů. Severoevropský folklor z dob středověku dokonce nemá žádné iluze o mezigenerační podpoře a dlouho zprostředkovával varování starým lidem před nebezpečím, jaké jim hrozí, když svěří sebe a svůj majetek do péče svých dětí.

Sociolog Leopold Rosenmayr charakterizoval severoevropskou rodinu „důvěrností na dálku". Členové rodin ze všech společenských úrovní se vzájemně podporují a pomáhají si z nejrůznějších hmotných a emocionálních důvodů, ačkoli je nevyjadřují doteky nebo citovými vyjádřeními ani častým navštěvováním. Moderní formy komunikace jen usnadňují kontakt i na velké vzdálenosti. V zemích jako je Švédsko, Norsko, Holandsko, Dánsko či Kanada a USA je běžné, že staří lidé mají přístup k internetu.

Ve slovanském světě jsou podle údajů OSN v nejhorší finanční situaci staří lidé z Ruska, zatímco nejaktivnější a nejuspokojivější život vedou Slovinci.

Stáří nezná svou roli
Nevšímavost ke stáří nejvíce ovlivňuje fakt, že postrádá svou roli. Staří čeští občané často zůstávají bez pomoci a kontaktu ze strany rodiny a s nedostatkem peněz na samostatný uspokojivý život. Navíc jejich předchozí život v systému, který jim neumožnil rozvinout samostatné chování a uvažování, takže je odřízl od možnosti mít vlastní sny - místo toho, aby jim byla vnucována kolektivistická role - v kombinaci s dalšími faktory jim zabraňuje úspěšně převzít kontrolu nad vlastním životem. Místo toho vede k vyšší úrovni existenční úzkosti a deprese, než lze najít v jiných evropských zemích. Protože převážné většině režim neposkytl žádné příležitosti vedoucího postavení, nejsou dostatečně psychologicky silní na to, aby si vybudovali uspokojivý nezávislý život.

Dalším faktorem ovlivňujícím český postoj ke stáří je zdejší vztah k náboženství. I mezi lidmi, kteří nejsou ateisté, lze vidět méně ortodoxní a dogmatický přístup k církevním praktikám a teoriím. Tato nezásadní role náboženství v životě má vedlejší účinek: ústní tradice a rodičovská výchova se velmi málo věnují mravním zásadám. Morálka je relativizována a hlavní zaměření české společnosti je na konkrétní a praktické věci, přičemž subjektivní a duchovní ustupují do pozadí. I v poslední době rozšířený zájem o tarot, astrologii a další „konzultační" mystické disciplíny sám o sobě ukazuje místní tendenci hledání něčeho praktického - dokonce i v duchovnu.

Když uvážíme současnou světovou převahu společností, v nichž je hlavní krása a mládí, a fakt, že dnešní mládež - která bude muset podporovat zástupy starých lidí ze svých daní - se vyvíjí rychleji než skutečné vztahy, je téměř nevyhnutelné, že senioři budou ponecháni svým vlastním prostředkům. Skutečností se také stává nová forma rodiny: homosexuální a lesbické páry a jejich adoptované nebo vlastní děti, staří muži, kteří si berou mladé ženy (schopné se o ně později starat), nepříbuzní lidé sdílející spolu domácnosti za účelem oboustranné finanční a citové podpory.

Svět čelí bezprostřední složité otázce, co udělat s tolika lidmi v pokročilém věku, kteří jsou natolik zdraví, že stále chtějí být plnohodnotnými členy společnosti.

Historie stáří
Obecně rozlišujeme čtyři typy stárnutí: chronologické, biologické, psychologické a sociální. Pevným prahem chronologického stáří byla dlouho byrokratická potřeba stanovovat věkové limity pro práva a povinnosti, jako je vojenská služba, penze nebo způsobilost k veřejné službě. Tato praxe se stala ještě výraznější ve dvacátém století, kdy se společnosti ještě přísněji rozvrstvily, zejména na začátku a konci života, protože byl pevně stanoven věk pro začátek a konec školní docházky, právo volit a řídit auto, odchod do důchodu a vyplácení penzí.

Funkčního stáří je dosaženo tehdy, pokud jednotlivec již nemůže vykonávat úkoly, které se od něj očekávají, třeba placenou práci, a to buď z biologických, nebo psychologických důvodů. Naproti tomu kulturní stáří přichází tehdy, když je jednotlivec považován za starého podle norem společnosti. Je to vyjádření hodnotového systému společnosti a může definovat jednotlivce jako staré vzhledem k jejich oblékání, jazyku, ideologickým tendencím, vzhledu, zvykům, estetickému a kulturnímu vkusu a jiným, podobně přijímaným ukazatelům.

Pojem stáří byl pevně zakotven ve všech známých historických kulturách a měl mnoho významů a použití. Ve starém Řecku končila formální povinnost vojenské služby až v šedesáti letech a odváděni byli skutečně i padesátníci. V rukopisech ze starověkého Říma byli za staré považováni lidé v různém věku od čtyřiceti do sedmdesáti let. Ve středověké Anglii v řadě zákonů od Nařízení o pracovnících z roku 1349 dále přestávali být muži a ženy ve věku šedesáti let povinni sloužit podle pracovního práva, nebyli stíháni za potulku a nemuseli vykonávat vojenskou službu.

Starobní důchody byly zaváděny od 80. let 19. století ve všech rozvinutých zemích, ale v každé zemi podle jiných zásad a z jiných důvodů. Tam, kde bylo motivací hromadné strádání starších lidí způsobené chybějícími ochrannými a poznamenávajícími účinky systému péče o chudé, byly důchody nepříspěvkové a byly zaměřeny na velmi chudé, často speciálně na ženy, jako tomu bylo v Dánsku v roce 1891, na Novém Zélandě v roce 1898, nebo ve většině australských států v době federace roku 1910. Tam, kde byly hlavní motivací tlak ze strany politiků, případně jejich touha podminovat rozvíjející se dělnické hnutí, jako tomu bylo v Německu roku 1889, byly založeny na pojištění a zaměřeny hlavně na bezpečně zaměstnané, vesměs mužské pracovníky.

Ve Francii bylo osmnácté století obdobím, kdy se staří lidé těšili přízni a kdy získali pozitivní postavení. Jedním ze znaků této zvýšené společenské vážnosti bylo první zavedení penzí pro státní úředníky. V Británii k žádné podobné změně v postavení stáří nedošlo. Chudí staří britští občané do konce tohoto století spíše nemohli očekávat žádnou chudinskou podporu. V osmnáctém století však byly v Británii systematicky zavedeny důchody pro státní úředníky, ačkoli spíše než znakem uznání byly výsledkem profesionalizace vlády: penze byly přijatelným prostředkem, jak zbavit státní správu těch, kteří již zestárli tak, že přestali být užiteční.

V průběhu století, ve kterých vysoká úmrtnost znamenala, že rodiče mohli přežít své děti, neměli všichni staří lidé rodiny, které by je podporovaly. V Anglii sedmnáctého a osmnáctého století odhadem až jedna třetina žen ve věku šedesáti pěti let neměla naživu žádné děti. V polovině devatenáctého století měly své potomky naživu pouze asi dvě třetiny pětašedesátiletých žen. Ve Francii osmnáctého století byl průměrný věk, ve kterém člověk ztratil otce i matku, třicet let; v sedmdesátých letech 20. století to bylo 55 let.

ilustrace: Mikuláš Křepelka

04. 02.

Kacířský Čech Václav Klaus: David bojující proti Goliáši z Bruselu

Proč si byrokraticky orientovaní Evropané myslí, že se ve všech věcech musí dosáhnout jednoty a konsensu? Proč si Evropané myslí, že neshoda se rovná agresi? Všichni víme, že Václav Klaus je proti Evropské unii, že nevěří, že globální oteplování způsobuje člověk, a že je husita. Nařizovat mu, aby se přestal chovat tak, jak je to pro něho charakteristické, je v nejlepším případě rozporné. Klaus má plné právo postavit se proti tak děsivé připomínce loutkově mechanického hlasování podle přání Kremlu, která se objevuje v bývalých satelitních zemích sovětského bloku co se týče zákony z EU. Co to má znamenat, tahle představa v Evropě - která se zdůrazňuje v zemích bývalého socialistického bloku - že je potřeba mluvit jednotným hlasem?

No a co, že Klaus bojuje proti větrným mlýnům s Janou Bobošíkovou jako svým Sancho Panzou? Cožpak Francouzi také často nebojovali za své jídlo a další své tradice způsobem, který se nám zdál pošetilý?

Jestliže Klaus věří, nebo předstírá, že věří, že by Lisabonská smlouva dovolila všem těm strašlivým Němcům, aby se začali ucházet o svá práva, to je jeho právo. Právo, jemuž se těší, protože ho jménem všech Čechů dostal od jejich parlamentních zástupců. Klaus dobře reprezentuje maloměstského Čecháčka, který podezřívá zahraniční autority a nedůvěřuje vlastním institucím. Takového Čecháčka, který také miluje konspirační teorie.

Demokracie bez práva na to věřit v pitomosti a říkat pitomosti nahlas není demokracie. Osobně považuji veškeré zákony či kulturní normy, které pocházejí z pohádek, jako je Bible, či z jiných věr na kouzla a superbytosti, za absurdní, nelogické a nebezpečné, ale nemohu přece bránit těm lidem, kteří mají takové pověry rádi, aby si v ně věřili či aby o nich veřejně debatovali.

Neměli bychom zapomínat, že Lisabonská smlouva je produktem politické arogance a je to jenom trik. Je to zjednodušená verze návrhu, který byl předtím demokraticky odmítnut. Je to nové jméno pro mírně upravený projekt evropské ústavy, kterou odmítli v referendu Francouzi a Holanďané r. 2005. To ukazuje, jak nedemokratické je myšlení ve vysokých strukturách Evropské unie: jestliže občané něco odmítnou, přebalí se to jinak a politikové se to snaží voličům prodat znovu... Připadá mi to velmi podobné, jako co udělal Hugo Chavez při svém referendu o socialistické ústavě - když byl v referendu poražen, určitou dobu počkal, dal to textu kosmetické změny a... konalo se nové referendum!

Ne že bych měl něco proti Lisabonské smlouvě. Podobně jako drtivá většina obyvatel tohoto kontinentu nemám čas ani trpělivost si ji přečíst. A s Klausem a jeho ideologií jsem nikdy nesouhlasil. Avšak plně s ním souhlasím nyní ohledně zásady, že má naprosté právo nesouhlasit s tím, co se mu nelíbí.

Často mi říkají Češi, že souhlasí s Klausovým nesouhlasem, ale že neměl dělat vlny a prostě Lisabonskou smlouvu tehdy měl rovnou přece podepsat... Je to asi důsledkem podvědomého pocitu u těchto Čechů, že Česká republika je příliš malá či nedůležitá, aby byla překážkou v procesu, který si přeje tolik daleko důležitějších zemí.

Jestliže si Evropská unie přeje, aby Klaus změnil svůj postoj, neměla se to snažit dělat silou. Vypadalo to, jako že se chtějí Klause zbavit nějakou čistkou, jako se to dělo s disidenty ve východním bloku. Co jiného si Klaus přeje, než aby získal - pro příští generace - status vzbouřence proti dusivě politicky korektní instituci? Demokracie je o tom, že se snažíme druhé lidi, kteří zastávají jiné názory, přesvědčit. Není o tom, že bychom je měli nutit, aby předstírali, že takové názory nemají. To dělají diktatury.

Klaus s každou epizodou tanečků kolem jeho podpisu pod Lisabonskou smlouvou se stal známým po celém světě. Určitým potrhlým způsobem celosvětově proslavil Českou republiku. Klaus jednal s nadřazeností, kterou považovaly některé mocnější a bohatší země za dětinskou vzdorovitost, čímž dokázaly, že se ony samy chovají nadřazeně. Svým způsobem se Klaus stylizoval jako český David bojující proti imperialisteickému Goliáši z Bruselu. V zemi, jejíž historii kazili cizinci tím, že Čechům nařizovali, co mají dělat, má Klaus možná do určité míry pravdu. Ale i jestliže pravdu nemá, měl by mít právo svůj názor vyjádřit otevřeně a bez skupinového nátlaku, který z něho dělá páriu jen proto, že má jiný názor. Měli bychom být vždycky na pozoru před všeobecným konsensem. Ten totiž zakrývá a pomíjí podrobnosti.

Václav Havel přestoupil své pravomoci a ignoroval veřejné mínění, když podepsal dokument podporující George W. Bushe a jeho válku proti Iráku. Havel také v některých známých případech jako prezident zdržoval svůj podpis pod zákony, které se mu nelíbily. Prezidentský úřad v parlamentních systémech je o symbolech, jak to řekl jednou sám Havel a přirovnal svou roli k roli herce v němém filmu. Klaus jen hraje svoji roli a zosobňuje "typického Čecha", jak je tento národ známý: jako Kacířský Čech - jak charakterizoval ČR v titulku článku v lednu 2009 britský hospodářské týdeník The Economist ("Herectical Czechs").

Co je špatného na tom, že je Klaus populista a těží z psychotické averze Čechů vůči údajné hrůze, že se sudetští Němci vrátí do svých Čechy ukradených domovů? [Skutečnost, že i nevinné sudetoněmecké dívky byly znásilňovány (a někdy při tom byly zavražděny), že nezletilé německé děti byly obětí zvěrstev a dokonce i nemocní a staří lidé byli často barbarsky a neférově potrestáni v euforickém bezvládí prvních poválečných měsíců, kdy Češi častěji usilovali o hmotný zisk a nikoliv o spravedlnost, je v českém národě dodneška tématem, o kterém se nesmí mluvit.]

Ve Spojených státech je v důsledku konzervatismu jižních amerických států, které jsou silně ovlivněny puritánskými hodnotami, neuvěřitelně obtížné přijmout určité federální zákony. Týkalo se to jak desegregačních zákonů, tak současných bojů za práva homosexuálů. Takový svízelný legislativní proces však neznamenal, že by vývoj Spojených států zakrněl a že by nevzkvétaly.

Jestliže strávila Francie v prehistorii Evropské unie dlouhá léta tím, že zakazovala Německu, aby říkalo tatarské omáčce "majonéza", proč by Klaus nemohl vznášet otázky týkající se národní suverenity?

03. 02.

Schůzka umělců Státní Opery a MK, aneb zase jsme se nic nedozvěděli

Včera (2. února) proběhla v hledišti Státní opery Praha schůzka zástupců Ministerstva kultury (náměstka pro umění a knihovny Radka Zdráhala a Daniely Gadasové) – se zaměstnanci SOP, kde se diskutovalo připravovanou reformu Národního divadla i Státní opery.

Otázky a "odpovědi":

Je v této chvíli projekt reorganizace, který chystáte, připravený?
Zdráhal: Studií je více, budeme s nimi pracovat. Budeme mít první sezení s odbornou skupinou. Navrhujeme, aby byla vytvořena pracovní skupina (asi 5 lidí z SOP a taky z ND), která by spolupracovala na koncepci reformy.

Má SOP připravovat a plánovat sezonu 2011/2012 ?
Z.: Určitě ano.

Koho pověří MK vypracováním kompletní analýzy reformy (právní, ekomické atd.)?
Z.: Musí dojít k právní, ekonomické a personální analýze. Měla by hotová být v horizontu jednoho a půl měsíce. Byl osloven ředitel SOP i ND, aby vypracovali vlastní tezi, jaké kroky reformy by navrhovali. Termín mají do 15.2.2011.

Otázka od zaměstnanců: Není to to příliš krátká doba?
Z.: Není čas něco vymýšlet!

Jakou funkci má paní Gadasová - koordinátorka reformy? Vždyť nemá žádné zkušenosti s provozem divadla.
Z.: Paní Gadasová je moje poradkyně a má zkušenosti z managementu. Můžete sami navrhnout jiné zástupce.

Kompletní rekonstrukce a uzavření SOP není potřeba. V minulých letech bylo investováno okolo 200 milionů na průběžné opravy divadla. Zdá se, že rekonstrukce je jen účelová a jde o likvidaci souboru SOP.
Z.:Tak to není. Kdyby MK chtělo SOP zrušit, tak to klidně udělá i bez rekonstrukce. Rekonstrukce bude mít 2 etapy- 1.bude probíhat za provozu, 2. během letní dovolené. Možná bude zkrácená sezona, ale soubor bude pracovat, třeba zkoušet nové věci.

Pokud chcete zlepšit kvalitu divadla, jak prohlašujete, kdo bude uměleckým garantem a jak by se podle Vás měla zlepšit kvalita?
Z.: To je předmětem diskuze.

Oba soubory mnohokrát dokázali svoji kvalitu, jsou zvány na zahraniční turné, účinkují na významných festivalech, hostují u nich světoví dirigenti. V čem jsou tedy podle Vás oba soubory nekvalitní?
Z.: Myslím, že kvalita se dá pořád zvyšovat.

Dotazy zaměstnanců
L.Vele
1) Pan ředitel Černý má prý vypracovat majetkový plán na spojení ND a SOP.
2) ND mělo mnohamilionový schodek .Kde vzalo ND peníze na vrácení schodku? MK údajně slíbilo smazat tento dluh, pokud se ND spojí s SOP.

Z.: 1)Není to pravda, my takhle nekupčíme. Schodek nebyl ministerstvem dorovnán, byl dorovnán z fondů, kterými hospodaří ND.
2) Je pravda to, že pan Černý má vypracovat operační plán.

Š.Kaniak:
Kdy přesně nová sezona skončí?
Z.: To je předmětem diskuze.

?: S jakým operním souborem je počítáno do SOP?
Z.: To je věc posouzení, bude to řešit pracovní skupina.

Kopta: Počítáte se začleněním PKF do nově vzniklých souborů?
Z.: Ne, nepočítáme.

Kolář: MK se najednou zřeklo koncepce pana Hermana, prý je to jen jen studie. když MK nemá koncepci, proč se pustilo do realizač.kroků ke spojení divadel?
Z.: Kvůli zefektivnění , vytvoření lepších podmínek pro zaměstnance a zvyšování umělecké kvality.

Střihavka: Proč má vzniknout nový orchestr?
Z.: Protože bude kvalitnější. A bude lépe ohodnocen, 17 000 Kč plat je málo.

Čížek: Kolik představení jste viděl v ND a SOP?
Z.: Ve SOP řádově 5, něco v ND. Já taky pracuji, nemám tolik času chodit do divadel.

Vraná: Když bude jen jeden orchestr, tak bude muset pendlovat , nebude mít žádné zázemí. Jsou potřeba 2 orchestry. Muzikanti by pak běhali z jednoho divadla do druhého s ruksakem a třeba s harfou na zádech.
Z.: Předpokládám, že každé divadlo má svoje harfy.

Mihálik: Proč ND není vhodné pro operu a balet. Kdo to řekl?
Z.: Bylo řečeno MK, že v budově ND bude činohra, některé české opery a balet.projekty. Můžou se tam dělat i velké formy.

Černý: Jak jsme předpokládali, nic se nedozvíme. Koncepce reformy byla jen vypuštěný zkušební balonek. Je pravda, že ministr Besser vrátil mnohasetmilionový přebytek do státního rozpočtu?
Z.: To je otázka pro pana Bessera. Jak víte , šetří se ve všech resortech. Kultury se to dotklo nejmíň.

Vele: Zrušením jednoho operního ansámblu učiníte nevratnou věc. To co se tady fungovalo víc jak 100 let, vyběhem pár let zničíte. Po vás přijdou jiní, ale už to nepůjde vrátit.


=============================================

Tiskové prohlášení
zaměstnanců Státní opery Praha a Národního divadla

Ve středu 2. února 2011 proběhla v hledišti Státní opery Praha schůzka zástupců Ministerstva kultury ČR – náměstka pro umění a knihovny MgA. Radka Zdráhala a Daniely Gadasové – se zaměstnanci Státní opery Praha. Schůzky se zúčastnili také zaměstnanci Opery Národního divadla a zástupci médií. Tématem byla připravovaná reforma Národního divadla a Státní opery Praha.

Dvě informace náměstka Zdráhala byly pro zaměstnance velmi pozitivní. Především jeho stručná a jednoznačná odpověď na otázku, zda mohou v klidu připravovat sezonu 2011/2012, která zněla doslova „Určitě ano“. Podobně potěšitelné bylo vyvrácení dřívějších zpráv o nutné rekonstrukci údajně havarijní budovy SOP a uzavření divadla. Náměstek Zdráhal zaměstnance SOP uklidnil: „S největší pravděpodobností rekonstrukce budovy začne za provozu, aby se uzavření budovy eliminovalo na nejkratší možnou dobu.

Bude to rozdělené na dvě etapy – na práce, které jsou možné dělat za provozu, a na práce, které s velkou pravděpodobností za provozu nejdou dělat; budou se dělat o prázdninách tak dlouho, jak bude potřeba. Pokud se zjistí, že o dalších divadelních prázdninách ten čas není možný, zatím to vypadá, že spíše ne, dojde ke zkrácení sezony.“

Tím však skončily jasné a konkrétní informace.

Na otázku začlenění Pražské komorní filharmonie do souboru, který má nově vzniknout, náměstek Zdráhal odpověděl: „Nepočítám se začleněním PKF do nově vzniklého orchestru, ať už bude působit v Národním divadle, Státní opeře Praha nebo Stavovském divadle“. Zdráhalova odpověď tak nevyvrátila informace, že PKF bude působit ve Stavovském divadle jako další samostatný orchestr, financovaný Ministerstvem kultury jako další příspěvková organizace.

Další otázka směřovala k paní Daniele Gadasové, člence dozorčí rady Pražské komorní filharmonie od roku 2006 do 21. 1. 2011, kdy podle vyjádření ředitele PKF Radima Otépky rezignovala. Na dotaz, jakou má vlastně funkci, když není ještě žádný oficiální projekt, a co tudíž paní Gadasová koordinuje, ji náměstek Zdráhal označil nikoliv za koordinátorku, ale za svou poradkyni. Přitom v MfDnes 17. 1. ji veřejnosti představil jako „manažerku v čele týmu, která bude koordinovat postupy související s navrženou reformou“. Na dotaz, jaké má paní Gadasová zkušenosti s provozem divadla, nepochybně nezbytné pro realizaci plánované transformace, již neodpověděl.

Další odpovědi náměstka Zdráhala byly buď ryze rétorické, nebo se nezakládaly na pravdě. Jeden příklad z první skupiny. Poté, co náměstek Zdráhal zdůraznil, že Koncepční model operního divadla v Praze dr. Josefa Hermana je pouze studií, byl dotázán, proč se tedy Ministerstvo kultury pouští do realizačních kroků spojení divadel bez schválené koncepce. Jeho odpověď zněla: „Hlavní hybatel je zefektivnění hospodaření s veřejnými prostředky a možnost vytvoření lepších podmínek pro umělce, technicko-hospodářské zaměstnance, servis, bez kterého nelze hrát, a vytvoření možností pro zvyšování umělecké kvality.“

Na další přímý dotaz, že jsme té odpovědi nerozuměli a proč vlastně vznikne nový orchestr, odpověděl náměstek: „Protože si myslím, že bude kvalitnější.“ Na další dotazy, jak si takový kvalitní orchestr představuje, neodpověděl. Přitom je zřejmé, že jeho představy o novém – jediném – divadelním orchestru jsou velmi laické, pokud je vůbec má. Protože v případě kolektivních těles a divadelních zejména nejde jen o individuální hráčské či sólistické schopnosti, ale o dlouholeté zkušenosti v oblasti repertoáru, souhry, okamžité reakce a o schopnost přizpůsobit se jak z hlediska ansámblu, tak mezi orchestrem a jevištěm.

Příklad z druhé skupiny (nepravda). V souvislosti s informací, která se 26. 1. 2011 objevila na webu MK ČR, že „pod vedením náměstka pro umění a knihovny MgA. Radka Zdráhala vzniká odborná pracovní skupina, která bude mít v popisu práce jediný, ale o to důležitější úkol. Koncepční model dalšího fungování Státní opery Praha a Národního divadla“, odpověděl náměstek Zdráhal na návrh z pléna, aby v komisi byl také JUDr. Jiří Srstka, že „Pan Srstka v tom týmu je, takže bingo!“ Na telefonický dotaz SOP po této schůzce však dr. Srstka řekl, že o účast v této komisi požádán dosud nebyl.

Nezodpovězen zůstal konkrétní jednoduchý dotaz, jak vlastně nově vzniklý – jediný – soubor stihne hrát na třech scénách, ve Státní opeře Praha, v Národním divadle a ve Stavovském divadle. Náměstek Zdráhal pouze opakoval, že „toto právě bude předmětem – možná budete právě v tom odborném týmu – všech zúčastněných, o čem se bude diskutovat.“ Přitom je zcela evidentní, že s přihlédnutím ke skladbě repertoáru byla až doposud v obou souborech vytíženost prakticky stále na 100%. Pokud by byl snížen stav umělců, nemohl by být v žádném případě zajištěn současně provoz ve třech budovách.

Na schůzce se ale vynořily i nové skutečnosti. Pan náměstek řekl, že vedle zmíněné studie dr. Josefa Hermana existují další analýzy a studie, v nichž je obsaženo mnoho rozličných názorů, s nimiž bude Ministerstvo kultury pracovat. O jaké analýzy a studie se jedná a kdy budou zveřejněny? Ostatně na veřejnost se náměstek Zdráhal odvolával několikrát a na závěr schůzky řekl: „Není to o mém rozhodnutí. Určitě při tom budu, když jsem náměstek MK, nevezmu si dovolenou. Bude to na základě názoru široké odborné veřejnosti. Pokud široká odborná veřejnost dojde k jinému výsledku, ať je tomu jinak. Já se tomu absolutně nebráním.“ Vskutku demokratické prohlášení, jaká bude ale jeho konkrétní realizace?

Po zhruba hodinové schůzce zůstala řada otázek nezodpovězena, na řadu otázek nebyla možnost se z časových důvodů zeptat: například v jakém časovém horizontu by mělo spojení obou divadel proběhnout apod. A pak je tu zásadní dotaz: jsou pan náměstek Zdráhal a paní Daniela Gadasová skutečně natolik profesně fundovaní a mají vůbec nějaké zkušenosti s divadelním (operním) provozem, aby stáli v čele týmu připravujícího zásadní proměnu pražských operních scén?

Podle názoru zaměstnanců obou divadel, podporovaného konzultacemi s řadou odborníků, je operní reforma, prezentovaná náměstkem MgA. Radkem Zdráhalem, zcela nepřipravena a vychází z očividné neznalosti poměrů a situace v oboru. Není podložena ekonomickými, legislativními, právními a personálními analýzami ani uměleckými argumenty, přitom chce zcela zásadním způsobem změnit téměř dvousetletou tradici koexistence dvou pražských operních scén. Především je ale naprosto zbytečná a chybná a její uskutečnění by mělo pro operní život v Praze fatální a nevratné následky. Proto je třeba tomuto experimentu zcela rozhodně zabránit. Naším společným cílem je naopak úzká spolupráce Státní opery Praha a Národního divadla. Základním předpokladem dalšího rozvoje činnosti obou našich institucí je však zkvalitnění řízení a koordinace ze strany zřizovatele Ministerstva kultury.

02. 02.

Nebezpečný populismus Jany Bobošíkové

Tvář Suverenity Jana Bobošíková kandiduje na Kladensku v doplňovacích březnových volbách do Senátu. "Do politiky chci vrátit hodnoty, jako je slušnost, poctivost, láska k vlasti a hrdost na ni, úcta k práci, ke stáří a osobní čest. Budu bojovat za Českou republiku, kterou mám ráda a jejíž osud mi není lhostejný", prohlásila.

Bývalá europoslankyně dělá bububu, že existuje převládající stav rozkladu a vysvětluje ho jako spiknutí těch, kteří se od "nás" odlišují (eurobyrokraté, Romové, cizinci). Tím Bobošíková odstraňuje náš pocit viny, který bychom mohli mít, vyplývající z toho, že se v našich životech děje něco špatného, a také redukuje složité procesy na jednoduchost, kterou potřebují nevzdělaní lidé. Bobošíková se zaměřuje na ty Čechy, kteří jsou v deziluzi ze života, závidí úspěch jiných lidí a obávají se jinakosti. Chce bránit mýtický koncept rodiny a staví se s podezřením a s obavami k jiným etnikům a kulturám.

Populismus bohužel zneužívá "mýtu národa" proti politickým elitám, domácím podvracečům i vnějším nepřátelům. Populismus se snaží mobilizovat podporu tím, že tvrdí, že hovoří jménem masy obyčejných, "slušných lidí" proti zkorumpované a zdegenerované elitě. Posedlost rozkladem a tendence vysvětlovat národní úpadek jako důsledek externích faktorů či agentů je typická pro repertoár Bobošíkové.

Populističtí nacionalisté podporují ideologii, o niž hovoří jako o politice hodnot. Pohrdají myšlenkou, že v důsledku státních zásahů by si měli být všichni lidé rovni. Nejde jí o fungování státu, ale hlávně uchovat tradiční hodnoty. Požaduje, aby se stát nijak nepodílel na sexuálním vzdělávání či na žádných jiných záležitostech, které podle ní patří jen do rodiny; aby stát vynuchoval a představoval konzervativní a "křesťanské hodnoty".

Důkazem toho, že je pouze populista, je skutečnost, že pro ni hlasují jak lidé, kterým se stýská po minulém režimu, tak pravicoví extremisté. Bobošíková se líbí rozhněvaným a nevzdělaným. Proto oslovuje potenciální voliče z Dělnické strany a z KSČM. Obě tyto strany mají voliče se společným jmenovatelem: tito lidé mají vztek na lidi, kteří nejsou ve stejné situaci jako oni. Jsou to voliči, kteří se bojí všeho nového a všeho odlišného, kteří věří v nutnost kulturní homogenity a zakořeněnosti.

Bobošíková skrývá se v bezpečí virtuální vesnice, která ji má ráda - ve skupině lidí, kteří chtějí slyšet, že všechny novoty jsou nebezpečné. Zahrává si s nejnebezpečnějšími instinkty v národě. Nabízí nám rétoriku a la Kaczynski (proti EU, proti cizincům, proti homosexuálům, konzervativní křesťanství, rodina).

"Bobo" avšak hraje roli politiků, jak ve Francie hrál Jean-Marie Le Pen, v Rakousku Jorg Haider, ve Spojených státech Tea Party a křesťanské fundamentalisty, na slovensku Vladimír Mečiar. Češi už byli svědky jiných lidí, kteří se chovali jako Bobošíková, například Miroslav Sládek, Jan Kopal či Tomáš Vandas.

Je vůbec nějaká pozice, na kterou ještě nekandidovala? V případě schválení přímé volby hlavy státu bude kandidovat, už prohlásila. (V ataku na Hrad ji má pomáhat Vlastimil Tlustý.) Bobošíková má dlouhodobě podporu prezidenta, proto spekuluje se, že by se mohla stát tzv. "Medveděvem" prezidenta Klause. Politička se už jednou pokusila kandidovat na funkci prezidenta - na návrh KSČM - v roce 2008.

Bobošíková a její strana nijak neohrožují českou demokracii. Naopak jí pomáhají, protože rozdělí hlasy nevzdělaných občanů. Tak jako TOP 09 odebrala mnoho hlasů ODS a VV odebrali mnoho hlasů ČSSD, Suverenita bere pouze hlasy komunistům a extremní pravici.

01. 02.

Exkluzivní report o dnešním jednání o budoucnosti Národního Divadla

Jak jsem již zmínil v předchozím blogu (Videorozhovor s nespokojeným členem orchestru Státní Opery), umělci Národního Divadla se bojí o budoucnost. Dnes dopoledne se skupina umělců sešla s lidmi z Ministerstva Kultury a zde je svědectví jednoho přítomného umělce:

"Bylo to hlavně o činohře a pak hlavně o ničem. Besser i Zdráhal, když mluvili, vyplácali čas na spoustu vágních (jak by řek Pepik) řečí a nic konkrétního neřekli. Předpokládám, že si Besser myslel, že když přijde a řekne - milí činoherci, ze Stavovského divadla Vás nikdo nevyhání, to je mylná interpretace mediálně zveřejněných informací, že je jako uklidní. A ono ne, oni se uklidnit nenechali.

Zkoumali dál, že když teda jako ve STD zůstanou a v budoucnu se tam uskuteční ta mozartovská staggiona, jak se tam spolu vejdou? Ono hrát Mozarty je jistě lukrativnější, takže si tam činohra zahraje o vánocích, nebo o nědělích jako za Tháma? K tomu už se zase MK vyjadřovat nechtěli a pořád do nekonečna opakovali, že jsme přeci na začátku diskuze. To tam zaznělo asi tisíckrát.

Pak se zved Kofroň a poznamenal, že tedy toto pan ministr hlásá, ale v ND dochází k výměně šéfa opery a naprosto vážně je ustanovena pracovní skupina zabývající se slučováním opery ND a SOP. Na to Besser reagoval, že šéf SOP musel odstoupit pro neadekvátní rozpočtové vize, takže všichni zírali. Pak se vysvětlilo, že Besser spletl operu SOP a ND. A přehodil to na Černého, že výměna šéfa je jeho věcí a Černý řekl, že se k tomu nebude vyjadřovat. A pak se zase pro velký úspěch zopakovalo, že jsme na začátku diskuze.

Besser tam také několikrát řekl, že Hermanovu studii si zadalo ještě předchozí osazenstvo MK a že navíc je tato studie jednou z mnoha dalších. A že nad těmito všemi studiemi se začnou scházet odborníci. (jsme přeci na tom začátku) Když se ho dramaturgyně činohry ptala, co jsou zač ty další studie a kdo se bude scházet a jaký bude další postup, Besser to celé zazdil s tím, že jí v podstatě řekl, "vy jste dramaturg, tak dělejte dramaturgii, vy jste herci, hrajte, nás nechte také dělat svou práci".

Všichni ztrnuli, Dočekal zopakoval otázku a opět se z toho Besser vykroutil dalšími řečmi. Pak kecal něco o tom, že celé reformy vznikají z potřeby pohnout s kauzou 2 operní soubory v Praze a že si vlastně nikdo svou prací nesmí být jistý příliš, protože to pak přestává profesně růst. Na to několik přítomných orchestráků málem vyskočilo a vypadalo to, že ho půjdou zmlátit. To myslím, že Besser zabředl někam, na co fakt nebyl připraven, tak to Černý obrátil zase zpět - jsme tu dnes kvůli činohře a jsme na začátku.

Závěrem Besser řekl, že dotyčná Pepikova studie není brána jako model, podle kterého se budou věci odvíjet. Bohužel už se nikdo nemohl zeptat, tak proč pan Zdráhal všude cituje právě tuto studii, protože to Černý utnul - činohra musí začít se zkouškou.

Taky tam mluvil pan Kačer, jenže on už je opravdu hodně starý, navíc po nějaké těžké nemoci, takže to nemělo moc hlavu ani patu.

A ještě závěrem Besser zopakoval to, co řekl již na začátku, že v různých médiích vycházejí různé interpretace "pravdy". A že co vydaly Lidovky a čeho se taky chytla ČT, je něco úplně jiného, než vyšlo v Hospodářkách. A právě závěrem zopakoval, že doporučuje pozornosti článek v HN od paní Resslové, že tam je opravdu vše objektivně popsáno. (No bodejď ne, že, když Resslová kandidovala za TOP09...) :-D

Čili takové veselé dopoledne. Ale myslím, že se Besser zapotil, aspoň to.

Taky vlastně řekl, že (protože seděli na jevišti jako při tiskovce a herci v hledišti), že v takovémto opačném řádu ještě nikdy neseděl. Ale pokud vím, tak ono ani v tom normálním řádu mockrát neseděl."

JINÝ POHLED:
čtenář Martin napsal:
Pane Golgo, pan Kačer na setkání s ministrem Besserem nemluvil nesrozumitelně. Právě proto, že je starší a již zdravý, sdělil ministrovi, že byl již svědkem mnoha pokusů o reformy ND, které va snaze ušetřit dopadly vždy tak, že se vše prodražilo, a že to, co pan ministr nastiňuje jako "začátek"povede k témuž. Pan ministr ujišťoval, že činohra ze StD neodejde, jen se povede diskuse o objemech produkcí. Čímž přítomné vyprovokoval k otázce, jak ty diskuse budou vypadat. Na to nedokázal odpovědět a tak začal být slušně arogantní a stále se odvolával na studii pana Hermana, kterou současně označoval za"jen takový nástřel".
Slučování dvou operních souborů(orchestrů a sborů) v jeden doprovází rozšíření této jedné megaopery o třetí scénu, budovu SOP. Je to komický tanec v kruhu. Otázka StD je dost zásadní. Pan Herman ve své stati (studie to v žádném případě není)píše, že Stavovské je prvním a nejkrásnějším operním domem v Čechách, ne-li v širším okolí. Operním domem Stavovské však nikdy nebylo. Vždy se v něm hrála činohra va slušně "velkých objemech". Svůj provoz činohrou zahájilo před 238 lety a od té doby se tam hraje stále. Napřed německy(když ještě všichni Češi mluvili německy), pak i česky a nakionec už jenom česky, když Češi německy mluvit přestali.
Mýtus o Mozartově Praze, který je mýtem i marketingovým sloganem, v případě StD slouží jako krytí pokusu namastit si kapsy pod hlavičkou státu a ztráty z podnikání hodit na něj. To je legitimní podezření, které ze studie-nestudie vyplývá. jinak se prezentoval pouze chaos a amtérské ekonomické úvahy. Pan ministr je milý člověk až do chvíle, než mu někdo položí otázku po smyslu a průběhu této velikolepé transformace oper. Pak začíná být arogantním až sprostým bafuňářem. Nikam to nevedlo, takže komedie s transformací čeká na další jednání. Ale pan Kačer byl přesný. Vyslovil totiž jasně zkušenost s bafuňářskými reformami.

01. 02.

Videorozhovor s nespokojeným členem orchestru Státní opery

Stovky umělců z Národního divadla a Státní opery pravděpodobně čeká v nejbližších sezónách konkurs, ve kterém mají obhájit své místo na první české scéně. Ministerstvo kultury v současné době zvažuje, že přemístí většinu operních a baletních představení do budovy Státní opery. V Národním divadle by se pak hrála zejména činoherní představení.

Ministerstvo přitom vidí v české metropoli prostor pouze pro jeden operní a baletní soubor a budova Státní opery Praha je k tomuto účelu jednoznačně předurčena.

Otázkou také zůstává, co by bylo s Mozartovskými operami tradičně uváděnými ve Stavovském divadle, scéně Národního divadla. Stavovské, původně Nosticovo divadlo pochází z konce 18. století a bylo určeno pro činohru a italskou operu. Stavovské divadlo se stalo součástí Národního divadla už po první světové válce.

Členové souboru činohry Národního divadla, mezi které patří Jiří Štěpnička, Vlasta Chramostová nebo Miroslav Donutil a další, prohlásily, že si nepřejí spojení ND se Státní operou Praha a obávají se přetvoření Stavovského divadla ve výhradně mozartovskou scénu.

SOP dostala na sezonu 2010 od státu o přibližně 20 milionů korun méně než v 2009. Příspěvek na provoz pro rok 2011 byl stanoven na 117 milionů korun, poprvé v historii příspěvek nepokrývá ani mzdové náklady. SOP r. 2010 pracovala s rozpočtem 243 milionů korun, z toho činil 139 milionů korun příspěvek MK.

Zítra (2.2.2011) umělci mají poslední setkání s koordinátorkou pro spojování Národní divadla a Státní opery.

Zde je rozhovor s jedným nespokojeným členem orchestru Státní opery.
Pochopitelně tento hudebník chtěl zustat v anonymitě, proto je ve videu pouze slyšet.