Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
Vážení, během těchto dnů Vám postupně nabízím k pobavení jedenáct "příběhů" mužů, kteří tu s námi někde žijí. Snad nevadí, že jsou zapsány ve verších a trochu jiným jazykem, než na jaký jste tu zvyklí.
Pokud Vás to nebude bavit, prosím omluvte mě, že to nelze považovat za běžný příspěvek do blogu.
Pokud Vás to bavit bude, budu rád, když budete bouřlivě (jako vždycky) reagovat v diskusi... Pokusím se někde u moře prodrat k internetu a odpovědět na Vaše případné poznámky, ironické útoky, obdivné glosy a drsné odsudky i vlídné pozdravy. Zatím se loučím. Jan Burian.
To je ale krásné ráno! Nebe modré bez mráčku, zpravodajové se chystají registrovat teplotní rekord a já otevírám noviny hned před trafikou na Pohořelci a čtu si o tom, co prý napsal Svatý Otec ve své nové knize:
„Ano, opravdu se to stalo, Ježíš není mýtem. Je mužem z masa a kostí, opravdu v dějinách existoval... zemřel a vstal z mrtvých.“
„Sláva všem na nebesích i těm tady dole!“ raduji se. „Konečně si tedy mohu být jistý!“
Když jsem si před časem v jakési statistice přečetl, že nejšťastnějším národem na světě jsou podle vlastního mínění Nigerijci a jedním z nejméně šťastných naopak my, ani mě to nepřekvapilo. Máme prostě vyšší nároky na štěstí. Nigérie je podle jiné statistiky zemí s nejvyšší mírou korupce na světě, je tam bída, kmenové války a bůhvíco ještě. Ovšem jim se tam líbí... Nám naše bída rozhodně vadí. My jsme nároční a nekompromisní! V Česku člověk nemůže být šťasten jen tak, radovat se z toho, že se ráno probudil a že je hezky. My bychom ke štěstí museli mít pádnější důvody, a navíc – u nás není nikdy hezky! Buď je moc teplo, anebo zase moc zima, buď jsme zdeptaní, že sněží, anebo že nesněží. V Nigérii ovšem problémy se sněhem patrně nemají.
Policie zadržela muže, který odřízl kabel ze sloupu u trati v Libni. Znemožnil tím automatický přenos dat mezi železničními stanicemi. Na Letné se ze skříní s elektrickými rozvody v domovních chodbách ztrácejí jističe, schodišťové automaty a spínače. Nájemníci občas tonou ve tmě. Ve vinohradské ulici Pod Rapidem se snažili dva naši spoluobčané rozbít velkým kamenem čtyři urny, které předtím odcizili z kolumbária na blízkém hřbitově. Chtěli je znehodnotit, aby je mohli prodat.
Půldruhého desetiletí jsem bydlel v Trčkových domech spojených s Martinickým palácem, v objektu plném úředníků. Milých i zamlklých, ochotných i arogantních, veselých i zakomplexovaných – prostě normálních úředníků. Oni tam chodili do práce, my jsem tam bydleli a z práce nebo ze školy se sem domů vraceli. Oni měli přede dveřmi na chodbě staré šanony a krabice, my jsme tam měli boty a květináče. Každé jaro se navíc do naší kuchyně pravidelně dostavili další stálí spolunájemníci – mravenci.
Když člověk píše pravidelně fejetony, začne být po čase natolik ponořen do denních událostí, až hrozí nebezpečí, že v nich utone. Klesne ke dnu a skončí v tlamách podvodných predátorů – úředníků, politiků, novinářů a jiné fauny... Já se zkrátka potřebuju občas alespoň na chvilku vynořit nad hladinu, nadechnout se čerstvého vzduchu a nechat se okouzlovat i děsit nekonečným vesmírem vně i uvnitř. Takovéto chmurné a neuctivé myšlenky mě teď napadaly v autě po cestě mezi Kavčími horami a Pražským hradem, když jsem to bral zkratkou – Vyšehradskou ulicí kolem místa, kde měla kdysi moje maminka Kočová své kočovné divadlo s odpovídajícím názvem Maringotka.
Můj otec chodíval jednou týdně na procházku. Občas mě brával s sebou, jenže mně bylo sotva pět let a nedělní chození za ruku jsem nesnášel. On to měl rád, mával frajersky hůlčičkou kolem sebe a vykračoval si – byl to bohém, celé Hradčany ho tehdy znaly a sem tam si na jeho výšlapy vzpomene někdo i dnes. Nejvíc se mu líbilo v dolní části Loretánského náměstí kolem Lorety a kláštera kapucínů, tam chodíval nejčastěji a důvěrně to místo nazýval Florencie. Obešel Nový svět a vrátil se domů do Loretánské ulice do své pracovny psát noty neboli „smutný stromečky“, jak jsem tehdy popisoval jeho práci já.
O pár let později jsem se stejnou ulicí vracíval domů z bruslení. Na Novém světě je totiž dodnes jedno z nejhezčích dětských hřišť v Praze. Tehdy sice nebylo tak krásně udržované jako dnes, zato tam chodilo víc dětí a v mrazech se bruslilo. Naučil jsem se tam skákat kadeta a jednou jsem loupnul Grigarovi hokejkou puk přímo pod oko. Staral se tam o nás hlídač pan Břinčil, vybíral korunu za čaj se sirupem, a když jsme to přeháněli se řvaním, okřikl nás. Jinak bych se býval ale vsadil, že je na celém Novém světě jen klid a pohoda. Čas tu uplýval určitě stejným tempem jako dnes, jen nám ho nějak lépe odměřovaly nedaleké loretánské zvonky.
Byl slunný lednový den. Stál jsem naproti svatému Janu Nepomuckému, nejstarší soše na Karlově mostě, a pozoroval, jak se kolemjdoucí zastavovali a sahali si na ni – pro štěstí... Japonská rodinka se před ní postupně vyfotografovala ve stejné pozici a s výrazem prázdninového štěstí. Většina lidí si sáhne nejdřív na pravý reliéf, který znázorňuje svržení svatého Jana do Vltavy. Místo, kde se ho dotýkají, je na bronzové soše dozlatova vyhlazené. Na levém reliéfu, na němž Jan Nepomucký zpovídá královnu Žofii, je zase vyleštěný pejsek, a tak štěstí lační turisté i domorodci kladou dlaně i na tu němou tvář. Škoda že nad nimi není digitální tabule, na níž by si bylo možné přečíst, co si přejí, napadá mě… Ale nikomu to raději neříkejte, nebo tam jednou opravdu něco podobného bude.
Vždycky mi byli podezřelí umělci, kteří vyhlašovali, že „tvoří pro lidstvo“. Zní to jako reklamní slogan na něco, co nepotřebujete, ale máte si to prý koupit. Většinou také nikdo z těchto lidí pro lidstvo nic pořádného neudělal. Když mě někdo neustále ujišťuje, že to co dělá, dělá pro mě, začnu se pomalu bát, že se za chvilku vytasí s fakturou a patřičně mi to naúčtuje...
To já raději mazaně prohlásím, že dělám skoro všechno hlavně pro sebe. I tenhle fejeton rozhodně nepíšu kvůli vám, milí čtenáři, i když jsem rád, že si ho zrovna čtete a že vás jím hluboce oslovím, a vy pak mé myšlenky budete hlásat dál do světa a tak podobně až k naší lásce nehynoucí...
„Budoucnost je to, co přijde a nikdo toho nebude ušetřen!“ Zahučelo mi dnes ráno hlavou jako vzpomínka na knížky žánru science-fiction, které jsem kdysi obdivoval. Než jsem se odhodlal vstát z postele, pronesl jsem to nahlas. Mám takové věty rád, ač jsou trochu děsivé. Upozorňují mě, že doopravdy žiju a že je to vážná věc, i když kolem toho může být plno legrace...
Povídal jsem si před kamerou s rodiči známé pornohvězdy. Byli to milí lidé z malého města, dům, v němž mají svůj obchod, dostali zpátky v restituci. Patřil dědečkovi, kterého věznili v komunistickém lágru v Jáchymově. Dcera se vydala do Prahy studovat práva, ale nějak se to zvrtlo a stala se pornoherečkou. Dnes má honosnou vilu, a když ji rodiče chtějí vidět, musí se vydat oni za ní, neboť porno je byznys a holka se ještě ke všemu chlubí, že je workoholička. Matka pravila: „To víte, že se nám to její povolání nelíbilo, ale když ji vyhodíme z domu, ničemu tím nepomůžeme, jen ji ztratíme úplně.“ A otec dodal: „Co jsme měli dělat. Je jiná doba...“