Být za každou cenu v závětří svého webu není dobře. Občas je třeba vystrčit aspoň čepici na bajonetu ze zákopu, když ne zrovna hlavu.
Prolog, který s příspěvkem nesouvisí: Prosím, nemlaťte mě za to, že jsem zahltil rubriku anoncí na jiné,možná lepší články jiných autorů... Já jsem jen přetiskoval své vánoční příspěvky, které vznikaly přirozeně během určitého času ze svého webu a které by následně nebyly aktuální. Mrzí mě nechtěné zviditelnění, podstoupil jsem začátečnické riziko, že budu nařčen z "nenažranosti", co se prostoru týká. Chtěl jsem si prostě jen naplnit schránku. Byl to jen dočasný a nedomyšlený zával. Ode dneška jsem už relativně normálním blogerem, který se bude podle svého a jak mu čas dovolí, snažit zrcadlit svět v sobě a sebe ve světě... Díky.
BALADA VÁNOČNÍ
(...panu Hrabalovi)
Kapr je namodro
a děda naměkko,
už krásně voní
vánočka z trouby,
větvičku navlík
do ozdob z krabice,
krabice, která by mohla
vyprávět...
Jednadvacátého večer mi moje bytná Tram ukazovala na plánu svého tramtárijského městečka, místa, kde stával jejich domeček, kde se koupávali, kde byla bažina a kde napájeli krávy. Bývalo to prý takové neuspořádané předměstí. Dneska tam stojí uspořádané obří strohé krabice logistických centrál velkoobchodů jako všude jinde při výpadovkách.
Nudil jsem se při tom a asi jsem to nedokázal zakrýt.
Vánoce se líně převalí a vidina Nového roku nás nutí k přemýšlení. Co dobrého jsme stačili nejen v tomhle roce, ale v životě udělat.
Jel jsem po dálnici. Provoz sice už trochu řídnul, ale pršelo a bylo nevlídno, že bys psa nevyhnal. Najednou auto přede mnou začalo prudce brzdit a smyk ho hodil přes oba pruhy...
Tím, že jsem zmizel z předvánočního blázince, něco se ve mně ulomilo. Praskla obruč kolem hrudníku. Najednou se zhluboka dýchá, Mr. Stress zůstal za oceánem.
Asi jsem byl uzamčený jak Zlatá kaplička. Najednou pozoruji ojíněné a lišejníkem obalené stromy a není mi líto času.
Při studiu materiálů k interview s ředitelem Národního divadla jsem narazil na tenhle 143 let starý výrok:
„Dívám se na skutky našich lidí a moje víra v lidstvo vstává z hrobu…“
Budím se v noci, velký časový rozdíl mi nedává za tmy spát. Odtržený od všeho shonu mám čas na přemýšlení. Kouknu na zprávy a oni se tam naparují úplně jiní ´valaši s gulama´ a jsou mi ukradení a nemusím řešit v titulcích, proč ten druhý nosí vše růžové, a ne oranžové. Bože, chybí mi ta jejich světoborná důležitost. Jdu po ulici města tisíce kilometrů vzdáleného a ptám se toho rozesmátého blbečka, co schválně těsně za mnou z legrace zazvonil na kole: Co říkáš českému předsednictví v Evropě, vole? A on se tlemí dál a opakuje po mě slovo Evropa jako zaklínadlo šamana z amazonského pralesa.
Hotel stojí nejen v Tramtárii hodně peněz. Od dobrovolnice z turistického střediska (viz Veselé Vánočky!) jsem dostal kontakt na paní, co pronajímá pokoje. Zazvonil jsem u dveří v části města, kde poslední domky prolínají nepozorovatelně do lesa. Vyšla ne zrovna vyhublá Tramtárijka. Vrhla se na mě a objala mě tak, že mi málem polámala brýle visící mi na šňůrce. Vlastně štěstí, že není kostnatá a brýle měly, kam se zamáčknout. Když jsem byl jaksi rozpačitý, možná starostí o ty brýle, se smíchem poznamenala, že jsem nějaký stydlín…
Chce se mi do toho, ale i nechce. Blog je žrout času. Ale blog je taky cesta k sobě a most k jiným. A to je taky důvod, proč jsem se 100 let za opicemi rozhodl si ho pořídit. Ani teď si nejsem jistý. Jakou cenu má plkání... ahojky, přeju ti hezký den... je dneska u vás taky zamračeno? Tak dlouho jsem si z podobných chatů dělal přezíravou legraci, až jsem ji na jednom potkal... Několik let uvázaná na lůžko a místo nicku Superdepka si říká Mějsehezky… Od nesmělých pokusů s laptopem na kolenou se vypsala a stíhá svým psaním rozezpívat ptáčky na střechách. Možná do toho blogu jdu kvůli ní. Zkusím nerozesílat tímto blogem smetí. To, čemu říkám smetí já. Což ovšem nevylučuje, že tomu tak nebudete říkat vy. V tom případě mi vynadejte, anebo sem nechoďte. Tady úřaduje Krůtí brko.
Vybral jsem si od Ježíška dárek trochu dřív. Vyjel jsem za kamarády do Tramtárie. A jsem tu. Krásné "osahávání" zeměkoule. Dlouho nezažité nepospíchání. Uprostřed noci mi paní na konci světa podala patřičné papíry a malý autobus mě zavezl kamsi na obrovské parkoviště. Kromě tisíce jiných tam stála krásná a úplně nová červená toyotka Yaris. Leccos úplně jinak než na mých dosavadních autech, leccos úplně jiné ve značení na silnicích, po půlnoci, v mlze, v neznámém městě bez mapy a GPS najít kudy kam a vymotat se po dálnicích do správného směru na můj cíl. Nádherný pocit. Ta nejistota, neznámo. Pak po šedesáti km ve správném městě a hledání cesty do správného motelu. OK, jsem tady. Ahoj Tramtárie!