Při vstávání jsem prošel kolem zrcadla. Něco příšerného. Proč jsem na tu chvíli nezavřel oči? Kde je ten kluk jako proutek? Fakt s tím musím něco dělat...
Jako kluk jsem miloval knížky a v určitém pokročilém věku dětství hlavně ty, kterým se tehdy říkalo ještě bez zábran děsně dlouze vědecko-fantastické.
Ráno jsem se mihnul kolem obrazovky. Ranní program je vždycky tak křečovitě optimistický, až se mi z toho dělá blbě. V tryskově nastřídaném pořadu se vždycky míhají lidi a mezi tím kozaté písničky a mezi tím známé rozesmáté ksichty. Dneska tam ale seděl – a neusmíval se. Seděl zaťatě, jak to umí jen on a několik málo dalších.
Musím si všechno sobě i vám shrnout. Kauza Karel Bašta. Jeho sběrný dvůr v Ivančicích vykrádají zloději jak na běžícím pásu. Přesně dvacetkrát. Když zase jednou dostal zprávu, že má ve své firmě zloděje, vyrazil tam se svojí mysliveckou puškou a za odjíždějícími zloději ve vzteku vypálil. Mířil dobře. Spolujezdkyně zloděje, zlodějka, bohužel přišla o oko.
Kdo tvrdí, že ano, je blb. Jak jinak bych v jednom výtisku novin napočítal skoro dvacet veřejných činitelů, kteří by měli vědět, že nepoctivost je doživotní HANBA, která tě vykopne napospas vlkům za městskými hradbami?