Dnes budu stručný ve svém komentáři, už proto, že události posledních dní mě v mém neradostném přesvědčení utvrdily a raději své střídmé úvahy ponechám v tomto syrovém stručném stavu, bez dalšího nadbytečného rozvádění a zřeďování smutné podstaty.
V minulých dnech, v čase blížícího se dvacetiletí od sametových událostí naše politická elita prošla testem politické dospělosti a vyzrálosti. Ostatně, tak jako to je v této zemi vždy po deseti letech zvykem. A bohužel naši političtí představitelé, napříč politickým spektrem a funkcemi prokázali dosavadní státotvornou nevyzrálost, v některých případech až infantilitu.
Málokde by se totiž obětí nelítostného domácího a vnitrostranického politického boje bez skrupulí stala dlouhodobá zahraniční politika, naše diplomatické zájmy a riskovala by se tak okatě a neprofesionálně pověst státu. Evropské vedení a kormidlování Rady ministrů se změnilo v kolbiště českých vnitropolitických bojů a přeměřování aktuálních mocenských sil, navíc v časech ekonomicky a politicky svízelných, jak doma, tak v cizině. Současné domácí politické síly zaslepeně riskují oslabení naší po roky budované vyjednávací pozice v unijní rozhodovací struktuře, naši pověst čitelného a kompetentního partnera, i osud bolestivě vyjednaného a pro funkčnost Unie významného mezinárodního dokumentu – Lisabonské reformní smlouvy.
Nehledě na názor a vztah k evropské integraci by se žádná politicky vyspělá země nevydala cestou politického souboje v přímém přenosu, navíc v čase významné mezinárodní moderace a v momentě, kdy mohla konečně Praha v „plném lesku“ prokázat svoji mezinárodní erudici, politickou vyspělost a nespravedlivost občasných „dojmologických“ výpadů, kterých se České republice a naší společnosti od „západního“ světa a jeho tiskovin dostávalo.
Bohužel, naše elita prokázala, že dvacetiletí svobodného politického vývoje je málo a že pro české politické sumo, které již několik let probíhá, není žádná ostuda malá. I ta světová.
Testem jsme nejen neprošli, ale ještě jsme na to hlučně upozornili. Pán Elysejského paláce musí jásat.
Psáno pro deník E15
Česká prezidentská republika, tak by mohl nově znít náš název. S trochou nadsázky můžeme říci, že se český stát úterním pádem vlády dočasně změnil z parlamentního premiérského systému na prezidentský. Postupně si to začínáme uvědomovat a brzy si to uvědomí i v zahraničí. Svým způsobem i jediní vítězové úterního hlasování jsou prezidenti – doma Václav Klaus, který nyní určuje hledání nového ministerského předsedy a vlády s důvěrou, za našimi hranicemi jeho francouzský protějšek Nicolas Sarkozy. Paříž získala unikátní příležitost jak se opětovně vlomit do českého předsednictví, teď už s tichým souhlasem velkých evropských zemí, s odůvodněním, že není přece možné nechat vést Evropu kabinetem bez mandátu a s hašteřivou domácí politikou v zádech. A premiér, tomu v ruce zůstává černý Petr, protože mu reálně hrozí sehrávání role politického a mocenského statisty.
Ústava České republiky je totiž poměrně tolerantní a blahovolná vůči prezidentovi republiky v hledání a jmenování nové české exekutivy. Nestanoví závazné termíny, ani jasné požadavky na výběr vhodného kandidáta, s filosofií, že právě proto, se očekává, že bude prezident konat rychle, konstruktivně a ku prospěchu politické stability v zemi. Zatím nemáme mnoho obdobných zkušeností, abychom mohli kroky prezidenta detailně soudit a jednoznačně předvídat, přesto již na počátku výběru kandidáta naše hlava státu překvapuje a i mírně navádí k pocitu, že neusiluje výhradně o blaho republiky a že není ryze nadstranická.
Potvrzením je rok 2005, když prezident Klaus řešil obdobnou situaci. Tehdy stanovil dvě podmínky – požadavek 101 podpisu jako garance většiny a ctění předchozího koaličního půdorysu vlády jako záruku jistého politického kontinua. Ty však nyní popírá a nahrazuje mnohem užšími mantinely, které omezují kreativnost potenciálního kandidáta na ministerského předsedu. Informace, které prosakují z Hradu o neakceptovatelnosti Topolánka jako kandidáta na premiéra, zpochybňování jedné z koaličních stran a sortování poslanců naznačují, že se hraje o jinou možnost. O šanci prezidenta sehrávat po jistý čas roli politického kormidelníka a ovlivňovat osazenstvo budoucí vlády, spoluurčovat agendu českého předsednictví a zejména promlouvat do vnitřních poměrů ODS.
V těchto dnech se rozhořela válka nervů mezi Topolánkem a Klausem a Topolánkem a Paroubkem, o vliv na další dění, o váhu v ODS a s lídrem strany růže o termín předčasných voleb, kdy pozdější termín spíše posiluje ČSSD. Václav Klaus se nesmířil s vývojem po loňském kongresu ODS a dění v partaji modré holubice a snaží se přeskupit síly blokací Topolánka. Naopak českým socialistům nyní hrozí nevděčná pozice, platit daň za pád vlády a odpovědnost za hledání řešení, které jim ukrajuje z pověsti autentické opozice a ještě přihlížet souboji „staré ODS“ s „novou ODS“, kdy s jednou z nich budou stejně nuceni uzavřít kompromis, čímž opět částečně rezignují na svoji dosavadní opoziční nesmiřitelnost.
Přesto bez těchto tří aktérů – prezidenta, expremiéra a lídra státotvorných opozičníků, není možné dohodnout konstruktivní cestu ze současného politického svízele. To vše za poměrně velkého zájmu veřejnosti, které nejde pouze o zahraniční reputaci, ale zejména o životní úroveň a zaměstnání. Výsledkem buď bude přepřahání v modré straně, posílený prezident a ČSSD s podílem na moci a tím i na odpovědnosti, nebo dohoda dvou táborů (ne nutně obou lídrů) – ODS a ČSSD na předčasných volbách, za nedobrovolné asistence prezidenta republiky, a tím návrat ke klasickému parlamentarismu a s premiérem s poslaneckou většinou, jako hlavním autoritám českého politického uspořádání. Bude to však ještě cesta svízelná, protože někteří politici vsadili svoji politickou budoucnost, prezident vykonává druhý mandát, a tedy není na nikom závislý a dvě hlavní strany nechtějí ztratit svou tvář a dosavadní šanci na růst preferencí.
Jediným, kdo už dnes může sčítat ztráty, je reputace českého státu navenek a u evropských partnerů a české firmy, potažmo jejich čeští zaměstnanci. Ti budou nyní postrádat aktivitu vlády a parlamentu ve změkčování dopadů ekonomické krize. I na to by měl hrad brát zřetel, co se děje v podhradí.
Komentář vyšel v MF DNES
Ač byl víkendový sjezd ČSSD plánován s velkým předstihem a marketingový stroj strany růže již dlouho dopředu promyšleně posiloval politickou dynamiku tak, aby se volební summit stal náležitou gradací a volební manifestací energie a síly strany, přesto byl nakonec zastíněn jinou politickou událostí. Již několik dní před druhou částí holešovického sjezdu a posléze i v průběhu celého kongresového víkendu se skloňovala možnost vyvolání nedůvěry vládě a šance jejího úspěchu, pád kabinetu a další scénáře politického vývoje bezprostředně poté.
To poznamenalo atmosféru na Výstavišti, vnitrostranickou debatu, ale i vystoupení hostů, zejména aktéra v současnosti nejvýznamnějšího – prezidenta republiky. Odmysleme si však pro tento moment politicky zjitřelé okolnosti stranického jednání a udělejme si stručnou sondáž do posjezdových výsledků - ty totiž naznačují mnohé. Dobře vystihují náladu v sociálnědemokratické straně - straně, která má premiérské ambice a má i velmi solidní šanci je naplnit.
Už dopředu se dalo odtušit, že nejzajímavějšími víkendovými body bude síla mandátu staronového předsedy, o to víc, že byl jediným kandidátem, navíc po unikátně vyhraných volbách, na jejichž úspěchu měl lví podíl, a v předvečer voleb dalších, tentokráte do unijního parlamentu. Volba lídra byla navíc přikořeněna možností promlouvat do budoucnosti současného kabinetu a případně scénáře předčasných voleb.
Výsledný počet hlasů volby socialistického lídra je solidní, demonstruje poměrně bezproblémovou vnitrostranickou pozici Jiřího Paroubka pro nejbližší měsíce. Dlouhodobě je to však podpora limitovaná a podmínečná, s několika varováními, zejména ve vztahu k Paroubkovu volebnímu ústeckému kraji a praktikám v něm uplatňovaných, a v neposlední řadě i k zemanovské generaci politiků ČSSD. Symbolem vzdoru bylo provolení dlouholetého pokladníka oranžové strany Starce a velmi silné mandáty pro poslance Škromacha a Sobotku, a naopak neúspěch vzdorohejtmanky a neviditelné místopředsedkyně ČSSD Vaňhové, která byla předsedou strany od počátku podporována.
Víkendový sjezd demonstroval i posilující regionalizaci strany, kdy do výběru týmu místopředsedů poprvé jasně promlouvaly dohody mezi kraji. Ukazuje se, že volebně tučná léta a tím nárůst volebních funkcí, umožněný Paroubkovou strategií, mu nyní značně komplikuje jeho vnitrostranickou režii a kontrolu modernizace českých socialistů. Strana se emancipuje, rozvětvuje a zapouští kořeny i na místní a regionální úrovni a začíná se dívat dál, za éru Jiřího Paroubka. Vzdoruje jeho taktovce, což nutí předsedu Jiřího Paroubka ke stále aktivističtějšímu přístupu a většímu individualismu, a to je pro něho do budoucna značně riskantní. Příběhy osamoceného dirigentství řady bývalých předáků českých stran a jejich postupného odtržení od členstva vlastních partají, končící hořkým odchodem jsou toho důkazem.
Jiří Paroubek se příliš ztotožnil s vahou veřejného mínění a poměřováním politického zdaru skrze volební výsledky, musí proto bezpodmínečně vyhrát premiérství a poté se soustředit na prezidentskou kandidaturu. Kulisou jeho stále rychlejšího běhu osamoceného stranického běžce mu bude posilování moravské dimenze sociální demokracie, nejen ve voličské podpoře, ale i v mocenském aranžmá. I to bude zajímavá okolnost, která poznamená výběr a tvorbu kandidátek do poslaneckých voleb, ať předčasných, či řádných.
Tyto okolnosti začínají až nápadně připomínat prožitou zkušenost ODS a lídrů strany modré holubice, proto si jistě staronový předseda měl o čem povídat s prezidentem republiky.
Text psán pro deník E15.
Blíží se pověstný stý den nových krajských koalic, od té doby co zasedly do třinácti krajských úřadů a začaly spravovat své regiony. Tento časový odstup nám dává možnost posoudit jejich první kroky, politický styl a činnost jednotlivých hejtmanství. Jaké zprávy a signály tedy občanům nové krajské vlády vydávají?
Ač mnozí komentátoři i odcházející hejtmani z řad ODS a KDU-ČSL a dokonce i čerstvě nastupující sociálnědemokratičtí šéfové krajských samospráv předpovídali razantní změny regionálních poměrů a chování nových vlád ve třinácti krajích, nic zcela zásadního se nestalo a nedošlo ke zpochybnění dosavadního vývoje regionů. Potvrdilo se, že zajeté poměry krajské úrovně vlády, logika místní moci a váha funkcí jsou dlouhodobější a poměrně pevně zakořeněné. Došlo sice k mnohdy silácké rétorice a v některých krajích i k rozsáhlé personální obměně, ta se však děla i před čtyřmi roky, kdy usedali do hejtmanských křesel modří leadeři. Přesto se zde již některé změny rýsují a můžeme očekávat jejich posilování. Je to zejména další posílení váhy regionálních samospráv, částečně vývojem, ale zejména pak snahou oponovat vládě, být jí silným a dobře viditelným partnerem.
Už od prvních dnů činnosti nových týmů třinácti samospráv překvapovala dobrá obeznámenost s možnostmi a právy krajů jednak dovnitř svého regionu, ale zároveň i navenek, vůči vládě, ministerstvům, Parlamentu a státním úřadům. To nebývávalo zvykem. Nejenže se hejtmani razantně chopili doposud spíše nepoužívané pravomoci navrhovat zákony skrze krajské zastupitelstvo, zároveň také promýšlí jak dynamičtěji využít Asociaci krajů, své rozhodovací, či blokovací možnosti. Samozřejmě, za mnoha těmito iniciativami se skrývají předvolební pohnutky a příležitost konkurence odlišně politicky zabarvené vládě, ale přesto český občan poprvé získává možnost poznat poměrně široký vějíř krajských kompetencí a vliv třinácti samospráv na každodenní život.
Bude zajímavé sledovat, jakými kroky budou krajské vlády působit na vnitropolitické dění České republiky. Zatím se potvrzuje, že o krajích budeme slýchat častěji a nejen ve věcech ryze symbolických a reprezentačních.
První tři měsíce potvrzují, že i krajská emancipace v ČSSD probíhá rychleji, než v minulosti v ODS a u lidovců. I přes výraznost a viditelnost leadera strany růže, Jiřího Paroubka, se řada krajských týmů chová poměrně autonomně, formuluje své priority a vytváří si své vlastní vlivové frakce uvnitř českých socialistů. I tato tendence bude nadále sílit a jistě se projeví již v další volbě stranického vedení ČSSD. Kuriózně jednoznačným vítězstvím, na kterém měl lví podíl Jiří Paroubek, si vychovává nové stranické konkurenty, a možná i nástupce. To je však standardní vývoj a tento trend řadí Česko mezi země západní, které si obdobnou zkušeností také prošly.
Můžeme konstatovat jedno. Česká politika bude pestřejší, konkurenčnější a do příštích regionálních voleb budou kraje vstupovat silnější a emancipovanější, nehledě na to, kdo je posléze povede.