Je to kandidát, který má bohatou erudici vědce s kosmopolitním rozhledem a profesními úspěchy. Je nadán rozvětvenými mezinárodními kontakty, ovládá jazyky a dlouhodobě vystupuje konsenzuálně, věcně a promyšleně.
Navíc pravidelně vstupuje do veřejného prostoru, vždy významně, avšak bez zbytečného rozruchu a nevěcných střetů. Dříve promlouval z pozice rektora renomované univerzity, později z místa vlivného akademika a nakonec kandidáta "odborníka" do Evropského parlamentu.
Jde o Ivana Wilhelma, v minulosti několikrát zvažovaného mezi kandidáty na prezidenta republiky. Navíc nepatří k žádnému vyhraněnému politickému proudu, ani nesdílí vypjatou politickou ortodoxii a přehlíživou pozici vůči ostatním, což by se v současné vypjaté společensko-politické atmosféře mohlo připočíst k dobru ak výslednému kreditu možného kandidáta do "evropské vlády".
Jeho unikátní devízou je i to, že zastupuje jednu z mála skupin české společnosti, která spolupracuje s evropským prostředím dlouhodobě, pragmaticky, korektně a jako rovný s rovným, což rozhodně neplatí o většině zástupců naší politické elity. Dlouhodobý přístup vědců a akademiků by tak získal na lesku.
Proto existuje šance, že se ještě jeho jméno v této souvislosti objeví jako možný politicky neutrální svorník evropské kandidatury. Jistě by nezapadlo.
Skončilo jedno politické drama - tahanice o termín předčasných voleb a zdá se, že začíná další –v podobě boje o podobu a přijetí státního rozpočtu a tím i o osud kabinetu Jana Fischera. Rétorika vrcholných činitelů dnešních dní je ostrá a nesmiřitelná, politické zákopy mezi parlamentními stranami jsou na první pohled hluboké nehledě na churavějící finanční kondičku státu či odsunuté volby a tím i kampaň až na jaro příštího roku.
Přes všechno popsané mohu čtenáře těchto řádků uklidnit. S bojechtivostí stranických konkurentů to nebude až tak horké a rozpočtové provizórium nám s největší pravděpodobností nehrozí. Kuriózně za to vděčíme předchozímu napětí spojenému s anulací předčasného volebního hlasování do Sněmovny. Dlouhá přetahovaná, bez jasné logiky a srozumitelnosti totiž roztrpčila většinu českého voličstva až na krajní mez, zejména pak ty středové, nevyhraněné, kteří jsou pověstní svojí alergií na politiku konfliktů a silových proklamací.
Tím však vyvstalo pro stratégy stran nové riziko. Jak často nedávné kroky vrcholných politiků postrádaly pro běžného občana logiku, tak i voliči začali podléhat nečitelnosti svých pohnutek. Volební štáby tak začaly ztrácet půdu pod nohama. Nárůst nevole totiž nabízí hned několik scénářů vývoje voličských nálad, ať v podobě hrozby neúčasti u voleb, protestní volby, hledání mimoparlamentní alternativy nebo skrze scénář pověstného vyvažování vlivu stávajících stran. Pro takovouto změť variant se však jen těžko sestavuje úspěšná kampaň pro premiérské křeslo.
Veřejnost je znejistělá ekonomickým výhledem a obavou o stav služeb poskytovaných státem, k nimž se po posledních událostech přidává i politická skepse. Doposud se mnohé nešvary vrcholových politiků přičítaly předvolebnímu kvasu. Tato možnost však padla a veřejnost očekává uklidnění vášní, navození alespoň elementární shody a obnovení politické práce. Proto všichni zúčastnění kandidáti, pokud budou chtít nadále bodovat, budou muset ubrat plyn a spět alespoň k základnímu kompromisu. Potřebují totiž uklidnit své věrné a zejména zaujmout potenciální voliče. Navíc potřebují udržet ve hře vládu Jana Fischera, jako užitečnou sílu k provádění nepopulárních kroků a změn a cenný hromosvod své předvolební kritiky.
Ta strana, která chce na jaře 2010 volebně zvítězit, potřebuje opětovně získat důvěru a naklonit si nevyhraněný voličský střed. Svým způsobem naštěstí, bez přilákání voličů stojících mimo pevná voličská jádra nejde téměř vyhrát volby, proto nakonec k dohodě na rozpočtu dojde. Tématem volebního agitování jara totiž bude, kdo toho udělal víc ve prospěch zmírnění krize, udržení míst a uklidnění společenské situace.
Naopak, pokud by dál stávající politici jitřili smysly voličské obce vzájemnými pozičními sváry, tak je dost možné, že se objeví noví kandidáti, z neparlamentního prostředí nebo ze zcela nových partají, protestně naladěných. Což současní ostřílení parlamentní matadoři rozhodně nebudou chtít riskovat, proto raději státní rozpočet pustí do života ještě v termínu a soustředí se na jiné přestřelky a méně významné body agendy.
Psáno pro deník E15
Pokud se podíváme na zrušení předčasných sněmovních voleb pohledem vítězů a poražených, optikou zisku a ztráty, tak již v těchto dnech můžeme popsat několik skupin, kterým zrušení voleb navodilo úsměv na rtech, ale i ty, pro které jde o zprávu velmi chmurnou.
Mezi největší vítěze zrušení říjnového i listopadového data volebního klání patří lobby a vlivné zájmové skupiny. Politické strany napříč spektrem investovali značné prostředky do horké fáze kampaně a celorepublikové reklamní viditelnosti. Sázeli na ofenzivní taktiku, množství inzerátů, tematické volební nabídky do domácností, což je v součtu značně nákladné. Často se kvůli těmto strategiím neváhaly i zadlužit a prohloubily tak svůj dlouhodobě neradostný finanční stav.
Některé partaje už investovaly drtivou většinu svého majetku, včetně zastavení svých sídel (např. KDU-ČSL), jiné naopak teprve sestavovaly svůj rozpočet, s vidinou rychlých voleb a úspěchu (TOP09) a náhlý přesun konání voleb na závěr jara příštího roku jim vytváří doslova existenční problémy a dilema přežití. Zadluženy až po uši jsou i další politické subjekty, snad jen vyjma ČSSD, která bodovala v minulých volbách a tím dosáhla na poměrně vysokou státní podporu. Finančně churavějící političtí kandidáti teď budou chtít velmi rychle zacelit alespoň ty největší díry svých stranických kas, a proto budou stát o donátory a pomoc vlivových skupin.
Mezi jasné vítěze patří i reklamní a PR agentury, obecně inzertní trh. Úterním krokem sociální demokracie zdvojily fakticky své aktivity a tím zmnožily svůj zisk. Namísto jedné, krátké kampaně jim totiž situace přivodila hned dvě volební agitace, navíc v podobě jedné klasické, dlouhé, která se s velkou pravděpodobností nastartuje od března příštího roku.
Relativně neutrální vliv má přesun volebního dění na dvě velké strany – ČSSD a ODS. Obě jsou zajištěné, už i velkým počtem zástupců v obou parlamentních komorách, čímž získávají pravidelnou finanční injekci ze státní kasy, která jim umožňuje dlouhodobější plánování a šanci ustát i náročnější akce. Navíc mají poměrně bohaté předivo organizačních složek strany, která je schopna mnohé aktivity udržovat průběžně v chodu.
Pro některé je posun termínu voleb obrovská výzva a šance na posílení. Ze stávajících to zejména platí pro Věci veřejné Radka Johna a Stranu zelených. Jim se nabízí šance pracovat na posilování své značky a získávání veřejné podpory před odsunutými volbami. Je samozřejmě otázkou, zda této příležitosti nevyužije i případný zcela nový subjekt, postavený na kritice všech stávajících a vymezování se vůči současné politické realitě.
A česká veřejnost. Ta ještě neví - stane se vítězi či poraženými jen podle chování politiků v dalších dnech. Pokud události minulých dní povedou k uklidnění politické scény, nalézání alespoň elementární schopnosti shody a kompromisu, pak nutně nemusí veřejnost tratit. Pokud se naopak rozhoří ještě vypjatější politické sváry a předvolební kampaň se přesune do sněmovních lavic, tak ten kdo nejvíc ze všech ztratil je právě běžný český občan.
Psáno pro týdeník STRATEGIE
Deset dní, v nichž se zastavil volební čas, ukázalo, jaký mají naše politické elity vztah k Ústavě. To platí bez ohledu na výsledek dnešního jednání Ústavního soudu.
Svérázné právní povědomí, jež vyznává sebestřednost a přesvědčení o dominanci nad ostatními institucemi, plně vytrysklo na povrch během úterní sněmovní schůze. Bylo ale patrné i v dřívějších plamenných prohlášeních prezidenta. Ano, máme volební čas, který svádí k silným výrokům. Přesto i volební mrav má mít jasné mantinely.
Ústavní soud snad nikdy nezažil etapu elementárního respektu ke své roli strážce ústavních pořádků. Mnohem častěji byl spíš v pozici trpěného plodu české Ústavy či byl vnímán jako spojenec prezidenta Havla. Proto byl systematicky přehlížen a odstrkován s cílem postupné marginalizace. Jako podle hesla „sejde z očí, sejde z mysli“. A chtělo by se říci, sejde i z potřeb občanů.
To platilo především v době vlád Václava Klause, ale i za časů opoziční smlouvy. Později se Ústavní soud proměnil v kolbiště lítého politického boje a aktuálního přeměřování sil. Milníky této etapy se staly zákoník práce, zdravotnické poplatky, ale i dodnes aktuální přetahovaná ve věci Lisabonské smlouvy a vztahů našich parlamentních komor.
Sebevědomé přehlížení brněnského soudu vrcholnými činiteli můžeme ukázat na řadě dalších případů, zejména z oblasti lidskoprávní a ekonomickosociální. Scénář přístupu k brněnským soudcům byl a je stále stejný. Napadený problém se neřešil nebo se přehlížel, kabinet ho většinou přešel s naprostým klidem, případně s odůvodněním, že o nic nejde, jen o špatnou vůli pánů soudců. Ústavní soud se stal pouze formálním předstupněm stížnosti do Štrasburku, protože státní orgán konal až ve chvíli, kdy mu reálně hrozila vysoká pokuta.
Jediný moment, kdy si politici významněji uvědomili váhu Ústavního soudu, byl případ částečného zrušení volebního zákona z dílny opozičně smluvní sněmovny, z něhož zbylo pouze problematické jádro. Byl to jeden z důvodů, proč nově zvolený prezident Václav Klaus nebyl schopen po několik měsíců jmenovat nové ústavní soudce, a kontrola ústavnosti tak reálně nabrala zpoždění rok a půl. O to více slovně prezident bojoval proti „soudcokracii“.
Aktuální kauza ústavní stížnosti Melčáka a Kalvody tak jen viditelně stvrdila dlouhodobý trend politického přehlížení pravomocí českého ústavního korektora. Navíc zafungovala jako účinný mantinel, protože přišla v momentě pro naše politiky citlivém – v čase kampaně.
Poprvé krok soudu politiky znatelně zabolel. Pokud by to znamenalo šanci na změnu přístupu ke strážcům ústavnosti, nebyla by tato lekce vůbec marná.
Psáno pro deník E15
Současná debata o ústavní stížnosti poslance Melčáka a JUDr. Kalvody již téma probrala ze všech možných úhlů a alternativ. Dosud se však v horečné diskusi zapomíná na jedno hledisko, z mého pohledu neméně zásadní, a to na finanční zdraví a osud ekonomické nezávislosti českých stran na místním „průmyslu vlivu“ a zájmového lobby.
Jsem přesvědčen, že půjde o obdobně významný trend jako v případě verdiktu Ústavního soudu ve věci oprávněnosti stížnosti na jednorázovost ústavního zákona o předčasných sněmovních volbách.
Hned v úvodu chci říci, že vítám iniciativu soudního přezkumu oprávněnosti přijímání mimořádné ad hoc ústavní normy v situaci, kdy existují sice toporné a komplikovanější, ale využitelné možnosti rozpuštění Sněmovny a cesty k předčasným volbám. Konečně totiž získáváme šanci omezit libovůli zákonodárců volněji interpretovat ústavní zákon státu. Po tomto precedentu budou jistě pro příště obezřetnější a v těchto záležitostech distingovanější.
Jen mě udivuje termín podání ústavní stížnosti, nemohu se ubránit dojmu, že jde o promyšlený záměr, o to víc, když v roce 1998 poslanec ČSSD Melčák hlasoval pro obdobný zákon rozpouštějící tehdejší Sněmovnu. Vždyť šlo předstoupit před Ústavní soud se stížností mnohem dřív, nechat ho normu posoudit a neproblematizovat volbu v samotném závěru.
Zajímá mě však jiný aspekt současného problému – odsunutí termínu předčasných voleb, které dle mých odhadů nastane. Díky němu dojde ke „zmrazení“ volebních kampaní, dosud v české historii nejnákladnějších. Kampaňování bylo už skoro v nejvyšších otáčkách, kvůli čemuž došlo k obrovskému puštění žilou finančnímu zdraví jednotlivých stranických hráčů. Je veřejně známou informací, že ekonomický stav drtivé většiny českých parlamentních partají je neradostný. Jsou zadlužené až po uši, na tuto kampaň si rozpůjčovaly ode všech možných půjčovatelů a už není příliš kde brát. Peníze jsou už z velké části investovány a náhle hrozí další období půjček.
Ve výsledku prodloužená kampaň vyšle do Poslanecké sněmovny unavené a finančně notně oslabené politické strany, které budou za mnohé zavázány a budou vedeny touhou rychle zacelit hluboké finanční ztráty svých kas, na což jim státní příspěvek za hlasy nepostačí. Hlad po finančních zdrojích bude o to větší, protože naše strany čeká cyklus dalších neméně důležitých voleb – komunálních a senátních, které mají potvrdit jejich místo a váhu v českém stranickém systému.
Jestli je tedy někdo momentálním vítězem, je to lobbying a sféra zájmových skupin. Ti získávají velmi vděčné klienty….