Jan Štern

19. 02.

Nevzetí zpět Engela je podlost

Jan Štern Přečteno 39647 krát

Když jsem psal poprvé o akci Děkujeme, odcházíme, tak jsem formu hromadné výpovědi (namísto stávky) definoval jako džentlmenské a zároveň riskantní jednání. V případě prohry by lékaři museli podstoupit ponížené doprošování na nemocničních bossech, aby je vzali zpátky. Šéfové nemocnic, kteří jsou často víc stranickou nomenklaturou než odborníky a manažery, by se nepochybně po protestujících doktorech náležitě prošli a samozřejmě iniciátoři akce by mohli na lékařskou profesi zapomenout. Od doktorů to byl mimořádně riskantní projekt, možná si někteří ani neuvědomovali vážnou slabinu svého postavení. Nicméně byla to daň za to, že nešli do stávky, kterou by nepochybně rychle vyhráli, ale za cenu skutečného ohrožení zdraví pacientů. To jednoduše nešlo a doktoři to férově vzali v potaz. Jenže ani v případě vítězství nebyla věc doktorů jednoduchá. Většina nemocnic spadá pod kraje a ty se necítí být vázány dohodou mezi Lékařským odborovým klubem a ministrem. Také celá řada ředitelů od začátku vyhrožovala, že všechny doktory rozhodně zpátky nevezme. Od fakultních nemocnic spadajících přímo pod ministerstvo zdravotnictví ale toto nebezpečí nemělo hrozit. Ministr Heger jako zástupce establišmentu jednající s doktory slíbil, že v těchto nemocnicích zajistí v případě dohody návrat všech doktorů.

Krátce po uzavření dohody oznámil ředitel fakultní Vinohradské nemocnice, tedy nemocnice spadající pod ministra, že vůdce protestujících doktorů, šéfa LOK Engela do pracovního poměru zpět nepřijme a že už na jeho místo přijal někoho jiného. Náhle se mění rétorika ministerstva: "Nelze si představit, že nemocnice začnou propouštět lékaře, kteří mají platnou pracovní smlouvu, na úkor těch, kteří standardně ukončili pracovní poměr," řekl v pátek v podvečer mluvčí ministra Vlastimil Sršeň. Jinými slovy Engel má smůlu: standardně ukončil pracovní poměr a na jeho místo už přijali někoho jiného. Teď už člověk také rozumí tomu, proč ministr Heger prodlužoval jednání s odbory. Šlo o to dostat se za termín nabytí platnosti výpovědí, aby doktoři nemohli být automaticky vzati zpět.

Je to jako kdyby ve středověku dva králové v čele svých vojsk místo boje uzavřeli mír, oznámili to svým vojákům, a když by se k nim vraceli, tak jeden z nich by zezadu druhého zastřelil ranou z kuše. Nepamatuji se, že by se v historii něco podobného stalo. Vypadá to nadějně, že zřejmě zase máme další prvenství v mimořádné podlosti a hanebnosti.

Možná, že někdo z militantních odpůrců dohody státu s doktory právě křepčí radostí nad tím, jak se podařilo otrávit doktorům jejich vítězství nebo snad dokonce torpédovat celou dohodu. Blesk píše, že „Vůdce lékařů vyděračů nevezmou zpět do práce“. Blesk a president Klaus hovoří o vydírání doktorů. Jestliže se takto hodnotí jednání doktorů, pak je nutné říci, že vydírání je oboustranné. Pokud nás doktoři nyní vydírají hromadnou výpovědí kvůli zvýšení platů, pak my, pacienti jsme je dvacet let vydírali Hippokratovou přísahou, že si o zvýšení platů nemohli říci nebo si je vynutit, protože oni přeci léčit musí za všech okolností. Vyděračství, pokud o něm někdo začne mluvit, je oboustranné. S tím rozdílem, že my je vydíráme dvacet let a oni s tím nedávno teprve začali.

Ponížení doktorů těžko může být větší. Nezávidím jim jejich návrat do práce s tím, že jejich vůdce establišment dokonale podrazil. Past na doktory sklapla a je mistrně udělaná. Engel přeci nemůže doktory přemlouvat k tomu, aby kvůli němu zrušili uzavřenou dohodu se státem. Tímto doktoři přišli o vůdce. Bude zajímavé sledovat, co udělají. Možná, že někteří protest obnoví, ale že by se to celé rozjelo znovu, je nepravděpodobné. Možná je to jenom dočasná provokace, jak tvrdí šéf Lékařské komory Kubek a ministr Heger učiní potřebné kroky k nápravě. Nicméně ponaučení pro příště: nevěř politikům, jediné, v čem je na ně spoleh, je podraz.

12. 02.

V mafiánském kapitalismu je utahování opasků pro občany nepřijatelné

Jan Štern Přečteno 12934 krát

Už podruhé pozorujeme, že reformní záměry pravicových vlád směřující především k úsporám ve veřejných rozpočtech, narážejí na nezvykle velký odpor společnosti eventuelně jejích reformou postižených částí. Už předchozí vláda Mirka Topolánka si politicky víceméně vylámala zuby na celkem nevinném opatření v podobě poplatků u doktora. Přitom se tehdy jednalo o jakési úvodní opatření, které mělo odstartovat skutečně podstatné reformy. Nicméně z poplatků se stalo politické trauma Topolánkovy vlády, které vedlo k drtivé porážce v krajských volbách. Na další reformy nejen ve zdravotnictví, ale i v dalších sférách nezbyla Topolánkově administrativě politická síla a vůle.

Nyní jakoby se scénář znovu opakoval. Vláda se ještě ani pořádně reformně nerozmáchla, pouze provedla jakési počáteční úpravy platů ve státní sféře, které měly jenom narovnat stávající situaci a teprve následně měly přijít zásadní reformy, a už je tu krize jako hrom. Po demonstraci odborářů, nad kterou mohla ještě vláda mávnout rukou, přichází ostrý konflikt s lékaři. Už jenom záměr vlády sáhnout na systém tarifních platů ve zdravotnictví fungoval jako šťouchnutí do vosího hnízda. Lékaři nečekali na další experimenty v jejich systému a přikročili k tvrdé akci za podstatné zvýšení svých platů pod hrozbou hromadné výpovědi. Situace je dnes natolik vážná, že se musí scházet bezpečnostní rada státu. Vláda reálně uvažuje, že místo doktorů nás budou léčit vojenské polní nemocnice. A to vše kvůli půl miliardě, kterou vláda škodolibě na poslední chvíli dala místo lékařům zdravotním sestrám.

Jak je možné, že už jenom náznaky reforem pravicových vlád budí takovou vlnu nevole, podrážděnosti a následného odporu? Jak to tady asi bude vypadat, až se vláda dostane k podstatným krokům své reformy? Naše společnost se nikdy takto nechovala. Naopak byla schopná spolknout nesrovnatelně tvrdší opatření. Začátkem devadesátých let téměř s nadšením volila Občanské fórum, jehož hlavním heslem bylo: utáhněme si opasky. Lidé dokázali pochopit, že někdy je třeba dočasně v zájmu budoucnosti podstoupit tvrdá opatření. Tehdejší politická reprezentace o tom dokázala lidi přesvědčit. Jak to, že dvacet let poté jen slabý náznak škrtů nebo jiných opatření vede k zásadnímu sociálnímu konfliktu? Vždyť za uplynulých dvacet let stoupla životní úroveň našich lidí téměř na úroveň vyspělých zemí (o čem se nán předtím ani nesnilo), máme demokracii a svobodu, naše země je vojensky i geopoliticky zabezpečená, jsme členem elitního klubu EU. A přesto významná část společnosti naprosto není ochotna akceptovat vládou navrhované úsporné kroky. A to i přesto, že dokonce i v řadě případů vládu s tímto programem volila.

Domnívám se, že je to výsledkem katastrofálního propadu legitimity vlády, ale dokonce i režimu jako takového. Ať už lidé volí pravici nebo levici, podvědomě dávají budoucí vládě slabý mandát. Vláda může upravovat například bodový systém pro řidiče, měnit občanský zákoník nebo uzavírat mezinárodní dohody. To jsou všechno politicky neutrální technicko administrativní úkony, které by učinila vlastně téměř jakákoliv vláda, protože je stejně zajišťuje státní aparát a politikové k tomu ani nejsou věcně zapotřebí. Jakmile se však politická prezentace respektive vláda rozhodne k zásadním systémovým opatřením, nedej Bože spojeným s krácením sociálních benefitů a výhod nebo naopak s růstem daní, nastupuje všeobecná obrovská nevole. Za tím vším stojí zásadní odpor k politikům všeho druhu, protože lidé dobře vědí, že politika je často jen krycím názvem pro kradení ze společného. Lidé rovněž učinili tu zkušenost, že se s tím nedá nic dělat, že jakékoliv pokusy o nápravu v podobě nových stran zcela selhaly. Často s novými stranami přišli ještě horší mafiáni, než byli ti v dosavadních stranách. Velká volební revoluce v posledních krajských volbách skončila fiaskem, symbolem budiž to, jak to dopadlo na pražském magistrátu. Učeně tomu říkáme, že liberální demokracie pervertovala v mafiánský kapitalismus. Mafiánský kapitalismus je systém, kdy je u vlády stále tatáž ekonomicko politická oligarchie a kdy je jedno, která strana vyhrála volby, protože vítězem voleb jsou soukromé peníze, které si koupí vliv a moc. Občané si takto neformulují, ale celkem přesně to zjednodušují do formule: tam všichni jenom kradou. A velká část občanů politiky v podstatě opovrhuje a nesnese od nich i racionální opatření, pakliže jsou spojená s bolestivými dopady na jejich život. Politikové prostě nemají nárok, ztratili elementární důvěru lidí. Lidé je tam nahoře trpí, když už se s tím nedá formou voleb nic dělat, ale nic od nich nesnesou.
Navíc zejména pravicové vlády jakoby měly talent probouzet k životu neuralgická místa ve společnosti. K tomu prokazují i nevšední talent k dráždění lidí. Jednotlivé mafie skryté za různými politickými skupinami vytahují na sebe různé kompromitující materiály, kterými se snaží navzájem zdiskreditovat. Ale jenom do určité míry. Když to splní svůj cíl, tak diskreditační akce skončí. Bárta zaútočí na penězovod ODS a ČSSD ve státní firmě Řízení silni a dálnic na severu Čech. Odvetou za to se na něj vytáhnou další důkazy, že jeho firma sledovala politiky. Když se uklidní a akce na severu Čech jde do ztracena, Nečas mu velkoryse po omluvě jeho fízlování politiků odpustí. Vondra začne likvidovat mafii na ministerstvu obrany, kde Kalouskovi přátelé inkasovali stamiliónové zisky. Tak na oplátku finance najdou na Vondru předraženou a podivnou zakázku na jeho úřadě během předsednictví EU a zase se navzájem drží v šachu. Do toho symbol klientelismu v Praze Hulínský vyzývá Vondru, aby rezignoval. Člověk neví, jestli se má smát nebo brečet. Copak si tato reprezentace myslí, že jsou lidi slepí a hluší. Že si nesečtou, že jedna a jedna jsou dvě.

Když je legitimita nějaké vlády téměř na bodu nula, tak jakékoliv bolestivější reformy (byť by byly sebepotřebnější a seberacionálnější) vyvolají sociální bouře. Jediným způsobem, jak se pak takové reformy dají prosadit, je síla. Ano, silou lze porazit doktory, ať jdou třeba k čertu. Nakonec odnesou to jako pacienti obyčejní lidé, politici si jistě najdou potřebnou protekci. Stejně tak mohou donutit společnost povinně si šetřit na důchod v privátních fondech, jejichž majetek se jednou vypaří ve finančních spekulacích podobných těm v poslední finanční krizi. Silou mohou narušit fungování sociálního státu a vehnat lidi do ulic. Možná, že si projdeme slzavým údolím. O to drtivější bude jejich budoucí porážka.

05. 02.

Úlek nebo radost?

Jan Štern Přečteno 5254 krát

Paradoxní na lidové revoluci v Tunisu a hlavně v Egyptě je, že demokratické země, které by snad měly fandit svobodnému vystoupení obrovské masy lidí proti diktátorskému režimu, se tohoto vývoje spíše lekají. Je to proto, že historické zkušenosti s velkým vzepětím lidu proti diktátorovi v této oblasti nejsou zrovna nejlepší. Nejodpudivějším příkladem je vývoj v Iránu, kde byl po pádu Rézy Páhlavího nastolen islámský totalitní režim. První, co každého samozřejmě napadne, je že v Egyptě nebo v Tunisu to dopadne podobně. Také v Egyptě je hlavní organizovanou opoziční politickou silou Muslimské bratrstvo, takže k paralele s Iránem není daleko. Hrůza musí jímat Izrael při představě takového vývoje nejen z toho důvodu, že mohutná egyptská armáda (cca 400 tis. vojáků ve zbrani) je vyzbrojená moderní americkou technikou, ale hlavně proto, že Egypt je největší arabskou zemí, která rozhodujícím způsobem ovlivňuje situaci v regionu.

Nicméně ani takové obavy prostě nemohou změnit to, že masy lidí se revolučním způsobem domáhají svobody. Nelze přece vážně postavit náš klid a bezpečnost na tom, že 80 milionů lidí žije trvale v diktátorském režimu, tedy vlastně ve vězení. Přeci naše štěstí nemůžeme zakládat na neštěstí druhých. To by bylo amorální. Navíc jako svobodymilovní lidé přece musíme mít radost z toho, že se do svobody probudila taková obrovská masa lidí. Ano, může to dopadnout všelijak, dokonce strašně, ale to neznamená, že to dopředu budeme odepisovat. Svoboda je vždycky skok do neznáma, svoboda je propast a v tom je také její kouzlo. Nikdo, kdo se odhodlá ke svobodnému činu, neví, jak to dopadne. Ale to neznamená, že tedy dopředu vzdá. Navíc vývoj událostí v Egyptě i v Tunisu běží svým nekontrolovatelným směrem a nikdo se nás nebude ptát, co má dělat. Prostě se stane, co se asi musí stát. My jenom musíme držet palce tomu, aby původní svobodný étos, s nímž lidé vyšli do ulic proti tyranovi, jim vydržel i v době, až revoluční kvas opadne a věci se vrátí zpět do kolejí normálního všedního života.

Nicméně reakce demokratických zemí není příliš uspokojivá, samozřejmě včetně té naší. Podle mého názoru by bylo třeba jasně a důrazně podpořit vystoupení lidí proti režimu a postavit se jednoznačně na stranu lidí toužících po svobodě. Lidé v ulicích egyptských měst jsou jako my během Sametové revoluce, jenom to mají nesrovnatelně těžší. Četl jsem, že někteří Izraelci se za ně modlí, i když z toho vývoje mají nahnáno. Ale tak je to správné, protože to egyptští bojovníci za svobodu jsou naši bratři a udělejme vše pro to, aby jejich věc vyhrála.

Archiv článků: únor 2011

Nevzetí zpět Engela je podlost

V mafiánském kapitalismu je utahování opasků pro občany nepřijatelné

Úlek nebo radost?

Blogeři abecedně