Jan Štern

27. 01.

Prezident tekutého hněvu

Jan Štern Přečteno 20653 krát

V bezprostřední reakci na volbu Miloše Zemana prezidentem se jako dominantní téma pochopitelně zdálo být to, jaký Zeman je a co představuje. V prvních reakcích a komentářích se většinou projevil šok z toho, že takový opravdu bude český president. Za všechny blog Fabiana Golga: „První projev a Zeman už hýří veselým cynismem a hravou jízlivostí. Zeman už stihl pozurážet novináře, vysypat pytel citátů, políbit Bohdalku a pozdravit šéfa odborů, Zavadila, slovy "Ahoj Jardo! To bude jedno velké Televarieté.“. Po prvním „kulturním“ šoku z volby se začínají objevovat střízlivější a věcnější reakce. Konec konců kromě veselé televarietní eskapády v sobotu večer u Václava Moravce, kdy člověka poléval pot studu nad výkony nového presidenta, Zeman řekl některé věcně správné věci, jako je nutnost majetkových přiznání pro boj s korupcí nebo že se o návrzích na ústavní soudce chce radit s Pavlem Rychetským nebo že Libor Michálek je jeho tip na presidenta NKÚ.

S denním odstupem už lze situaci reflektovat v poněkud širším kontextu. A sice jde o to, kdo Miloše Zemana volil a proč. Miloš Zeman byl totiž zvolen navzdory neuvěřitelně silné mediální masáži, kdy proti němu stála většina rozhodujících médií, kdy se proti němu velice razantně postavila většina klíčových celebrit, herců, zpěváků, ale i osobností z akademického a vědeckého života. Není po Listopadu mnoho takových momentů, kdy se střední třída v čele s kulturní (a akademickou) frontou tak jednotně postavila na podporu někoho proti někomu jinému. A také s poměrně jednoduchým a srozumitelným cílem: zvolit slušnost proti aroganci a zupáctví. Jen ojediněle zněly z řad inteligence hlasy zpochybňující kult Karla jako cool knížete, jako tomu bylo např. v případě článku Václava Bělohradského (Podzámčí volí pankáče ze zámku), který upozorňoval na falešnost obrazu knížete, jak nám ho servírovala kulturní fronta. Tyto hlasy zcela zanikly v mediální smršti zvané Volím Karla.

Proč ale Karla nevolilo oněch 55% voličů, kteří se dostavili k druhému kolu voleb? Jsou tito voliči tak hloupí, že nejsou s to pochopit jasné argumenty kulturní fronty? Nebo jim snad Zeman vyhovuje právě tím, co na něm kulturní fronta kritizovala? Těžko bez sociologických dat na tyto otázky seriosně odpovědět. V každém případě se stalo, že kandidáta Karla, na němž se shodla a kterého volila střední vrstva, zbytek společnosti nevolil. Kdo je ten zbytek?

Můžeme se celkem logicky domnívat, že Zemana volili občané nacházející se na společenském žebříčku níž než voliči Karla. Jednak jsou to občané, pro něž sociolog Jan Keler razí termín deklasovaní. Jsou to nezaměstnaní a lidé na sociálních dávkách z důvodu objektivní nebo subjektivní nouze. Dále jsou to lidé ze střední vrstvy, jejichž setrvání ve střední vrstvě je dlouhodobě ohroženo zejména hrozící nezaměstnaností. Dále jsou to důchodci a vůbec lidé odkázaní na sociální dávky a pomoc. Tito lidé jsou soustavně ohrožování způsobem asociální neoliberální politiky dnes už téměř deset let trvajících pravicových vlád. A nejen to. Arogance pravicových politiků jim stále dává najevo, že jsou pro stát přítěží (verbeží) a stát jim to dává najevo celou sérií ponižujících opatření (nucené veřejné práce pro lidi pobírající dávky v nezaměstnanosti, s-karta apod.). Dále jsou tito lidé vydáni na pospas loupeživým exekutorům, kteří ve spojení s finančními společnostmi proměňují jejich dluhy v desetinásobek až stonásobek původní dlužné částky formou různých poplatků, pokut z prodlev a podobných instrumentů. Tito lidé se mohou spolehnout na to, že stát najde plno způsobů, jak jim znepříjemnit život a dát jim najevo, že jsou pro něj parazité. Tito lidé, kteří tvoří dolních padesát procent obyvatelstva, jsou plní strachu z budoucnosti, který se následně proměňuje ve zlobu a hněv. Jejich zástupci chodí opakovaně demonstrovat na Václavské náměstí, aby se jim pak média vysmála a slovutní komentátoři pohrdavě odsoudili. A hrozny hněvu zrají. Václav Bělohradský nazval tento hněv tekutým. Chtěl tím říci, že je to hněv nestrukturovaný, nevěcný, je to pouhá negativní energie, která je snadno oslovitelná kdejakým populistou.

Volbou Miloše Zeman hrozny hněvu dozrály a vydaly svůj první plod. Hněv našel svého populistu. Jestliže my se stydíme při některých křečovitých pokusech Zemana o vtip, jestliže nám trnou zuby z jeho mastného projevu, pak tito lidé jásají: mají tam totiž svého člověka.

Nejtypičtějším rysem voličů Miloše Zemana je strach. Jak asi mohli vnímat to, když Karel Schwarzenberg prohlásil, že dekrety už neplatí, že Beneš by dnes skončil před soudem v Haagu a že vyhnání byla genocida. Tito lidé mají historickou zkušenost s tím, že náš stát je vždycky tak trochu ve vzduchu, že jeho bytí a nebytí záleží na momentální vůli mocných ve světě a nikoliv na nás. Tito lidé mají zakořeněný (a oprávněný) strach o bytí a nebytí našeho státu. Oni nejezdí v rámci programu Erasmus po Evropě, aby se ujistili, že tento strach je zbytečný, oni chodí pro své dávky v metařských mundurech (nebo aspoň donedávna chodili, než to ústavní soud zrušil), to je jejich svět. Oni nemají velké pochopení pro knížete s čírem a podobné další cool vylomeniny. Je skutečně děsí, že budoucí president nemluví dobře česky, oni se prostě jednoduše domnívají, že nebude dostatečně hájit jejich zájmy tak, jak oni jim rozumí. Jestliže si kníže v nějakém vystoupení nemohl vzpomenout, jaký má důchod a zdali vůbec nějaký bere, pak to pražské bohémě může přijít přímo okouzlující, ale prduch (pracující důchodce - jak to kníže nazval) přitom polyká hořkost.

Ukázalo se, že jsme rozděleni na dvě skupiny obyvatel, mezi nimiž leží značný ekonomický a kulturní příkop: elita a vyšší střední třída na jedné straně a nižší střední třída a deklasovaní na straně druhé. Do čela střední třídy se v prezidentské volbě postavila kulturní fronta, která si ovšem ani na chvíli neuvědomila, že tu není sama, že tu je ještě druhá větší polovina, která se také přihlásí o slovo. Pokud by vůbec někdo myslel na to, jak oslovit dolních padesát procent, pak by musel snadno nahlédnout, že se špatně česky mluvícím knížetem, který je odpovědný za současnou asociální politiku vlády, nemá šanci.

A přitom tu byl kandidát, který by eventuelně mohl spojit obě zdánlivě nesmiřitelné skupiny obyvatel: Jiří Dienstbier. Aktivní bojovník proti korupci, který má za sebou výsledky, levicový politik s nadějným středovým přesahem, s jasnou eticky profilovanou politickou minulostí a také s energií, kterou prezidentský úřad požaduje. Bohužel není v silách kulturní fronty, která se hrdě hlásí k pravici, na takovou výzvu odpovědět. A tak se nedivme, čekají nás veselé zítřky.

08. 01.

Volím Jirku

Jan Štern Přečteno 4986 krát

Když mi do mailu přišel pátý vzkaz Volím Karla, tak jsem se rozhodnul zveřejnit, že já naopak volím Jirku Dienstbiera. I když nemám nic proti tomu, aby někdo volil Karla Schwarzenberga. Nebo Táňu Fischerovou, Zuzanu Roithovou nebo i toho Franze, i když v jejich případě hlasy s největší pravděpodobností propadnou a klesá tak šance pro Karla a Jirku. Je to ale rozhodně lepší, než volit ty dva dinosaury Fischera a Zemana. To je skutečně obraz neuvěřitelného marasmu této společnosti, že právě tihle dva mají asi největší podporu. Volbou jednoho z nich totiž volíme pokračování klientelistické politiky, korupce a vlády kmotrů.

A nyní proč volím Jirku. Jirku jsem potkal, když šel na zasedání zastupitelů ČSSD po volbách do pražského magistrátu. Byl volebním lídrem ČSSD a kampaň postavil na jednoduchém programu, a sice že nevstoupí do nemravné koalice s ODS, která proslula jako základna největších zlodějen v tomto státě. A právě na zasedání ho čekalo nepříjemné téma: zastupitelé ČSSD se rozhodli do koalice s ODS přece jenom vstoupit. Jiří tam šel říct, že se tohoto podvodu nebude účastnit. Pochválil jsem ho a pomyslel jsem si, že mu to vůbec nezávidím. Řekl jsem mu, že teď třeba prohraje, ale časem se morální jednání nakonec vždycky vyplatí. Myslel jsem to jako útěchu a vůbec jsem netušil, jakou jsem měl pravdu. Jirka v Praze prohrál, ale celostátně se stal symbolem férové politiky.

Posléze jsem na Jirku narazil jako člen sdružení Veřejnost proti korupci. Jiří s námi spolupracoval na protikorupčních zákonech a opatřeních a stal se pro nás v politické sféře velkou oporou v boji proti korupci. S jeho pomocí jsme málem do zákona o veřejných zakázkách dostali paragraf o tom, že veřejných zakázek se smí účastnit jen firmy s dohledatelnými vlastníky. S ním spolupracujeme na novele zákona o politických stranách, kde požadujeme zastropování příspěvků politickým stranám od soukromých osob a zákaz, aby firmy sponzorovaly politické strany. Nechci unavovat líčením konkrétních věcí, ale jde mi o to ukázat, že Jirka na rozdíl od drtivé většiny politiků o boji proti korupci nejen mluvil, ale i něco dělal.

Na Jirkovi mi imponuje jeho odpor proti všem druhům ponižování, na což jsme tady mistři, jeho důraz na posilování lidské důstojnosti a schopnost zastat se slabších. Oceňuji jeho pevný názor, že svoboda bez důstojnosti není svobodou. Sympatický je i jeho nehystericky proevropský postoj.

Jirkovi měli mnozí dost za zlé, že šel komunisty požádat o podporu jejich hlasů při volbě. Také mě to nadzvedlo, ale ve srovnání s jeho jinými přednostmi mi to přišlo zanedbatelné.

Nechci tady za něj a nikoho jiného plédovat. Neříkám, volte Jirku, prostě volím Jirku.

03. 01.

Klausova tlustá čára za korupcí

Jan Štern Přečteno 8375 krát

President Václav Klaus vyhlásil k 20.výročí vzniku republiky rozsáhlou amnestii. Samotná amnestie není nic špatného, pokud by šlo o amnestii tedy prominutí trestů za bagatelní trestné činy zejména pak nedbalostní, tj. neúmyslné trestné činy, jako to teď udělali na Slovensku. To však není tento případ. Amnestie vyhlášená Klausem se týká trestných činů i velmi závažných, zejména pak majetkové a hospodářské trestné činnosti.

Jestliže je amnestie pro trestné činy, kdy trestní řízení trvá více
jak osm let, omezena na trestné činy se sazbou (dle trestního zákoníku)
do deset let, znamená to, že se jedná o amnestii na téměř všechny
majetkové a hospodářské trestné činy. A to včetně podvodu, úvěrového
podvodu, legalizace výnosů z trestné činnosti, dotačního podvodu,
zneužití informace a postavení v obchodním styku - tedy tzv.
tunelování, dále většiny trestných činů přijímání úplatku a podplácení,
zpronevěry, porušování povinností při správě cizího majetku,
poškozování věřitele, pletichy při veřejných zakázkách.

Amnestie takto vlastně představuje tlustou čáru za minulými podvody a
korupčními skandály, za celou érou 90. let a počátku nového tisíciletí.

Přitom to, že trestní stíhání (od zahájení až po pravomocné odsouzení)
trvá více jak osm let, není zdaleka dáno liknavostí orgánů činných v
trestním řízení (policie, státní zastupitelství, soudy), ale velmi
často to je důsledkem nejrůznějších průtahů ze strany obžalovaných či
jejich obhájců (omluvy z důvodů nemoci, námitky bránící postupu řízení
apod.). Navíc u korupčních kauz a kauz s politickým pozadím je nejčastější
příčina dlouhotrvajících trestního řízení v tom, že zde v pozadí existují
tlaky na to, aby se kauza vůbec nevyšetřovala či nedostala před soud.

Amnestie v těchto případech pak je jen završením těchto snah "přikrýt"
politicky citlivé kauzy, do nichž jsou vlivní lidé zapleteni.
Zastavení trestních stíhání v těchto případech pak znamená nejen
generální pardon různým podvodníkům, tunelářům a korupčníkům, ale i
to, že se poškození již nebudou moci domáhat náhrady škody, kterou jim
pachatelé způsobili! To hrozí právě v případech, kdy amnestií rozhodl
prezident o zastavení probíhajícího trestního stíhání, kde nebylo pravomocně
skončeno trestní stíhání. Dále se amnestie vztahuje i na tresty do dvou let nepodmíněně, což se může týkat i závažných korupčních kauz a daňových či jiných podvodů.

Podle čl. 54 Ústavy je prezident z výkonu své funkce neodpovědný a odpovědnost za vyhlášení amnestie dle čl. 63 nese vláda, a protože se jedná o pravomoc prezidenta podmíněnou, je k amnestii nutný spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády. Z toho jasně vyplývá, že bez souhlasu vlády by Václav Klaus nemohl takovouto amnestii vyhlásit. Vláda, která vyhlásila boj s korupcí za jeden ze svých hlavních cílů, nese za tuto hanebnou amnestii odpovědnost.

Jako jsme marně po Sametové revoluci bojovali proti tomu, aby se udělala tlustá čára za zločiny komunismu a aby se alespoň v symbolické rovině dostalo trestu komunistickým zločincům, tak i nyní vedeme stejně marný boj. Korupční stejně jako komunistické zločiny nebudou potrestány. Tehdy stáli v cestě klíčoví funkcionáři justice, kteří za každou cenu hledali právnické kličky k tomu, aby spravedlnost nebyla naplněna. Dnes stojí v cestě amnestie presidenta.

President a vláda se touto amnestií vysmáli všem snahám o boj s korupcí. Policie a celý justiční systém byl, co se boje s korupcí týče, postaven do autu. Korupčníci a jejich spřeženci z řad politiků mohou otevírat šampaňské, amnestie je nevratná a nezrušitelná. Václav Klaus, který vždycky odmítal rozlišovat čisté a špinavé peníze, se stal nejen symbolem mafiánského kapitalismu, ale touto amnestií i jeho účinnou součástí.

Archiv článků: leden 2013

Prezident tekutého hněvu

Volím Jirku

Klausova tlustá čára za korupcí

Blogeři abecedně